Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Vesnička
Domek se pomalu probouzel k životu. Jin se sháněl po vodě. Koi se dostávala ze spacáku, Hachi stydlivě kuňkala a Taichi? Ten měl zas něco za lubem. Fujiko si povzdychla a vydala se k blondýnce. Věděla, že její bratr má dost rozumu na to, aby nedráždil hada bosou nohou, jenže Koi byla žena. Krásná a nebezpečná. A takové puberťáky lákaly. Modrovlásek byl extrémní puberťák.
Zavrtěla hlavou a usedla si k dívce. Jejich sensei ji požádala o snídani a Fujiko kývla. „Dobře,“ pípla trochu ostražitě, protože ten milý pohled vypadal divně. Zavrhla všechny nahodilé katastrofální scénáře a věnovala se Hachi. „Mohla bych ti učesat vlasy?“
Taichi Yarui
Vesnička
Taichi akorát končil s protahováním s jednou rukou nataženou vzhůru a druhou ohlou za hlavou, když mu Koi odpověděla, i když se to moc jako odpověď považovat nedalo. Spíš se zase tvářila tajemně, jako hrad v prefektuře Hyougo.
Taichi se vrátil do dveří, o které se ležérně opřel ramenem a přejel ostatní v domku pohledem.
Jin se tvářil o něco zdravěji, Fujiko se česala, Hachi byla roztomilá jako vždy a Koi, tu netřeba znovu zmiňovat. Snad jen, že se tvářila trošku ospale.
„Doushita, bosu? (Copak, šéfová?) Vypadáte, že by Vám bodla menší rozcvička, heh! Co Vy na to? Nechcete se trochec protáhnout? Rozhejbat klouby? Vytrávit na snídu? Hmm?“ narovnal se modrovlásek ve dveřích a založil si ruce s rošťáckým úsměvem v bok. „Jen Vy, já a sluneční paprsky~“ uculil se mladík lišácky.
Koi Noburi
Vesnička
Noc byla dlouhá. Až příliš dlouhá. Koi opět sužovaly noční můry, čas od času se objevily a pěkně ji znepříjemňovaly život. Během noci se asi třikrát probudila, možná to bylo i vícekrát, po třetím probuzení to přestala počítat. Nad ránem se ji ale podařilo ještě zabrat a nabrat tak část sil zase zpět. Tělo si odpočinulo a hlava na chvíli nebyla plná myšlenek. Probudila se až po Taichiho odchodu. Pohledem zkontrolovala místnost, klučinu neviděla, jeho sestra zde ale byla, znamenalo to, že není daleko. Jelikož ostatní ještě spali, sama opět přivřela oči a i když jen částečně, zkoušela ještě spát. V tomhle stavu bývala většinu času, byla to lehká forma spánku, kterou přeruší sebemenší šustnutí, při misích a sledování se to velmi hodilo.
Zaregistrovala i Jinovo probuzení a pak i zbylé dvě holčiny. Sama se prozatím nerozhodla vstát, jen klidně ležela opřená o zeď, zamotaná do spacáku, který udržoval příjemné tělesné teplo. Povel k opuštění spacáků vydal až Taichi se svým dynamickým vstupem.
Koi se protáhla, prokřupala krční páteř dvěma pohyby hlavy do stran a vysoukala se ze spacáku. Prvně věnovala pohled Jinovi.
"Horká voda je přímo nad ohništěm, stačí zatáhnout. Myslím, že v té koupelně, pokud to tak jde nazvat," hlavou hodila dozadu, aby mu bylo jasné, které dveře to jsou, "jsem viděla kbelík, můžeš si napustit teplou vodu a umýt se tam."
Navrhla mu. A začala se zase věnovat všem, Taichi vypadal až moc nadšeně. To se Koi nelíbilo. Ten kluk byl potížista, určitě měl něco za lubem, ale nehodlala to řešit, byla ráda, že je jakš takš při vědomí.
"Co je v plánu? To se dozvíte posléze. Fuu-chan? Myslíš, že bych tě mohla poprosit o nějakou formu snídaně?"
Věnovala prapodivně milý pohled modrovlásce v naději, že bude souhlasit.
"Dejte se dokupy, najezte se a pak... Pak uvidíte."
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Shiori Asakawa
Les poblíž přírodního onsenu
Nemohla uvěřit tomu, co právě teď dělá. Její intuice ji nikdy nezklamala, a tak se hnala zpět. Na místo, kde viděla toho zvláštního chlapa. Shiori běžela, co jí síly stačili, přece jen musí ho stihnout. Co když odešel, a pak ho už nenajde, tento les byl dost rozlehlý. Celá udýchaná doběhla zpět. Jo, krása. S funěním se zastavila. Ještě tam byl a podle všeho ho vůbec nevyvedlo z míry, jak předtím utekla. Připravila se vyjít ven, ale náhle se zastavila. Sakra co teď? Co mám říct? Shiori začala znenadání pochodovat tam a sem, div nevyšoupala novou cestu v jehličí a mechu. Musí si utřídit myšlenky. Jo hotovo. Přesunula se na lepší místo a vyšla zpod stromů, aby ji bylo líp vidět, ale stále tak blízko stromů, aby mohla zas utéct, kdyby se vše zvrtlo. "H-haló," pronesla na upoutání pozornosti. Muž se s klidem narovnal a zadíval se na místo, kde stála. Na to Shiori čekala. "No. Eto. J-já. Já." Sakra to ne. V krku jí uvízl obrovský knedlík. Nemohla se vůbec vymáčknout a větvičku co někde zvedla ze země, začala tak žmoulat v ruce, až jí odlomila všechny listy a skoro i všechnu kůru. Sklopila hlavu a konečně pronesla, přiškrceným hlasem: "Chtě-chtěla bych se vám omluvit, jestli jsem vás vystrašila, ale bála jsem se, jestli nejste bandita." Když tohle z ní vypadlo, konečně chytila notu. S pohledem odvráceným na nejbližší kámen, neživému kamenu se to líp říkalo, pokračovala mnohem rychleji, až byla k nezastavení. "Jak jste říkal, že to tu může být nebezpečné. Že tu může být mnoho lupičů a podle všeho vy jako lupič nevypadáte. A samotné se mi zrovna dobře nejde. A tak bych se vás chtěla zeptat, jestli náhodou nejdete do nějakého velkého města. A jestli bych se k vám mohla přidat. Prosím." S posledním slovem zas sklopila hlavu. Srdce jí bilo jak splašené. Huf, řekla jsme to.
Kara Momochi
Tým Goku
Mladá Inuzuka společně se svým psím společníkem po boku usedla ke stolu v rohu, který byl jako jeden z mála neobsazený. Nebylo divu, moc míst, jako tohle zkrátka v okolí nebylo. Kara se ohlédla kolem sebe, jestli by náhodou nezahlédla muže, se kterým se měli sejít a taky se hlavně chtěla přesvědčit, že ji opět nesledují rádoby potížisté.
Genovi to trochu trvalo. Nevěděla o něm moc a tak se trochu začala obávat.
Po chvilce však blonďák bezpečně dorazil. Na jeho poznámku nereagovala. Jen se její tváře zmocnil uražený poker face.
"Takže? Ty toho chlapa znáš ne? Kde tedy vězí?" Optala se směrem ke Genovi a stále pokukovala po hostinci.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Kaiju Kokumotsu
V lese v Zemi Ohně
Kaiju spal, po chvíli ho vzbudil nějaký křik. Otevřel oči a viděl bratra, který někam odcházel. Kluk z klanu Kokumotsu si šel a díval se za bratrem. Díval se na bratra. Po chvíli se zvednul a šel se poívat za bráškou. 'Co to bylo za křik? A kam se vydal Aiko? Vycházel ten křik od tud?' přemýšlel Kaiju. Jak šel za svým bratrem rozhlížel se po okolí, jestli někoho nezahlédne. Aiko se otočil a vracel ce zpátky. Kaiju se zastavil a uviděl nějakou kaluž. Nevěděl, co to je. 'co to sakra je? Co se tu stalo?' zamyslel se Kaiju. Když se oba vraceli, Kaiju chytnul Aika za rameno a zastavil ho.
,,Co se to tam stalo?" zeptá se kluk z klanu Kokumotsu. Zatímco čekal na odpověď, se rozhlížel kolem, aby zjistil co se stalo.
Aiko Kokumotsu
Země Ohně
Aiko seděl na zemi, opřený o strom a díval se do ohně, který pomalu vyhasínal. Chlapec z klanu Kokumotsu už jej nechal dohořívat, aby zbytečně někoho nepřitáhl. Seděl a pomalu se mu začínaly zavírat oči, tak se štípl do ruky, aby neusnul. Kaiju už dávno spal.
Aiko seděl a najednou uslyšel nějaký křik. 'Co to sakra bylo, kdo by to mohl být,' pomyslel si chlapec. Aiko vstal vzal si svou tykev s pískem a rozešel se směrem, odkud slyšel křik. Ale stále šel jen tak daleko, aby viděl svého bratra. Trochu měl obavy, co se bude dít, byl kdykoliv připraven zaútočit.
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Za posledné prebdelé noci bola táto prvá, kedy ju spánok naozaj pohltil a nebudila sa uprostred temnoty so slzičkami na krajíčku. Možno to bolo vďaka príjemnej spoločnosti, ktorú si našla. Každopádne, z príjemného spánku ju vytrhol živý hlas toho modrovláska. Hachi ležiac na boku pomaly roztvorila zelené očká, ktoré sa automaticky upreli na chlapca. V zápätí ich však sklopila a trochu neisto sa pre seba usmiala. Zostala ležať na boku a rozmýšľala, čo urobí. Ešte včera večer mala v pláne si privstať a zanechať týchto ľudí za sebou potichu a nenápadne. Aby ich už viac nevyrušovala.. Teraz si však nebola istá, či vôbec chce odísť preč. Aj keď ich nepoznala, mala istý pocit, že im môže dôverovať a myšlienka na nadchádzajúci odchod od skupinky ju aj zabolela. Napokon sa pomaly vyhrabala zo svojho spacáku, posadila sa a venovala hanblivý úsmev zbytku skupinky. Má sa jednoducho postaviť a odísť? Alebo by sa s nimi mala rozlúčiť? Najjednoduchšie bude poďakovať za záchranu, jedlo a teplo ohňa a vydať sa na ďalšiu cestu. To bude najlepšie. I keď..
"Ohayo Gozaimasu," zašepkala medzi perami a upravila si neposlušný prameň vlasov vbiehajúci jej do úst.
Gen Sakkaku
Hlboko v lesoch Zeme Ohňa
Už sa chýlilo k večeru, keď pomerne vysoký chlap s dlhými bielymi vlasmi kráčal potichu opusteným lesom. Nemal pri sebe žiadnu tašku s vecami, len na opasku mal pripnuté drobné vrecúška a menšiu taštičku. Na tvári prísny pohľad, ktorý by odohnal aj nebojácneho človeka. Jeho ľavé okolo bolo biele v dôsledku zákalu, ktorý ho už dávno postihol a od toho momentu nebolo schopné rozoznať svet. Dokázalo však robiť veľa iných a hroznejších vecí..
V diaľke uvidel žiarivé svetlo ohňa a už na takú vzdialenosť bolo cítiť opečené jedlo. Niekto si v týchto lesoch nedával na seba pozor.. Gen zamieril daným smerom. Nemal na to nijaký dôvod, len jeho nohy automaticky zmenili smer. Už tak dlho nikoho nestretol. Nikoho nevystrašil.
V okolí ohňa uvidel dvojicu blonďavých chlapcov. Jeden z nich už spal, druhý ešte sedel opretý o strom a sledoval svetlo ohňa. Gen sa potichu priblížil k ním. Nepočuteľne. Z jedného vrecúška vybral za hrsť akéhosi hnedého prášku, vložil si ju do dlane. Jednou rukou zložil pečať a drobné zrnká prášku sa začali vznášať smerom k chlapcom. Vírili okolo nich, aby ich vdýchli, avšak boli tak jemné a maličké, ako zrnká prachu, takže im nosnú dutinu nepodráždili. Nemohli si ničoho všimnúť. Sekundu nato, čo chlapci prášok vdychli, opačným smerom od Gena niekto neskutočne hlasno začal kričať a volať o pomoc.
Som späť, bojte sa ^_^
Mineki Endo
Tým Tamaki
"Proč u sebe nosíš špekáčky, když nemáš ráda maso?" zasmál se, ale podíval se na ni podezřívavým pohledem, ze které bylo poznat, že tu otázku myslí vážně, ačkoliv ji schovává za smích. "Takže tři klacíky, jo?" pokračoval poté. "Dobrá, jdu na to." řekl a vykročil podobným směrem jako Tamaki. Po chvíli se však z jeho směru vychýlil, jelikož při hledání začal zatáčet doprava.
Hledání mu sice chvíli zabralo, ale nakonec našel pět větviček, které by se daly použít na opékání špekáčků. Ještě jednou si je prohlédl. Jeden z klacíků nebyl moc hezký a navíc se zdálo, že se každou chvílí zlomí, a proto ho vzal a odhodil stranou. Bral jich víc pro případ, že by se některý zlomil, nebo kdyby si snad chtěla dát i Yami. Byl spokojený. Rozhodl se, že je čas se vrátit.
Masamoto Tenno
Meyia
Byl unavený. Opravdu se cítil na pokraji svých sil. Celodenní zápas s tréninkem ho přivedl na samé dno. Nedokázal pochopit, jak mohou být válečné historky pravdivé. Jinými slovy jak někdo dokáže absolvovat tohle a potom ještě bojovat přes noc. A pak třeba i další den.
Zastavil se. Mozek mu ještě několikrát zopakoval senseiovu otázku.
"Spolužáků už mám plný zuby. Jsou otravní, dementní, arogantní nebo vtíraví," zabručel otráveně. Pevným pohledem se podíval do očí napřed Saitovi a potom té dívce. Vlka vynechal.
"Třeba to se spolužačkama bude lepší. Dobrou noc." Rozloučil se k nerozeznání od zombie se šel umýt.
*Měl jsem to odmítnout. Dopadne to tak jako předtím. A předtím. Do háje.* Bičoval se myšlenkami během sprchy.
Domek, někde na Kinumichi
Jin již nějakou chvíli nespal a jen tak ležel ve spacáku, zabrán do vlastních úvah a myšlenek. Oproti včerejšku se cítil podstatně lépe, za což byl vděčný těm neznámým lidem. Neznali ho a přesto mu z nějakého, pro Jina, nevysvětlitelného důvodu pomohli. Život byl zvláštní komedie a osud si dokázal prosadit své, i kdyby to byla jen šance, jedna ku miliónu. No, i když právě ta šance jedna ku miliónu je vlastně sama sobě úžasným protiřečenstvím. Když máte na něco, šanci jedna ku miliónu, je poměrně jisté, že se to povede, je-li situace dost vyhrocená na to, že zoufale sáhnete po téhle poslední možnosti.
A právě taková šance byla, aby byl Jin zachráněn.
Chlapec otevřel oči a zkontroloval místnost. Všichni ještě spali, až na jeden spací pytel, který zel prázdnotou. Jin se chvilku zadíval na dveře. Ihned ho napadla myšlenka na to, že by mohl utéct, ale tu musel ihned zavrhnout. Zaprvé, modrovlásek byl někde zam venku a za druhé, kam by šel? Nemělo smysl být ukvapený. Jin si lehl zpět a zavřel oči. Zhruba po patnácti minutách se dveře otevřeli a jako budíček vpochodoval Taochi. Jin se tedy posadil a rozhlédl se kolem sebe.
"Hai.."
Pravil, jako by nepřemýšlel o tom, že to opravdu nebyl rozkaz. Na krku mu zachrastil zbytek řetězu a Jin se také protáhl. Vzápětí si však uvědomil co řekl.
Je tu někde voda, nebo alespoň písek na omytí?
Optal se trochu tiše. Byl špinavý a jeho bederní roužka vypadala, jako dlouho používaný kapesník. Jin pozvedl hůl, jež byla položena vedle jeho pelechu a zadíval se na ni.
Já měl hůl?
Optal se spíše pro sebe, nahlas.
Kaiju Kokumotsu
Vesnice skrya v Údolích > země Ohně
Oba bratři odpočívali, kvůli Kaijuovi. Aiko mu podal něco snědku a Kaiju si to vzal. ,,Děkuji bratře." poděkoval Kaiju. Blonďák si to otevřel a pustil se do jídla. Chvíli mu trvalo, než to celé snědl. Po chvíli to však snědl a Aiko se ho zeptal, jestli můžou vyrazit. Kaiju souhlasil a tak vyrazili směr zemi Ohně. Cesta utíkala docela rychle, aniž by jeden z bratrů něco řekl. Po pár hodinách byly u hranic země ohně. Pak vbehki do lesa a Aiko rozhodl, že tu zůstanou přes noc. Kaiju si sundal že zad svou tykev a opřel ji o strom. Aiko se vydal do okolí, aby nasbíral dříví. Kaiju mezitím, připravil místo pro oheň, aby ho mohli založit. Po chvíli se Aiko vratil a položil na zem dříví, které cestou nasbíral. Aiko založil oheň a opřel se o nějaký strom. Kaiju seděl o ohně, aby jim nevyhasl. Občas tam hodil nějaký kus dřeva. Když chytnul a Kaiju věděl, že jen tak nevyhasne, šel si sednout vedle bratra. Chvíli koukal do ohně a pak se Kaiju rozhodl, že půjde spát. ,,Jdu spát brácho. Dobrou." řekl Kaiju. Po chvíli Kaiju usnul.
Aiko Kokumotsu
Vesnice skrytá v údolích>země Ohně
Aiko a Kaiju stéle běželi a už byli skoro na hranicích s Ohnivou zemí. V tom ho jeho bratr požádal, aby zastavili, tak se Aiko zastavil, sundal si ze zad tykev a posadil se na zem. Vytáhl si z tašky nějakou vodu, aby se napil. 'Do večera, by jsme měli dorazit do lesů země Ohně,' zamyslel se zelenooký chlapec.
Po chvíli vytáhl blonďatý chlapec z tašky něco na jídlo a podal i svému bratrovi. „Najez se, dneska by jsme se měli ještě dostat do země Ohně do tamních lesů, pokud vše půjde dobře,“ řekl Aiko a díval se na oblohu. „Tak co brácho, jak je ti, můžeme už pokračovat,“ zeptal se Kokumotsu, svého brášky a nasadil si opět svou tykev na záda, poté vyrazili na cestu. Běželi a asi po dvou hodinách už byli v zemi Ohně.
Pomalu se začínalo stmívat, tak se Aiko rozhodl, že se utáboří na malé mýtině. „Kaiju, tady dneska zůstaneme přes noc a zítra zase budeme pokračovat,“ navrhnul chlapec a čekal, co mu na to bratr řekne, ale tušil, že bude souhlasit. Poté si Aiko sundal tykev a rozešel se pro nějaké dřevo na oheň za chvíli se vrátil. Založil oheň, potom posadil se na zem a opřel se o strom.
Kaiju Kokumotsu
Vesnice skrytá v Údolích > Země Ohně
Kaiju se svým bratrem Aikem, právě odcházeli z vesnice skryté v Údolích. Oba bratři hledají svoji sestru široko daleko. V této vesnici ji nenašli a tak šli k hlavní bráně. Když procházeli kolem jednoho obchodu, Aiko vešel dovnitř. Kaiju na něj koukal a čekal venku. 'Kde jen seš, sestři? Hledáme tě a nemůžeme té najít. Já s bratrem stále věříme, že někde žiješ a jednoho dne, bude opět spolu.' přemýšlel Kaiju o sestře. Po chvíli vyšel Aiko, který nakoupil nějaké zásoby. Ukázal mu taky poslední peníze co měli. ,,Asi budeme muset někomu s něčím pomoc, aby jsme získali nějaké peníze na potraviny." řekl Kaiju. Pak se vydali směrem k hlavní bráně. Kaiju šel za Aikem, který se občas ohledl, jestli ho Kaiju sleduje. Ten se držel za ním, aby ho neztratil. Cestou začal přemýšlet nad sestrou. Po chvíli vyběhli z vesnice a Aiko zrychlil. Kaiju musel taky zrychlit, aby bratrovi stačil. Kaiju ho doběhl a běžel vedle brášky. Cestou přemýšlel, kde by mohli najít sestru. Kaijua, ale nic nenapadlo a tak běžel dál, vedle bratra.jelikož Kaiju neměl takovou fyzickou zdatnost jako jeho bratr Aiko, po pár hodinách si musel Kaiju odpočinout. Tak zastavili a Kaiju se sednul. Napil se a chvíli si odpočinul. Po půl hodině se dali opět na cestu.
Aiko Kokumotsu
Vesnice skrytá v údolích>země Ohně
Aiko a jeho bratr Kaiju právě odcházeli z vesnice skryté v Údolích. Ani na tomto místě nenašli jejich sestru, ještě než opustili vesnici, tak se Aiko zastavil před jedním obchodem a vešel dovnitř, aby nakoupil nějaké jídlo na cestu. Po chvíli vyšel ven a v tašce měl jídlo, které by jim mělo vystačit asi na 5 dnů. „Zásoby máme, ale tohle je zbytek našich peněz,“ řekl Aiko a ukázal Kaijuovi pár drobných.
„Tak jo teď třeba vyrazíme do země Ohně,“ řekl Aiko a rozešel se směrem k hlavní bráně. Aiko se rozešel směrem k bráně a podíval se, jestli jde Kaiju za ním nebo se opět zamyslel nad jejich sestrou a rodinou, jako to občas dělával. 'Ayate najdeme tě vůbec někdy a někde? Jestli tě chci najít ségra, tak musím ještě více zesílit a abych ochránil i bráchu, proč se vlastně tohle všechno stalo,' pomyslel si chlapec z klanu Kokumotsu. Když vyšli z vesnice, tak Aiko trochu zrychlil tempo, aby jim cesta ubíhala o něco rychleji.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Vesnička
Spánek v blízkosti bratra a také v bezpečí domku přinesl dívce noc oproštěnou od nočních můr. Konečně ji představivost nezanesla do odporné laboratoře, kde by se ocitla svázaná na lehátku. Nemusela znovu snášet ty pohledy, které ji hodnotily jako pokusný materiál a které se k ní velmi často vracely právě v noci, kdy byla nejzranitelnější.
Probudil ji krátký záblesk slunečních paprsků a Taichiho hlas. Rozespale zamžourala a přimhouřila oči. Chlapec měl světlo v zádech, takže ho rozeznávala jen jako tmavou siluetu.
„Dobré ráno,“ usmála se na něj. Cítila se vyspale. Pomalu se vyhrabala ze spacáku a složila jej po sobě. Z kabely vylovila kartáč a jala se pročesat si vlasy. Napadlo ji, že až skončí, učeše i Hachi.
Asura Tori
Meyia
Asura pozorně sleduje Tenna, stále si nebyl jistý zda se jednalo o určitý způsob varování, rozloučení a nebo naznačení, že boj ještě pokračuje a to byl jeden z hlavních důvodů, kvůli kterému se rozhodl strategicky vytrvat na svém místě pod úrovní jeho pasu. Teprve poté, co vidí, že už docvičil a schová katanu, tak si troufne vstát, nebo přesněji řečeno pozvednout se na všechny čtyři. V této pozici se stále otočení směrem k zůstávající trojici začne pomalu sunout zpět. Když se dostane, až ke stromům, tak se zvedne na nohy a otočí se, že vyrazí pryč. Díky únavě způsobené zraněním, se nějaký čas plete skrz lesem než se mu podaří udržet zhruba rovný směr, který jak posléze zjistil je směrem do Země ohně.
http://images5.fanpop.com/image/photos/30900000/Asura-asura-kishin-demon...
http://147.32.8.168/?q=node/109686
Gen sabure
Zarazil sa a privrel oci. Ked ich otvoril, stacilo byt k pobudom otoceny celom aby videli chut po krvi. Musel sa ale kontrolovat. Nesmeli na seba upozornovat, to by ich Goku nepochvalil. Preto len chladne povedal: ,,Okamzite daj tu ruku dole'' a pootocil hlavu a pozrel mu do oci. Zaroven druhou rukou hodil mince jednemu z chlapikov ktory ho obklopili. Prudkym pohybom striasol zo seba ruku a za slov: ,,Takze ziadne lizatka...'' vosiel do budovy, kde hladal Karu. Ked ju po chvili uvidel len siel za nou: ,,No co, uz si sa vygrcala? myslim ze ti chlapi by ti radi podrzali vlasy'' a s ironickym pohladom sa jej dotkol vlasy aby zdoraznil svoje slova a uz len na nu letargicky pozeral
Taichi Yarui
Vesnička
Noc pohltila vesničku včetně domku, ve kterém zvláštní skupinka spala, a její osazenstvo zase spánek.
Když se měsíc vystřídal se sluncem, pošimraly paprsky prvního na nose Taichiho.
Modrovlásek se ušklíbl a ještě pár vteřin se snažil vzdorovat, ale pak se jeho mysl začala probouzet a on si začal uvědomovat, co se děje. Prudce otevřel oči, ale víc se ani nehnul. Zdálo se, že všichni pořád spali.
„Yosh! Přesně podle plánu! Heh~!“ pousmál se lišácky mladík, načež si všiml obličeje před sebou a zahleděl se na něj. Byla to Fujiko. Už zase si lehla vedle něho a soudě podle jejího výrazu spala klidně a dobře.
Taichi se mírně pousmál a malinko začervenal. „... Baka-nee... Nemáš bejt ty ta starší? Holt holka je holka...“
Mladík se poté extrémně opatrně zvedl a vysoukal ze spacáku, aby nikoho z ostatních nevzbudil, a po špičkách si to zamířil ke dveřím.
Po cestě zavadil pohledem nejprve o Jina, kterému věnoval jen tolik pozornosti, aby se ujistil, že spí, a poté i o Hachi s Koi, nad kterými se pozastavil o něco déle.
„Waah~ Vypadaj jak andílci když spěj~“ uculil se mladík blaženě při pohledu na dvojici dívčích tvářiček. Po chvilce ale rychle zatřepal hlavou, aby se probral. Měl svůj plán a ten se sám od sebe nesplní! Tedy, alespoň ne úplně.
Taichi se vykradl ven z domku a zamířil si to za něj. Do domu byla zavedena voda, což znamenalo, že k němu musela být vedena odněkud zvenčí. Modrovláskovi nezabralo ani minutu, než našel malé korýtko za chatou, které vedlo vodu do obydlí.
„Yosh!“ zaradoval se Taichi, ale pak si vzpomněl, že mu ještě jedna část jeho plánu poněkud hapruje a on se ušklíbl.
Chvíli na to se dveře do domku odsunuly podruhé, tentokrát hlasitěji, než když se Taichi kradl ven.
„Brý ráno vespolek~!“ probudil čtveřici hlas modrovláska, který stál s rukama v bok a úsměvem od ucha k uchu ve dveřích, se sluncem za zády. Měl na sobě své obvyklé oblečení, až na zelenou bundu.
„Krásnej novej den je tu, sluníčka~! Vstáváme ne? Přece ho nechcete prospat~“ mrkl na spacáky Taichi a poodešel pár kroků na terasu za ním, kde se protáhl až mu v zádech křuplo a začal se rozcvičovat.
„Tákže... Co je dneska v plánu, bosu?“ houkl mladík za sebe během toho, co se natahoval prsty po špičkách nohou.
Inuzuka Kazuko (a Egao)
Meiya
Kazuko se pořád plně soustředila na životně důležitý rozhovor s dospělým mužem. Zároveň ovšem nemohla alespoň periferním pohledem neznamenat činnost jeho společníka.
Muž sice potvrdil její určitá slova, ale zároveň nepřestal pochybovat o jejich smyslu. Kazuko se jen poněkud soustředěně zamračila. Tenhle rozhovor z ní vysával až nezdravé množství duševních sil. Potom ale přišla na řadu ta nejdůležitější věc. Společně s tím co očekávala a čeho se zároveň obávala. Onen shinobi stojící před ní zatím neprohlásil nic co by zkazilo její naděje. Jenže se zeptal na názor druhého mladíka. A z toho co Kazuko viděla není příliš příjemné si ho znepřátelit. Navíc zatím pochopitelně neprojevil žádné nadšení z toho, že se objevila. A Kazuko jen doufala, že nezmaří v jediné krátké chvilce všechno v co doufá.
Doháje... Tohle je tak... na nic. Nejradši bych se prostě otočila a utekla. Schovala se někam do křoví. Aspoň bych tady nemusela tápat v temnotách a složitě přemýšlet jaká slova zvolit. Jenže to bylo asi to poslední co by dívce přineslo nějaký užitek. A tak jen stála, zarputile a zároveň trochu vyděšeně se tváříc a čekajíc na "rozsudek".
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Koi Noburi
Vesnička
Vypadalo to, že náročný den se konečně blíží ke konci. Jedno po druhém začala děcka pomalu odpadávat. Nejprve to zabalili modrovlásci, potom Jin a nakonec Hachi. Koi ji ještě chvíli pozorovala, vypadalo to, že se jí buď něco zdá, nebo nemohla usnout a nechtěla dát nic najevo.
A bylo to. Takhle náročný den byl konečně za ní. Jediné, co ještě chybělo, bylo, aby vytuhla ona sama. S tím by neměla mít problém, značně posilněna alkoholem bude usínat jedna radost.
Neubránila se ale vtíravé nostalgii a dobrých pár desítek minut jen tak seděla a koukala ven z okna a na čtveřici spících prcků u ohně. Připomínalo jí to její vlastní začátky. Ještě kdysi, když bývala v Konoze jako malá kunoichi a snila o tom, že změní svět. Modrovlásci byli i ve spánku bok po boku, Jin, ten byl rád, že vůbec spal. Jeho výraz ale vypadal spokojeně a nakonec se ze spánku pousmívala i Hachi. Alespoň tak to Koi připadalo. Možná už jen viděla zkresleně, přeci jen i pro ni to byl dlouhý den.
Bylo ale načase jít na kutě. Se vši vervou, ladností a opatrností, na kterou se ještě zmohla se proplížila po špičkách mezi bezvládnými těly omladiny a zalezla si do posledního volného spacáku. Opřela se o zeď a ještě nějakou chvíli těkala pohledem po prccích. Kdyby tak věděli, co je čeká. Neustálé vybavování vzpomínek a uvažování nakonec Koi zmohlo a s hlavou opřenou o zeď pomalu ale jistě přivírala očka, až je zavřela úplně a usnula.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Tmavovláska niečo rozprávala zranenému chlapcovi, Hachi samozrejme unikala celá pointa tej diskusie. Nemala najmenšie tušenie, čo sa pred jej stretom s nimi stalo. Potom si však drepla vedľa nej. Hachi zdvihla vyplašené zelené očká a zahľadela sa do jej tmavých. Pozorne počúvala každé jej slovo. V podstate ju prepustila a zahnala jej najväčšie obavy. Hachi pocítila náznak.. Smútku? Bola sama. Aj keď momentálne sedela v skupine štyroch ľudí, naozaj bola sama a nikam nepatrila. Dnes zaspí, zajtra sa zobudí a znovu bude pokračovať v ceste, ktorú si vybrala, avšak nedokázala kontrolovať. Do očí sa jej snažili predrať slzy, ona ich však úspešne dokázala potlačiť. Ľahla si bokom od ostatných a v tej chvíli už prúd sĺz zastaviť nedokázala. Plakala pre všetko, čo stratila. Pre budúcnosť, ktorú nedokázala odhadnúť a bála sa jej. Všetko bolo zahmlené. Nevydala však ani hlásku. Nechcela upútať niekoho pozornosť. Únava a zážitky z dnešného dňa spolu so slzami ju čoskoro úspešne uspali.. A v jej snoch sa stretla s blonďavou ženou, ktorá ju silno objala. A obidve sa smiali.
Som späť, bojte sa ^_^
Jin Fu-Kei
Sám mezi cizinci
Vesnička kdesi na Kinumichi
Fuujiko se o něj začala starat a on ani nedokázal říci, jak ke vděčný. Jídlo bylo skvělé a to samé se dalo říct o pití. Je sice pravda, že normální jídlo dostal vždy, když vyhrál v jedné z arén a jeho majitel byl v dobré náladě, ale jinak dostával jen rýžové spečené rýžové placky obohacené cukrem, které neměli moc valnou chuť a sem tam nějaké výživné omáčky bohaté na vytamíny. Né však na chuť. Proto jakékoliv takovéto jednoduché jídlo, bylo pro Jina jako hostina. Bylo to možmá to nejlepší, co kdy jedl. Vděčně se na Fuujiko usmál, když mu pomohla se opět napít, načež hnědovlasá žena zavelela ke spánku. Jin si počkal, až se modrovlásčiny oči s těmi jeho naposledy střetli a poté naposledny ten den promluvil.
"Dějuji."
Pravil tiše, ale byla z toho cítit nesčetná vděčnost. Poté se přikril a zavřel oči. Než vůbec stačil vyhodnotit dnešní situaci, tvrdě usnul. Přecijen, byl velmi sláb a kdo ví jak dlouho se pořádně nevyspal.
Yami Yuki
Tím Tamaki
Prírodný onsen
Zo zamyslenia ju náhle vytrhol chlapčenský hlas. Yami bola tak započúvaná do okolia, že si príchod Minekiho neuvedomila. Zvedavo natočila hlavu jeho smerom a letmo sa usmiala. To bude dvojičkám teraz neustále na očiach?! Prikývla a vrátila sa k svojej práci.
"V batohu by som mala mať špekačky. Ja veľmi mäso nemám rada, ale vy si ich pokojne môžte nad ohňom urobiť. Pomohol by si mi nájsť tenké drevo, na ktoré by sme ich napichali?" Hovorila pomaly a pokojne, kým sa ostrým nožom venovala otváraniu konzervií s ostrou fazuľou a kukuricou. Chcela nájsť zámienku, aby sa mohla porozhliadnuť po okolí. Niečo určite počula. Chcela byť opatrná a nevyvolávať zbytočné emócie u ostatných, avšak jej zvedavosť bola silnejšia.
Som späť, bojte sa ^_^
Pobudové
Situace u Kary a Gena
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
Chlápci zklamaně sledovaly, jak se objekt jejich zájmu zvedá a odchází, dokud nezmizela za dveřmi hostince úplně, kdy se jejich pohledy přesunuly na Gena a zamračily se.
„Oi, ne tak rychle kluku! Dej sem ty peníze!“ zastavil Gena ve dveřích ten chlápek, který s ním před tím „vyjednával“, položením pravačky na pravé rameno, zatímco se zbytek mužů pozvedal a přistoupili blíž. Jejich přiopilé výrazy nasvědčovali tomu, že jim nevadí hledat potíže, ale také tomu, že jich ve výsledku někomu jako je Gen nejspíš moc nenadělají.
Aimi Endo, tým Tamaki, přírodní Onsen
Aimi počkala v uctivě vzdálenosti, než se Mineki osuš a převlékl, pak si to namířila k vodě. Rozhlédla se, jestli nikdo ji nepozoruje, hlavně Tamaki. Když se ujistila, že je vzduch čistý, hodila ručník na zem, načež se svlékla a oblečení položila na ručník. Pomaličku si vlezla do vody. Ponořila si hlavu, pak pohodila vlasy dozadu po vynoření. Chvíli se tam tak máchala nebo plavala, než si lehla na hladinu, zavřela oči a nechala svaly si odpočinout.
http://www.zabavnetesty.sk/quizzes/user/351405 <-- testíky :3
Gen sabure
Mal co robit aby nevybuchol. Pozrel na chlapa spod kapucne a zobral mu peniaze: ,,Vdaka...idem si kupit lizatko....uvidim ci ho zjem alebo ta nim vykucham...'' a odhrnul si vlasy ktore mu padali do oci. To uz sa ale Kira zdvihla a sla okolo neho. ,,nemyslim, ze by sa chceli bavit so mnou stylom, ktory mam najradsej'' dodal a sledoval ako odchadza. Znova ho vytacala. Teraz vyzeral ze za nou furt pobehuje ako psik a to neznasal. Uvedomoval si situaciu v ktorej sa nachadza ale bolo mu to fuk: ,,Ze som sa namahal. Tak zatial, idem si kupit to lizatko'' predniesol ironicky a otocil sa za Karou a ansledoval ju dovnútra hospody
Saito Hashu
Meyia
"Ne, nepoužila, použila jsi slovo 'zázemí', stejný význam, řekl bych." odpověděl jí a krátce se zamyslel. "V tom případě tě trénoval velice moudrý muž." odpověděl suše a obrátil se na Tenna, který právě dokončil svůj krátký trénink.
"Co myslíš, vezmeme ji s námi?" otočil se na svého žáka a pokývnutím vzal na vědomí jeho hlášení. Toho třetího individua si nevšímal, když přežije, budiž, když ne, Saito se to nedozví a kdyby ho někdo chytil, i kdyby jim řekl vše co ví, oni už budou pryč.
Otázku položil Tennovi z jednoduchého důvodu, kdyby byl proti, tak si zase půjdou po krku a Saitovi se s tím nechtělo trápit. Navíc tím prokazoval jistou dávku respektu ke svému žákovi.
Pokud nereaguju tak prokrastinuju! Pokud mě už opravdu potřebujete rušit, tak to zkuste jindy ^^
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Kinumichi
Fujiko dostala tik do oka. Ona že nerozumí holkám? „Já jsem taky holka, kono baka otouto…“ zasuběla a zachytila Hachin výraz. „Hele, vidíš? Bojí se tě.“
Ucítila, že se Jin snaží dostat k hrníčku sám a znovu shlédla. „Nenamáhej se,“ poradila mu.
Koi zavelela ke spánku. Modrovláska dokrmila fialovovlasého chlapce a umyla nádobí. Ptichu přeťapkala ke svému spacáku a zarazila se. Taichi už určitě spal.
S trochu červenými tvářemi si přitáhla spacák k bratrovi a uvelebila se vedle něho. Poslední dobou měla problém usínat samotná, ale když cítila vůni a blízkost svého sourozence, dokázala se naprosto uvolnit. Usmála se a zavřela oči.
Taichi Yarui
Vesnička
Taichimu dívčino zrudnutí a okamžité sklopení plachého pohledu samozřejmě neušlo a on se nad tím v duchu široce zazubil.
„Je ze mě úúúplně paf~! Heh! Tak jako všechny~ A ten její kukuč je tak děsně roztomilej~ Do zejtra ji musim sbalit! Kdo ví kdy takový nevinný kotě zas potkáme!“ rozplýval se jak sám nad sebou, tak nad blondýnkou modrovlásek dál v duchu.
„Je jasný, že holkám vůbec nerozumíš, ségra,“ okomentoval ledabyle poznámku své sestry a s vševědoucím úsměvem si založil ruce za hlavu a hodil nohu přes nohu.
Dál na Hachi tlačit teď ale nemělo smysl. Dneska už svou dávku Taichiho osobního kouzla a šarmu dostala. Musel na ni pomalu, aby z toho ještě neomdlela vzrušením.
Jeho pohled sklouzl nenápadně ke Koi a mladík se zamyslel.
„Jasně... To by šlo...! Zabiju tim dvě, ne, tři mouchy jednou ranou! Seš génius Taichi!“ neodpustil si modrovlásek menší zakřenění.
„Uuuaaah... Tohle byl fakt dlouhej den. Jdu spát. Brou noc lidi. Sladký sny Haa-chan~“ zívl si mladík zničehonic, protáhl se a s přáním na dobrou noc se zavrtal do svého spacáku.