Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Asura Tori
Meyia
Asurovém obličeji se během pár okamžiků vystřídá hned několik emocí. Od spokojenosti, že správně odhadl co chce jeho protivník udělat, následuje ho zděšení, jak blízko se dostal a nakonec škodolibí úsměv, když složí poslední pečeť kawari. Na jeho místě se objeví králičí mrtvola, kvůli které prakticky celý tento souboj začal. *Tak teď už bych to nesnědl ani já.* Pomyslí si Asura, zatímco se objevuje kousek stranou od klona, ke kterému se okamžitě rozběhne společně s vrženým shurikenem. Snaží se k němu dostat dřív než se Tenno vzpamatuje z toho, že dokáže používat nějaké techniky.
Poté co doběhne ke klonu, tedy pokud ho nezničil shuriken, tak udělá něco se mi se při dobré vůli dalo nazvat kotoulem, i když to, že částečně před ním zakopl o svou vlastní nohu, nikoho určitě zajímat nebude. Poté co "kotoul" dokončí, udělá v kleku otočku, přičemž poté co se natočí ke klonovy, tak vykopne na jeho hruď, následně se zakloní dozadu, aby se tak vyhnul případnému útoku Tenno.
http://images5.fanpop.com/image/photos/30900000/Asura-asura-kishin-demon...
http://147.32.8.168/?q=node/109686
Tím Tamaki
Prírodný onsen
Celá táto situácia, v ktorej sa vyskytovali, jej prišla komická, ale úprimne sa ňou bavila. Bola to už dlhšia doba, odkedy stretla tak zaujímavých ľudí - väčšinou to boli len prízemné osoby, ktoré neboli ničím zvláštne, ba dokonca z nich sršala nuda. Títo boli iní. Čiernymi očami vďačne pozrela na Tamakiho, i keď jej bolo hneď jasné, že ju nedokáže odmietnuť. Nato vedela až moc dobre, ako sa hrá divadlo. Zachichotala sa nad jeho poznámkou a prikývla na znak súhlasu. Potom sa chlap stratil v lesoch za nimi. Yami obrátila svoju pozornosť k Aimi.
"Aimi-chan, čo keby si sa tiež išla uvoľniť do vody, ja zatiaľ pomôžem Tamakimu-kun s prípravami jedla. Sama mám dosť zásob, môžeme sa do sýtosti najesť," prehovorila veľmi príjemným hlasom.
Preniknutie do skupiny pre ňu prebehlo ako vždy veľmi jednoducho. Teraz prišiel čas na zistenie informácií o Tamakim, tí súrodenci ju vôbec v skutočnosti nezaujímali, tvorili skôr prekážku. Zachovala si však svoj milý postoj a súrodenci na nej určite nebudú schopní odhaliť jej divadlo. Nasledujúce dni bude musieť postupovať opatrne. Avšak všetko to už dávno mala v hlave vytvorené - jasný obraz udalostí.
Som späť, bojte sa ^_^
Koi Noburi, Vesničan
Kinumichi
"Yare, yare..."
Odkývla Fuu její poděkování a dále si jich nevšímala. Vesnice se blížila čím dál víc, což byla dobrá zpráva.
Měla bys jim objasnit, co a jak... Měl bys jim to osvětlit, aby měli šanci odejít dřív, než bude pozdě. Protože mrtvé už probudit k životu neumíš...
Otravné myšlenky se draly do popředí a to Koi znervózňovalo. Nebyla zvyklá na tolik myšlenek, měla ráda hlavu čistou a prázdnou. Prostě jen jít, konat, nepřemýšlet o tom, ale to teď jaksi nešlo...
Snažila se v hlavě vytvořit bloky, přehrady, jako by se myšlenky daly zablokovat. Bylo to otravné... Chtělo to něco pořádného k pití. Jo! Pěkně to zapít a ztřískat se, není nic lepšího na vyčištěné hlavy.
Boj s vlastními myšlenkami ji velmi zaneprázdnil, cesta utekla rychle, stejně jako se Slunce začalo schovávat za obzor. Pokud modrovlásci něco řešili, Koi to nepostřehla, nebo to spíše šlo jedním uchem sem a druhý ven.
Pomalu přišli až k začátku vesnice. Domky byly podél dlouhých cestiček v rýžových polích. Byli poblíž hor, proto se tady nedala očekávat žádná moderní civilizace, jen chudí zemědělci, kteří se starají sami o sebe.
"Tak jsme tady... Musíme si nějak obstarat místo, kde bychom mohli zůstat."
Ještě, než to stačila Koi doříct, za jejich zády se objevila osoba. Nebyla si jistá, kdo to byl, ale nedal na sebe dlouho čekat.
"Zdravíčko. Můžu nějak pomoc?"
Ozval se hrubý a autoritativní hlas.
Koi se otočila a uviděla menšího zdejšího usedlíka, který je pravděpodobně neviděl zrovna rád.
"Hezký den, nebo už spíš večer. Hledáme místo, kde bychom mohli chvíli zůstat, cestujeme dlouho a napadla nás lesní zvěř, tudíž musíme dát tady kluka dohromady, abychom mohli pokračovat v cestě. Myslíte, že by zde bylo něco takového?"
Muž přimhouřil oči a přeměřil si pohledem všechny přítomné. Načež si odplivl a otřel si čelo.
"Nemáme rádi problémy... Pokud nebudete dělat problémy, můžete zůstat v chatě po staré Motsutsuki... Jděte rovně a na dalším rozcestí zahněte vpravo, je to menší domek na pahorku.
Pokud ale budete chtít dělat problémy... Dlouho se tady nezdržíte, tomu věřte."
Odsekl muž, aby dal svému varování pořádný důraz. Koi na to nijak nereagovala. Neměla proč.
"Nebojte, sami chceme v klidu jen projít... Fajn, tak tedy děkujeme, zdržíme se maximálně pár dnů, během kterých se určitě zastavte, nějak se vyrovnáme. Nechceme být nic dlužni."
Odbyla sametovým hláskem staříka a oba potvrdili svá slova lehkým pokývnutím. Koi jen těkla hlavou, aby ji modrovlásci následovali a vydala se cestou, kterou jí muž popsal. Cestou prošli kolem několika menších domků, všechny tady byly stejné, spíš identické. Na rozcestí se vydali vpravo a uviděl domek na pahorku. Pomalu se tedy přišourali až pod něj. Ke dveřím vedlo pár schůdků.
"Pojďte, musíme se podívat, jak to tam vypadá, než bude tma. Slunce za chvíli zapadne."
Vyzvala dvojici a všichni vyšli těch pár schodů. Koi opatrně předstoupila až ke dveřím a ty otevřela. Trochu kladly odpor. Chabé světlo se začalo drát do velké místnosti, která tvořila většinu domku. Levá část velkého pokoje tvořila knihovnice, pod knihovnicí bylo i pár spacáků a dek. Nebyly nejnovější a určitě obsahovaly velkou dávku usazeného prachu. Byla tu i lavička, ve středu místnosti ohniště a zařízení pro přívod vody. Taky velká almara s šuplíky. Koi tedy opatrně vešla dovnitř a podívala se do dalších dveří, které zde ještě byly.
Další pokoj byla jen skromná koupelna s toaletou, kterou šlo projít skrze úzkou chodbičkou na druhou stranu domku, přesněji na malou terasu.
"Fajn... To by šlo. Ulož toho kluku tady k ohništi, rozděláme oheň, ohřejeme nějakou vodu a trochu to tady... Zkulturníme."
Rozkázala Koi a začala hledat v šupletech něco použitelného.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Koi souhlasila, že se o ně dnes postará a Taichi se vesele zazubil.
„Yooosh! Kami-sama, alespoň jeden... ať maj v tý vesnici alespoň jeden automat!“ stékaly mu v duchu slzy štěstí z očí při vidině brzkého utišení žízně po limonádě. Vzápětí mu ale také zakručelo v břiše, čímž mu tělo připomnělo důležitější věc, kterou potřebovalo. Jídlo.
„Ehehe...“ uchechtl se Taichi zahanbeně a podrbal se za hlavou, protože tohle musely slyšet jak Fujiko, tak Koi.
„Koneko-chan možná nebude tak hrozná, jak se zdála~“ uculil se Taichi, kráčející za Koi, a přeměřil si ji pohledem. Už se trochu otrkal, takže si dal s prohlížením tentokrát víc záležet a malinko chlípně se u toho uculil.
„Yaru ja nee ka~ (To není špatný~)... Naposled mě dostala ze zálohy, ale příště se tak lehce sundat nenechám! Uvidíme, co řekne na mojí novou techniku, hehe~!“ ušklíbl se tajemně mladík a přehodil si fialovláska na druhé rameno, jelikož se mu už pronesl, načež lehce nafoukl tváře, jako kdyby měl v puse vodu. Párkrát tajemnou tekutinu převalil v ústech, tvářící se zamyšleně jako nějaký vědec, načež vyplivl obsah svých úst na okraj svého levého rukávu a pozoroval, co se stane. Lehce namodralá tekutina mu neškodně stekla po ruce a... nic.
„Kuso... Pořád sem nevychytal tu správnou koncentraci,“ ušklíbl se modrovlásek nespokojeně, když se nestalo v co doufal.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Pohled ženy a její povzdychnutí jí připomnělo otce, který se podobně tvářil vždy, když jej dívka žádala o pomoc. Jako by šlo o nějakou laskavost, kterou dělal jen z rozmaru, nikoliv pro dobro vlastní dcery. Fujiko stiskla ruce v pěst, přesto moudře mlčela. Tahle žena byla jejich možná jediná naděje jak přežít. Nechtěla si ji rozhádat, a tak se rozhodla snášet její chování. To ona jim dělala laskavost. Modrovláska nebyla na místě, na kterém by si mohla stěžovat. Mohla jen poslouchat a kývat. A být vděčná aspoň za ten rozmar. I on vedl ke stejnému výsledku. Zesílí a pomstí svojí maminku.
„Arigatou gozaimasu,“ řekla a její slova byla upřímná. Děkovala za možnost, nikoliv za chování, ale to jí bylo jedno.
Koi Noburi
Kinumichi
Zbavení se mrtvé váhy výrazně pomohlo. Proto Koi vedla nyní již malou skupinku a držela se pár kroků před nimi. Ten kluk ji pořád vrtal hlavou, kde se tady vzal, co je zač atd... Horší bude, pokud se nebude chtít o informace dělit, pak to bude... problematické.
Co se týkalo vzdálenosti, kupodivu si vedli celkem dobře, i přes to, že sebou nesli břemeno, šli dostatečně rychle a prozatím to vypadalo, že do večera stihnou dojít k hranicím vesnice, tam by měli být v pohodě.
Nějak se toho cestou přihodila tolik, že nevěděla, co řešit dříve. Až tichá Fuu-chan ji zaměstnala otázkou.
Zajímavé bylo, že se Taichi nepřidal, z těch dvou vypadal na toho, kdo přijde s prosíkem spíš on. Což už taky předvedl, ale tak... Nemohla je vinit, nebyla jiná. Vidina síly a pomsty jim rozzářila oči, že by byli schopni obětovat i vlastní duši, kdyby mohli.
Koi pootočila hlavou, aby si "trojici" přeměřila pohledem. Ztěžka si oddychla a pootočila hlavu zase zpět.
"Dnes se o Vás ještě postarám. Od zítřka už se budete ohánět sami..."
Pronesla naprosto bez zájmu. Asi byli vážně její zodpovědností... Ale co... Sice to byla děcka, ale pokud mohli krást, mohli se o sebe postarat i sami. Pravděpodobně to řekla, jelikož by to bylo nefér vůči dvojici modrovlásků. Sice byl ten další klučina v bezvědomí, ale čert to ber. Peněz měla prozatím dostatek, horší to bude, až začnou docházet. Budou se muset o sebe postarat a to všemi možnými způsoby, hlavním problémem bude zůstat inkognito.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichi se zadíval směrem, kterým Koi ukazovala, načež po ní nenápadně koukl koutkem oka.
Zněla dost nejistě. Od někoho jako byla ona by čekal, že bude naprosto přesně vědět, co dělá. Možná jim to jen nechtěla říct, ale kvůli tomu zase nemusela lhát, když tu byla šéf ona.
Tak jako tak, Taichi to nemínil nějak řešit. Oni také žádný cíl cesty neměli. Svého mohli dosáhnout kdekoliv, takže pro modrovláska nebyl problém brouzdat s touhle tajemnou kunoichi křížem krážem po světě. Vlastně se mu to i líbilo. Byla to dokonalá svoboda a dobrodružství!
Fujiko se pak optala na jídlo a Taichi se tak znovu ohlédl po Koi, jak na to bude reagovat. Pro tentokrát to zatím nijak nekomentoval, nicméně zmínění jídla mu připomnělo i pití, a pití zase limonádu.
Jeho poslední se válela rozlitá na trávě u jezírka, kde je Koi přepadla. Při té představě se Taichi zdeptaně zašklebil. Vážně už to chtělo pár bublinek...
Fujiko Yarui
Kinumichi
Fujiko přimhouřila oči a po čele jí stekla kapka. „Jsou vůbec nějaké náznaky, ze kterých vyvodíš, že se ženě nelíbíš?“ dotázala se tiše s hlasem plným skepse.
U Taichiho mezitím vyhrálo gentlemanství nad leností a on převzal bezvědomého chlapce. Dokonce měl i smysluplnou otázku. Jestliže byla žena jejich mistrem, rozhodovala o směru výpravy ona. Dívku také zajímalo, kam mají namířeno. Dle jejího vysvětlení chtěla ve vesnici, ke které mířili strávit trochu času.
Náhle jí hlasitě zakručelo v břiše a Fujiko se začervenala. „Sensei,“ oslovila tak poprvé hnědovlásku, „koupíte nám jídlo nebo si ho máme sehnat sami?“ dotázala se malinko rozpačitě. Sotva před chvílí je kvůli kradení málem rozřezala, jenže jinak to nešlo.
Koi Noburi
Kinumichi
Zatracená kolena! Ksoyaro! Proklela sama sebe v hlavě. Příjemným překvapením ale byla Taichiho nabídka pomoci. Nebylo to nic závažného, toho kluka by odnesla tak jako tak. Ale... Když už tady byli, proč je nevyužít... Alespoň si zvyknou. Pro jistotu si přeměřila Taichiho od hlavy až k patě a poté přikývla.
"Fajn... Dík."
Přidřepla si, aby si Taichi mohl přebrat bezvládné klučinovo tělo a poté se opět narovnala. Upravila si vlasy, bylo to zvláštní, vítr ustal a ona konečně neměla obličej plný vlasů. Rozešla se a koukala jen před sebe, v duchu neustále měřila vzdálenost a přepočítávala, jak dlouho jim asi bude trvat, než se do vesnice dostanou. Dlouhou chvíli ticha přerušil dalšího Taichiho dotaz. Koi o něm neměla valné myšlení... Pokud neviděl vesnici na horizontu...
Pozvedla ruku a prstem ukázala na dva domy značící začátek vesnice.
"Netuším, kde jsme... Potřebuji se na chvíli usadit, dát toho kluka dokupy a... rozmyslet se, co dál."
Objasnila znuděně Koi a svěsila ruku opět podél těla. Měla pravdu, opravdu netušila, co to právě dělala... Nejhorší na tom bylo, že měla Koi obavy z toho až se začne stmívat. Do vesnice zbývalo dost kilometrů.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Když Koi Taichiho usadila, mladík se s pomyslnou kapkou na čele skepticky ušklíbl, ale hned na to se černovlásce za zády spokojeně zakřenil.
„Co se škádlívá, to se rádo mívá.“
„Líbim se jí,“ přiložil si Taichi hřbet dlaně k ústům a špitl k Fujiko spiklenecky, aby ho slyšela jen ona.
Žena po chvilce s léčením skončila a hodila si mladíka přes rameno. Evidentně se o něho vážně plánovala postarat, ne mu jen poskytnout první pomoc a ponechat ho jeho osudu. Proč se o něho tak zajímala? Čím byl tak výjimečný?
Když se začali vracet, Taichi sváděl v duchu morální souboj.
„Když ho zvedala, netvářila se, že by jí to zrovna těšilo... Kruci, ale mě se fakt nechce... Nechat holku tahat těžký věci by ale gentleman dopustit neměl, co...? Ale mě se s tim škubánkem vážně tahat nechce...“ jeho vážky prolomila Fujiko, která prakticky rozhodla za něho, a on sebou mírně trhl, jako kdyby zakopl.
„Jo, bosu. Přece si nebudete špinit ruce. Já ho vemu,“ prohlásil okamžitě modrovlásek s rukama v kapsách ležérně, jako kdyby šlo o samozřejmost kterou sám celou dobu plánoval navrhnout, načež fialovláska Koi vzal a sám si ho hodil přes rameno.
Ten kluk byl vážně vychrtlej jak pubertální anorektička. A bledej jak přepudrovaná madam z opery. Kdyby si ho nevšimli, určitě by tam umřel... Tohle maj u něho.
„Kam to vlastně dem?“ koukl modrovlásek zvědavě po Koi. Moc nečekal, že se dočká odpovědi, ale po tom úspěchu během léčení měl potřebu to zkusit.
Fujiko Yarui
U jezírka
„Taichi,“ napomenula jej káravě Fujiko a přesunula starostlivý pohled na chlapce v bezvědomí. Byl chudák tak hrozně pomlácený a na končetinách měl okovy. Že by od někud utekl?
Koi ho doléčila a hodila si jej na záda. Dívka si všimla, že se trochu zapotácela. Donutilo ji to přemýšlet nad hnědovlásčinou fyzičkou. To na ně vyčerpala tolik chakry? Nebo neměla moc velkou sílu ve svalech a posilovala se chakrou?
Pokrčila rameny. Takové informace mohla sbírat později. U ní vždy vyhrávala ta praktická část nad zvědavostí. Museli chlapce dopravit do nejbližší vesnice. S vážným výrazem kývla a vyrazila za ní. „Taichi ho vezme, jestli chcete,“ oznámila.
Koi Noburi
Kinumichi
Koi sledovala, jak se mladíkovi pomalounku začíná vracet barva. I drobné oděrky a ranky se pomalounku začaly vytrácet. Bude jí to stát celkem dost chakry, aby ho dala jakž takž do pořádku ale... Stejně neměla nic lepšího na práci a s vidinou důležitých informací se dále věnovala jeho pobitému tělu. Taichi měl opět pocit, že se do toho musí plést a pronést něco vtipného. Koi po něm střelila vražedným pohledem.
"Když seženeme antibiotika, bude v pohodě. Pokud ne, bude to horší..."
Osvětlila dvojici situaci a pokračovala v léčení. Žádných zlomenin či podobných zranění si nevšimla, měl by tedy být schopen přenosu. Tady určitě nehodlala zůstat.
A opět ten Taichi! Asi to dělal schválně nebo co. Koi tentokrát nereagovala nijak podrážděně.
"Až budu chtít vlastního zombíka, budeš první, na koho si vzpomenu, to ti můžu slíbit."
Odvětila tiše a pomalu přestávala s léčením. Pro jistotu ještě zrakem přejela mladíkovo tělo od hlavy až k patě. Vypadal relativně v pořádku.
Zelená chakra doskomírala a nakonec úplně zmizela. Koi chytila mladíka pod pažemi, vytáhla ho na nohy a bleskem se pod něj schoulila, aby ji přepadl přes rameno. Jednoduše si ho přehodila přes rameno a už ne s takovou jistotou v nohou se narovnala.
"Fajn... To by bylo, musíme se dostat do vesnice co nejdřív."
Uvědomila modrovlasou dvojici a zamířila neprodleně zpět k cestě, která zase směřovala do vesnice.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Hnědovláska nebyla zrovna upovídaná. Už šli skoro hodinu a doteď se jim ani nepředstavila, přesto, že ona jejich jména už znala. To připadalo modrovláskovi trochu nefér. Ale on se jí na jméno nezeptá! To by bylo pěkně trapný. Dozví se ho nějak jinak, ale ptát se holky „jak se jmenuješ?“ se dělá leda ve školce, to pro něj není.
Jejich patronka se ale najednou zastavila a s pohledem upřeným do strany se nad něčím zarazila, načež sešla z cesty a Fujiko ji následovala.
„Hmm?“ povytáhl Taichi s rukama v kapsách a nechápavým výrazem ve tváři obočí, načež se rozhlédl kolem, jestli je někdo nesleduje, což bylo spíš z nudy, než nutnosti, a následoval je.
Po chvilce si konečně i on všiml, co ženu tak zaujalo.
Na zemi tam ležel nějaký fialovlasý vychrtlík, pokrytý zraněními, krví, a s okovy na rukách, nohách, a na krku.
Taichi se při pohledu na tělo zašklebil. „Ten vypadá jak boxovací pytel nějakýho samuraje!“ pomyslel si.
„Je mrtvej?“ utrousil, ale když si všiml, že ho začala hnědovláska léčit, usoudil s pomyslnou kapkou na čele, že asi ne.
„... Chcete mít vlastního zombíka, bosu?“ přistoupil zvědavě trochu blíž a naklonil hlavu do strany, aby viděl, co jejich velitelka dělala.
Fujiko Yarui
U jezírka
Fujiko mlčky kráčela za sensei. Byla celá špinavá, protože se ještě mokrá projela po zemi, a bylo jí to vážně nepříjemné. Jenže nějak si nedovolovala něco namítnout.
Náhle hnědovláska sešla z cesty. Dívka ji zvědavě následovala. Spatřivši pomláceného chlapce tiše zalapala po dechu. Byl v hrozném stavu, žil vůbec ještě? Ženino chování prozradilo, že ano.
Kunoichi z Kiri pozorovala hnědovlásčinu péči. Koi uchopila šíp, jež měl chlapec v noze, a modrovláska prudce nasála nosem. Medik nebyla, ale první pomoc na akademii brali. A ona se vždy učila něco navíc. „P-počkat…!“ vyhrkla příliš pozdě.
Šíp se dostal ven velmi nešetrným způsobem a žena pokračovala v léčbě.
Fujiko stekla po čele kapka. Doufala, že ona ani bráška nikdy nedostanou zásah šípem.
Koi Noburi
Kinumichi
Cesta se táhnula. Ale! Na obzoru už se rýsovala vesnice, mohla být daleko tak 10 nebo 15km. Alespoň něco, konečně jí ta zatracená cesta někam dovede. Krom přírody a prašné cesty tady nic nebylo. Nepočítaje svou novou dvojici, která se za ní táhla jako káčátka. Nereagovala na ně, upřímně byli to poslední, co jí teď zajímalo. Prostě jen šla, chtěla už dojít do vesnice, pořádně se vyspat a najíst se. Ovšem odteď to bude vše drobet složitější...
Uvažovala, jestli se dostanou do vesnice ještě dnes. Netušila, jak je to na cestě v noci. Přeci jen to byl dobrý čas pro přepadení či podobné akce a neměla nejmenší chuť se nechat zdržovat nějakými pseudo šašky, kteří si o sobě myslí bůh ví co.
Všechno to stálo za ho*no! A vše se mělo brzy ještě zhoršit!
Když Koi procházela kolem menšího shluku stromů, něčeho si všimla. Bylo to podvědomé těknutí pohledu do strany. Její zorničky se opět stáhly a ona si všimla ležícího těla.
"Co to?!"
Špitla si pod nos a zastavila se. Pozvedla dlaň, aby i Fuu s Taichim zastavili a všimli si toho, co zaznamenala i ona. Věděla, že toho bude litovat... Ale nakonec se rozešla směrem k tělu.
Se zmenšující se vzdáleností naopak rostla Koina zvědavost. Nakonec stála nad tělem. Byl to chlapec... Nebo spíš, co z něj zbylo. Chvíli chlapce pozorovala, ještě dýchal. Zuby se zakousla do špičky ukazováčku rukavice, aby z ní vysvobodila svou ruku. Poté sundala i tu druhou, ihned si je zastrčila za pásek u kraťas a dřepnula si k chlapcově tělu.
Přiložila mu dva prsty na krkavici. Puls byl slabý, ale byl tam. Musel být vysílený a zranění bylo taky celkem vážné, šíp v noze nebylo standardní zranění, ke kterému přijdete uprostřed lesa.
Zajímavé bylo to, jak chlapec vypadal. Nebo spíš co měl na sobě. Kolem zápěstí i kotníků měl kruhy od okovů a to samé i na krku. Bylo vidět, že se zakousávaly do masa a způsobovaly zarudnutí i rozedření kůže.
Otrok? A tady? A takhle mladý? Koi se musela zamyslet.
Pohledem střelila do trávy, kde spatřila dlouhou dřevěnou tyč. Byl chytrý! I šíp si nechal v ráně, aby nevykrvácel. Buď to a nebo se jednoduše snažil utéct co nejrychleji a co nejdál. Nic ale neměnilo fakt, že to byl pravděpodobně otrok. Jeho tělo bylo poznamenané letitým bojem, svaly byly taky celkem vyrýsované. Známky tuku ani nehledala, pokud sloužil jen jako bojovník, dávali mu jen nejnutnější, aby přežil.
Ač to tak nevypadalo, hrálo to Koi do karet. Ten kluk očividně někomu sloužil. Otroci byli většinou znamení temnějších kruhů zločinců a se zraněními, které klučina měl, se nemohl dostat daleko. Mohl být cenným zdrojem informací, s trochou štěstí se jí pokusí něco zjistit...
Jednu dlaň mu přiložila na čelo, druhou opatrně prohmatala tkáň kolem šípu. Zvýšená teplota... Známky infekce.
Protřela si ruce a přichystala se. Jednou rukou chytila šíp za hrot a druhá se obalila nazelenalou světélkující chakrou. Během vteřiny vyrvala šíp z rány a přičichla si k němu, zatímco druhou dlaní již začala léčit ránu. Hledala nějaký zápach, známku jedu či podobné věci.
Nakonec šíp odhodila a i druhou dlaň obalila nazelenalou chakrou a tu přiložila k druhému otvoru rány na noze. Rána se začala pomalounku hojit, hlavní bylo, že se z ní přestaly řinout potůčky krve. Tkáň se pak začala pomalu zatahovat a vytvářet krytí, které ránu zacelily. Nezhojila ji dokonale, na to teď nebyl čas.
Chlapce poté trochu narovnala na zemi a přemístila se k jeho hrudníku, tam přiložila obě dlaně a nechala své ninjutsu dělat své.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichi upíral svůj zrak na černovlásku, neústupně a odhodlaně nevzdat to, dokud nebude souhlasit. Žena evidentně váhala. Ty vteřiny ubíhaly jako hodiny.
Ale verdikt nakonec padl. Souhlasila.
Taichi na ni chvilku jen civěl, jako by čekal, jestli si to nerozmyslí, ale když se tak nestalo, jeho tvář se rozjasnila, on se otočil na Fujiko, a zářivě se na ni zazubil.
Tohle byl nový začátek. Ode dneška je čeká spousta dřiny a tvrdý práce, ale to všechno bude dláždit jejich cestu k cíli. K novému životu v novém klanu. O to se Taichi postará. Nedopustí, aby na Fujiko kdo kdy ještě vztáhl ruku!
„Ikuzo, Fuu-chan! (Jdem, Fuu-chan!)“ počkal na svou sestru, načež vyrazil za černovláskou, se kterou posléze vyrovnal krok.
Přistihl se, že se od ní má tendence držet trochu dál.
„To se teď jako budeš bát ženskejch, Taii!? Buď chlap!“ napomenul se v duchu, nahodil sebejistý výraz, a zmenšil vzdálenost mezi nimi.
„V jednom sem měl ale pravdu,“ poznamenal Taichi, založil si ruce do kapes a koukl po Koi.
„Tohle je fakticky osudový setkání, bosu (šéfe),“ uculil se šibalsky, ovšem tentokrát i s jistou dávkou bázně a respektu, než předtím, když ji „nabaloval“.
Fujiko Yarui
U jezírka
Zůstala s čelem na zemi a přimhouřila či. V životě si nedovolila takhle prosit, klečet na kolenou ke všemu jen ve spodním prádle, jenže si uvědomila, že tohle není jediná chvíle, kdy musí spolknout svou hrdost. V budoucnosti jich bude určitě ještě mnoho.
Mezi pěstmi stiskla listy trávy. Youjinbou? Ta žena se nám určitě vysměje, napadlo ji.
Okolo jezírka se rozhostilo ticho, které přerušila až hnědovlasá kunoichi jednoduchým povelem. Pronesla jedno slovo. To slovo dalo dívce novou naději a donutilo ji překvapeně vzhlédnout.
Fujiko němě kývla, vstala a chvatně se oblékla. Byli zachráněni? Byl tohle začátek nové etapy jejich života?
Stále se neodvažovala odpovědět. Nechala otázky zatím stranou a doběhla bratra s jejich novou sensei.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Přírodní onsen
Všechny Tamakiho naděje na klidný život se rozsypaly. ‚Do háje, už to řekla. Chce jít s náma. Musím odmítnout, musím! No tak, Tamaki, dokážeš to.‘
Nadechl se. „Tak pojďte s námi, ochráním vás,“ vypadlo z něj a zatvářil se, jako by nikde jinde na světe nebylo tak bezpečno jako po jeho boku. V duchu si rval vlasy z hlavy. ‚Jsem ztracenej případ!‘
Jejich rozhovor přerušila Aimi, která bránila svého bratra. Tamakimu naběhla žilka na čele. „Když přede mnou stojí, tak co mam asi dělat? Sem takhle naprogramovanej! Jak si asi myslíš, že se dělaj děti?!“ zahulákal na ni, div mu nešlehaly plameny z uší. Nato si uraženě vrazil ruce do kapes a rozešel se do lesa. „Jdu pro dříví. Utáboříme se tady. Aimi, Mineki, poslouchejte zatím Yami-san.“
Koi Noburi
Kinumichi
Bylo to zoufalé. Takhle prosit viděla už spoustu dětí. Obyčejně to byly děti bité, zneužívané nebo jednoduše prodané do otroctví, zaprodaly by duši, aby mohli řídit svůj vlastní osud.
Smutné na tom bylo, že tu možnost měly každý den, strach jim ale nedovolil ji využít. Koi jejich prosbám nepřikládala žádný význam, jednoduše odcházela pryč. Neměla jim co nabídnout, ostatně měla své plány a těch se hodlala držet.
Měla bych se vydat na sever, bude to lepší, než takhle...
Myšlenku přeťala Taichiho věta, uhodila Koi do hlavy jako rána kladivem. Zastavila se v půl kroku, došlápla chodidlem, které zůstalo viset ve vzduchu na zem a zastavila se.
Tohle bys neměla dělat! Sama dobře víš, kam to povede! Hlas svědomí, vědomí, podvědomí... Vše se začalo Koi ozývat v hlavě. Dokonce i ozvěny minulosti se hlásily o slovo. Bylo to nepříjemné, všechno se vynořilo tak náhle!
Přestaň o tom uvažovat! Máš svoje plány, sama dobře víš, jak to skončí. Ten scénář sis už přehrávala v hlavě snad miliónkrát! Nech je být, uděláš jim laskavost!
Proč je ale nevyužít? Sami o to prosí! Jen se na ně podívej, dva ztracení parchanti, kteří jenom čekají na to, aby je někdo využil! Sami to chtějí, získají tím něco málo, ale tobě přece poslouží! Získáte na tom všichni!
Opovaž se! To už si snad nepamatuješ, jaké to bylo, když s tebou vyj***li?!
Bylo to ku***stvo to ano! Ale zase jsem se z toho dostala sama! Oni to taky dokážou, jsou dva! Podrží se navzájem...
Koi se nedokázala rozhodnout. Možná nevědomky, možná vědomě... Sama nevěděla. Proto se trochu pootočila a
podívala se na modrovlasou dvojici.
Ten pohled! Nejdřív ona teď i on. Mysleli to vážně... Neblafovali.
Vzpomeň si! Ten pohled moc dobře znáš! Sama jsi ho mívala, kdysi před těmi X lety!
Váhala. Opravdu jí nahlodali mysl. Nebo... Spíš si to udělala sama, rozhodování mezi morálním a nemorálním rozhodnutí ji překvapivě dávalo až moc zabrat. Co se jim tak mohlo přihodit?! Ty jizvy!
Koi si vybavila, že když Taichimu řezala hrudník, Fuuino tělo mělo plno jizev.
Její zornice se drobet smrskla. Může to byt tak, jak si myslím?!
Nedělej to! Budeš stejná jako oni! Stejná jako ti, co ti tohle vše provedli!
Odvrátila obličej a zírala do země. Byl to snad smutek? Nebo lítost? Hlasy v hlavě najednou utichly. Moment rozhodnutí se blížil. Tyhle vteřiny trvaly mučivě dlouho.
Bylo rozhodnuto!
Koiny rty se semkly a mimika ve vteřině zmizela. Opět to byla ta chladná a na pohled bezcitná mrcha, za kterou jí ostatní vždy měli. Znovu lehce pootočila hlavu a pronesla jediné slovo, jediné slovo, kterým vše uťala.
"Jdeme..."
Chladný hlas oznámil rozhodnutí, které změnilo prozatím všechny Koiny plány.
Rozhodla ses... Jsi stejná jako oni!
Poslední poznámka hlasu, který utichl. Nadále se nesnažil o změnu, pochopil, co rozhodnutí znamenalo. Tímto rozhodnutím pravděpodobně Koi pohřbila poslední zbytky svědomí, které ještě někde hluboko v srdci měla. Ohněm proti ohni...
Několik okamžiků pro výzvě se rozešla k cestě. Neotáčela se, bylo jí to jedno. Rozhodnutí, které učinila bude mít ještě velkou dohru. Sama to moc dobře věděla, přesně proto mlčela.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Kinumichi
Horečka a bolest pomalu působila a mladý Jin opět upadl do bezvědomí i se svým úsměvem. Když se opět probudil, slunce mu nepřipadalo až tak přátelské a svět tak krásný, i přes to, že byl svobodný. Docela rychle si uvědomil pulzující bolest ve stehně a ve chvíli, kdy se ho automaticky dotkl, musel zatnout zuby, aby nevykřikl bolestí.
“gwhmm!!!”
Procedil mezi zuby a praštil hlavou s kmen stromu za ním. Byl to opravdu chabý pokus zmírnit bolest, ale jiný způsob ho v té chvíli nenapadl. Všechny jeho pocity, které aktuálně cítil, strach, bolest, zima a žízeň se vystupňovali na neudržitelnou hranici a donutili chlapce myslet jinak.
‘Kusoo! Podařilo se mi odtamtud zdrhnout a teď tu jen tak zemř?! Takhle to zkončit nesmí...já..já nechci zemřít...proč se tohle musí stát zrovna mě?! Přežil jsem boje v aréně a teď mě zkolí blbej šíp v noze?! Musim pro pomoc...musím někoho najít! Já tady nechci umřít!!’
Z očí mu vytriskly slzy a chlapec se opřel o zem. S pravou nohou nemohl hýbat, ale musel se odtud dostat. Díky kmeni stromu, o který se opíral, se vysoukal nahoru a pokusil se sdošlápnout na pravou nohu, aby ozkoušel, jestli může alespoň kulhat. To by hodně starostí vyřešilo. Nebylo tomu tak. Jak přenesl trocha váhy na zraněnou nohu, okamžitě jí projela ostrá bolest, až se Jinovy zatmělo před očima a opět upadl.
‘Kusooo!!! Tohle není konec. Musím si najít nějakej klacek..neměl bych volat o pomoc?! Možná mě někdo uslyší!’
“Po..pomoc..”
Pokusil se vykřiknout, ale hrdlo měl vyprahlé a hlas nevyzněl nijak nahlas. Nikdo ho nemohl slyšet. Byl sám. Úplné osamělý a umíral. Věděl to moc dobře. Panika ho úplně ovládlá a jen díky tomu sebral síly na další pokusy. První co potřeboval bylo, ukojit tu hroznou žízeň. Kousek od něj tekla řeka a tak se chlapec začal pomalu plazit po nezraněném boku k ní. Když dosáhl svého cíle, zabožil hlavu do pedové horské vody a napil se. Pil, co mu hrdlo ráčilo pojmout. Jin vynořil hlavu v z vody v pravou chvíli. Zrovna okolo proplouvala po proudu dřevěná tyč. Možná taková, kterou používali k tréningu, možná také ne. Minimálně mu ji připomínala. Bylo to jednoduché řešení, jak improvizovaně vyřešit problém s chůzí, ale plula daleko. Možná, že kdyby se po ní natáhl, mohl by ji chytit. Nad možností, že by mohl i utonout se, ani nepozastavil. Jeho strach ze smrti mu nedával ani jiné alternativy. Chlapec se rukama odrazl od břehu a sáhl po proplouvající tyči. Pevně ji uchopil, ale polovinou těla zajel pod vodu a začal se topit. Na poslední chvíli využil klacku v rukou, aby se nadzvedl od hlubokého dna a dostal se zpátky na břeh.
Normálně by se položil na záda a vydýchal to, ale tlačil ho čas a síli mu ubývali. Za pomoci tyče se postavil opět na nohy a velmi pomalým tempem vyrazil od řeky do lesa.
Cesta lesem byla doslova nekonečná. Zatím ušel bezmála hodinku, avšal pro chlapce to byl skoro celý den. S každým krolem mu ubývalo sil. Pomalu ztratil i poslední zbytky naděje, když tu náhle na něco narazl.
‘Cesta..našel jsem cestu..m..musím si chvilku odpočinout...alespoň chvilku..’
Chlapec se svalil na záda a zavřel oči. Jak povolil, aby si odpočinul, ztratil ve vteřině vědomí.
Taichi Yarui
Kinumichi, mimo cestu u jezírka
Žena je naprosto pochopitelně odmítla. Proč by si taky měla chtít uvázat na krk někoho jako byli oni dva, že? Taichi to ale nehodlal jen tak vzdát. To prostě nešlo. Tohle byla jedinečná příležitost, možná i osud, nemohl se nechat odbít prostým „ne“.
„Jdou po nás, nemáme jídlo ani peníze, nemáme kam jít a nemáme se jak bránit... Ale když nám pomůžete, nebudete toho litovat!“ křičel dál s čelem stále na zemi.
„Pomozte nám zesílit a my Vám za to budem dělat na oplátku youjinbou! (bodyguardy)“ zesílil jeho hlas ke konci, načež se mladík po krátké odmlce konečně odlepil od země a zadíval se na černovlásku.
„Máte mý slovo. Když mi pomůžete dosáhnout mýho cíle, vrátím Vám to tisíckrát...!“ řekl. Jeho hlas zněl tentokrát jinak, i jeho pohled se změnil. Bylo v něm pevné odhodlání proměnit tato slova v činy, jako kdyby ani jinak nemohl.
Fujiko Yarui
U jezírka
Taichi se náhle vymanil z jejího sevření a znovu křikl po ženě. Fujiko zmateně zamrkala. Modrovlásek se ženě omluvil a chtěl, aby je vzala za své žáky.
Nevěřila vlastním uším! Vždyť jim hrozně ublížila, chtěla je zabít! Zarazila se. Okradli ji. Snad dívka nečekala, že jim hnědovláska poděkuje. Vlastně se na ně naštvala právem. Sice to dost přehnala, ale ve výsledku byli celí, živí a zdraví.
Zbytky strachu i hněvu odezněly a Fujiko se na situaci podívala z jiného úhlu. Ta žena byla bez pochyby hodně silná. A oni tak hrozně slabí! Kdyby teď na ně vyskočil nějaký oinin, určitě by zemřeli.
Potřebovali někoho, kdo je povede.
Jenže hnědovláska odmítla. Měla pravdu. Okradli ji…
Vedle Taichiho se sklonila i Fujiko, čelo na zemi. Kdyby je takhle viděl otec, pravděpodobně by je vyhostil sám. „Prosím! Jsme v hrozné situaci. Nemůžeme to nějak odčinit?“
Koi Noburi
Kinumichi
Měla bych se začít ptát, pomalu se budu blížit k oblasti, kde by se měl pohybovat. Pokud nezměnil způsoby, o čemž silně pochybuji... Ach jo... Celé tohle pátrání mi leze na nervy. Nejste zrovna trpělivé stvoření.
Ztracená v myšlenkách šla automaticky směrem k cestě. Už jí tady nic nedrželo. Alespoň to si vyvodila z uplynulých pár hodin. Vypadalo to, že opak byl pravdou.
Po pár desítkách metrů na Koi zaječel Taichi a měl toho asi hodně na srdci. To si ze mě snad děláš srandu! Rozhořčila se v duchu.
Už předem si odmítavě založila ruce na prsou a nasupeně se dívala, co po ní ten smrkáč zase bude chtít. To co přišlo opravdu nečekala! Obličej se jí stál negací a jen nepřítomně zírala na Taichiho. Nevěděla, jestli se má smát nebo ronit slzy.
"To nemyslíš vážně, že ne?!"
Zděšení v hlase bylo víc než patrné. Ustoupila i o krok dozadu od klečícího Taichiho, jako by se bála, že se za ní rozběhne a vyzkouší nějakou otřelou formu fyzického kontaktu. Po dlouhé chvíli ticha usoudila, že to asi myslí vážně.
"To jako... Nech mě to shrnout... Nejdříve se mě pokoušíš sbalit, potom okrást a já bych se o vás ještě měla starat? Vy dva jste úplně šílení!"
Rozhořčení z ní muselo tryskem ven. Tohle nemělo obdoby! Neexistovalo! Tohle se prostě nestalo.
"Zapomeň!"
Odsekla vztekle Koi, nezúčastněně se otočila, svěsila ruce podél těla a opět se rozešla směrem k cestě.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi, mimo cestu u jezírka
Taichi skrz zatnuté zuby útrpně sténal, když ho černovláska párala. Zvednout hlavu, aby viděl svou vlastní pitvu zaživa, se neodvažoval, a přes bolest ani pořádně nemohl.
Co ta žena říkala vnímal jen sotva, dokud nepřestala s „operací“ a nevykročila k Fujiko.
„N... Nech ji... bejt...!“ natočil za ní modrovlásek hlavu a dostal ze sebe, ale nebylo to nic platné.
Proč měli takovou smůlu? Proč museli narazit zrovna na takového nelidsky silného maniaka? Proč musela jeho sestra už zase tak trpět!?
Fujiko se chvilku na to proletěla vzduchem a svezla po zemi až k němu, kde na ni Taichi upřel lítostivý pohled.
„S... Suman, Fuu-chan...“ hlesl s rudnoucíma očima.
Černovláska se poté začala znovu přibližovat. Každý její krok byl jako dopad kladiva na hřebík ve víku rakve.
Když se k nim poté sehnula, Taichi jen zavřel oči a čekal, až se ta bolest znovu vrátí a to ještě silněji... Jenže místo ní pocítil něco jiného. Vlastně úplný opak. Jeho tělo začal zaplavovat pocit úlevy.
Modrovlásek prudce otevřel oči a zadíval se znovu na tu ženu. Její tvář se změnila. Už vůbec nevypadala tak děsivě, jako před pár vteřinami. A její ruce nesvítily modře a nervaly mu srdce z těla, nýbrž je obklopovala nazelenalá, matná záře a... léčila je.
Taichi na černovlásku nevěřícně zíral. Vnímal, co se to dělo, ale jeho mozek to nějak nedokázal přijmout.
Vážně tomu tak bylo? Skutečně je léčila? I to co mu řekla bylo najednou úplně jiného ražení.
Když mu vyléčila i svaly na rukou a nohou, vyskočil mladík po krátkém zaváhání do sedu, zabodl pohled do svých dlaní, které párkrát na zkoušku zatnul, aby se ujistil, že je skutečně zase v pořádku, načež zvedl oči k černovlásce.
Až oněch pár facek ho probralo úplně, a zatímco se mu plačící a omlouvající se Fujiko vrhla kolem krku, díval se mladý Yarui za odcházející ženou.
Výchovná lekce? Tohle všechno bylo jen „divadlo“...!? Tedy, až na ty efekty. Ty byly rozhodně skutečné. Stejně jim ale nakonec nezůstalo nic jiného, než vzpomínky, a Taichimu jizva na hrudi.
Modrovláskovi oči byly teď na té ženě zafixované jako dva lasery odstřelovacích pušek.
Tohle byl nejsilnější člověk, kterého v životě potkal, když nepočítal svého otce a dědu. A jestli nedokázali porazit ji, v žádném případě neporazí ani ty dva.
Neměli žádné peníze ani jídlo, neměl je kdo vést, a sami by se ve svém současném stavu oininům z Kirigakure také rozhodně neubránili.
Tohle bylo možná šílenství, ale za pokus to stálo.
„... Po... POČKEJ!“ zakřičel Taichi po krátkém zaváhání za ženou akorát včas, než mu zmizela mezi stromy z dohledu.
Mladík se vymanil ze sestřina sevření a v kleče se trochu napřímil. Své modré oči upíral na dálku do dvojice černých, které ho ještě před chvílí naplňovaly hrůzou, ale teď v nich viděl i něco víc. Naději.
„... Prosím... Odpusťte nám a přijměte nás za svoje žáky!“ dostal ze sebe mladík nakonec, opřel se dlaněmi o kolena, a poklonil se černovlásce, až se dotkl čelem země.
Vedle Kinumichi, Krásné místo u řeky
Den se právě schyloval k pravému poledni a slunce krásně hřálo. Nebylo to nijak zlovolné, ale sluníčko si dneska nebralo servítky s nikým. A to ani s mladým fialovlasým chlapcem, který byl opřený o velký strom a vypadal, že spí. Mírný větřík, který šel od řeky, si pohrával s jeho vlasy spadlými do očí a s péřovými letkami na šípu, který mu trčel ze stehna. Příroda se moc nezajímala o titěrné osudy lidí a žila si svým vlastním životem. To, co mohlo chlapci pomoci, byla spíše jen dobrá náhoda. Místo, které mladík obsadil, nebylo zrovna moc často navštěvované. I přes to stále žil. S vědomím to bylo horší. Právě se totiž nacházel v hlubinách svého podvědomí.
“Nee..nech..nechte mě bejt..!”
Vykoktal ze sebe a pozvedl svá velmi těžká víčka. Oslnilo ho ostré polední slunce a vlažný větřík ho pohladil po tváři. Mladík potřeboval chvilku na vzpamatování, ale velmi brzo pochopil v jaké je situaci. V noze měl šíp a jeho tělo vážilo třikrát tolik, co včera. Navíc měl hroznou žízeň, jako by týden nepil a hučící řeka mu to jasně připomínala. Nezmohl se však na nic jiného, než na nekonečné čekání na smrt. Byl konečně volný. Ztěžka se usmál a opřel si hlavu o kmen. ‘Dnes je opravdu krásný den..’
Pomyslel si a snažil se, než mu dojdou síly, vychutnat si krásu svobody.
Aimi Endo, tým Tamaki, přírodní onsen
Aimi se dále usmívala na dívku, načež ji podala také ruku.
"Yami-san, jsi moc hezká." řekla první věc, která ji napadla. Jakmile přišel sensei, trochu poodstoupila, ale chtěla vědět, co jí řekne. To, co řekl, nebyla snad pravda. Dívka se začala hihňat. S úsměvem na tváři se vydala k jezírku, ale udělala jen pár kroků, když tam spatřila Minekiho.
"Mineki... probodla ho pohledem. Opravdu se moc těšila na koupel, avšak si přála tam být sama a on ji prostě předběhl. Její vlastní sourozenec jí nedal přednost. VZala si to celkem osobně. Ještě něco řekla na jeho účet a radši poslouchala tu dvojku. Úplně nepochopila, proč byl sensei rozzlobený na brášku. Však on neudělal nic špatně.
"Senesei, pořád vy, jelikož normální člověk nedívá dívce na prsa z půl metru." zahihňala se a radši se šla schovat za dívku. Zpoza dívky vyplázla na Tamakiho jazyk.
http://www.zabavnetesty.sk/quizzes/user/351405 <-- testíky :3
Fujiko Yarui
U jezírka
Taichiho křik se dívce vryl do duše, cupoval ji na kousíčky. Tak hrozně si přála, aby na jeho místě mohla být ona. Takovou bolest už zažila a vydržela ji pro něj. Tak hrozně nechtěla, aby modrovlásek trpěl, aby zemřel v krutých bolestech… a vůbec zemřel! I kdyby nikdy neměla dosáhnout své pomsty, doufala alespoň, že budou moci s bratrem žít v klidu.
Hnědovláska začala Fujiko vyzývat k pomoci. Dívka se podvědomě pokoušela zvednout, jenže slabé plíce ji hrozně omezovaly.
‚Přestaň. Udělám, co budeš chtít, jen ho nezabíjej,‘ hlesla v duchu, protože nebyla schopna mluvit. Ochromující strach otřásal celým jejím hrdlem.
Žena se náhle zvedla a přikročila k dívce, kterou popadla pod krkem a zvedla ji do výšky. Modrovláska přiškrceně zaúpěla a chytila ji za zápěstí, pokoušejíc se zmítat. O čem to do háje mluvila? Cítila zoufalství, jež jí svíralo všechny vnitřnosti. Cítila bolest, která probodávala její srdce znovu a znovu. Strach o bratra jí nutil vyplakat si oči. Hněv v ní stoupal s každou vteřinou!
Jenže proč jí to ta žena osvětlovala jako nějakou novinku? Tímhle vším si Fujiko prošla už tolikrát! Proč musela znovu? Nebylo toho už dost?
Než stačila všechny ty emoce ukázat v očích, žena ji hodila k Taichimu. Tvrdě dopadla vedle něj, a spatřivši krev, bratrovu krev, vyvalila oči.
„Fajn! To by asi stačilo…“
Žena náhle promluvila normálním hlasem, přistoupila k oběma a… začala je léčit?! Fujiko byla ztuhlá překvapením, ani by ji nenapadlo po ženě plivat – vždyť se mohla sotva nadechnout.
Dívčiny plíce se uvolnily, stejně jako se zavřela Taichiho rána. Modrovlásce byla najednou ukradená celá cizí kunoichi i její řeči. Jako trosečník lačnící po pitné vodě se zvedla a bratra objala. „Promiň, Taichi, promiň mi to,“ vyhrkla a vyschlými stružkami začaly téct nové slzy.
Její milovaný bráška byl v pořádku. Na ničem jiném nezáleželo.
Koi Noburi
Kinumichi
Chakra proťala pevnou kůži a dostala se i o něco hlouběji. Z rány se začaly řinout tenoučké potůčky krve, které byly reakcí na přetnutí cévek a menší žilek. Taichi začal ječet bolestí a dokonce sebou i cukal. Fuu-chan se zase topila ve vlastních slzách.
"Rozříznu ti trup, vylomím žebra a potom tě chytím za srdce! Budu ho držet tak dlouho, dokud se nezastaví! A ty nezemřeš na zástavu srdce! Třeba ti Fuu-chan pomůže! Třeba ti bude masírovat srdce i po smrti! Ale stejně už to ničemu nepomůže!"
Usmívala se a prsty pomalounku a opatrně sjížděla dolů ke konci hrudní kosti, musela si dávat pozor, protože sebou Taichi šil. Stočila pohled na Fuu-chan.
"Není to tak Fuu-chan?! Nechtěla by jsi svého Taichiho zachránit za každou cenu?! Není to tak?! Já vím, že je!"
Když dojela až ke konci hrudní kosti najednou přestala.
"Ale co to dělám?! Fuu-chan je tak daleko, nic odtamtud nevidí a hlavně! Nebude si moct osahat tvé srdce Taichi!"
Chakra kolem Koiny dlaně se rozprchla a ona se postavila a přešla až k Fuu. Chytila jí pod krkem a pozvedla ji do vzduchu, už tak se jí špatně dýchalo, tohle muselo být ještě horší. Pozvedla ji tak vysoko, aby se jí dívala z očí do očí ve stejné rovině.
"Cítíš to zoufalství?! Tu bolest? Ten strach? Ten hněv! Tak si to zapamatuj! Protože přesně tohle tě bude příště hnát kupředu!"
Vztekle jí štěkla do obličeje, div jí neukousla nos a mrštila s Fuu po Taichim, přesněji řečeno s ní hodila tak, aby po zemi dojela až k němu, nebylo by nejlepší, kdyby mu vpálila přímo do rány.
Koi se poté, co Fuu odhodila, očistně nadechla a protřela si obličej.
"Fajn! To by asi stačilo..."
Zaradovala se a pobaveně se usmála, tentokrát v tomto úšklebku nebyla vidět žádná zlost, maniakální radost či něco podobného.
Přešla zpět k Taichiu a nyní i Fuu.
"Zkus po mě plivnou kyselinu a vyrvu ti jazyk z pusy!"
Nevrle štěkla na Fuu, kdyby se o něco chtěla pokusit.
Dřepla si a obě její dlaně se obalily zelenou viditelnou chakrou. Jednu přiložila k hrudníku Fuu, druhou zase k Taichiho hrudníku.
"A ty... Se laskavě nauč postarat se o slabší polovičku. Přestaň tokat a plkat a laskavě si obstarej nějaké koule!"
Prskla po Taichim. Fuu mezitím mohla zaznamenat, že s každou další vteřinou, s kterou se jí dotýkala ruka obalená zelenou chakrou se jí dýchalo snadněji a snadněji. I Taichiho rána na hrudníku se začala pomalounku zacelovat a hojit, nemizela úplně, byla zde vidět drobná a možná milimetr hluboká rýha, kterou před pár vteřinami vedla otevřená rána, ale i ta se během několika dní maximálně pár týdnů ztratí.
"Tak to by bylo... Ještě končetiny."
Poznamenala si Koi pro sebe a obnovila Taichimu svaly jak na ramenou, tak na stehnech. Nebylo to nic hrozného, předem věděla, že je bude léčit, proto si práci předem nekomplikovala. Když skončila, zelená chakra kolem jejich rukou se rozplynula.
"Doufám, že vám to jako výchovná lekce stačilo. Mějte se krásně."
Poznamenala ironicky, jak Fuu tak Taichiho lehce profackovala na tváři a poté se narovnala, otočila se na podpatku a odešla směrem k cestě, jako by se nic ale vůbec nic nestalo.
"Hmm... Kdo by to byl čekal.. Takové příjemné zpestření dne."
Zaradovala se pro sebe, mezitím co mířila k cestě. Musela najít nejbližší vesnici, třeba jí to, že uběhla takový kus cesty, v něčem alespoň pomůže.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Taichi Yarui
Kinumichi, mimo cestu u jezírka
Taichiho snažení se lepšilo, ale ne dost rychle.
Fujiko se vyřítila proti černovlásce, aby zachránila svého bratra, ale to ta ženská nejspíš přesně chtěla.
Taichi si všiml chakry kolem její dlaně a zhrozil se.
„Přestaň, Fujiko!“ zařval na svou sestru. Příliš pozdě. Modrovláska to schytala přímo do hrudi a byla odmrštěna vzad, kde začala lapat po dechu.
„Fujikooo!“ řval Taichi dál, sledujíc svou sestru, znovu a znovu se snažící zvednout, jenže marně.
Ta ženská se teď obrátila znovu na něho a dřepla si k němu.
Během následujícího okamžiku projela mladíkovými rameny a stehny palčivá bolest, která ho donutila vykřiknout.
„Ko... Konoyarou...!“ procedil Taichi skrz bolestí zatnuté zuby. Už ani cukat sebou nemohl.
Černovláska se poté zas rozmluvila, tentokrát opět na Fujiko.
„Nech ji bejt ty čarodějnice šílená!“ osopil se mladík nenávistně na černovlásku. Vidět svou sestru zraněnou u něho přebíjelo všechen pud sebezáchovy, který nahrazoval vztek a touha po krvi pachatele.
Žena obrátila svou pozornost zpátky k němu, což bylo dobře, alespoň už nebude ubližovat jeho sestře, jenže když ho poté otočila na záda a pozvedla ruku s dvěma zdviženými prsty, obalenými chakrou, Taichiho se opět zmocnil chladný strach.
„Dej to pryč... Nepřibližuj se s tim ke mně...!“ soukal ze sebe zděšeně, pozorujíc oba prsty, blížící se k jeho hrudi.
Nenáviděl tu ženu. Za to, co mu udělala, za to, co udělala jeho sestře, za to, že ji nutila tohle sledovat, a za to, co se jí nejspíš ještě udělat chystala.
Ukazovák s prostředníčkem se mu zařízly do masa a jeho tělem projela křeč.
„GWAAAAH!“ zařval modrovlásek, trhající sebou na zemi bolestí, jak mu to jen jeho ochromení dovolovalo.
Fujiko Yarui
U jezírka
Ze záchvatu ji vyrvala ruka, která ji odrazila vzad. Fujiko se zapotácela a na poslední chvíli chytila rovnováhu. Jenže to nebylo vše. Její plíce začaly vypovídat službu. Zmateně položila ruku na hruď a pokusila se zhluboka nasát, jenže nemohla. Tak špatně se jí dýchalo!
Zmocnila se jí panika a modrovláska klesla na kolena. Možná by se i udusila, jenže ji probrala ženina další slova. Vzhlédla a tentokrát se zatvářila naprosto vyděšeně. Taichi umře a ona s tím nemohla vůbec nic dělat. „Y-yamete,“ zaskřehotala přidušeně. Hnědovláska ji očividně nehodlala poslechnout a povídala dál.
Dívce do očí vhrkly slzy. To její bráška vážně zemře? Takhle krutě? Pomalu a bolestivě?
Ruka obalená chakrou se dotkla chlapcovi kůže a Fujiko úplně zapomněla na své dušení. Její jediný, milovaný bratr trpěl.
Pomněnky, z nichž začínaly stékat slané říčky, byly plné ochromujícího strachu a paniky. „Kaasama…,“ pípla tichounce. ‚Pomozte nám někdo…‘
Koi Noburi
Kinumichi
Ta opojná chvíle moci byla tady! Klučina už se zmítal na zemi a jeho kolegyně? Vyřítila se z vody jako smyslů zbavená a rozběhla se přímo proti Koi. Vážně to byli asi sourozenci, taková vášeň! Koi roztáhla úsměv a začala se pobaveně maniakálně smát. Její dlaně se obalila chakrou a připravila se na příchod dívčiny.
"CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ, TY JEDNA ŠPINAVÁ MALÁ COURO!"
Zaječela na ní s nejhlubším pohrdáním v hlase, jaké mohli oba kdy slyšet. Připravila si dlaň a v moment, kdy se přiblížila dostatečně blízko, udělala výpad a zasáhla její plíce s tím, že jí i odrazila, aby odpálil zase trochu zpátky. Byl to hezký zásah, jen co byla pravda. Nesměla ale zapomenout na Taichiho. Ihned si k němu dřepla a zadívala se mu do očí.
"A o co se tady snažíš ty, s**či? Copak? Už nemůžeš utíkat! Neboj, tentokrát už neutečeš."
Ujistila ho a dlaní obalenou chakrou mu přeťala svaly na obou ramenou i stehnech, aby nebyl schopen se ani postavit. Nepoužila tolik chakry, aby ho vážně zranila, ostatně, nebyla by to potom legrace, ale stačilo to na to, aby se z něj teď stala živá mrtvola, která může maximálně křičet o pomoc. Jakmile si Taichiho pojistila, očistně si povzdechla a konečně si rozpustila copek, který si uvázala kvůli boji.
"Co jste si o sobě mysleli? Vážně jste věřili tomu, že mi zdrhnete?! Ale noták!"
Zakroutila hlavou a zadívala se na modrovlásku.
"Jakpak se ti dýchá Fuu-chan? Zasáhla jsem ti plíce, takže bys dalších pár minut měla mít pořádně co dělat, abys neomdlela kvůli nedostatku kyslíku. Jen hezky zůstaň na místě a snaž se dýchat."
Rukou začala šmátrat Taichimu v kapse a vytáhla to, co patřilo jí, roličku peněz.
"Tohle si vezmu zase zpátky, asi ti to nebude vadit, nemám pravdu? Taichi-kun."
Artikulovala schválně po slabikách a provokativně, aby ho naštvala.
"Ale teď zpátky k tomu, proč jsem tady... Něco jsem ti slíbila že ano, Fuu-chan? Slíbila jsem ti, že uvidíš tady Taichiho trpět a obě víme, že v tomhle stavu nezmůžeš vůbec nic."
Pobaveně se zasmála. Šlo na ní až moc dobře vidět, jak si tohle moc a moc užívá. Zadívala se na oblohu a prstem se škrábala na bradě.
"Tak mě napadá, co tady Taichimu provedeme?? Ty jsi vlastně takový milovník! Fuu-chan! Chtěla by jsi držet jeho bijící srdce?! Můžu to zařídit! A co ty Taichi?! Dal bys mi své srdéčko? Když jsi mě potkal, tokal jsi tak moc... Inu... Myslím, že to je moc dobrý nápad!"
Její ruka se opět obalila chakrou, tentokrát ale jinak, vrstva chakry byla menší. Koi sevřela ruku v pěst a narovnala jen ukazováček a prostředníček. Otočila Taichiho na záda a dva prsty mu přiložila na vrchní část hrudního koše.
"Operace začíná. Můžeš křičet, seč ti bude hrdo stačit."
Usmála se na Taichiho a ještě než začala mu poslala vzduchem polibek.
Pak už se její chakra skalpel zabořil do Taichoho kůže i horní vrstvy svalů. Nechtěla řezat hluboko, mělo to být jen na oko, ale muselo to bolet a muselo to vypadat opravdově. A tohle opravdu bolet muselo, jelikož ho řezala zaživa a velmi pomalu.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~