Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Vesnička
Fujiko zrudla ještě víc a stiskla nyní prázdné ruce v pěst. Ta ženská si z ní utahovala. Ona přeci nežárlila! Jen nechtěla, aby si s ním Koi hrála. Taichi byl puberťák, který by skočil na špek kterékoliv krasotince. Dívka prostě jen nechtěla, aby byl její malý bráška zraněný.
Když pronesl svou poznámku ještě modrovlásek, naskočila jí žilka. Přesto nic neřekla. Nechtěla dělat scény. I tak nemohla říct, že by ji poznámka nezabolela. Navíc ani nepoděkoval za jídlo.
Nasadila svůj neutrální výraz a vrátila se za ostatními do chalupy, kde si vzala svou misku a pustila se do jídla. Teprve pak si všimla, že je Jin celý upatlaný. Povytáhla obočí.
Taichi Yarui
Vesnička
Taichi se dál blaženě usmíval a vychutnával si blízkost své krásné sensei, až dokud to Fujiko nezkazila.
Koi mu pošeptala poslední rošťárnu, kterou si Taichi v duchu rozvedl o pár hodin dál, načež ho konečně pustila a tím byl jejich trénink definitivně u konce.
Hnědovláska si do něho pak sice znovu lehce provokativně rýpla, ale co bylo pro Taichiho nejdůležitější byla její pochvala a uznání na konci, po kterých se mladík pyšně nadmul. Jejich souboj mohl pro Taichiho zcela jistě dopadnout lépe... třeba že by se svou technikou trefil... ale s tímhle výsledkem byl mladý nukenin také víc než spokojen.
„Tomuhle říkám život~!“ povzdechl si modrovlásek v duchu spokojeně, načež se lehce zakabonil, když mu Koi zmizela v domě a on přejel pohledem na Fujiko.
„Co vyšiluješ ségra? Byl to jen trénink ne?“ broukl modrovlásek otráveně, že jim Fujiko přerušila jejich „intimčo“, když za ní přišel na terasu a vzal si od ní svou porci kaše. S tou se poté usadil na zábradlí a zahleděl se na dění uvnitř domku.
Hachi tam roztomile jako vždy nabízela Jinovi lžíci, a ten se ládoval kaší holýma rukama.
„Ten týpek žere jak vopice! To je fakt děsný... Doufám, že se ho brzo zbavíme. Fakticky neni dobrej pro naší imidž...“ zašklebil se lehce znechuceně modrovlásek, když to viděl, a strčil si lžíci s kaší do pusy.
Koi Noburi
Vesnička
Koi si tenhle okamžik opravdu užívala, věděla, že zaútočila na Taichiho slabinu. ŽENY! Svůdně mu šeptala do ouška a jistě musel zaznamenat i lehkou vůni, která pro ni byla charakteristická. Vše ale překazil narušitel. Fu-chan vyšla z domku a viděla něco, co se jí očividně nelíbilo. Koi zvedla oči, když uslyšela její nespokojený hlas a ještě se s Taichim stihla rozloučit.
"Jaká škoda, příště to třeba dotáhneme dál, teď musíme být hodní."
Špitla mu ještě do ouška a poté se od něj odlepila. Hodila si vlasy a spokojeně odkráčela od Taichiho směrem k Fu-chan. Cestou se na ni mile usmívala.
"Neboj se, je nepoškozený, jen bude nějakou chvíli mimo. Já myslím, že ještě na dlouhou dobu budeš jediná žena v jeho životě."
Pobaveně se ušklíbla a položila Fu-chan dlaň na rameno, když procházela kolem ní a přebírala si svou proci kaše. Nemyslela to špatně, bylo roztomilé, jak se bratra zastávala. Když vyšla schody, otočila se na Taichiho a založila si ruce v bok.
"Dneska jsi prokázal, že jsi typický chlap! Plno prázdných slibů a skutek utekl! Ale! Musím říct, že jsi v těchhle praktikách dost dobrý, tak se toho drž, ale dávej si bacha! Nevydrží ti to napořád. Abych to shrnula. Něco v tobě asi bude."
Provokativně se ušklíbla a otočila se, zmizela ve dveřích, když vcházela do světnice. Tam se zase odehrávala úplně jiná situace. Když Koi spočinula zrakem na Jinovi a Hachi, zarazila se. Ten kluk bude asi vážně nějaký... Nedokončila myšlenku, protože se jí to samotné nelíbilo. Každopádně prvotní šok vstřebala, došla ke dvojici a kousíček od nich si sedla s miskou v dlani.
"To musí být teda hlad."
Zakroutila hlavou, vzala nejbližší lžíci a začala pomalu snídat.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Aiko Kokumotsu
Tým Sakkaku
Lesy v zemi Ohně
Aiko pomalu zpomaloval běh, protože s jeho tykví se přece jen neběhalo moc dobře. Stále slyšel smích a bylo mu jasné, že takhle se z té techniky nedostanou. 'Tohle musí být genjutsu na vyšší úrovni, nemá cenu utíkat, z tohohle se dostaneme jen, když nepřítel zruší tuto techniku,' přemítal Aiko ve své hlavě. 'Takže co budeme dělat teď,' proběhla mu ihned hlavou další otázka. Zastavil se a natáhl ruku před Kaijua, aby se taky zastavit.
Aiko stále v hlavě slyšel ten strašlivý smích a okolo něj byly stíny. „Tak co bráško, co uděláme teď? Vrátíme se tam a zkusíme zjistit, kdo nás dostal do toho genjutsu, protože ani takhle se z toho nedostaneme,“ řekl chlapec z klanu Kokumotsu a poté co mu bratr schválil, jeho nápad, tak se pomalu rozešli zpět na místo, kde se utábořili. Asi po pěti minutách najednou z ničeho nic genjutsu pominulo. 'Co to, že by to ta osoba zrušila,' řekl si blonďatý chlapec pro sebe.
„Kaiju, slyšíš to taky? Už je ticho, ta iluze je pryč,“ oznámil svému bratrovi zelenooký kluk a pokračoval zpět na místo, kde se utábořili. Asi po nějakých deseti minutách se oba dva vrátili zpět na místo, kde se předtím utábořili. Aiko si připravil svou tykev s pískem, kdyby potřeboval bojovat. Hoch se rozhlížel po okolí, když najednou uviděl v křoví nějakého chlapce, který byl starší než oni a nějakého muže. Zůstal stát na místě a zastavil i svého bratra a čekal, až si jich ti dva všimnou.
Kagaku Aragi
Lesy poblíž Konohagakure no Sato
Už to trvalo dlouho. Pravý Kagaku byl netrpělivý a nerad čekal. Klon měl pouze zkontrolovat oheň, nic víc. Rozběhl se proto i on stejným směrem. V klonově mysli nastalo ticho. Smích byl ten tam, osoba kterou sledoval taktéž. Zabralo to. Všiml si, že už ani nevidí ty děcka, asi se jím podařilo utéct. Nechápal to. Kdyby jím chtěl ten chlap ublížit, tak to mohl dávno udělat, ovšem neudělal to. Stejně tak nezaútočil přímo ani na něj, použil jen genjutsu... Naráz doskočil přímo vedle něj. Klon tohle nečekal a lekl se, což mělo za následek, že místo něj se objevil pouze obláček kouře. Stalo se to však ve chvíli, kdy pravý Q dorazil a celou situaci tak viděl na vlastní oči. Dorazili k němu i informace o tom, co se vlastně stalo a jak tady klonova špionáž probíhala. Díval se směrem k chlapovi a chvíli přemýšlel co dělat. S genjutsu nic moc dočinění ještě neměl, možná by se o něm chtěl přiučit i něco nového...
"Kagaku Aragi..." představil se nakonec. Stále ho však trápily ty děcka.
"Co si zamýšlel s tou dvojicí harantů?" zeptal se poněkud ostřeji a stále byl připravený k boji.
Kara Momochi
Tým Goku
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
Na mužovu odpověď zakoulela očima. Nijak zvlášť se jí do toho nechtělo, ale musela uznat, že pokud spolu budou chtít spolupracovat, budou si muset věřit a jen těžko uvěříš někomu, koho vlastně vůbec neznáš.
"Jak už nejspíš víte, tak jsem z Konohagakure no Sato. Můj otec často vyrážel na obchodní cesty, ale jednou se z jedné už nevrátil. Stopy naznačovaly tomu, že je mrtvý, ale tělo se nenašlo. Po smrti mé matky jsem neměla důvod zůstat ve vesnici a tak jsem se rozhodla pátrat po otci. Jestli je tu nějaká šance, že je naživu, tak ho najdu. To je můj cíl... Spokojení?" Skončila otráveně a otočila hlavu pryč. Bylo pro ni docela složité o své rodině mluvit.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Hachi rozložila oheň rýchlejšie ako očakávala a čoskoro bolo aj jedlo pripravené. Fujiko-senpai pridelila misku aj samotnej blondíne, tá sa na ňu skromne usmiala a poďakovala. Vzala si misku teplého jedla do oboch rúk a chystala sa do neho čoskoro pustiť, avšak modrovláska odišla von za bojujúcou dvojicou a fialovlasý chlapec sa usadil na zem vo vnútri domčeka. Zmätená blondína nevedela, ku komu sa pridať - na jednej strane ju zaujímal boj vonku, na druhej strane tu nechcela Jina, ako sa po dlhej chvíli premýšľania predstavil, nechať samotného. Ani sama nevedela, prečo by mu to malo vadiť, avšak hlas podvedomia jej hovoril, že ten chlapec nechce byť sám. Rovnako ako ona.. Napokon sa rozhodla a pomalým krokom podišla pred sediaceho chlapca. Misku držala pevne v rukách a zreničkami pozerala všade, len nie priamo na neho. Nešlo tak o jeho zovňajšok, i keď to tak mohlo pôsobiť. Jednoducho ho nepoznala a nevedela, ako sa prihovoriť.
"S-som Hachi.. Jin-san," zašepkala nakoniec príhodné slová, keďže ona sama sa s ním ešte zoznámiť nestihla a pripadala si neslušne. Zostala tam pred ním stáť, misku zvierajúc takmer kŕčovito v rukách a zelenými očkami sledujúc bielu stenu za ním. Až keď sa konečne odhodlala pozrieť priamo na neho, všimla si, že svoje jedlo je len pomocou rúk. Hachi prekvapene zamrkala- nevedel používať príbor? Nikdy predtým ho nepoužíval? Naozaj nevedela, ako sa zachovať v tejto situácií, avšak jedna z jej rúk, v ktorej zvierala lyžičku, sa natiahla k Jinovi, aby si ju vzal. Bola to skôr automatická reakcia ako premyslený krok.
Yami Yuki
Tím Tamaki
Prírodný onsen
Yami ukrývajúca sa v tieňoch trpezlivo vyčkávala na Tamakiho odpoveď. Pevne verila, že ju odmietne, i keď rozum jej hovoril, že tento chlap nie je taký druh človeka. Preto ju to, čo následne počula, nijak nezaskočilo. Nadšená z toho však vôbec nebola. S takouto situáciu príde akurát mnoho komplikácií, ktoré v tejto chvíli naozaj nevyhľadávala. Pokrútila hlavou a naschvál vo svojom tieni nahlas zašuchorila bosou nohou navlhlú zem a lístie na nej. Potom pomalými krokmi zamierila k Tamakimu a čiernovláske a prekvapene sa na nich zahľadela, nezabudla zahrať ani vyľakaný údiv z toho, že ich tu objavila.
"Ahh, Tamaki-san, to ste vy.. Vyplašila som sa," zreničky temné ako tá najtmavšia noc prebodli dievča, na jej ústach však panoval príjemný úsmev.
"Nepredstavíte nás?" Žmurkla príťažlivo na Tamakiho, zatiaľ čo si na prst namotávala prameň dlhých čiernych vlasov. Pravda bola taká, že jediným svetlom bol mesačný svit, takže si pravdepodobne muž toto flirtovanie ani nepovšimne.
Gen Sakkaku
Tím Sakkaku
Hlboko v lesoch Zeme Ohňa
Jeden z dvojice mladých blonďavých chlapcov skúsil prerušiť genjutsu spôsobením bolesti, avšak, ako si mohol po krátkej chvíli povšimnúť, to nezabralo a tiene lietajúce okolo neho sa neprestávali prazvláštne usmievať. Rozhodli sa zvoliť taktiku úteku? Gen sa zo svojej skrýše v stromoch potichu usmial nad ich blbosťou. Je jedno, kam újdu, kým budú mať vo svojej dýchacej sústave jeho chakru a on ich bude môcť prenasledovať. Nato sa však nechystal. Nech si utekajú.. Skutočnú nočnú moru nezažijú z ilúzií, ale z toho, čo im prinesie reálny svet. Z jeho myšlienok na dvojicu ho však vyrušil chlapec stojaci kúsok od neho. Dokázal zastaviť tok svojej chakry, čím značne upútal Genovu pozornosť. Chlapec sa z genjutsu dostal a ilúzia nepravého smejúceho sa Gena okamžite zmizla. Bielovlasý muž vo vrchu koruny stroma sa zaujato zadíval na chlapca. Vyzeral mlado, ale bolo na ňom niečo.. staré? Akoby si prešiel niečím strašným. Reálnou nočnou morou. Zavrel oči a zrušil svoje genjutsu, dvojica blonďavých chlapcov sa ocitla v temnom, avšak absolútne tichom lese. Na moment sa zdalo, akoby aj všetká zver kvôli hrôze unikla do bezpečia.
On sám sa v korune stromu vystrel na nohy a bez váhania zoskočil dolu. S buchotom dopadol na tvrdú zem, určite to musela započuť aj unikajúca dvojica mladíkov. Ocitol sa zoči-voči nevysokému ryšavému takmer-mužovi.
"Tvoje meno?" Prehovoril akoby nič.
Som späť, bojte sa ^_^
Jin Fu-Kei
Uvnitř domku - kdesi na Kinumichi
Jin se jen pousmál a jeho jméno se mu najednou zalíbilo mnohem více, než by si mohl připustit. Zvedl opřenou káď a donesl ji zpět do umývárny, kde ji postavil na její místo. Protože jeho práce byla hotova, vrátil se do místnosti, kde mu modrovláska přidělila misku kaše. I když to nebylo nijak zajímavé jídlo, ale pro Jina to bylo tak trochu něco jiného. Jídlo jako otrok dostával, ale jen tolik, co si oni mysleli, že potřeboval. Jin si vždy myslel, že jemu to teda moc nestačí, ale námitky nebyli moc na místě, aby to tam bylo alespoň trochu snesitelné. Proto, zatímco šla Fujiko ven, zavolat trénující dvojici, usedl Jin na zem a začal kaši hltat holýma rukama, přesně tak, jak to dělal vždy.
Kagaku Aragi
Lesy Země Ohně
Něco tady nehrálo. Klon se okamžitě zastavil a zaraženě stál. Smích. Všude kolem něj se rázem rozezněl smích. Ten chlap měl chytnout záchvat kašle, ne záchvat smíchu. Otravný smích byl úplně všude, doslova mu duněl v hlavě a nenechal ho racionálně přemýšlet. Chtěl jediné, aby ten smích okamžitě přestal. Od pasu odpoutal kunai a hodil ho směrem k čapícímu muži, ale netrefil se. I jeho přesnost byla poznamenaná.
"No jasně!" najednou se mu rozsvítilo. Definitivně je v genjutsu, otázkou bylo - jak dlouho? Rychle si představil následující situaci. Zničí sám sebe, aby předal informaci pravému Qčkovi a ten by vyřešil co dál, jenže ani on teď nevěděl co dál, takže na tom bude úplně stejně. Ne, ještě setrvá. Tento boj pro něj není prohraný. Využil jedné věci, se kterou jeho oponent určitě nepočítal. Vzhledově se možná rovnal těm děckám u ohně, schopnostmi je však určitě převyšoval. Složil ruce v pečeť tygra a změnil proudění své chakry.
"Kai!"
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Vesnička
Fujiko povytáhla obočí. Ten kluk vážně přemýšlel nad tak jednoduchou otázkou. To opravdu nevěděl, jak se jmenuje? Zapomněl své jméno? Nebo jej nikdy neměl?
Jako pravdivá se ukázala první možnost a fialovovlásek se nakonec představil. „Hezké jméno,“ usmála se a pokračovala k surovinám. Teprve pak jí došlo, co Jin nesl. ‚Ta káď musí být hrozně těžká… Vždyť ji nesl, jako by nic nevážila!‘
Z překvapení ji vytrhla Hachi, která se nabídla, že rozdělá oheň. Kunoichi zmateně kývla.
Kaše byla hotová. Fujiko je rozdělila do misek, dvě podala Hachi a Jinovi a s dalšími vyšla před dům…, aby viděla, jak Koi objímá Taichiho zezadu a šeptá mu do ouška. Dívka žárlivě zrudla. „Přestaňte se lepit na Taichiho!“
Aimi Endo, tým Tamaki, les u přírodního onsenu
Dívenka čekala na odpověď, přičemž se různě rozhlížela po okolí. Ta milounká slečna zmizela a ten oplzlý úchyl taky. V duchu doufala, že ji nic úchyl neudělá, jinak by udělala něco Aimi jemu.
"Špekáčky? Super!" usmála se na brášku a znova rozhlédla. Ani zatím nepřicházela. Sice jí moc dlouho neznala, ale už tak si jí oblíbila. Byla na ni milá a neměla hloupé kecy o jejím chování.
"Mineki, kam se poděla Yami-san?" opravdu se nezajímala o Tamakiho a nějak to neměla v plánu. Být to na ní, nechala by ho někde samotného a odešla by s bráškou a Yami-san.
http://www.zabavnetesty.sk/quizzes/user/351405 <-- testíky :3
Mineki Endo
Tým Tamaki
Když se chlapec vrátil, jeho dvojče si ještě stále užívalo klidu přírodního onsenu. Mineki se rozhodl, že jí dá ještě pár minut a potom už ji vyžene, aby se tam neráchala příliš dlouho. Přeci jen nebyl důvod si dopřávat zase tolik odpočinku.
Mineki se zahleděl do lesa, do něhož nejspíš jejich kolegyně vyrazila. Vůbec se mu ta holka nelíbila. Byla jen další neznámou, kterou musel odhalit. Za tu dobu, co jsou oba venku už se naučil, že jedním z mála způsobů obrany je znalost a informovanost. V tomto případě a v této situaci to považoval za zásadní. Musel toho o obou zjistit co nejvíc. Pochopitelně, že si musí dávat pozor také na toho postaršího úchyláka. Mineki si v tu chvíli pomyslel, že tak starý nejspíš nebude, ale svým chováním mu připomínal starého oplzlého dědka, co obtěžuje mladé slečny. Postavily se mu při představě na něj chlupy po celém těle. 'Ale co...on tak nebezpečný nejspíš nebude...' proběhlo mu hlavou. Měl pocit, že by se měl zabývat spíš tou až příliš milou dívkou, která údajně nemá moc ráda maso. V tu chvíli ho však z myšlenek vytrhla jeho sestra.
"Huh? Jo...vypadá to, že budou špekáčky. Ty ti chutnají ne?" zeptal se překvapivě starostlivě. I když on se tak ke své sestře choval vlastně pořád...
Kaiju Kokumotsu
Hluboko v lesích země Ohně
Kaiju koukal na svého bratra Aika, který se třásl strachem. Než Kaiju stihl cokoliv udělat, jeho bratr se bodl kunaem do prstu. 'Sakra, tohle je špatné.' pomyslel si Kaiju. Uviděl nějaké stíny kolem nich létat a ještě ke všemu ten hrůzo strašný smích. Když v tom se Aiko ujal vedení a přikázal Kaijuovi, aby si vzal věci a zmizeli odsud.
,,Dobře." řekl Kaiju. Rozběhl se k jejich táborů a vzal si všechny věci. Tykev hodil na záda a vyrazil zpět k bráškovi. Když byl u něj, Aiko se rozhodl, že vyrazí a tak vyrazili. Aiko něco ucitil v krku a začal šílené kašlat. 'Co to sakra je?' přemýšlel Kaiju. Stále dost silně kašlal, ale pokračoval v cestě. Kaiju poznal, že se Aiko chová divně. Takhle ho ještě neviděl.
,,Hej brácho, co se děje? Takhle sem tě dlouho neviděl." zeptal se Kaiju svého bráchy. Stále běželi pryč. 'Jestli to je Genjutsu, tak proč jsme vněm a jak jsme se do něj dostali? Nikoho jsme neviděli. Sakra, tohle je čím dál tím horší. Stále vidím ty divné stíny bez tvaru. Co to jako je? A ten smích taky neustupuje. Tohle je velký problém.' přemýšlel Kaiju. Kouknul na Aika, který se začínal uklidňovat.
Koi Noburi
Vesnička
Koi moc dobře tušila, že si tenhle energií nabitý uzlíček balících hlášek určitě nachystal pár výhod dopředu. Otázka zněla, co vše to mohlo být? Byl až moc nadšený a ještě více sebejistý. Po jejich minulém "boji" byl schopen leda tak stáhnout ocas mezi půlky a šoupat nohama.
"Víš Taichi, jsi celkem milý. Máš charakteristicky vysoké sebevědomí jako každý kluk, později i muž. Ale jedno ti pořád uniká. Musíš se sklonit před dokonalostí žen."
Koi si provokativně olízla ret, který si otřela palcem a aby Taichiho dostatečně navnadila, skousla si palec mezi špičáky. Vše samozřejmě doplnila svůdným pohledem. Tím nejsvůdnějším na jaký se hned takhle po ránu zmohla.
"Ale!", pozvedla ukazováček a pěkně s ním zakmitala na znamení nesouhlasu, "Jelikož vím, co jsi zač. Moc dobře vím, že se sklánět nebudeš. Nevadí..."
Drobet posmutněla a obě dlaně si spojila na prsou.
"Tak holt budeš muset začít skákat!"
Štěkla po něm Koi, které se během vteřiny opět proměnila miloučká a sladká tvář ve tvář šílence. Stačily tři rychlé pečetě.
"Raiton: Jibashi!"
Štěkla po něm a přiložila dlaně k zemi, nechtěla ho usmažit. Jen ho přimět hezky se po ránu protáhnout. Lámané a klikaté blesky se k Taichimu začaly sbíhat jako klubko hadů. Jen hezky skákej, chlapečku!
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Goku
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
„Výýýborně~!“ zaradoval se hromotluk, když se Gen zvedl a hned mu lehce násilnou cestou obstaral něco k jídlu. Hostinský se už nadechoval k nadávkám, ale finanční obnos ho zjevně umlčel a on se raději jal odbít toho zákazníka, kterého Gen právě připravil o jídlo.
„Itadakimaaasu~“ rozlomil Goku jedny z přiložených hůlek a začal se cpát kuřecím v omáčce s rýží, jak kdyby za celou tu dobu co se neviděli vůbec nic nejedl.
Kara pak znovu načala téma, kvůli kterému tu byli, a svůdně si olízla omáčku z prstu.
Goku na ni zůstal chvilku zaraženě hledět, s hůlkami na půl cesty do pusy. Do tváře se mu na zlomek vteřiny vkradl pěkný ruměnec, ale muž ho rychle zahnal spolu se všemi představami zakroucením hlavy, strčil si sousto do pusy a zabodl hůlky proti černovlásce.
„Ho meli!“ zahuhlal s plnou pusou, načež polkl a konečně se trošku zklidnil.
„Pořád nevim co seš zač a dělat chůvu někomu po kom dou bejvalý obyvatelé hororový zoo mý představě o pohodovym životě fakt nevodpovídá, takže bych ti radil vyložit karty na stůl, nebo si najít nějakýho jinýho úch-... umělce!“ připomněl Kaře Goku rázně, při čemž se málem přeřekl, načež se s jakž takž přísným výrazem opřel na židli a strčil si další sousto do pusy.
Aiko Kokumotsu
Lesy v zemi Ohně
Aiko se rozešel směrem k ohništi. V tom opět uslyšel nějaký křik, který se začal měnit v šílený smích. 'Zatraceně, tohle je strašně já už to nevydržím z toho za chvíli zešílím,' problesklo hlavou mladému chlapci. Aiko se pomalu začínal třást hrůzou a nemihl se na nic soustředit. A tak z bočního pouzdra vytáhl kunai a bodl se do pravého palce.
'Sakra Aiko uklidni se, teď musím něco vymyslet a ne tady panikařit,' uklidňoval se v duchu Kokumotsu. Poté došel k místu, kde měli věci. „Hej Kaiju, vezmi si všechny věci a něco zkusíme,“ řekl blonďák. Poté počkal, až si Kaiju vezme všechny věci.
„Hej brácho možná mě něco napadlo, takže to můžeme zkusit, pojď za mnou,“ řekl Aiko a rozběhl se pryč od místa. 'Doufám, že nám už tohle pomůže, jinak nevím co jiného by nám mohlo pomoct. Ale pořád nějak nevím, kdy jsme se do toho genjutsu dostali a navíc jsme nikoho neviděli a ani nic divného se mi nezdálo, že by bylo okolo,' zvažoval tuto možnost a původ tohoto genjutsu Aiko v duchu.
Kara Momochi
Tým Goku
Hostinec
Nějakou chvíli se nic nedělo. Celý den se táhl asi jako smrad a Kara toho už začínala mít dost. Jediné, co teď chtěla bylo jednoduše sehnat pokoj a pořádně si zdřímnout, asi jako Otenba, který si vesele chrupkal na dívčině klíně. To však nešlo, dokud nepřišel Goku, na kterého se stále čekalo. S Genem si v podstatě neměla skoro co říct a ke všemu vlastně ani nechtěla, takže byla u stolu vcelku napjatá atmosféra. Jediné pozitivum bylo, že jí dali pokoj oni muži, kteří si to za ní předtím nakráčeli ven. Někdy byla ráda, že neumí číst myšlenky. To už ale bylo jedno, muži se už naštěstí do hostince nevrátili. Nebo že by? Dveře se totiž opět rozevřely dokořán. Nebyli to však zmínění ochlastové, nýbrž Goku. Kara si v duchu oddechla, i když to nedala najevo. Vypadal, že má dobrou náladu, jelikož se na dvojici spokojeně křenil. Jeho otázka ohledně jídla Karu upřímně zaskočila. Gen však pohotově vyrval podnos s jídlem hostinskému z rukou a položil jídlo na stůl. Jednalo se o kousky masa s omáčkou a rýží.
Kara se trochu ohrnovala, ale mohla alespoň ochutnat. Krom toho jí už jen při pomyšlení na jídlo kručelo v břiše a o Otenbovi nemluvě. Natáhla prst, který neohrabaně zapíchla do omáčky.
"Měli by jsme přejít k věci." Navrhla Kara a olízla si omáčku z prstu. Mrkla přitom na Gokuho, jelikož doufala, že by tím mohla strhnout jeho pozornost na sebe. Potřebovala vědět, jestli jí pomůže, nebo ne. Jak totiž předtím řekl, neměl v podstatě skoro žádný důvod.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Dievča odtrhlo pohľad od ostrej krátkej zbrane a zvedavo sledovala dianie medzi modrovláskom a tmavovlasou ženou. Medzitým si užívala prečesávanie blonďavých vlasov od Fujiko-senpai. Bola to už nejaká doba, kedy sa poriadne očesala a umyla si dôkladne svoje dlhé vlnité kadere. Užívala si to. Tento nepoznaný pocit ju napĺňal radosťou, ktorú už veľmi dlhý čas nepocítila. Preto len zvedavo zamrkala, keď im Koi položila otázku a na odpoveď hanblivo prikývla a sklonila pohľad. Žena však už dávno bola vonku, aby prijala Taichiho výzvu. Blondína bola zvedavá, ako to dopadne, avšak taktiež chcela pomôcť Fujiko. Preto úsmevom poďakovala za česanie, zdvihla sa zo zeme a nasledovala ju. Medzitým do miestnosti vošiel ten zvláštny chlapec, ktorý vyzeral rovnako zmätene ako Hachi samotná. Zreničkami si ho rýchlo prehliadla a až teraz si uvedomila ten zvláštny vzhľad. Včerajšok bol na ňu moc únavný, aby niečo také vnímala. Okovy.. A to oblečenie, ktoré vlastne oblečením nebolo. Hachi si ani nedokázala predstaviť, čím si tento chlapec musel prejsť. Sklopila zrak a snažila sa ho nesledovať moc okato. Vedela, aké to je, keď človeka niekto prepaľuje pohľadom, aj keď to často nemyslí vôbec zle..
"Rozrobím oheň na vodu, Fujiko-senpai," prehovorila akýmsi pokorným hlasom a vrátila sa k takmer uhasenému ohnisku, v ktorom práve dohorievali posledné uhlíky. Ešte stále tam bol položený dostatok dreva, nebolo potrebné ísť zbierať nové. Hachi pomaly a opatrne naukladala jednotlivé drievka do uhlíkov. Jednou rukou si chytila vlasy do copíku a začala do dreva fúkať, aby sa rýchlejšie chytilo. Pri takejto činnosti opäť zablúdila do vlastných myšlienok.. Čo bude ďalej?
Gen Sakkaku
Hlboko v lesoch Zeme Ohňa
V korunách stromu sa čosi zašuchorilo. To skutočný Gen sledoval dianie na zemi z postačujúcej výšky. Všetko prebiehalo presne podľa jeho plánu. Pravda bola taká, že prítomnosť ďalšej osoby si neuvedomil, preto sa momentálne v duchu usmial, že vyskočil na strom a prášok napustený vlastnou chakrou nechal rozptýlene lietať po najbližšom okolí. V momente, kedy pravdepodobne najstarší chlapec z trojice vošiel do priestoru, v ktorom lietal Genov prach, sa aj on dostal do genjutsu plného halucinácií o neznámych osobách. Osoba krčiaca sa dole za stromom, pozorujúca dvojicu blonďákov, bolo v skutočnosti len genjutsu. Projekcia skutočného Gena dole sa namiesto dusenia a kašlania začala nahlas smiať. Obrátila svoj pohľad, s jedným okom bielym od zákalu na chlapca za jeho chrbtom a jeho smiech stále neustával.
Dvojica súrodencov medzitým mohla pomimo počutia šialeného smiechu vidieť aj tiene, ktoré okolo nich rýchlo lietali a uzatvárali ich do akéhosi pomyselného kruhu. Tiene nemali konkrétny tvar.
Som späť, bojte sa ^_^
Gen Sabure
Gen bol ticho, nemal nejak naladu sa rozpravat. Uz to, ze musel Karu tahat z problemov ledva prisli, mu teda na pohode nepomahalo. Nenapadne na nu pozrel a rozmyslal, kolko problemov s touto zenskou bude. Skor nez by stihol byt-ako zvycajne- absolutne netaktny, v podniku sa objavil Goku. Gen si skoro az vydychol. Naozaj realne uvazoval, ci ich Goku neoklamal, ale nakoniec sa ukazalo, ze nemal pravdu. Skor nez stihli azcat riesit co s nimi, Goku od nich hned cosi chcel. Gen si len vzdychol. Nemal prilis penazi, ale vedel ze sa musi obetovat. Nastastie siel okolo hostinsky s podnosom jedla a Gen na drzaka sa zdvihol, zobral mu podnos so slovami: ,,Vdaka, to je dobre'' a podal mu nejake mince. Netusil ani co to zobral a bolo mu jedno ako krcmar zareaguje, penaize mu dal a viac ho netrapilo. Kusok z jedla si zobral a zvysok polozil pred senseia. ,,Snad to bdue stacit''
Jin Fu-Kei
Uvnitř domku - kdesi na Kinumichi
Jin vyšel ven a jedním máchnutím vyprázdnil káď se špinavou vodou. Už chtěl automaticky zamířit dovnitř, když si všiml přírody venku. Zaraženě a trochu, jako vesnu, zůstal stát a pozoroval své okolí. Ze své cely měl o přírodě jen sem tam nějaké zprávy a aréna, kde se vás snaží ostatní zabít není zrovna místo k obdivování okolí. Nyní však byl volný. Řetězy byly přervány a Jinovy teď nic nehrozilo. Z jeho rozjímání ho však vyrušili hlasy Koi a Taichiho, kteří se připravovali na souboj. Jin věděl, že se tomu nemůže vyhnout na dlouho, ale dokaď byla ta možnost, nechtěl o nějakém bojování ani slyšet. Právě proto opět zamířil dovnitř. Ve chvíli, kdy se objevil ve dveřích, česala právě Fuujiko Hachi. Fuujiko však okamžitě zvedla hlavu a oslovila ho. Jin se na ni zmateně zahleděl a znejistěl a otevřel ústa, že ji ihned otevře. Hned je však němě zavřel. Tohle byla na Jina opravdu složitá otázka. V první chvíli chtěl říct Bakemono, ale tak se přece nejmenoval. To bylo spíše jen označení.
"Ehm..jak se jmenuju..?"
Optal se tiše, spíš sám pro sebe, než aby se na to ptal jich. Snažil se si své jméno vybavit. Jin věděl, že nějaké má. Musel nějaké mít. Každý se přece nějak jmenoval, tak proč by on měl být něco extra?!
Nějakou dobu tam jen tak stál a vypadal, že usilovně přemýšlí.
'Z dětství si skoro nic nepamatuju. Jen tváře, ale nějak mi tam říkali. Hmm..no tak! Jseš přece taky jen člověk. Ti maj vždy..cky.. .'
Chlapec se najednou zarazil a opřel káď o stěnu. Naštěstí mu však docvaklo, že to co řek vlastně skrývá přesně to, co hledá.
"Jin. Jmenuju se Jin..asi."
Odpověděl trochu nejistě, vzal si sebou prázdnou káď a vydal se ji odnést do koupelny. Cestou si však polohlasem opakoval své jméno a převaloval si ho ne jazyku.
Fujiko Yarui
Tým Noburi
Vesnička
„Senpai?“ zamrkala zmateně modrovláska. To na dívku tak zapůsobila? Pokrčila rameny a přiložila kartáč k Hachině vlasům. Měla je jemné a dlouhé, možná malinko poničené od nedostatečné péče, které se Fujiko moc nedivila. Dívenka nejspíš dlouho bloudila sama.
Kunoichi z Kiri si během česání všimla i zbrusu nového Jina, který nesl těžkou káď, jako by se nechumelilo. Usmyslela si, že do křížku s ním přijít nechce.
Taichi mezitím znovu vyzval Koi a jeho sestra se málem neuhlídala a neopatrně zatahala druhou dívku. Žena souhlasila a oba se odebrali ven. Fujiko se mezi obočím udělala zamyšlená rýha. Snad se její bratr zase do ničeho nenamočí.
Z pochybností ji vytrhnul tichounký hlásek blondýnky. „Ech, co? Aha,“ probrala se a nasadila úsměv. „Budu moc ráda.“
Odložila hřeben a vydala se ke skříňkám s jídlem. „Je tu ještě celkem dost rýže, takže bych mohla připravit kaši. Co vy na to, Hachi-chan a… ty… fialovovlásku…?“ Povzdychla si a přísně dala ruce v bok. „Měl bys nám už konečně říct, jak se jmenuješ, jestli od teď budeme cestovat spolu. Navíc je to slušnost, protože třeba já jsem se ti už představila.“
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Tamaki byl se sběrem hotový, když se ozval dívčí hlas. Narovnal se a zamrkal. Ta krásná černovláska se vrátila! Neodolatelně se usmál a prohrábl si vlasy, přičemž upustil všechno chrastí, které držel. Zkušeně chybu ignoroval. „Taková hezká slečna jako vy by mě přeci jen tak nevyděsila. Co bych to byl za ochránce, kdybych se bál?“
Rozum zase jel na plné obrátky. ‚Nemel, ty blbe, a zdrhej! Chce se k tobě přidat!‘
Mladík hlasu nepřikládal váhu. Jeho oči zaměstnávaly černé lesklé kadeře a balónky. Ze slečny skutečně vypadlo, že by se ráda připojila. Tamaki náhle vystřízlivěl.
Tahal s sebou už dvě děcka a jednu velmi hezky tvarovanou slečnu, s další by už opravdu mohly přijít problémy. Jenže on o ni projevil starost. Navíc říkala, že chce jen do nějakého většího města.
Zkrachovale se usmál, tentokrát přátelsky, a napřáhl k ní ruku. „Tak pojď. Já jsem Tamaki. Těší mě.“
Aimi Endo, tým Tamaki, přírodní onsen
Spokojeně si ležela na hladině vody. Nenechala se ničím ani nikým rušit. Byla tam jen ona, příjemná voda a její nicnikomuneříkající myšlenky. Tuhle pohodu zbožňovala, i když by byla radši, kdyby nespali v lese. Dávala přednost příjemně vyhřáté posteli s pomaličku miliardou polštářů různých velikostí. Avšak musela uznat, že i příroda měla něco do sebe. Čerstvý vzduch, volnost a mnoho dalšího.
Po nějaké té době uznala, že už je čas vylézt z vody, a tak i učinila. Osušila se a oblékla se. Loudavým krokem si to vyšla rovnou za bráškou.
"Copak bude k jídlu?" naklonila hlavu na stranu a zadívala se na Minekiho.
http://www.zabavnetesty.sk/quizzes/user/351405 <-- testíky :3
Taichi Yarui
Vesnička
Taichi se v duchu široce zazubil.
„Ryoukai~ (Rozkaz~)“ odvětil modrovlásek spokojeně, otočil se na patě a vyšel zpátky na terasu, přes jejíž zábradlí se přehoupl a doskočil na trávník před domkem.
Po chvilce vyšel ven i Jin, nesoucí káď s vodou. Nejprve Taichiho trochu zklamalo, že to není Hachi s Fujiko, před kterými by mohl zazářit, ale jak tak Jina sledoval, začínalo mu něco docházet.
„Ten votrhánek má docela páru...“ uvažoval mladík, aniž by to na sobě dal nějak znát, zatímco nenápadně sledoval fialovláska, vylévajícího vodu. Jak na něho Taichi tak koukal, v duchu se zašklebil.
„Sice se umyl ale furt je to hroznej hastroš... To nám fakt kazí imidž... Bundu ani kalhoty mu ale nedam! Alespoň někdo tu musí mít styl a vo ten se dělit je kravina,“ prolétlo Taichimu několik myšlenek na téma „módní ninja policie“, do kterých mu vstoupila Koi, která stanula ve dveřích. Na tu se hned koukalo líp.
Její otázka vyčarovala modrovláskovi ve tváři lišácký úsměv. Jejich vzájemné popichování a způsob komunikace ho děsně bavily.
„Minule ste mě dostala zezadu ze zálohy, ale teď už to tak lehký mít nebudete, sensei~!“ zazubil se na Koi Taichi zapáleně, lehce se rozkročil a pozvedl pěsti. Změna, kterou prošlo jeho oslovování Koi, byla jasně patrná. Teď totiž došlo na hnědovlásčinu část plnění jejich úmluvy. Oni ji budou chránit a pomáhat jí a ona jim pomůže zesílit.
„Koi! (Tak pojď!)“ vyzval ženu mladík s odhodlaným úsměvem a zatnul pěsti.
Pobudové, Goku
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
Genův pohled stačil na to, aby se opilec zalekl, pustil ho a klopýtl vzad. Ostatní se neodvažovali nijak zasahovat. Všichni čekali na první krok svého „alfa samce“, který však nepřišel, a tak se Genovi podařilo zbavit otrapu, aniž by musel hnout prstem.
Uvnitř hostince se oba usadili u stolu v rohu, kde měli za prvé díky umístění a za druhé díky více vrstvám oblečení na černovlásce konečně dostatek soukromí na nerušený rozhovor.
Měli se zde sejít s Gokuem, ale ten se ještě neukázal. Bylo dost možné, že se dvojice začínaly zmocňovat pochybnosti, jestli se jich nechtěl muž jen elegantně zbavit. S těmi si ale hlavu naštěstí moc dlouho lámat nemuseli. Po pár minutách se dveře do hostince znovu otevřely a dovnitř vstoupil mohutný chlap se slamákem na hlavě, s cestovním pláštěm přes ramena. Nebylo pochyb, že to byl Goku.
Muž si to zamířil rovnou k hostinskému, se kterým se pustil do řeči a který mu po chvilce ukázal na Karu s Genem. Goku se na ně se zájmem otočil, načež se na ně zářivě zazubil a vykročil si to k nim.
„Nazdár!“ zakřenil se na dvojici vesele a usadil se na židli, která mu byla jen tak tak, zády ke zbytku hospody. „Takže než začnem se vás musim zeptat na jednu věc, která zásadně ovlivní vývoj dalších událostí... Zbylo vám na jídlo?“ opřel se lokty o stůl a přejel dvojici pohledem jako nějaký překupník drog.
Koi Noburi
Vesnička
Koi se nelíbila Taichiho sebedůvěra. Něco chystal, to bylo cítit na stoh honů, neměla srdce mu ale odepřít tu radost. Otráveně protočila oči a naznačila mu, aby zacouval zase zpět ven.
"Za chvíli přijdu, tak se zatím připrav."
Odbyla ho lehce a ještě jednou se protáhla. Svou pozornost zaměřila na děvčata, která si očividně padla do vkusu a rozuměla si. Jin mezitím chodil sem a tam pro vodu, aby si připravil koupel.
Koi se zvedla a došla až k dívkám.
"Zvládnete to tady že jo? Na vás se můžu spolehnout."
Mrkla na obě dívky a pozvedla pohled k oknu.
"Co se ale týče Taichiho... Ten bude potřebovat zkrotit."
Pobaveně procedila mezi zuby a začala se pomalu sbírat, aby zamířila za Taichim. Mezitím ale z koupelny vyšel ven Jin a s poloplnou kádí vody šel ven. Zarazila se! Pozorně jej sledovala a začala v hlavě počítat. Ten kluk si šel třikrát pro vodu, kbelík má přibližně 10 l vody, to znamená, že káď s 30 l vody nese jenom tak... Nemá žádné výraznější svaly, znamená to snad, že je expert v taijutsu? Proto jsme ho našli v tak zuboženém stavu? Ten kluk asi bude něco...
Myšlenky na Jina ale vystřídala kousavá vzpomínka na Taichiho. Nechala dívky dělat své, Jina taktéž a po prokřupání krku otevřela dveře a vyšla ven.
"Tak co,Taichi, připraven?"
Provokativně si rýpla do modráska.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Kagaku Aragi
Lesy okolo Země ohně
Klon se opatrně pohyboval směrem ke zdroji světla. Pozorně prohlížel okolí, když v tom se jeho pohled zarazil na muži, čapícího kousek od ohniště, otočený zády k němu. Okamžitě se zastavil. Něco tu nehrálo. Nezávisle na klon se rozhodl zastavit i pravý Kagaku. Až teď mu vlastně došlo, že tam vůbec jít nemusí. Klon zjistí vše potřebné, informace pak dostane on a až pak se bude dále rozhodovat, jak jednat. Podobizna Kagaka přemýšlela nad dalším plánem.
"Co jim chce proboha udělat?" v dáli vidět 2 mladší kluky. Dle tykve u jednoho z nich usoudil, že se pravděpodobně jedná o nukeniny Sunagakure no Sato. To však teď bylo relevantní. Myšlenkami se vrátil zpátky k tomu týpkovi v křoví. Mohlo existovat několik scénářů - chystal se na děti zaútočit, už na děti dávno zaútočil, jen je pozoruje. Všechny tři věci však měly jedno společné. Ty děcka byly v nebezpečí a on nevěděl proč by po nich někdo šel, ale musel najít řešení. Přímý styk nepřipadal v úvahu. Klon disponoval pouze poloviční silou, navíc by v boji ztratil potřebnou chakru, která by pak mohla pravému Kagakovi chybět. Stačilo by ho jen rozptýlit. Pokud by se teprve chystal k útoku, mohlo by to kluky nějakým způsobem upozornit a připravit. Pokud by na ně už nějakým neviditelným způsobem, např. genjutsu, již dávno útočil, jeho rozrušení by mohlo mít za následek ukončení techniky. Byl unavený svými myšlenkami. Takové složité myšlenkové pochody ho v Konoze obcházely obloukem. Nastal čas přestat myslet a začít jednat. Olízl si prst, aby zjistil kudy vane vítr. K jeho štěstí vál od něj k týpkovi a dětem. Z pasu odepnul dva svitky stejné barvy. Rychle vypočítal koncentraci, množství, které vypustí, by mohlo v krajním případě způsobit otravu pouze týpka v křoví, ale bylo to nepravděpodobné. V otevřeném prostředí měly jeho techniky omezený efekt, takže jediné co ho potká, je obrovský, ale hlavně hlasitý záchvat kašle. Nasadil si roušku a natáhl rozevřené svitky před sebe. Pouze v duchu si řekl název techniky:
"Chemical romance: Sulfur kataki" 2 proudy oxidu siřičitého vyletěly přímo směrem k onomu návštěvníkovi keře. Bylo pravděpodobné, že si trochy plynu fetnou i 2 kluci.
Kaiju Kokumotsu
Hluboko v lesích země Ohně
Aiko řekl Kaijuovi, že sám neví. Aiko stále pokračoval k ohništi a Kaiju upíral pohled k místu výkřiku. Stále nevěděl co se to děje. Chystal se otočil, když v tom uslyšel další výkřik, tentokrát ženský. 'Co to sakra bylo?' pomyslel si Kaiju. Ten ženský křik se pomalu, ale jisté měnil v ženský smích. Po chvíli připadal, že je to ženský smích posednutý ďáblem. Teda, alespoň to takhle přišlo Kaijuovi. Aiko řekl, že to musí být nějaké genjutsu a Kaiju s ním moc nesouhlasil. 'Tohle nemůže být genjutsu, na to je to moc reálné. Ale bratr, má větší zkušenosti s genjutsu než mám já. Budu mu muset věřit.' řekl si Kaiju v duchu pro sebe. Ještě chvíli tam stál a koukal na místo výkřiku. Něco mu říkalo, ať se tam jde podíval, ale něco mu zas říkalo, ať tam nechodí. Kaiju se nevěděl rozhodnout. Nevěděl co má dělat. Jestli byly v genjutsu, musí o zrušit, ale jestli nejsou v genjutsu, měli by se jít podívat za tím smíchem. Kaiju opravdu nevěděl co má dělat.
,,Co budem dělat, bratře?" zeptal se Kaiju svého bratra. Zatím stále koukal na zdroj toho smíchu. Stále měl nutkání se tam rozejít. V duchu se přemlouval, ať tam nechodí. Ale zvědavost, byla silnější jak on a tak se tam rozešel sám. Stále se ohlížel,naby viděl svého bratra. Po chvíli ho stratil z očí a tak se Kaiju zastavil.
,,Sakra, tohle je fakt genjutsu. Musím za brachou, ať to genjutsu zruší, nebo budem vloji." řekl Kaiju nahlas. Otočil se a rozeběhl se za bratrem. Po chvíli k němu doběhl.
,,Bratře, tohle je opravdu genjutsu, nic tam není. Jestli ho umíš zrušit, tak ho prosím zruš." poprosil Kaiju svého bratra.
Aiko Kokumotsu
Lesy v zemi Ohně
Aiko šel zpět k tábořišti, ale Kaiju ho chytil za rameno a zeptal se ho, cos se tam vlastně stalo. „Nevím, co se tam stalo, vůbec nemám tušení brácho,“ řekl Aiko a pokračoval v cestě k tábořišti. Aiko se otočil na bratra, když v tom uslyšel další křik. Chlapec z klanu Kokumotsu se díval všude okolo, ale nikde nikoho neviděl.
'Co se to sakra děje? Je tady vůbec někdo, nikoho tady nevidím, ale slyším někoho stále křičet. Připadá mi to jako genjutsu, ale jak by sakra mohl, nikoho jsme přece neviděli,' pomyslel si blonďák. Po chvíli křik ustál a změnil se v šílený smích.
„Hej Kaiju, tohle se mi vůbec nelíbí, tohle vypadá jako nějaké silné genjutsu, měli by jsme se z něj nějak dostat, jinak budeme s takovou v háji,“ řekl Aiko svému bratrovi, ale nevěděl, jestli ho slyšel.
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Osadenstvo v malom domčeku sa veľmi rýchlo prebralo k životu. Hachi zelenkavými zreničkami preskakovala z osoby na osobu, snažila sa zapísať si ich milé tváre do pamäti, aby na nich nikdy v budúcnosti nezabudla. Zvláštne jej však prišlo, že ju nikto nevyháňal, ani len slovkom nenaznačil jej odchod - akoby nato ani nepomysleli. Dokonca k nej modrovlasé dievča prišlo, usadilo sa vedľa nej a položilo jej otázku, z ktorej zostala Hachi mierne zaskočená. Zaklipkala veľkými očami, hanblivo sa usmiala a hneď nato sklonila hlavu a zahľadela sa na svoje drobné ručičky.
"Určite áno,Fujiko-senpai," odpovedala svojim obvyklým tichým hláskom a nechala, aby sa modrovláska ujala činnosti.
"M-mohla by som ti potom pomôcť s prípravou raňajok?" Položila jej napokon otázku ona. Vedela, že si len odďaľuje čas odchodu a raz sa bude musieť postaviť a odísť.. Ale nechcela. Nikdy sa jej nikto nespýtal, či jej môže učesať vlasy. Len hŕstka ľudí sa k nej správala milo.. A ona nechcela opustiť takých príjemných ľudí. Pozrela stranou na svoje veci a jej zrak sa konkrétne zameral na ostré wakizashi opreté o batoh. Jej pohľad posmutnel.
Yami Yuki
Tím Tamaki
Prírodný onsen
Nad Minekiho otázkou sa len pousmiala, neodpovedala mu, nato naozaj momentálne nemala chuť. Teraz bola maximálne zaujatá niečím iným a to si vyžiadalo všetko jej terajšie sústredenie. Nechala chlapca, aby išiel zbierať drevo napred, po krátkej chvíli vykročila smerom, odkiaľ počula krik. Bosými nohami našľapovala opatrne a potichu, jej kroky boli takmer nepočuteľné. Snažila sa vypočítať smer, odkiaľ neznámy hlas prichádzal a daným smerom sa aj vydávala. Netrvalo to dlho a uvidela Tamakiho. Zbieral drevo presne ako vravel. Odrazu však Yami začula iný zvuk, zvuk behu a následný hlas, ktorý predtým kričal. Skryla sa ešte temnejšie do tieňa a započúvala sa. Po monológu, ktoré dievča predviedlo, si čiernovláska len potichu povzdychla. Očakávala niečo zaujímavejšie a ono išlo len o ďalšie stratené dieťa. Zostala však stáť v tieňoch, stále bola zaujatá odpoveďou, ktorú dievča od Tamakiho dostane. Pokiaľ sa Yami bude musieť deliť s tromi ďalšími ľuďmi o neho, stane sa to len otravným..
Gen Sakkaku
Hlboko v lesoch Zeme Ohňa
Najprv sa postavil jeden chlapec, ktorý si zobral svoju nádobu s pieskom a svojho, pravdepodobne, brata nechal spať. Ten sa však taktiež na daný krik zobudil a po krátkej chvíli sa rozišiel smerom za blonďákom. Bielovlasý muž sa neusmial, jeho nič-nehovoriaci pohľad sa vôbec nezmenil. Spoza tieňa si prezrel ohnisko. Nemali tam veľa vecí. Očividne nešlo o nikoho dôležitého. To však neznamenalo, že sa nemôže s nimi chvíľu pobaviť. Jeho prášok bude ešte minimálne desať minút pôsobiť a to je dlhá doba nato, aby ich potrápil. Zložil ruky v pečať a urobil pár krokov dozadu, do väčšej tmy. Chlapci mohli počuť ďalšie hlasy, nachádzajúce sa od nich tak na desať metrov.
"Pomôžte mi! Pomoc!" Kričal ženský hlas. Po krátkych zvolaniach o pomoc sa však hlas zmenil na psychopatický smiech.
Takmer vyhasnutý oheň, ktorý blonďáci založili, začal znenazdania horieť silno a jeho plamene šľahali až do výšky niekoľkých metrov. Ženský smiech neprestával.
Gen bol tak ponorený do svojej ilúzie, že si nepovšimol klon ďalšieho človeka blížiaceho sa k nemu spoza chrbát.
Som späť, bojte sa ^_^
Kagaku Aragi
Lesy Země ohně
Cestoval již nějakou dobu. Už zapomněl na to, jaké to bylo se jen tak bezmyšlenkovitě poflakovat po cestě a prostě někam mířit. Neměl vytyčený cíl, nevěděl kam směřuje, chtěl jen pryč a to se mu zatím povedlo. Byl si však jist, že stále neopustil Zemi ohně. Na chvíli se zastavil, posadil se na špalek a pustil se do posledních zbytků jídla co měl. Nostalgicky zavzpomínal, jaké to bylo když vesnici opustil poprvé. Dalo by se říct, že takřka nedobrovolně. Naplněn pomstou se střetl s údajnou vražedkyní jeho senseie Shinjira a to co následovalo mu zpřeházelo celý život naruby. Teď to však bylo jiné, opustil Konohu zcela dobrovolně. Ještě chvíli seděl, než se vydal zpátky na cestu do neznáma... Začalo se stmívat a zanedlouho se probudila noc. Zatím nebyl unaven a neměl tak sebemenší důvod se znovu zastavovat kvůli spánku. Nastražil však smysly a pohyboval se o něco pomaleji, přecijen, musel být stále na pozoru. Jeho klidné vnímání noci však vyrušil záblesk plamene před ním. Bylo to kousek od něj, ale zas ne tak moc, aby si ostatní všimli toho, že je někde poblíž. Zprvu přemýšlel, zda se do toho má vůbec zapojovat. Měl hned tak brzo skočit do nových problémů a strastí? Moc dlouho nakonec nepřemýšlel. Složil pečeť a vedle něj se vytvořila jeho kopie, která se okamžitě rozběhla ke směru výkřiku. On dal klonu asi minutový náskok a pak vyrazil za ním.
Jin Fu-Kei
Tým Noburi
Hai.
Přikývl Jin pokorně a jeho pohled sklouzl nejdříve na ohřívací zařízení nad krbem a poté na dveře. Poté odložil hůl zpět, kde ji našel a pomalým krokem člověka, který nezná slovo spěch, se vydal do koupelny. Otevřel dveře a vstoupil. Očima prolétl místnůstku, která měla teoreticky vypadat jako koupelna. Jin popravdě ani nemohl posoudit, jak má vypadat správná koupelna, ale tohle vypadalo tak, jak si ten pojem představoval. Věděl, že když byl ještě svobodný, měl rodinu a všechno, co k tomu patřilo. Bohužel si z té doby nepamatoval skoro nic. Všechno bylo hrozně dávno a vždy se mu to vracelo jen útržkovitě a málokdy si nějaké ty útržky slepil. Život v minulosti však nepomohl ani zajetí, natož nyní, když byl konečně zase na svobodě. Proto se rozhodl myšlenky na minulost vypudit a žít teď. Uchopil kbelík a došel zpět ke krbu, kde se na chvilku zarazil. Se zkoumavým pohledem se snažil pochopit, jak to zařízení vlastně funguje. Po nějaké chvíli na to však přišel a s plným kbelíkem se vrátil do koupelny, kde za sebou mírně přivřel dveře. Tam našel káď, kterou stačilo naplnit. Jin si udělal ještě dvakrát kolečko okolo ohniště, aby káď naplnil alespoň z poloviny, což prostě muselo stačit.
Když byla koupel připravena, Jin se vysvlékl do naha, což nebylo zase tak těžké, když jediné co měl na sobě byla jeho bederní rouška pytlovitého materiálu, ovázaná kusem provazu a jeho okovy, které vysvléci nešli. Jin našel i mýdlo a tak mohl započít svou očistu. Voda stihla krásně vystydnout, ale i tak to byla snad nejteplejší koupel, kterou měl po kolika letech. Špína na Jinovy byla sice docela zažraná, ale mýdlo si, jako zázrakem, dokázalo poradit i s tou nezažranější špínou. Snad po čtvrt hodince vylezl a v té samé vodě si narychlo přepral i svůj jediný kus oblečení. Nebylo to sice moc platné, ale alespoň se nedalo říct, že by smrděl. Pečlivě své oblečení vyždímal, oblékl a vyšel ven.
Z koupelny vyšel doslova jiný mladík, než tam vstoupil. Jin vypadal rozhodně více, jako člověk. Jeho kůže změnila barvu na růžovou a jeho fialové vlasy získaly přírodní lesk. Sebou nesl i káď, kterou chtěl venku vylít. Tam si také zamířil. Káď vypadala docela těžce, ale nevypadalo to, že by se s tím mladík nějak trápil. Na tváři mu hrál výraz služebného, který automaticky a bezmyšlenkovitě dělá to, co mu prostě připadalo, že by dělat měl. Uklízet po sobě byla jedna z těch věcí.