NFFORPG - Svět Shinobi

Kazuki Haruko
Někde v zemi Ohně
Okami souhlasila s tím, že půjde s Kazuki. Rudovláska se pousmála, protože dobyla šťastná, že si našla kamarádku. Běželi lesem, když v tom se Inuzuka zeptala, jak daleko to je ke strýci. ,,Hmmm, když nás nic nezpomaloval, tak zítra k večeru by jsme mohli být u něj. Nevím jak se jmenuje ta vesnice ve které bydlí, ale nebydlí v zemi Ohně." odpověděla Haruto. Jak běžela začala přemýšlet nad tím, jaký bude její bráška. 'Ale i když ho najdu, žák mě stejně nepozná. A co když mě zabije? Ale to je teď jedno, musím to zkusit. Když o najdu, tak mě třeba pozná.' říkala si rudovláska v duchu. Po chvilce se ohlédla, aby zjistila, zda za ní ještě běží Okami a Yami. Běželi asi 3 hodiny v kuse a Kazuki ještě nebyla unavená. Začínala být tma.

Okami Inuzuka
Někde v zemi Ohně
Okami šla za Kazuki. Okami se rozhlížela po lese, který byl celkem dost temný a nebylo v něm ani živáčka. „Hmm, klidně půjdu s tebou, stejně většinu ohnivé země jsem už prošla. Takže se nejspíše vydám do jiné země. Ale zatím ještě nevím co teď budu dělat. Tak kam tedy vyrazíme,“ zeptala se jí Okami. Yami běhala z jednoho místa na druhé a pořád něco očuchávala a vypadala spokojeně. Okami přemýšlela, kde by mohla najít nějaký tým nukeninů, ale nic jí nenapadalo. „Kde bydlí ten tvůj strejda, kdy tam asi dojdeme Kazuki-san,“ zeptala se Inuzuka dívky a čekala co jí odpoví.
'Co asi teď dělá ségra a kde jsou asi mamka s taťkou, žijou ještě vůbec. Ne ne oni žijí musím tomu věřit,' řekla si dívka v duchu a doběhla Kazuki, protože trochu zpomalila. V tom Yami něco zavětřila a začala být nervózní. „Hoj Yami-chan, to nic není to byla jen nějaké srnka,“ řekla Inuzuka. Inuzuka se na chvíli zaposlouchala, jestli je někdo nesleduje, ale ani ona ani Yami nikoho necítily, takže v okolí nikdo nebyl. Po chvíli se začal zvedat vítr.

Kazuki Haruko
Někde v zemi Ohně
Kazuki si vyslechla odpověď Okami. Okami se zeptala na to samé na co se zeptala Haruto. ,,Můj bráška, taky kdysi opustil vesnici. Měla jsem ho že všech lidí nejraději, vždy mi pomáhal. Ale když utekl, nemohla sem se s tím smířit. Zašla jsem za Hokagem, jestli mužů opustit vesnici a pátrat po bráškovi. Nedovolila mi to. Následující den sem utekla a začala pátrat na vlastní pěst. Tak jsem se rozhodla stát se nukeninem." řekla Kazuki a zase byla smutná. ,,A nechala jsem ta celou svoji rodinu, ale na té mi teď nezáleží, záleží mi na naleznutí mého bratříčka." dodala Haruto. Okami se zastavila, aby se napila a dále svému pejskovi napít. Poté se rozběhli temným lesem a Kazuki přemýšlela kam půjde, protože se ji Okami zeptala co bude dělat a kam půjde. ,,Nejspíš půjdu za strýcem, který by mohl vědět kde je bráška. A zkusim se přidat k nějakému teamu Nukeninů, aby získala sílu." řekla červenovláska. A začala přemýšlet, kde by mohla najít enjaky team, co by ji pomohl získat sílu. ,,A jestli chceš se mnoiu, tak můžeš, možná bude vědět něco o tvých rodičích " dodala dívčina. Kazuki zatím přemýšlela, kde vlastně bydlí její strýc, jakým směrem se má vydat. Z myšlenek ji vyřešila až Okami, která začala mluvit.

Jin pohlédl z blondýnky na hnědovlásku. Oni toho pro něj dělali opravdu hodně. Zachránili mu život, vyléčili ho a ještě mu nabídly i jídlo a vodu. Tohle museli být hodní lidé. Jin nic neměl, byl ve špatném stavu a na rukou a nohách měl okovy se zpřetrhanými řetězy. A i tak mu pomohly. Chlapec se usmíval, když tu se ho najednou hnědovláska oprala a upřela na něj svůj pohled.
“Asi obojí, ale je mi dobře. Díky vám. Jen nevím, jak vám to vrátím.”
Své díky směřoval mladík na všechny ostatní v místnosti.
Nedá no zapálený oheň sice hřál, ale místnost byla moc velká, aby ji za takovou chvilku prohřál. Jin cítil, jak jeho tělo celé hoří a cítil i tu slabost s ní spjatou, ale to bylo dobře. Slabost a bolest dávaly najevo, že se tělo nevzdává a přesouvá své sily na ta správná místa. Najednou k němu přiklekla modrovlasá dívka a jeho hlavu si položila na klín. Na tu malou chviličku se na ni zadíval. Byla krásná. Opravdu krásná. Její vlasy spadávali na její ramena jako azurový vodopád a dívka měla ve tváři andělský výraz, který byl zaměřen na pomoc slabému.
Dívka mu pomohla se pozvolna napít a Jin se jí pokusil pomoct, aby ukázal, že se alespoň snaží.
“Říkala jste, že na mě máte otázky. Co chcete vědět?”
Optal se ve volné chvíli Hnědovlásky, když zrovna nepil. Chlapec se jim chtěl zavděčit, alespoň tím málem, i přes to, že pochyboval, že něco ví.

Okami Inuzuka
Někde v zemi Ohně
Okami si sedla zpátky na zem a dívala se na Kazuki, která vypila celou vodu najednou. Když červenovláska řekla, že by mohly cestovat spolu tak se zelenoočka jen pousmála. Když se držela za bolavou kuru, když se na Okami podívala Kazuki, tak jí vzala ruku a položila si jí na svůj klín a začala skládat pečetě. Okami jí sledovala, když se po chvíli podívala, tak už zranění bylo pryč. „Děkuji Kazuki-san,“ usmála se Inuzuka na dívku.
Chvíli na to se Okami zvedla ze země a zavolala na Yami, že jdou. Po nějaké době už byly obě dívky i se psem pryč z vesnice. Okami moc nevěděla kam teď půjdou, ale tady zůstat už nemohou. „Kazuki-san, kde půjdeme teď, ale tady už zůstat prostě nemůžeme,“ řekla hnědovláska a pokračovala v cestě. Poté jí dívka řekla, že by se chtěla na něco zeptat. „Jasně, proč by ne,“ řekla Okami a čekala na co se jí zeptá. 'Nějaká moc zvědavá, ale tak to je jedno,' řekla si mladá Inuzuka. „Proč jsem opustila vesnici a nepožádala hokageho, jestli by mě nepustil oficiálně,“ zopakovala Inuzuka otázku. „Hmm já jsem se byla ptát, ale ona mě nepustila, ta jsem utekla a tak jsem se rozhodla, že uteču. V Konoze jsem nehala stejně starou sestru. A proč ty, jaký byl tvůj důvod, abys se stala nuukeninem,“ zeptala se zelenoočka a zastavila se aby se napila. Poté se rozhlédla po okolí, byly v hustém lese, kde nebylo ani živáčka. Poté vytáhla z tašky misku a nalila do ní vodu a dala jí na zem pro Yami. „Jaký je teď tvůj plán co chce dělat, kam chceš jít,“ zeptala se Inuzuka a čekala na odpověď od Kauki.

Kazuki Haruko
Někde v zemi Ohně
Haruto si sedla na zem a opřela se o zeď. Otevřela vodu a napila se, vypila ji celou na jeden nádech. Potom se ji Okami zeptala, jestli by nehledají spolu, že by měli větší šanci na přežití. 'Nebyl by to špatný nápad. Nějaká kamarádka by se mi hodila. Ale jak ti mužů věřit?' zeptala se Kazuki sama sebe v duchu. Dostala odpověď, Okami řekla, že nukeniny z Konohy nezabíjí, jestli ji teda nenápadnou první. ,,Souhlasím, můžeš cestovat spolu." řekla Kazuki. Ještě se zakousla do jídla, protože ještě měla hlad. V tom se koukla na Okami, jak ji bolí ruka. Jelikož měla Kazuki plnou pusu, tak nemohla mluvit. Vzala levou ruku Okami a položila si ji sobě na nohy. Složila pečetě a začala ji tu ruku léčit. Asi po pěti minutách to bylo hotové. V tom Kazuki dojedla a koukla se na Okami. ,,Neboj, jsem i lékařský ninja, ikdyz umím zahojit jen povrchové zranění. To tvoje by mělo být už v pohodě." řekla Haruto a usmala se na Okami. Pak se Okami zvedla, něco řekla a vydala se pryč z města. Kazuki si uklidnila věci a vydala se za Okami a jejím psem. Asi po deseti !minutách se ocitli venku už města. ,,Kudy teď? zeptala se Kazuki. Když se rozešla Okami, tak se vydala za ní. Pořad ji vrtalo hlavou, proč opustila vesnici. Jaký měla k tomu důvod? Pak se zeptala. ,,Ehm... Mužů se na něco zeptat? řekla dívka. Počkala až kyvne na souhlas. ,,Proč si opustila vesnici a nepožádala hokageho, jestli by té nepustil oficiálně? zeptala se dívka. A kráčeli pořad dal od města, že kterého vyšli.

Yami Yuki
Tím Tamaki
Prírodný onsen

Aimi prekvapivo vypočula Yaminu radu a vyhnala svojho brata z onsenu, pričom sa tam išla uvoľniť ona sama. Čiernovláska sa nepatrne usmiala popod nos a začala sa hrabať vo svojich veciach - jej batoh bol momentálne až priveľmi plný a bola rada, že sa tých vecí môže zbaviť, keďže jej chrbát dával bolestivo najavo, koľko kíl zvládne odniesť. Vybrala 5 konzeriev, ktoré jej ako prvé prišli pod ruku. Štyri z nich boli pálivé fazule a v jednej sa nachádzala kukurica. Nebolo to nič moc, ale na začiatok postačujúce. Zahrabala ešte hlbšie a vytiahla chleba. Potom vyčkávala. Zamyslene sa rozhliadla, keď sa Tamaki nevracal. Yami ten čas prišiel pomerne dlhý nato, že išiel zozbierať len drevo na podpal v okolí sa ho nachádzalo obstojne. Nechcela ho však ísť hľadať. Na um jej zišla myšlienka, či náhodou neodišiel a nenechal ich tu samých. Potom však pokrútila hlavou a zahnala túto pochybnú myšlienku - nepoznala ho, ale Tamaki taký typ chlapa nebol, jej odhady boli vždy správne. Postavila sa na nohy a započúvala sa do okolia. Na moment sa jej zdalo, že začula mužov krik. Jej zvedavosť bola stále väčšia.

Som späť, bojte sa ^_^

Kara Momochi
Tým Goku
Kara povytáhla obočí nad tím, jak Gen okomentoval Shira. Zněl jako potížista, někdo, kdo chce za každou cenu velet a určovat pravidla. Černovláska takové lidi zrovna dvakrát nemusela, stačilo, že v klanu Inuzuka bývají matky dosti panovačné.
"Tak moment, to byl ten chlápek, co vás pronásledoval, když jste zdrhaly?" Optala se po Genově odpovědi, ale nečekala pokračování v konverzaci. Spíše to byla řečnická otázka.
Cesta pomalu ubíhala, žádní anbu, zloději a podobná havěť však nebyla k nalezení. Kaře se to zdálo trochu podezřelé, ale na druhou stranu si nemohla stěžovat. Za jeden den toho už prožila spoustu a tak už jen čekala, kdy se bude moct natáhnout na postel a pořádně si schrupnout.
Otenba taky nic nevětřil a tak bylo všechno v klidu. Po nějaké době tedy bezpečně dorazili k hostinci. Kara se podívala na Gena, pokynula hlavou a vešla dřevěnými dveřmi přímo dovnitř budovy. Nejdříve ale nenápadně nakoukla. Když vešla, snažila se rozhlédnout kolem po hostinci a Gena nechala pozadu. Očima hledala muže, se kterým se měli sejít, ale nikde nebyl k vidění.
Kara tedy namířila přímo k chlápkovi za pultem, který byl také pravděpodobně majitelem. Ještě než tam však došla, natočila se na Gena.
"Hehe, víš... Nemám u sebe žádné peníze, takže... Víš, co myslím." Naznačila tichým tónem a usadila se na židli mezi nějaké náhodné podnapilé pobudy. Ti se všichni na Karu zvědavě otočily a jejich oči se rázem zvětšily. Kara jednoduše znechuceně natočila hlavu, když v tom si všimla, že jí sleduje většina místních ochlastů. Nebylo taky divu, vždyť na sobě měla jen košili, přes kterou se jí tvarovala prsa a spodní prádlo. Všichni na ni tedy chtivě zírali. Kara otráveně zakývala hlavou a vyšla směrem pryč z hostince.
"Víš co, zavolej mě, až to vyřídíš. Spoléhám na tebe." Dveře se zabouchly a černovláska se usadila na lavičku před hostincem. Nebyla však jediná kdo z hostince v tu chvíli odešel. Pár opilých chlápků se zvedlo se židlí a nyní vykročili ze dveří, kde se všichni se samolibým úsměvem naskládali na lavičku vedle Kary.

Okami Inuzuka
Někde v zemi Ohně
Okami si sedla vedle Kazuki-san a pustila se do jídla a kousek podala i Yami. „Itadakimas,“ řekla dívka. Po chvíli se Kazuki zvedla a nějak šla. Inuzuka jí sledovala a zjistila, že šla ukrást nějakou vodu.
Když se vrátila tak si zase sedla a napila se. Okami s Yami mezitím dojedly. podívala se na Yami. „Hele, co kdybychom se spojily a hledaly společně, přece jen by to bylo lepší, protože bychom měly nějakou šanci zůstat na živu, co si myslíš, ty? Jo a neboj se nukeniny z konohy nezabíjím, dokud mě nenapadnou oni,“ dodala Okami a dívala se na Kazuki a čekala, co jí na to dívka řekne.Okami chtěla zvednou levou ruku, ale v tom jí strašně rozbolelo staré zranění. Tak se chytla za ono zraněné místo. „Zatraceně to bolí,“ řekla hnědovláska.
'Hmm nevypadá, že by mohla dělat, problémy,' řekla Okami. „Nepůjdeme nějak jinam, mám takový pocit, že by jsme odtud měly co nejrychleji vypadnout, protože tady v okolí někoho cítím a připadá mi, jako bych ho už znala. Musíme se dostat aspoň z města,“ dodala Okami a vyrazila pryč, nevěděla jestli jí bude její nová kamarádka následovat, ale ona s Yami musely za každou cenu odtud co nejrychleji zmizet.

Kazuki Haruto
Ve vesnici v zemi Ohně
Kazuki si ukořistila pár jablek, nějaké pečivo, kus masa, jediné co si nekradla byla voda. Po chvilce ji vyřešila nějaká hnědovlasá dívka s bílým psem a podala ji jídlo co ztratila. Kazuki se na ní podívala, jako by jí chtěla zabít, aby ne, když nikomu jen tak neuvěří. ,,Dík " vydala že sebe červenovláska. A vzala si to, co ji hnědovláska podala. Poté se opět pustila do jídla. Když se ji hnědovláska představila, Kazuki přemýšlela jestli se představit taky. Po chvilce že sebe vydala pár slov. ,,Ahoj, já sem Kazuki Haruto. Jsem taky z Konohy, ale utekla sem před pár měsíci. Ja hledám bratra." představila že Kazuki. 'Takže hledá rodiče a já hledám bratra, možná by jsme si mohli pomoc, ale jak mužů vědět, že mi nevrazí kudlu do zad, hned jak bude mýt možnost.' říkala si Haruto v duchu. Stále koukala ka Okami, vražedným pohledem. Kazuki měla žízeň, protože u sebe neměla žádnou vodu. Zbalila si všechny věci, meč si vzala do ruky, koukla se na Okami a vydala se na hlavní cestu ve vesnici. Prošla kolem dívky a psa. Ocitla se na hlavní cestě a koukala, kde by se dala ukrást voda. Od hnědovlásky si půjčovat nechtěla, protože nevěděla co je zač. A tak se raději rozhodla nějakou si ukrást. Nakonec se vydala do prava a šla kolem stánků a koukala kde by mohla ukrást něco k pití. Až se nakonec zastavila u jednoho stánku s vodou. Stoupla si vedle stánku a čekala až bude prodavač zaneprázdněn a poté ukradla dvě flašky s vodou. A rozběhla se zpátky, tam jak potkala Okami.

Okami Inuzuka
Někde v zemi Ohně
„Ohaio Yami-chan,“ řekla dívka, která se právě probudila a pohladila svého psa po hlavně. Poté se zvedla a sáhla do tašky, aby vytáhla něco na jídlo. Po chvíli hledaní v tašce vytáhla poslední kousek pečiva. „Hmm, to je všechno,“ řekla smutně Okami a podívala se na svého psa. Dívka rozdělila jídlo na dva díly, jeden si nechala a druhý podala své feně. „Hele nedívej se tak na mě, nic jiného už nemáme,“ řekla zelenooká dívka a pustila se do jídla.
Až kunoichi dojedla, tak se zvedla, vzala si svou tašku a volala na Yami, že jdou. 'Dneska si zase budeme muset sehnat něco k jídlu a vyrazit zase do jiného města, tady stejně nejsou,' pomyslela si dívenka a vydala se směrem do vesnice, kterou viděly před sebou. Asi po 20 minutách dorazila Inuzuka i se svým psím doprovodem do vesničky a hledala nějaký obchod, kde by mohla sehnat nějaké jídlo. Yami už se nemohla schovávat pod bundou, protože už byla velká a tak jí Okami řekla, že musí počkat venku. Fena si sedla a čekala.
Dívka mezitím vešla do obchodu a rozhlížela se po obchodu. Když v jedné uličce nikdo nebyl a všichni zákaznici šli platit svůj nákup, tak dívenka vzala nějaké věci a dala si je nenápadně do tašky. Když už měla dost věcí, tak šla pryč, kdy procházela kolem pokladny, tak jí zastavil prodavač a zeptal se jí:„Slečno vy jste si nic nekoupila?“ „Ne to co jsem hledala jsem tady bohužel nenašla. Na shledanou,“ řekla zelenooká dívenka a opustila obchod. „Jdeme Yami,“ zavolala Inuzuka na svého psa a šla dál. Po nějaké době si byla jistá, že je ani nikdo nesleduje a šla dál hlavní uličkou, když v tom vyběhla nějaké dívka z boční uličky a srazila Okami na zem. „Auvajs, nemůžeš dávat trochu pozor,“ řekla hnědovláska když dopadla na zem. Nějaké červenovláska se jí omluvila a utíkala dál, ale když do ní narazila, tak ta dívka ztratila nějaké věci. Okami to zvedla a rozběhla se za ní, i když se jí dívka ztratila za roh, ale Yami jí cítila a tak běžely za ní. Když jí našly v postranní uličce, přišly k ní a Inuzuka jí podala věci, které ztratila. „Ahoj, není tohle náhodou tvoje,“ zeptala se jí a usmála se na ní. „Já jsem Okami Inuzuka a tohle je Yami. Jsem původně z Konohy, ale utekla jsem a hledám své rodiče,“ představila se zelenoočka, když si všimla, že dívka je také nukenin a čekala, co jí řekne dívka.

Masamoto Tenno
Meyia

Díky tomu, že nebyl přítomen u začátku rozhovoru, mu zcela unikal smysl jejich konverzace. Ta holka byla buď poutník, co se potřeboval skrýt, nebo adeptka na jeho budoucí spolužačku. A nebo taky někdo, kdo hledal pomoc při vyřízení svých vlastních záležitostí. Tak jako všichni v tomhle světě.
"Rozumím." Tenno se vzdálil a zadíval se do lesů. Žízeň po krvi pomalu ale jistě odeznívala a on zase začínal vidět normálně, svět se vracel do původní rychlosti a adrenalin ustupoval na normální hladinu. Tenno nevnímal nic kolem sebe, jen pocit vítězství a vlastní dech.
Při šestém výdechu ho napadla zkázonosná myšlenka.

*Sensei se nezmínil, na čem přesně si ty techniky mám procvičit, že ne?*

Přehrál si celou scénu ještě jednou a skutečně si nevzpomínal, že by specifikoval cíl. Oči mu pomalu sjely na tu skládající se trosku. Znovu vytáhl katanu několikrát s ní cvičně máchl. Jednou. Podruhé. Potřetí. To už byla jeho katana naplněna chakrou. Použil první techniku, kterou mu sensei ukázal a jen sledoval, jak vzduchem sviští chakrová čepel s malým, asi dvacet pět centimetrů dlouhým překvapením. To celé mířilo přímo na sedícího kluka.
*Svět není fér a já se od něj nehodlám lišit u skrčků jako on.* Ušklíbl se Tenno.

Inuzuka Kazuko
Meiya

Kazuko všude kolem sebe viděla jen nezájem a nepochopení. Jenže tenhle přístup jí provázel už několik let, někdy i horší a zrovna teď šlo o důležitou chvíli.
Ačkoliv by si teď zrovna svá slova nejradši promyslela co nejlépe a do detailů, protože na nich tolik záleželo, věděla, že na to nemá čas. Muž s ní sice byl ochoten mluvit, teď už se ale zase věnoval jednomu z dříve bojujících chlapců, jenž podle toho co Kazuko vyrozuměla byl jeho žákem. Navíc už se chystal odejít.
Kazuko by ho nejraději pevně chytila za ruku, aby se zastavil, tolik její nitro křičelo, ať teď zrovna neodchází. Jenže to by s největší pravděpodobností bral jako nepřátelský impulz a tak se odvážila jen k dalším slovům.
Tentokrát se jí už hlas tolik netřásl, dokonce se jí podařilo mu přidat jakýsi důrazný podtón, který vyjadřoval jak moc tohle všechno pro ní znamená. "Bezpečí? Tohle slovo jsem nepoužila. A myslím, že všichni tady víme, že bezpečí se zde v dnešní době mnoho nenajde." Dovolila si kratičkou pauzu k formulaci dalších slov, ale nechtěla dát šanci muži odejít a ignorovat jí. "Takhle o pomstě mluvil naposledy mnich, který mě trénoval. Od té doby jsem neměla mnoho příležitostí s někým vůbec mluvit." Na poslední slova dala dívka obzvláštní důraz.
"Třeba by stálo za to si o tom poslechnout víc, kdybyste mi dal příležitost. Hledám hlavně někoho s kým bych mohla trénovat." Kazuko si byla vědoma neohrabanosti a surovosti svých slov. Potřebovala by spoustu času na to vymyslet něco co by neznělo tak "hrozně blbě", ale čas byl to poslední co teď měla. Pokusila se tedy dodat důraz svým slovům alespoň dalším zoufale upřeným pohledem do Saitových očí.
Cítila, že Egao po jejím boku je strašlivě napjatý. Bylo pro něj velice těžké se držet mezi naprosto cizími nebezpečně vyhlížejícími lidmi se kterými si Kazuko začala jen tak konverzovat. Vlk cítil, že jde o nějakou důležitou situaci a že by měl napnout nervy a vytrvat. A i kdyby roztrhal nejbližšímu muži obličej, proti takové přesile neměli moc velkou šanci.

Kazuki Haruto
Někde v zemi ohně
Kazuki se ráno probudila a šla se nasnídat. Zrovna byl den, kdy ji došlo veškeré jídlo co měla schované. Když ho dojedla, šla si do pokoje vzít svoje věci. 'Zase budu muset jít do města a něco si popůjčovat' řekla si Kazuki v duchu. Když měla svoje věci, vyšla před dům a zabouchla za sebou dveře. Poté se vydala do města. Asi po 10 minutách chůze se objevila v nejbližším městě, které znala moc dobře. Už v něm kradla asi 3 týdny. Pokaždé v jiném obchodě. Teď se rozhodla krást v obchodě ve kterém již kradla. Dělala to jako vždy. Stoupla si k tomu obchodu u kterého se rozhodla krást a počkala až bude obchodník nejvíce zaneprázdněn a pak si toho nabrala co nejvíce. Ale teď se ji to moc nepovedlo a byla chycena při činu. Hlídal to tam nějaký velký chlap, měl přes dva metry a minimálně sto kilo. Ten ji chytil a chtěl ji někam odvést. Dívčina se nebránila a když polevil v pozornosti, vysmekla se mu. Ihned se vydala napříč městem, temnými uličkami a všude kde nebylo mocl lidí. Pote se ocitla na hlavní cestě. Ohledla se, jestli ji ještě sleduje, ale nikdo ji nesledoval. Poté si otočila, aby viděla na cestu, když v tom se s někým srazila. Kazuki vzhlédla a uviděla, že ta osoba taky spadla na zem. Dívka se postavila. ,,Omlouvam se, já do vás nechtěla narazit." omlouvala se Kazuki. Pak se opět rozeběhla dál, aby byla co nejdřív doma. Cestou začala mít opert hlad atak zastavila v temné uličce, aby něco zakousla. Sedla si na zem a opřela se o stěnu. Vyndala nějaké to jídlo, co během cesty nestratil a pustila se do něj.

Aimi Endo, tým Tamaki, přírodní onsen

Evidentně jim skočila do rozhovoru, ale nijak jí to nevadilo. Nad reakcí Tamakiho se pousmála. Našla si svoji menší oběť, kterou bude moci týrat nevinně. Upřela na něho svá očka.
"Vím jak přicházejí na svět. Měl byste se krotit, nevíte, co umíme." Druhou větu pronesla temně a nepříliš hezkým výrazem. Nebyla zvyklá na takové hle zacházení. Otočila se na Yami a s úsměvem ji přikývla. Sice nikoho pořádně neznala, ale měla ji radši než jeho. Vykročila směrem k jezírku.
"Mineki, jdu já! Jdi pryč!" zaječela na dvojče. Řekla si, že půjde první, ale on ji předběhl, tudíž se musel vzdát koupání. Kdyby nechtěl, sama by zakročila. Počkala si až odejde. Svlékla se a vlezla do vody. Přírodní onsen si užívala. Ani si nepamatovala, kdy naposled se mohla uvolnit. Byla moc vděčná bavičovi, ale nijak mu to nehodlala naznačit. Lehla si na vodu, zaposlouchala se do ticha v lese a vůbec nic nedělala, jen užívala pohody.

Saito Hashu
Meyia
"Tenno, dýchej zhluboka a soustřeď se na ovládnutí svého těla, pokus se zklidnit tep i dech." nakázal Saito stroze jakmile Tenno schoval zbraň a přistoupil blíže k nim. I když to znělo tvrdě navenek, nebyl v tom ani náznak nelibosti, spíše naopak.
"Takže hledáš... bezpečí? A zároveň sílu poháněnou vztekem a pomstou? Viděla jsi kdo jsme, sama moc dobře víš jaký je náš život a sama víš, že bezpečí v něm nenajdeš." To byla Saitova odpověď. Nebyla ani souhlasná ani odmítavá, prostě jí řekl svůj pohled na věc.
"Ale dám ti jednu radu. Hněv ti nikdy nedá sílu, jen utrpení a pomsta tě zabije stejně spolehlivě jako ty, které zabiješ ty, abys jí dosáhla."
S tím se otočil na patě. "Tenno, večer vyrážíme pryč, zjevně to tu už není tak poklidné a pusté jak bývalo. Až zklidníš své tělo, projdi si všechny tři způsoby útoků mečem a pak za mnou přijď do úkrytu." A s těmito slovy pomalu vyrazil zpět do jejich skrýše.
Ten kluk, se kterým se Tenno před chvilkou utkal, zjevně neměl v plánu přežít, jelikož nechal své zranění krvácet už poměrně hodnou chvíli. Saito hádal, že se mu každým okamžikem začne stmívat před očima a brzy ztratí vědomí.
Co se dívky týkalo, ta zjevně hledala sílu a Saito jí nemohl pomoci, jelikož nikdo někomu nedá sílu jen tak na potkání. Pokud by chtěla, možná by se mohl rozhodnou jí pomoci s tréninkem, aby sama našla svoji sílu, ale to by musela sama chtít.

Asura Tori
Meyia

V okamžiku, kdy Asura ucítí, jak ho něco zachytí, tak zaútočí na klona před sebou. Rozhodně se nejednalo o něco dokonale promyšleného, pouze slabá snaha odvrátit nevyhnutelné a znovu protáhnout boj o několik sekund. Jeho ruka pronikne zároveň s větrnou čepelí a společnou silou zničí klona i vodní vězení, které už nemá kdo udržovat.
Bohužel pro Asuru se gravitace o své právo, přihlásí až příliš pozdě a neodvrátí tak jeho zranění.

Ozve se slabé žuchnutí, když dopadne na zem. Předtím, než se Asura začne věnovat svému zranění, tak ještě věnuje pohled Tennovi, který jakoby jeho pokřiveným způsobem říkal. "Náš souboj ještě neskočil. A tvůj trénink taky ne."

Ránu na svých zádech cítil, bylo to nepříjemné, ale ne bolestivé, tedy dokud se nehýbal. *Občas si skutečně myslím, že jsem šílený, když vidím jak reaguji na tohle bolestivé zranění.* Pohne všemi končetiny, jen aby se skutečně ujistil, že teď už to bolí dost, aby to i on ucítil. Nakonec se rozhodne postupovat postupně a to hned z několika důvodů. Za prvé si potřeboval utříbit myšlenky, zvláště pak informace, které se dozvěděl o technikách, které na něj byli provedeny. Za druhé potřeboval se přesvědčit o svých možnostech, které dokázal provádět, než se mu ráno kompletně zhojí. A za třetí zjistit jak velké poškození mu ta závěrečná technika způsobila na plášti.
*No myslím, že se mi podařilo jeho senseiovy dokázat, že něco umím a možná nebude až tak hrozné, když mně nechá naživu a cestovat s nimi.* Během myšlenek se mu podaří zasunout i přes protest zad jednu nohu pod sebe. *Ta vodní technika, díky které ukončil souboj byla zajímavá. Sice bych se z ní možná dokázal dostat, kdybych se nenechal rozrušit tím, že se někdo další objevil.* Z poloviny se mu podaří pod sebe zasunout i druhou nohu. *Ale asi je lepší, že to skončilo teď než kdyby se to dostalo do okamžiku, kdy bych ze sebe musel vydat všechno jen, abych přežil. Přičemž sem to přesně směřovalo.* Nohy už má na svém místě, aby se dokázal pozvednout z lehu do sedu, když se zarazí v dalším postupu, v mysli se znovu přesune o kousek do minulosti. *Ta věznící technika, potřebuje, aby ji někdo udržoval. Jistě, hned poté co se ten klon rozpadl jsem cítil, jak se voda, která mně držela na místě posunovat. Nebo, že by ji zrušil? Ale tak by potom riskoval, že mně gravitace dostane z působení techniky. Nebo chtěl, abych si to myslel, pro případ, že bychom spolu znovu bojovali? Budu si to muset nějak ověřit.*
Pomalu se začne za pomocí rukou zvedat ze země do sedu. Asi po půl minutě se mu konečně podaří dostat na zadek, přičemž začne bolestivě oddechovat. Zvedne ruku k obličeji a oddělá si zakrvácené vlasy z očí. Přestože, Asura byl ve vodní vězení, tak stále byl od krve a vnitřností králíka, kterého zabil. Hlavně proto, že vodní vězení, které ho většiny té špíny zbavilo, se na něj pak znovu vylilo a vrátilo tu špínu, tam kde byla. Nyní se Asura rozhodne postarat se o svůj třetí bod svého plánu. Zjistit, co se stalo s jeho pláštěm. V duchu si představí své nahé tělo otočené k němu zády. Následně přidá ránu, podle pocitu kde ji cítil a nakonec svému imaginárnímu já nasadil plášť. *Takže díra by měla být někde tady. Pokud jsem to odhadl správně, tak v té oblasti se nachází pouze pár ostnů, které by ta čepel mohla poškodit. Takže by mělo stačit zkontrolovat, zda jsem nepřišel o těch pár ostnů a následně plášť zašít. No nevypadá to, až tak špatně.* Zatmí se mu před očima a málem se převáží dopředu, než se mu podaří znovu nabýt jistoty a zabránit pádu. A tak začne čekat, přesně tak jak ho to naučil jeho pravý otec, když mu způsobil ránu. Počkat než se rozhodne ho ošetřit a do té doby zůstat při vědomí. *Jednoduché.* Pomyslí si Asura kysele.

Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Hachi, jak se blonďatá dívenka představila, poděkovala za jídlo i za ochranu. Koi jí prakticky ihned osvětlila, že ji Fujiko zachránila jen kvůli antibiotikům, což nebyla pravda. Modrovláska přesto mlčela, sebrala tácek se čtyřmi onigiri, posadila se k Jinovi. Nezapomněla ani na vodu. Opatrně jej nadzvedla a položila mu hlavu na svůj klín, aby se mu lépe jedlo. Rukou mu podepřela týl a přiblížila hliněný hrníček s vodou. „Hlavně nehltej,“ sdělila mu něžně a první kapičky vody se dotkly jeh rtů. Fujiko už měla zkušenosti s podáváním jídla a pití zraněnému. Věděla, že vše se musí provádět po malých kouskách.
Taichi se mezitím začal rozplývat nad shodou znění jmen a nad osudem, který nejspíše spojil jejich cesty. Modrovláska protočila oči a zpod přivřených víček se na bratra zahleděla. „Vyděsíš ji, ty casanovo.“

Masamoto Tenno
Meyia

Se sadistickým uspokojením sledoval, jak se chakrová čepel zakousla do masa jeho protivníka. Určitě by se vydržel dlouho kochat následky a reakcemi těla, ale na to evidentně neměl mít příležitost. Kus od senseie, na kterého se podíval, aby si vyslechl zhodnocení, stála bělovlasá dívka a...vlk?
*Na to, že jsme se sem přišli skrýt je tu až moc rušno, zdá se mi. Tohle je druhý člověk za dva dny, co tu jsme. Za chvilku si můžeme založit vlastní údernou jednotku!*
Ten adrenalin způsobený bojem z Tenna ještě úplně nevyprchal a tím, že ho dusil v sobě si nijak nepomáhal, spíš naopak. Ale to by musel domlátit toho chlápka na zemi, pořád měl ten vnitřní hlas, který mu našeptával, že nově příchozí za nic nemůže.
Cípem svého svršku několikrát přejel čepel katany a potom ji schoval do pouzdra.
Zaslechl, že si spolu sensei a dívka povídají, ale konkrétní slova mu zatím unikala.
Pomalým krokem, s rukou stále na čepeli katany, přešel blíž. Dívka byla také ozbrojená a navíc byla cizinec, což už samo o sobě prozrazovalo možné riziko.
Změřil si ji pohledem. Zaujaly ho ty značky na tvářích. Podle čelenky tedy nukeininka. Z Listové. Mohla se jen ztratit, ale pravděpodobnější nyní bylo, že někde čeká její tým na vhodnou chvíli. A Tenno už se vážně necítil na další zápas, ruce ho pálily a odhadoval, že by se vyhnul maximálně prvnímu útoku.
Kývl na pozdrav, ale ničím nenarušoval konverzaci. Rozhodl se probrat ten zápas se senseiem až potom.

Taichi Yarui
Vesnička
Taichi si všiml, jak oněměle ho blondýnka pozoruje a v duchu se lišácky zazubil.
Bylo to jasný! Na sto pro mu úplně propadla!
„Furt to máš v sobě Taichi, heh~!“ neodpustil si modrovlásek drobné uculení, ale pak se do interakce zapojila i Fujiko a bylo po kouzlu.
Mladík se lehce ušklíbl, když mu přistálo prkno na hlavě a ofina spadla do očí, načež věnoval Hachi ještě jeden okouzlující úsměv, vzal si jedno onigiri a s rukou za hlavou a nohou přes nohu sebou praštil na svůj spacák, kde se pohodlně rozvalil.
„Formálnosti“ by měly za sebou a Koi se začala bavit s fialovláskem. Ten ale Taichiho moc nezajímal. Jeho zajímala blondýnka, jak také jinak.
„Hachi, jo? To je pěkný jméno,“ hodil po dívce modrovlásek očkem a ukousl si kus onigiri. „Já sem Taichi, těší mě!“ zazubil se na blondýnku, když spolkl sousto a pokračoval. „Hachi... Taichi... Je jasný, že tohle není jen tak ledajaký setkání~“ prohlížel si modrovlásek zamyšleně rýžovou kouli ve své ruce, načež se na dívku tajemně pousmál. „Když se potkaj takovýhle dvě jména, je to jako by o nás chtěl veršovat sám osud, Haa-chan~!“ mrkl na blondýnku Taichi svůdně, krátce ji oslnil bělostným chrupem a strčil si do pusy zbytek onigiri.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Přírodní onsen
Tamaki rázoval lesem a podpaží nesl pěknou otýpku dříví a chrastí. Už se trochu uklidnil, ale stejně se tvářil nakrknutě. Stačilo něco okolo tří hodin a dvou černovlásek a mladík přišel o svůj dosavadní životní styl. Po sourozencích někdo určitě šel a Yami, ačkoliv byla překrásná, měla nádech jakéhosi nebezpečí. Nikdy nechápal, co ostatní lákalo na takových lidech. Vždyť on chtěl jen přiměřeně pěknou hodnou ženušku, dvě děti a domeček na venkově!
Jeho krok ani pohyby se nijak nezměnily, pohled vypadal stále zaměstnaný hledáním dříví. Přesto jeho oči šmejdily po okolí. Zaslechl totiž několik kroků. Byl si celkem jistý, že nebyl sám. Nyní procházel nedaleko křoví. Protože už chvilku dával pozor, všiml si.
Obvykle by prošel a dělal, jakože o ničem neví, doufaje, že si lupič dá odchod…
„Hej, ty hejbající se křoví!“ vyhrknul najednou a zabodl ukazovák naproti keři, ve kterém se nacházela dívka. „Vylez ven, nebo si zjistím, co jsi zač!“ Mohlo jít o nějakého otravného lupiče, kterých v lesích bylo mraky. Bylo Tamakiho povinností případného násilníka vyřídit. Co kdyby napadl Aimi nebo Yami? Dobře, a také Minekiho…

Shiori Asakawa
Les poblíž přírodního onsenu

Les se pomalu začal zbarvovat do temných nočních barev. Po dlouhé cestě si konečně mohla Shiori odpočinou a zastavit se. Uběhl další den od jejího útěku z vesnice. Shiori sešla z lesní cesty. Hlavním cestám nevěřila. Byly moc rušné a otevřené. A to znamenalo nebezpečí. Po kratším hledání si našla kryté místo, které bylo vhodné pro spánek. Rozložila si spacák na trávu a unavená žuchla na něj. Prohrabala tašku a našla poslední konzervu. Chtěla se do ní pustit, ale zarazila se. Měla by si ji šetřit na nejhorší chvíli. Konzerva přece vydrží dlouho. Zdejší les je určitě plný zvěře a ulovit ji nebude tak těžké. A jak se rozhodla tak udělala.

Nastražila smyčku z drátu na jedné ze zvířecích cestiček a čekala. Mezi čekáním, které se stalo nudou, se její myšlenky znova ubíraly stejnou cestou. Jaká bude její budoucnost? Pokud by měla najít někoho, kdo by ji učil, musí odejít z lesa. Nejlepší bude hledat ve městech. Tam bude hodně učitelů. Jenže, budou chtít platit za své učení? No nějaká práce se vždy najde. A navíc tato budoucnost je ještě daleko. Po době, která jí připadala snad věčnost se do pasti chytil králík. Shiori byla nadšená, dokázala to, po delší době má večeři. Ale co teď, může si dovolit rozdělat oheň a upéct ho? Jenže oheň každý uvidí. Zakručení břicha vyhrálo, nají se.

Zašla dál do lesa a začala sbírat větve na oheň. Tu náhle zpozorovala osamocenou postavu. Schovala se za strom a nenápadně vykoukla. Dotyčný ji asi neviděl, jelikož stále sbíral dřevo. Shiori prolítly hlavou první myšlenky. Kdo to je? Co tu chce? Jde po mě? Je tu někdo další? Zaváhala. Má potichu odejít? To by, ale znamenalo, že dnes nemůže rozdělat oheň a bude muset vše zbalit a utéct, a to zas znamenalo, že nebude večeře. Což ji znova připomněl její prázdný žaludek. Informace jsou na prvním místě a navíc ve zdrhání a plížení je dobrá. Zjistí, co je ten chlap zač a jestli je sám a pak se uvidí. Pomalu se přikradla do křoví za ním a poslouchala, jestli se nedozní něco zajímavého co by jí pomohlo.

Koi Noburi
Vesnička

V chaloupce to k večeru pěkně ožilo, pokud je někdo sledoval zpovzdálí, musel si myslet, že v chaloupce snad straší. Každopádně Koi tomu nijak nevěnovala pozornost, bylo jí putna, jak to bude vypadat, povolení ji dali, tak ať drží zobák.
Inu úplně ignorovat dění ale nemohla. Pacient nula se držel při vědomí a vypadalo to, že jen poslouchal. Hachi, jak se představila alabastrová dívčina, přišla zpět k vědomí a nabírala síly. A modrovlásci, ti se chovali jako na začátku své cesty, odhodlání měli, ale Koi moc dobře věděla, že to je to poslední, co je spasí.
"Nuže dobrá... Varovala jsem vás, ostatní už není na mou zodpovědnost."
Zabrblala si žena pod nos a schovala prázdnou bandasku, která ještě před pár desítkami minut obsahovala alkohol. Otočila svou pozornost k Hachi.
"Moc neděkuj, ráda bych řekla, že to vše děláme z dobroty srdce, ale není tomu tak. Fuu měla za úkol sehnat antibiotika, tady pro našeho pacienta."
Kývla hlavou na ležícího Jina.
"A ty jsi byla jediná s antibiotiky, každopádně jsme rádi, že je ti dobře. Bohužel jsme tě svým způsobem okradla, protože jsem dala tvá antibiotika zde potřebnému."
Pro změnu zase koukla na Jina.
"A jak jsi na tom ty? Žízeň, hlad?"
Optala se a pohupovala přehozenou nohou přes koleno.

Po hlasnom proteste jej žalúdku sa hanbila zodvihnúť zrak a uprieť ho na všetky prítomné neznáme osoby v miestnosti. Popravde by sa to neodvážila urobiť ani v normálnej situácií. Niečo, respektíve niekto ju však donútil odtrhnúť zreničky od podlahy a uprieť ich vyššie. Na modrovlasého chlapca, ktorý sa nebezpečne podobal dievčaťu, ktoré ju zachránilo. Súrodenci? Mihlo sa jej mysľou, kým si nevedomky veľkými zelenými očami premeriavala modré toho chlapca. Nejak si neuvedomila, že jej drží ruku v tej svojej. Bola stále trochu mimo. Situáciu opäť zachránilo to dievča. Hachi sa na ňu nesmelo, ale zato veľmi príjemne usmiala a s menším zaváhaním si zobrala do drobnej rúčky ponúkané onigiri.
"Arigatou gozaimasu.." prehovorila vďačne a s chuťou sa zahryzla do jedla. Aj ryža chutila teraz kráľovsky a Hachi už po pár hryzoch pocítila, ako sa jej vracia sila.
"S-som Hachi.. A naozaj ďakujem za všetko," dodala po chvíľke. Nevedela, čo má robiť v takejto situácií. Ako im to môže oplatiť, keď nikoho z nich ani nepozná? Prečo jej vlastne pomáhali? Bola úplne neznámy človek.. A títo ľudia boli prví, čo jej nastavili pomocnú ruku. Cítila potrebu im to vrátiť.

Som späť, bojte sa ^_^

Fu-kei Jin
Tým Noburi
Chaloupka, kdesi na Kinumichi

To co se tam řešilo, Jin poslouchal celkem se zájmem. Ti dva byli jistě sourozenci, kteří se k hnědovlasé ženě přidali na její cestě do neznáma. Ta se je snažila varovat, ale modrovlasí sourozenci byli již rozhodnuti. Jin si všiml jejich odhodlání a dokonce i Fuujiko chvilkového výrazu v očích. Ten pohled znal moc dobře. Často ho vídal u svých nepřátel v aréně, kteří se pokoušeli vzdorovat až do konce a jedinou cestou ven byl on. Náhle však ožila donesená blondýnka a Jin jen zavřel oči. Nechtěl jim nějak narušovat jejich rozhovory, ani nic jiného. On tu byl navíc, tak se tak snažil chovat. Stále však odolával a snažil se neusnout. Hodně mu v tom pomáhala vůně jídla. Jin měl hlad, ale nebylo to ještě nic hrozného. Díky stravě otroka byl zvyklý jíst jen zřídka a svůj Asketismus měl vypracován na dokonalou úroveň.

Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Poslouchala Koi, zatímco odstavila hotovou rýži. Žena je nevarovala před jejími pronásledovateli, protože ona žádné neměla. Varovala je sama před sebou. Před tím, co by se jim mohlo stát, kdyby ji následovali. Před smrtí.
Kmitla pohledem po bratrovi. V jeho tváři se zračilo odhodlání. Pokud on nechtěl couvnout, ona se také nevzdá. Počkala, než Taichi domluví.
„Pokud mám zemřít,“ načala zamyšleně a do nasolených rukou si nandala hrst rýže, kterou začala tvarovat, „udělám vše proto, abych se smrti jednou mohla postavit čelem. Je možné, že s vámi se naše šance na smrt zvýší, ale též můžeme zvýšit naši schopnost přežít.“ Při posledních slovech se zahleděla na Koi. „A potom děda s otcem zaplatí.“ V pomněnkách problesklo něco jako čirá nenávist a touha po pomstě. Byla to jen sekunda.
Onigiri byly hotové a dívka je vyskládala na kus prkna, který našla mezi malou zásobou kuchyňského náčiní. Fujiko se mítně pousmála. Taichiho flirtování mohlo být chvílemi otravné, ale momentálně bylo známkou klidu a bezpečí. Modrovláska bratra jemně klepla prknem s jídlem, které následně položila vedle blondýnky. „Na každého vychází dvě onigiri a tři plátky sušeného masa. Onigiri jsem trochu překořenila, takže dochutí maso.“

Taichi Yarui
Vesnička
Hnědovláska jim toho o sobě na oplátku moc neprozradila. Vlastně jediné, co udělala, bylo, že jim slíbila svou bezúhonost, ale to pro Taichiho moc neznamenalo. Jak Koi zmínila hned na to, oni tak čistý rejstřík neměli. Po nich určitě někdo půjde. A jestli je dostanou, bude to stejné, jako smrt.
Pohled, který Taichimu Koi poté věnovala, znamenal, že následující slova myslí smrtelně vážně. Zdálo se, že se o jejich budoucnosti mělo skutečně rozhodnout až teď.
Žena je varovala a po jejích slovech zůstalo ve vzduchu tíživé dusno. Jako by se těm dvěma před obličeji rozvinula smlouva s brky, namočenými v jejich vlastní krvi.
Taichi ženu tiše sledoval a nasucho polkl a koutkem oka se zadíval na Fujiko. Možná by se měli vážně raději sebrat a zmizet. Někde se zašít a doufat v lepší zítřky. Že je nenajdou, neodvedou zpět, a nezpečetí jejich osud...
Modrovláskovi ztuhlé rysy ale po chvilce uvolnil nepatrný úsměv.
Co to dělal? Vážně si tu v duchu podvědomě maloval budoucnost pod kamenem!? To mu nebylo přece vůbec podobné! Kdepak! Nic takovýho! Tohle bylo to, co chtěli! Cesta, kterou si zvolili! Necouvne! Ne, dokud ji celou nepřejdou a neusadí se na trůn na jejím konci! A pak už ani nebude důvod couvat. Jediný směr, co pro ně existoval, byl kupředu!
„Na to zapomeňte, bosu, my nikam nejdem,“ svezl se mladík ze zábradlí zpátky na nohy a zvedl pohled ke Koi. Jeho oči hořely a jako z plamenů sálá teplo, tak v nich zářil plamen odhodlání.
„Kdybych se teď leknul a vzal nohy na ramena, neměl bych sebemenší šanci se těm dvěma kdy jenom postavit na stíny! Já mam taky svoje ambice a mířim sakra vysoko, jasný!? A nevzdám to, dokud jich nedosáhnu! Nejdřív překonam Vás a pak i je! A kdokoliv se nás s Fujiko pokusí zastavit, tak z toho zůstane jen mastnej flek, vo to se vsaďte!“ napřímil se Taichi, stiskl ruce v pěst a dloubl se palcem do hrudi.
Pero dopsalo a jeho pohled mluvil jasně. Tohle byla jeho cesta ninji, kterou překoná, ať to stojí, co to stojí!
Tíhu situace ale vzápětí přerušilo probuzení blondýnky, která se tvářila ještě vykuleněji, než vyvoraná myš. A to, jak se zatvářila, když jí zakručelo v břiše...
Taichi se na ni trošku rozčarovaně zadíval a chvilku na ni mlčky zíral, načež mu přelétl přes oči stín.
„Ohayou, ojousama~! Vyspala jste se? Buďte naprosto v klidu, se mnou se Vám nemůže nic stát, za to Vám ručim! Jen chvilku strpení, večeře se už připravuje~“ přepnul mladík během vteřinky na jinou notu, v mžiku dřepěl u dívky a se svůdným pohledem číslo pět ji vzal jemně a starostlivě za ruku.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Koi Noburi
Vesnička

Koi se musela pobaveně zasmát, když na ni Taichi hodil ten svůj pohled a tón hlasu, který měl vzbudit tvrďácky dojem.
"No... Abych pravdu řekla", přejela pohledem všechny přítomné, "jsem asi jediná, kterou nikdo nepronásleduje, či něco neprovedla. Jsem svým vlastním pánem."
Odvětila Taichimu a hořkost v hrdle spláchla douškem alkoholu. V hlavě jí probleskly všechny ty špatné myšlenky, asi by byla radši, kdyby byla na útěku, než tohle.
"Takže ne... Nemusíte se bát, že by Vás někdo kvůli mě ohrožoval, což já říct nemohu. Alespoň jste měli dobrý důvod pro útěk."
Sama nevěděla, jestli teď modrovlásky pochválila, nebo co to právě udělala. Musela to udělat, musela je varovat...
Ještě jednou se posilnila nutnou dávkou alkoholu a svěsila hlavu, nechtěla to dělat. Ale musela, i kvůli té drobounké lidskosti, která ji ještě zbyla a ne a ne se ji zbavit.
"Víte... Já proti Vám nic nemám, i když jste se mě pokusili okrást, potom zase poleptat atd... Věc se má takhle..."
Pozvedla hlavu a zadívala se na Taichiho, tohle byl vážný rozhovor, ve kterém nebyl prostor na šaškárny.
"Ať jsou vaše důvody pro zesílení jakékoliv, doporučuji odejít, dokud ještě můžete. Já už nemám co ztratit, mám svůj vlastní cíl a za tím si půjdu přes mrtvoly. A vy... Ano, možná to teď vypadá špatně, ale věřte mi, že pokud zůstanete se mnou, bude to ještě horší. A teď nežertuji."
Pronesla chladným tónem a zaměřila se na Fuu.
"Vím, že chcete chránit jeden druhého, chcete kvůli tomu druhému zesílit, ochraňovat se navzájem, realitou ale je, že to s největší pravděpodobností nedokážete, zemře buď jeden z vás nebo vy oba, po mém boku jsou tyhle šance ještě větší."
Skoro jako by se ji tato slova netýkala, stočila svůj zrak skrze okno ven do černočerné tmy a dál nemluvila. Ticho rušilo jen zurčení alkoholu, který přetékal z bandasky do jejich úst.
Až se probrala bledule, rozčísnulo to ponurou atmosféru večera. Koi koukla na Fuu a kývla na ni, znamení, aby se o dívčinu postarala. Sama pak stočila pohled opět někam ven.

Posledný obraz pred sebou, ktorý dlhovlasé dievča zaregistrovalo predtým, ako sa zrútilo bezvládne k zemi, bolo modrovlasé dievča pomáhajúce jej z bezvýchodiskovej situácie. Keby tam nebola, tak.. Zelené oči sa prudko otvorili, dievča sa s výkrikom trhlo a posadilo sa. Bola vyplašená a ťažko sa jej dýchalo, ale inak bola v poriadku. Zreničkami tikala po miestnosti a ľuďoch v nej, zastavili sa až na modrovláske z jej sna. Alebo to sen vôbec nebol a všetko sa to stalo? Mala v hlave chaos, nevedela rozlíšiť, čo je sen, čo realita.. Avšak prítomnosť týchto ľudí nasvedčovala k predchádzajúcim udalostiam. Ešte raz sa zmätene rozhliadla, jej mozog nevedel ako zareagovať. Celkovo pôsobila ako nejaké zviera vhodené do nového strašidelného prostredia neschopné sa v ňom zorientovať. Bola stratená. A príšerne hladná. Jej brucho hlasno zakňučalo. Hachi automaticky sčervenala ako repa a sklonila hlavu.
"G-gomenasai.." zašepkala chvejúcim sa hlasom.

Som späť, bojte sa ^_^

Fu-kei Jin
Tým Noburi
Chaloupka, kdesi na Kinumichi

Situace v chaloupce vypadala pro Jinovy oči, jako by se odehrávala v úplně jiném světe, než on sám znal. Ač se cítil velmi slabě a unaveně, měl na tváři úsměv. Koi poslala Fujiko vařit a vrhla do placu otázku, která donutila fialovláska k zamyšlení. On o sobě moc mluvit nechtěl. Někde v hloubi duše tušil, že by nikde neměl zmiňovat kdo vlastně je, i když sám to také moc dobře nevěděl. To byla zatraceně dobrá otázka.
'Kdo vlastně jsem? Jsem vůbec ještě otrok? Asi jo...takže jsem stále jen majetek, po kterém určitě půjdou. Nechci tyhle fajn lidi nijak ohrožovat. Ale jestli dopadlo povstání dobře..půjde po mě vůbec někdo?! Možná bych mohl najít..určitě to přežil. Byl silnější než já. Musím zjistit více, ale tihle o tom nic neví. Jinak by už něco řekli, nebo by mě alespoň svázali. Jsou to dobří lidé.'
Ale ta žena se jistě ptala i jeho. Nebo to tak nebylo? Jin prozatím usoudil, že bude mlčet, protože mu stejně ta hnědovláska řekla, že si s ním promluví až poté, co se uzdraví. Povídání modrovlasého mladíka bylo..no..strohé. Bylo na něm poznat, že ho to, co se tenkrát stalo, pronásleduje dodnes, i když se celou dobu jako ten, který má svět na háku.