Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Kara Momochi
Paluba lodi Kamome, na cestě do země Čaje
Tohle bylo špatný a tím bylo myšleno opravdu hodně špatný. Každý krok doprovázelo pohoupnutí lodi a mladé černovlásce se pomalu, ale jistě začal zvedat žaludek. Snažila se dělat co nejmenší kroky, ale to nemělo na houpání lodi bohužel žádný vliv. Goku se mezitím pokoušel vypátrat, co by Kaře mohlo být, ale jeho tipy bohužel situaci spíše zhoršovaly, obzvláště jeden z nich.
"Tak hele, nemám žádné...!" Chtěla se už dívka rozjet, ale najednou se loď opět rozhoupala a tak se radši odmlčela a snažila ovládnout svůj žaludek.
"Goku-sama... Ta loď se... Houpe." Zašeptala nakonec Kara rezignovaně směrem k hromotlukovi se skleněnýma očima a rozvalila se na zem, respektive na palubu. Chvíli se jen tak převalovala, snažila se uklidnit. Otenba na ni jen nechápavě zíral, přeci jen ji ještě nikdy takhle neviděl.
Mohla to zkusit zaspat, kdyby tedy před nějakou tou chvílí nevstávala. Možnosti jí začaly docházet, ale holt to musela vydržet. Jednou si řekla, že pojede na lodi, tak na té lodi prostě bude muset jet. Už teď litovala, že tu volbu kdy udělala, ale alespoň se mohli dostat bezpečně do země Čaje.
To, co dívku však znervózňovala ještě víc, než vlny byli oni muži, kteří se před tím s kapitánem na něčem domlouvali. Jeden z mužů totiž nyní „omylem“ narazil do nějakého klučiny, který stál na přídi. Udělal to naschvál, o tom žádná. Otázkou však bylo za jakým účelem.
No, ale to koneckonců nebyl její problém. Momentálně totiž musel řešit svůj vlastní.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Goku, muž jménem Taka a jeho parta
Paluba lodi Kamome, na cestě do země Čaje
„Vidíš? Šlo to hladce jak ramen do břicha!“ zazubil se na Karu Goku, když se zastavil kousek od hlavního stěžně, a založil si ruce v bok.
„Hmm?“ zpozorněl však vzápětí, když si všiml, že se tváří dívka nějak nesvá, „co je? Něcos zapomněla? Je ti blbě...? Nemáš-...!? Nemáš svý dny nebo tak něco...!?“ začal se muž zajímat, načež zbledl a svůj poslední tip vyřkl raději zpoza stěžně, jako kdyby čekal že mu černovláska každou chvilku ukousne hlavu. No, jeden nikdy nevěděl. Když to na ženy přišlo, mohlo se jim zachtít někoho vykastrovat jen kvůli tomu, že moc hlasitě dýchal. Kór Kaře.
To celé se odehrávalo pár metrů od Tekua, který se ponořil do vlastních myšlenek na přídi a sledoval vlnky.
Když se loď dala do pohybu a zamířila ven z přístavu na širé moře, kdosi do černovláska drknul.
„Jejda, pardon mladej,“ omluvil se mladíkovi muž a zvedl omluvně dlaně, načež si šel zase po svých. Shodou okolností to byl jeden z trojice, která se předtím na čemsi domlouvala s kapitánem.
„Fakt má červený voči, šéfe...! Skoro celý! Kromě čoček a duhovek... takže vlastně jen bělma... ne celý...“ pošeptal své zjištění muž chlapíkovi, kterého kapitán předtím oslovoval Taka.
„Určitě? Neni jen zdrogovanej?“ pochyboval muž se šátkem, zatímco se poslední z trojice rýpal malíčkem v uchu a koukal, kde jaký racek lítá.
„Určitě! Byly červený jak krev!“ dušoval se nohsled, a Taka se pousmál.
„Tak fajn. Děte se vyspat chlapy. Zejtra budem v zemi Čaje, tak buďte připravený, jasný!?“ rozpustil jejich krátký meeting Taka, který byl evidentně tím, co tu rozkazoval, a trojice se rozešla, jako by o nic nešlo.
Goku, který se mezitím uvelebil kousek od nich v provizorní síti, upletené z několika rybářských sítí, které ho sotva držely, měl pootevřenou pusu, ze které mu vytékal proužek slin, jak chrápal. Ve skutečnosti ale tak moc nespal, jak se zdálo. Když zamlaskal a zavřel pusu, pootevřel jedno oko a zahleděl se za odcházejícím Takou.
„Co to furt maj s tim klukem...?“ přemýšlel muž a sklouzl pohledem k Tekuovi, který stále ještě rozjímal na přídí.
Bylo fakt, že působil nějak zvláštně. Kam takový kluk takhle sám plul? To ale nevysvětlovalo, proč se o něj ti tři týpci tak starali.
Teku Naware
Přístav, paluba lodi Kamome
V přístavu stál Teku u muže, který vypadal jako kapitán té lodi, kterou si vytipoval. Chvíli s ním smlouval, pak zalovil v kapsách a hodil mu váček, který si onen chlapík chvilku potěžkával, zkoumal a pak jej přijal s poznámkou, ať nečeká žádnou první třídu. Když nastupoval po lávce na loď, tak si vzpomněl na situaci, kdy jednou došly peníze v jedné chudé vesničce hluboko v lese, daleko od nějaké obchodní cesty, kde by si mohli opatřit nové. Byli několik dní nuceni živit se jen tím, co dal les a spát v jámách plných bláta. Toto nepříjemné období trvalo asi dva týdny. Proto mu kapitánova poznámka nijak nevadila. Zamířil na příď, kde mlčky sledoval vodu a poslouchal, co se děje okolo něj. Neměl nic na práci, a tak přemítal o různých věcech ze svitku, které by se jednou mohl naučit ovládat.
Kara Momochi
Přístavní městečko Chasajikou > Paluba lodi Kamome
Musela si povzdechnout nad tím, že se jejich skupinka už takhle brzy stihla rozpadnout. Ne, že by s tím však mohla něco dělat, bylo to blonďákovo rozhodnutí jít vyhledat svého ptáka. Té větě se stále musela pochechtávat, protože to zkrátka znělo dvojsmyslně. Na druhou stranu klučinu ale chápala, neboť kdyby se jí samotné ztratil Otenba, asi by se také vykašlala na všechno ostatní a snažila se ho najít.
Goku také dodal, že jim zamluvil místo na lodi. Nedodal už však kam. Kara se však o to ani nijak extra nezajímala, neboť nevěděla, jestli ji stále nepronásledují. Pokud ano, tak by tohle mohla být skvělá příležitost, jak se ztratit jednou pro vždy, nebo alespoň na delší dobu. Když tedy muž vykročil na cestu do přístavu, Kara ho poslušně následovala i se svým psím společníkem v zádech.
Upřímně řečeno, ani si do této chvíle nevšimla, že by tu byl nějaký přístav. Možná to bylo tím, že došli až večer, ale alespoň mohla být příjemně překvapená. Nebo ne? Nikdy totiž vlastně na lodi nejela a tak z toho začínala být docela nervózní. Goku se k ní najednou otočil a varoval jí, ať se tváří neutrálně, což bylo trochu zvláštní.
"Dostanu za to alespoň bonbón?" Odpověděla černovláska sarkasticky, ale rázem nabrala vážnosti, když se před ně narvala trojice mužů.
"Ví paní učitelka, že předbíháte ve frontě?" Zašeptla tiše a v jejím hlase šla cítit jakási uraženost. Nečekala však, že by ji muži slyšeli, neboť měli zrovna konverzaci s kapitánem lodi.
Byla to docela zvláštní konverzace, ale nešlo z ní vlastně skoro nic vyvodit. Černovláska z toho však neměla zrovna dvakrát dobrý pocit a stejně tak ani Otenba, který se jemně naježil. Když před něj však Kara dala nohu, pochopil, že by neměl nic dělat. Prozatím to byli jen další cestující na lodi. Muži nastoupili na loď a Kara si začala opět hledět svého. Nastala trochu delší situace, při které začal Goku naříkat o penězích za Gena, které mu kapitán nechtěl vrátit. Po chvilce hromotlukova naříkání však povolil a řekl, že alespoň dostanou nějaké jídlo po cestě.
"Výborně, takže můžeme jít." Pomyslila si dívka nahlas a nastoupila na palubu. Hned při prvním kroku se však musela zastavit s několika vráskami v obličeji. Houpalo se to! Snažila se dělat menší kroky, ale to nijak nepomáhalo. Její žaludek si zkrátka začal dělat svoje.
"Ó bože, tohle bude dlouhá cesta." Povzdechla si opět a smutně se podívala na Otenbu. Ten se zdál býti v pohodě. Nechal v tom tedy Karu samotnou, zrádce jeden.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Masamoto Tenno
Meyia
Tenno poslouchal. Snažil se nemít oči zavřené moc dlouho, ale stejně mu to nevyšlo a na moment usnul. Vzbudila ho věta o lámání kostí.
Zmateně pokýval hlavou, jakože rozumí a že svojí novou spolužačku dovede do úkrytu. Než se mu vybavila cesta, uplynula další dlouhá chvíle.
"Jasně, tudy. Původně jsem plánoval svého nového spolužáka nechat spát venku, ale jednak o tom nerozhoduji a jednak jsi o hodně sympatičtější než on."
Tennův proslov by se dal snadno chápat jako kompliment. On sám ho tak ale vůbec nevnímal. Neuměl to.
"Takže támhle se můžeš umýt, tady můžeš spát a tadyhle je ještě nějaké jídlo, pokud ti nevadí pozdní večeře. Pokud máš ještě nějaké otázky, honem než usnu ve stoje."
Vsadil by boty, že něco takového je v současném stavu možné. Byl unavený. Fyzická únava mu nevadila, tréninky v podstatě byly jeden velký souboj, pokud netrénoval jenom jednu techniku. Ale spíš ta psychická. Tolikrát netrefil. Tolikrát se to nepovedlo. Deptalo ho to ještě teď a asi ještě dlouho bude.
Přes svůj stav ale stále dokázal vnímat a zodpovědět případné otázky.
"Takže dobrou noc. Uvidíme se ráno." Mávl rukou na pozdrav a odešel spát. Jen co mu hlava dopadla na polštář, už o sobě nevěděl.
Ráno ale vstal brzy, ale to bylo spíš o zvyku než že by se mu chtělo.
Prošel úkrytem, vypil sklenici vody a protáhl se. Měl to udělat už včera, byl celkem ztuhlý.
Venku našel senseie stále dokola opakujícího sestavu pohybů.
Rozhodl se ho nerušit, i když Saito musel jeho přítomnost zaregistrovat okamžitě.
Jen se opřel a koukal, nebo spíše okoukával. Nemohl se dočkat, že jednou uvidí tuhle techniku v plné rychlosti.
*Uvidíš velký prd, možná jen následek.*
Ta hláška ho bůhvíproč pobavila.
Goku, kapitán Shoutarou, muž jménem Taka
Přístavní městečko Chasajikou > Paluba lodi Kamome
Goku sledoval Karu s pomyslnou kapkou skepse na čele a tikem v oku.
„Karo-chan... Skutečně v tobě dříme duše něžné dívky...? Jestli jo, tak chrápe jak dřevorubec...“ zíral muž chvilku na černovlásku, dokud se ho nezeptala, co bude dál.
„Hm, co by? Gen si šel po svejch takže mi pudem taky. Domluvil sem nám převoz na jedný lodi. Pojď, pudem se nalodit,“ založil si muž ruce v bok, načež na dívku kývl a sám si to zamířil ven z hostince.
Mezitím potěžkával kapitán lodi Kamone, muž jménem Shoutarou, váček s mincemi, které dostal od Tekua, dokud se jeho zamyšlený, hodnotící výraz nezměnil ve spokojený úsměv.
„Fajn mladej, to bude stačit! Ale nečekej první třídu, jasný!? A teď hybaj na palubu!“ prohlásil nakonec kapitán, když si uložil měšec do kabátu, a založil si ruce v bok.
Chvíli na to došla k té samé lodi i nedávná trojice, nyní už jen dvojice plus pes.
„Tvař se neutrálně a pojď za mnou,“ pronesl seriózně Goku, což v jeho podání vypadalo ale spíš nepřirozeně, a zamířil ke kapitánovi. Po cestě je ale předběhla trojice nějakých chlápků v kabátech, z nichž měl jeden z nich kolem hlavy uvázaný šátek, a tak museli Goku s Karou chvilku počkat.
„Nazdar, Shou. Tak co?“ pousmál se ten s šátkem na kapitána zlověstně.
„Hmm, nic moc, Tako... Ale jeden by vás zajímat moch, heh. Takovej pěknej klučina... s červenejma očima,“ ušklíbl se Shoutarou.
„Haa~? S červenejma očima? To zní zajímavě, hm hmm... Pak ti dám vědět, kolik bude tvůj podíl,“ podrbal se muž mlsně na bradě a měl se k nástupu na palubu i s dvojkou svých nohsledů.
„Hej! Ale férovej! Jestli mě zkusíš ještě jednou vypéct tak ti na to už kašlu!“ pohrozil mu kapitán ještě na cestu pěstí, načež si odplivl a založil si ruce otráveně na prsou.
„Kluk s červenejma očima? Podíl? Co to mělo bejt...?“ zamračil se Goku, který rozhovor těch dvou odposlechl, ale hned zase nahodil nenucený výraz a přistoupil ke kapitánovi.
„Aha, to ste Vy? Jedna, dva, čokl... Kde je ten třetí?“ sjel skupinku kapitán pohledem, načež se začal shánět po Genovi.
„Ten si to rozmyslel, takže jedem jen my,“ zazubil se roztržitě Goku a podrbal se za hlavou.
„Hm... Tak si nastupte,“ zabručel kapitán.
„Haaa!? A co moje peníze za toho třetího!? Vraťte mi je, když nejede!“
„Měl ste mi to říct dřív! Storno poplatky Vám nic neřikaj!?“
„Naniii!? To myslíte vážněěěě?! To je pěkná vydřidušina! Vy určitě chcete, abych Vám z hladu vokusoval sloupy, že jooo!? Uwaah, co si mám jako počíííít!? Určitě umřu hladyyhyyy,“ protáhl Goku obličej, načež se ukázkově tragicky zhroutil na hromadu beden vedle a začal do nich zdrceně bušit pěstí, jako malé, trucující dítě.
Když kapitán ale viděl, jak pod ranami jedna z beden praská, ohroženě se zašklebil a po čele mu stekla pomyslná kapka.
„H-Hele, dostane za něj zpátky 60 procent a nějaký jídlo po cestě, oukej!? A teď už padejte nahoru a přestaňte mi ničit náklad! Až ho naložej tak vyplouváme!“ vyhrkl rychle, což hromotlukovi vykouzlilo úsměv a jiskřičky v očích, a on popadl kapitána nadšeně za ruce.
„Faktickyyy? No vy ste miliónovej, senchou-san!“ děkoval mu tak vehementně, div mu nevykloubil ruce, načež si to zamířil po prkně rozverně na palubu.
Kara Momochi
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
"Ha? Inspirace co? Zvědavým lidem upadnou uši." Recitovala přísloví své matky, kterým Karu ještě jakou malou holku vždycky odbyla. Opět schovala nůž a hodila na sebe oblečení.
"A co ty? Funíš tady jak když jde prase z bukvic." Řekla a párkrát šťouchla do spícího Otenby. Ten se jen podivně zakroutil a pospával dál. Černovláska tedy vzala deku, trošku s ní ve vzduchu zaklepala a na zem se vyvalilo tělo malého psíka asi jako pytel brambor.
Všichni už tedy byli vzhůru, ale přesto jedna osoba chyběla. Goku však přišel s vysvětlením.
"Na co mu je vlastně ten pták? To má jako nějaké komplexy? No, to je jedno. Co tedy budeme dělat?" Optala se nakonec a opět zasedla do postele. Nevypadalo to, že by jen tak brzy vyrazili.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Goku
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
Když Kara vstala, ukázalo se, že spala jen ve spodním prádle, ve kterém teď také stanula před černovláskem, čímž mu soudě podle jeho výrazu, narůžovělých tvářích a menší kapičce krve, tekoucí mu z nosu, patrně na pár vteřin vyřadila mozek z provozu.
„Co? Děje? Ne, vůbec nic. Teda! Vlastně trošku…“ soukal ze sebe chvilku krapet nepřítomně Goku, ale ke konci se konečně zase probral a sklouzl pohledem ke psaní v ruce.
Tón, který pak Kara ale nasadila, ho donutil opět vzhlédnout a on zkoprněl.
„He-Hele, Karo-chan, dej tu kudlu pryč jo!? Já nešmíruju jo!? Já se inspiruj- Chci říct, že sem nic neviděl dobře!? Fakticky!“ začal před sebou na svou obranu mávat dlaněmi, potící se při pohledu na dívčin výraz, načež si při svém posledním prohlášení zakryl oči, ale stejně na dívku dál pokukoval skrz škvíry mezi prsty.
„K-Každopádně!“ odkašlal si poté významně, aby se vrátil k tématu, „vypadá to, že si to Gen rozmyslel. Našel sem od něj tenhle vzkaz…“ vysvětlil muž a pozvedl ruku s psaníčkem. „Prý zjistil, co se stalo s jeho orlem, takže ho šel najít…“ pokrčil muž rameny a vzhlédl ke Kaře, načež opět zrudl a raději uhnul pohledem.
Kara Momochi
Tým Goku
Po teplé sprše se usínalo více než dobře a tak i Otenba, který měl hlídat na chvíli zamhouřil oči. Byl to trochu nezvyk, jelikož je někdo neustále pronásledoval a v podstatě neměl ani jeden z nich den, kdy by si mohli v klidu odpočinout.
Tentokrát to však bylo jiné. Tak nějak se cítila bezpečněji, když věděla, že jí je na blízku Goku. I když jí to zároveň přidělávalo vrásky. Hlavně ty jeho pohledy.
Neočekávala však, že by se muž k něčemu odhodlal a tak to ani nijak neřešila. Možná ale měla.
Když se probudila, první co uviděla byl Goku protahující se vedle postele. Otenba ještě spal. Kara se na něho trošku zamračila, jelikož měl hlídat, ale za zlé mu to neměla. Přeci jen v posteli naposledy spali nejspíš ještě v Konoze, což byl nějaký ten čas.
"Brý rá-no..." Odpověděla dívka trošku vyděšeně, když si všimla, že jí muž uhýbá pohledem, skoro jako by něco provedl.
"Ehm... Děje se něco?" Optala se zmateně a rozhlédla se kolem sebe. Napadla ji však jen jediná možnost, jako vysvětlení onoho vyhýbání očního kontaktu. Vytáhla si kunai z věcí, které měla vedle postele a mrtvolně se podívala na hromotluka.
"Heh," zasmála se, "vy by jste přeci nešmíroval, nemám pravdu?" Podívala se na muže s úsměvem psychopata a kunaiem v ruce. Přitom se její obličej začal pomalu ale jistě obarvovat do ruda.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Inuzuka Kazuko (a Egao)
Tým Saito
Oblast Meiya
Zhruba v polovině dívčina vyprávění se vrátil i druhý mladík. Kazuko ho sice zaregistrovala minimálně periferním pohledem, ale jeho slova jí přeci jen trochu vylekala. Na druhou stranu ovšem konečně zjistila jak se jmenuje. Masamoto Tenno... ukládala šedovláska toto jméno opatrně do paměti, hned vedle jména svého nynějšího... senseie?
Pokud šlo o Saita, dívka se mu znovu letmo zahleděla do očí a zazdálo se jí, že v nich nalezla nepatrnou stopu nedůvěry. To ovšem mohla čekat. Kdo by v situaci otrlého vyhnance jen tak věřil každé holce potulující se po lese a vyprávějící srdceryvné příběhy? Pochopitelně si mohla vymýšlet. A Kazuko by byla tolik ráda, kdyby její příběh byl jen hloupou pohádkou.
Poté muž navázal na šedovlásčina slova o nenávisti. Dívka znovu poněkud sklopila hlavu. Jistě, opravdu si uvědomovala, jak jí nenávist leptá zevnitř. Jakoby se snažila drobnými černými chapadýlky omotat její srdce. Ale představa odpuštění pro ni v tuto chvíli byla... nemyslitelná. Její křivda byla příliš silná, palčivá rána znovu sypaná solí opuštěného a chudého života.
Kazuko si vůbec nebyla jistá svou budoucností, ale nyní se mohla v duchu radovat alespoň nad jedním. Podařilo se jí dosáhnout svého cíle, malého, ale důležitého. Najít někoho kdo by jí pomohl se zlepšit a... možná trochu zahnal i její bezmeznou samotu, to bylo vlastně to jediné, co Kazuko zatím hledala. Jistě, chtěla zjistit něco o svém otci, ale to byl cíl mnohem mlhavější a vzdálenější. Dneska v noci se jí možná bude spát o malinko klidněji. Podařilo se jí zvládnout alespoň něco. Náhle a nečekaně, ale přeci jen.
Z myšlenek dívku vytrhnula Saitova další slova. Bylo pravdou, že onen neznámý chlapec, kterého Kazuko zahlédla bojovat s Tennem byl pořád někde poblíž. Což bylo rozhodně velmi pádným důvodem proto se co nejdřív přesunout dál. A bez sil se i shinobimu putuje špatně. Kazuko popravdě řečeno vyhlídka na pár hodin spánku přišla opravdu lákavá, protože v posledních dnech musela být velmi ve střehu a oko sotva zamhouřila.
Jistě... někde v koutku duše jí pořád hlodal malinký červík. Hlásek vypěstovaný lety života ve vyhnanství, který nabádal k neustálé ostražitosti. Ačkoliv Saito s Tennem působí přátelsky, je tu pořád určitá pravděpodobnost, že když Kazuko nebude dávat pozor, skončí s kudlou v krku. Ale popravdě řečeno byla dívka natolik vysílená a zabraná do nové, možná nadějnější budoucnosti, že se rozhodla stráž protentokrát přenechat Egaovi, který má přeci jen mnohem vybroušenější vlčí reflexy, a doufat v to, že jí druzí dva shinobi opravdu nechtějí ublížit. Vstala tedy, tiše pobídla Egaa, aby šel za ní a následovala Tenna "do úkrytu".
"Jistě. Ještě jednou vám... mnohokrát děkuju. Za... všechno." otočila se naposledy na Saita a dokonce se lehce pousmála. Kdyby uměl její vlčí pobočník mluvit, ochotně by dosvědčil, že usmívat se jí nikdo neviděl už pěknou řádku dní.
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Saito Hashu
Meiya
Kazuko toho o sobě řekla víc než Saito očekával. Doufal, že to bylo z toho důvodu, že to v sobě držela příliš dlouho a že to nebyla lež, aby získala jejich soucit. Jen co Kazuko dovyprávěla svůj příběh, objevil se Tenno s mokrou hlavou a připraven na spaní.
"Nebudu ti lhát Kazuko, vesnice si chrání své vlastní tajemství a klany dvakrát tolik. Ale jsou i jiné možnosti co se mohlo stát s tvým otcem. Ovšem tvůj klan by mohl mít nějaké odpovědi, a to znamená, že je budeš muset jednoho dne navštívit." Po těchto slovech se otočil na Tenna.
"Možná jsi na půli cesty ninji, ale k samuraiovi máš ještě hodně daleko." zpražil ho přísným ale ne nelaskavým pohledem. Nechtěl plísnit ani jednoho, nesnášel když ho někdo plísnil když byl malý a neměl v plánu to dělat ani on, ale přílišné sebevědomí zabíjí.
"Tak jako tak," otočil se zpět k dívce a jejímu zvířeti. "máš pravdu v jedné věci, žít v nenávisti není dobré, zvlášť pokud se jí nechá člověk pohltit. Nejlepší bude, když jim časem odpustíš." pokýval vědoucně hlavou a vzpomněl si na vlastního otce a jejich poslední rozhovor.
"Ale polámání pár kostí hodně pomůže." dodal s drobným úšklebkem. "Každopádně," zakončil jejich večerní sezení. "Zítra musíme vyrazit, jelikož ten podivín ví kde jsme byli a nerad bych, aby o nás někdo věděl, tak se běžte prozatím vyspat a zítra s úsvitem vyrazíme na cestu. Tenno ti ukáže cestu do úkrytu." Po těchto slovech zůstal Saito sedět na místě a přemýšlel kam asi tak vyrazí a co teď. Navíc před ním byla bezesná noc tréninku, jeho technika tří ran ještě nebyla ani zdaleka hotová. Po čase, kdy už šli oba jeho svěřenci spát, vstal a tiše vytasil, zaujímajíc bojový postoj s mečem nad hlavou. Sek dolů, vzhůru a zase dolů. Rychleji, rychleji, rychleji...
Druhého dne ráno ho tam mohli najít stát na stejném místě, s katanou v ruce a stále opakujíc stejné tři pohyby. Dolů, nahoru a dolů.
Pokud nereaguju tak prokrastinuju! Pokud mě už opravdu potřebujete rušit, tak to zkuste jindy ^^
Tenno Masamoto
Meyia
"Jmenuju se Tenno Masamoto. Kromě senseie a pár jedinců, kteří už jsou možná pod drnem nikdo neví, že jsem naživu. Jsem na půli cesty mezi shinobi a samurajem, dalo by se říci. Jinak nevím, jak víc se ještě představit. No a...vítej u nás."
Tenno se vrátil umytý a převlečený právě v čas, aby stihl druhou polovinu vyprávění. Sprcha ho vzpružila, ale cítil, že to nebude mít dlouhého trvání. Ještě stále měl pochybnosti o správnosti svého rozhodnutí.
Teď držel v ruce sklenici vody. Měl příšernou žízeň. Rychle přelétl okolí, jestli se tu ještě pořád někde nepoflakuje ten kluk, ale nikde ho neviděl.
"Takže pokud se uchytíš v našem týmu, tak si můžeme dát jeden trénink přímo v sídle tvého bývalého klanu, co vy na to?
Myšlenky na boj sice po dnešku přinášely jen další a další únavu, ale nebude tomu tak napořád a když už se jednou vrhly na to přepadávání sídel, další podobná akce by nebyla k zahození.
Teku Naware
Cesta, Přístavní městečko Chasajikou
Někde v keřích, v lese nedaleko jednoho městečka se v křoví ukrýval jeden kluk. Čekal na kořist. Nedaleko odtud totiž zaslechl, jak se tam hlasitě bavilo několik mužů o penězích, podílu, cestách a tak podobně. Domníval se, že to bude nějaký kupec, který se po této stezce blíží k němu, či několik lupičů. A skutečně po pár minutách přijel kupec s povozem, strážený dvěma chlápky s katanou. Chlapíci s katanou nebyli ninjové, jen levná ochranka, která se tvářila, jako že dokážou přemoci kohokoliv, koho potkají a ani se nebudou muset snažit. Popošli ještě kousek, a z křoví vyletěly čtyři černé nitě. Než stihl chlapík napravo zareagovat, nitě mu prorazily hlavu a on se sesunul mrtvý k zemi. Druhý rychle vytáhl katanu a připravoval se k boji, zatímco se nitě zasunuly zpět do křoví.
"Vylez!" zakřičel, když nitě zmizely, a začal se nervózně rozhlížet okolo sebe. Po chvíli na něj z větve stromu, která byla nad ním skočil černovlasý chlapec, který mu zarazil kunai do krku. Ten následně vyskočil na povoz, kde srazil obchodníka, který se chystal pláchnout.
"P-p-prosím, n-nech mě být, d-dám-" nestihl doříct svá slova, protože i jemu skončil kunai v krku. Chlapec poté prohledal povoz i mrtvolu, vzal si peníze a potom odešel.
...
Došel do jednoho městečka jménem Chasajikou. Bylo to přístavní město. Teku se zde rozhodl dlouho nezdržovat. Jen si chtěl sehnat cosi k snědku a odejít. Zašel do jednoho obchodu, tam si nakoupil zásoby a přitom si nevšímal pohledů, které na něj vrhali kolemjdoucí. Potkávat někoho s červenými bělmy, to se nestává každý den. Teď už jen chtěl opustit město, nepotřeboval se tady zdržovat. Nabízely se dva druhy dopravy, pěší a námořní. Teku si vybral ten druhý. S pomocí nedávno získaných peněz se pokusil vyjednat si místo na nějaké lodi. Vytipoval si loď odplouvající do země Čaje. Výhodné místo, málo dění, málo ninjů a tudíž málo potíží.
Aimi Endo, tým Tamaki
Sledovala pozorně bratra a vyčkávala na svoji odpověď. Bohužel ani on nevěděl, kam se poděla. Aimi si jen povzdychla a přebrala si od něj klacík, když v tom Yami-san i s Tamakim a nějakou další černovlasou dívenkou přibližně v jejím věku. Pořádně si ji prohlédla, načež k ní přišla blíže. Úchyla nechala, ať si jde rozdělat oheň a od Yami si převzala klacík se špekáčkem, avšak dívku nespouštěla z očí. Prohlédla si ji od hlavy až k patě a obráceně, a pa se jen vřele usmála. Nad poznámkou dvojčete se uchechtla. Měl pravdu, takovým to tempem bude mít vlastní školu. Dál se touto myšlenkou nezabývala a začala se věnovat Shiori.
"Já jsem Aimi, moc mě těší." představila se mile jak jen dokázala. Pomalým krokem se přesunula k ohni a drcla vedle nové. Celá se narovnala, a pak opět shrbila. Ano, byla tu nejmenší. Povzdechla si smutně a radši natáhla klacek nad oheň a začala opékat špekáček.
http://www.zabavnetesty.sk/quizzes/user/351405 <-- testíky :3
Taichi Yarui
Kinumichi
Taichiho pozornost okamžitě upoutala Hachi, která se ze spaní zničehonic posadila, zhluboka oddechující a evidentně vyděšená nějakou noční můrou. Hned na to se vzbudila i Fujiko a začala se starat, co se děje.
„Chuděra Haa-chan. Asi se jí zdálo něco ošklivýho,“ litoval Taichi v duchu blondýnku, sledující to celé ze své pozorovatelny na větvi, načež ho něco napadlo.
„Pst! Pssst!“ ozvalo se tiché syčení ze stromu, evidentně se snažící upoutat na dotyčného pozornost.
Když se za zvukem obě dívky ohlédly, mohly spatřit Taichiho, zavěšeného hlavou dolů nohama za větev, dělajícího jednu grimasu za druhou.
„Mlé, ghii, purupupupuu~!“ střídal modrovlásek jeden škleb za druhým a různě se u toho tahal za tváře, snažící se zahnat dívkám chmury a rozveselit je.
Fujiko Yarui
Chatka > Kinumichi
Fujiko šla spát o něco později, protože ještě upravovala maso do jedlé podoby. Byla ráda, že se nemusí bavit s Koi, a tak se mírně usmívala. Kromě toho, úprava jídel ji bavila.
Druhého dne vyrazila čtveřice na cestu. Nikdo moc nemluvil a jediný, kdo se pokoušel zabít ticho, byl Taichi, kterému po chvíli došly nápady, takže také ztichnul.
Dívce ticho nevadilo, kochala se okolím. Párkrát si všimla, že se na ni Jin dívá, a snažila se neošívat. ‚No tak, Jine, když už na mě koukáš, řekni taky něco. Tohle je divné…‘
Navečer se utábořili a jako první dostal hlídku Taichi. Modrovláska jej napomenula, když protestoval, a popřála dobrou noc. Unaveně zalehla a celkem rychle usnula. Protože nebyl její bratr na blízku, měla poměrně neklidný spánek. Už zase viděla strop laboratoře a už zase se nemohla hýbat. Proto ji probudilo zašustění vedle sebe. Pomalu otevřela oči.
Blondýnka nespala, seděla a zděšeně se rozhlížela. „Hachi, děje se něco?“ šeptla starší kunoichi unaveně.
Jin Fu-Kei
Cesta z vesničky
Situace se vyhrocovala stále víc a víc. Malá blondýnka byla z otázek Hnědovlasé ženy úplně vyjukaná, takže Jin doslova přivítal návrat sourozenců. Jin doslova vyděl, jak ta hustota místnosti z pokoje odchází otevřenými dveřmi. Inu, jídlo navíc potěšilo každého, protože mohli konečně odcestovat. Netrvalo to ani tak dlouho a Koi se svou družinou opustili chajdu a vesničku nechali daleko v zádech. Jin toho napovídal dost a proto mlčel. Po cestě se snažil sledovat své společníky, hlavně tedy Fujiko, a zjišťovat, na co vlastně při tom trapném tichu myslí. U Taichiho to bylo vcelku jasné. Jeho pohledy směřovali na blondýnku a na zadek Sensei, takže Jin usoudil, že ho spíše zajímají oni, než cokoliv jiného. Sledování ostatních však nevydrželo věčně, protože ho párkrát přistihly, že je sleduje a jemu už bylo blbé to dělat. Proto se zaměřil na jiné věci. Na přírodu kolem nich, která ho fascinovala. Poprvé v životě byl volný a mohl vidět celý svět.
Na večer se utábořili a modrovlásek vyfasoval první hlídku. Jin sledoval jeho reakci a moc dobře nechápal, proč si tak stěžuje. On sám byl zvyklý jen dělat. Kdyby si kdy dovolil remcat, dostal by několik ran bičem a stejně by to musel udělat. Lidi byli velmi zajímavý, ale věřit se jim nedalo. Protože bylo chladno a nedalo se říct, že chlapce bederní rouška nějak zahřála, zabalil se Jin do deky, jak nejvíce to šlo a jako špalek usnul. Nutno podotknout, že byl ještě oslaben z léčení své rány.
Hachi Nagai
Chata > Kinumichi
Chvíľkové napätie, ktoré v chatke prevládalo, sa po krátkej dobe našťastie urovnalo a návrat modrovlasých súrodencov odtrhol pozornosť od drobnej blondíny, ktorá bola z výsluchu tmavovlasej ženy mimo ešte minimálne hodinu a snažila sa svoju prítomnosť ukrývať. Deň prebiehal pre Hachi nečakane rýchlo a príjemne. Bolo to iné, nemusela putovať sama a v prítomnosti týchto ľudí sa cítila spokojne a hlavne..Po dlhej dobe cítila akýsi neznámy pocit bezpečia a pokoju. I keď v skupine dlhšiu dobu panovalo napäté ticho, Hachi bola šťastná a celú cestu sa usmievala a celkovo z nej vyžarovala radosť, akou už dlhší čas neoplývala. Svoje rozhodnutie pripojiť sa k ním neľutovala ani trochu, i keď s nimi nestrávila dlhý čas. Ešte ten večer sa stihli utáboriť neďaleko od dedinky nevzbudzujúc tak na seba väčšiu pozornosť. Koi prvú hliadku pridelila mladému modrovláskovi, ktorý moc nadšene nevyzeral a snažil sa protestovať, čím Hachi vyčaroval na perách pobavený úsmev. Dievča si s ostatnými išlo ľahnúť a po chvíli od únavy zaspalo.. Sny už sa však v tak príjemnom duchu neniesli. Boli zvláštne a hlavne rudé.. Panoval v nich chaos, bolesť a umieranie najbližších. Dokonca odlúčenie od trojice. Dvojica mužov z dnešného rána sa znovu pokúsila o osvojenie si dievčaťa. Hachi v sne kričala a volala o pomoc, avšak žiadna odpoveď neprichádzala..
Zo spánku sa prebrala rýchlym trhnutím a náhlym posadením sa. Jej dych bol rýchly a namáhavý, srdce bilo ako o závod a ona sa vydesene rozhliadala okolo seba neschopná uvedomiť si, kde sa to vlastne nachádza a kto sú tie tri osoby ležiace neďaleko..
Som späť, bojte sa ^_^
Taichi Yarui
Chajda v jisté vesničce > Kinumichi
Když se z králíků staly regulérní a použitelné zásoby, rozhodla Koi, že je na čase dát tomuto malému ostrůvku klidu sbohem a posunout se dál.
Evidentně měla své vlastní plány po kterých šla a oni od teď také. Celou cestu ale nepromluvila. Tvářila se zamyšleně a podezřele seriózně. Na pár Taichiho pokusů o prolomení trapného ticha zareagovala jednoslovně, takže to modrovlásek po chvilce s otráveným šklebem vzdal a zcela se ponořil do svého depresivního, po bublinkách a jemné avšak pikantní chuti citrónu toužícího nitra.
Tento den se neskutečně táhl, ale díky přítomnosti Hachi a výhledu na pozadí Koi, kráčející v čele, se dal přežít.
Na večer se skupinka utábořila v lese dostatečně daleko od cesty, aby na sebe nepřitáhla pozornost žádného náhodného kolemjdoucího, najedla se, a jako první vyfasoval hlídku Taichi.
Ten se sice chvilku šklebil, ale nakonec si poslušně vylezl na strom kousek od uhašeného ohniště a spící čtveřice, kde se usadil na větev, a utěšoval se tím, že to alespoň bude mít brzo za sebou.
„Kuso... Co je tohle za atmošku... Ani pokecat s Haa-chan mě při měsíčku nenechala? To jako fakticky? A co ten fialka? Proč mu Koi nesundá ty okovy? Stylovej doplněk to fakt není, ani ten jeho hadr přes klenoty... Jako bysme mu nemohli v tý vesnici sehnat něco normálního na sebe, než sme vyrazili... Ta ženská má fakt choutky... Aspoň, že je Fuu-chan v pohodě a my máme vod čmuchalů z Mlžný chvilku pokoj...“ přejížděl Taichi skeptickým pohledem po zbytku skupinky, načež si zívl, mírně se otřásl a nahrbil se ve snaze se trošku víc zahřát.
Při tom si vzpomněl na jejich podivné setkání v lese a na mysl mu vytanula černovláskova slova a tvář.
„Co je ten chlap zač? Proč nám pomoch a proč ho hledaj? Co asi udělal? A odkud zná Koi...?“ mračil se zamyšleně Taichi.
Fujiko Yarui
Chatka
Fujiko si všimla divného chování svého bratra a tiše pospíchala za ním. Už od vchodu slyšela rozhovor jejich sensei a dvou nalezenců.
První promluvil Jin a dívka se zarazila. Ten tón hlasu, ten pohled v očích moc dobře znala. Chlapec ty dva muže pravděpodobně nehledal, aby si s nimi povídal. Možná… byl stejný jako ona?
Hachi též někoho hledala. Svojí vlastní maminku. Modrovláska stiskla pěsti a sklopila pohled k zemi. Přistihla se, že blondýnce závidí. Ona měla naději, že svou maminku ještě uvidí. Závist velmi rychle přebyl soucit. A touha mladší dívce pomoci.
Možná je svedl dohromady osud.
Z myšlenek ji vytrhnul výraz vlastního bratra. Drobně do něj šťouchla loktem a povzdychla si. „Hora, Taichi, slintáš…“(„No tak, Taichi, slintáš...")
Kaiju Kokumotsu
V lese poblíž Konohagakure no Sato
Zrzek cosi prosel na účet Kaijua a začal se smát. Kaiju už toho měl dost a chystal se na něho zaútočit. Zrovna, když se chystal pouzit Suna Shuriken no jutsu, ucítil na rameni písek. Pohlédl na bráchu a zjistil, že to je jeho písek. Snažil se ho uklidnit. Opět pohlédl na na zrzka. 'Přísahám, že tě jednou zabiju. pomyslel si Kaiju. Pohlédl na bělovláska a cítil jistou náklonost k němu.
,,Souhlasím s vámi. Přidám se k vám." řekl aniž by chtěl. Podíval se na bráchu udiveným výrazem a Aiko se ho hned zeptal, co mu to provedl. 'Genjutsu, manipuluje s námi, abychom se k němu přidali. problesklo mu hlavou. Nohy se mu sami od sebe hýbat a šel rovnou v němu, jenž je chce jako své poskoky. Zastavil se vedle svého bratra.
,,Když půjdeme s ním, budeme mít vetší šanci najit sestru. Sami to možná ani nedokážeme. řekl potichu Kaiju svému bráchovi tak, aby ho neslyšel nikdo kromě Aika. Pak se otočil na chlapa s bílíma vlasama a díval se na něj. Vztek na zrzka už vyprchal a nevěnoval mu jediný pohled. Dělal, jakoby tam vůbec nebyl. Chtěl prostě následovat bělovláska, věďěl, že to je genjutsu, ale nevěděl jak ho zrušit.
Taichi Yarui
Lesík poblíž poblíž jisté vesničky > Chajda v jisté vesničce
Dvojice modrovlásků se se svým úlovkem akorát vrátila k chatce, když zaslechli rozhovor Koi s Jinem a Hachi.
Taichi, slyšící hlásek blondýnky, hovořící o své matce, zpozorněl jako první a pomalu se přikradl ke dveřím, zpoza kterých nenápadně nakoukl dovnitř. Hachi, která doposud prakticky pořád jen mlčela a spíš jen tu a tam něco špitla, se teď na její poměry celkem rozpovídala.
Její zakřiknutost byla najednou ta tam a dívka působila sebejistě a odhodlaně uskutečnit, o čem mluvila.
„Waaah~ Haa-chan je tak roztomilááá~ A když mluví takhle zapáleně, je ještě roztomilejšíííí~!“ rozplýval se za dveřmi v duchu Taichi.
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Hachine zelenkavé oči zostali vyplešteno upreté do tmavých zreničiek Koi, príval otázok na jej osobu ju až priveľmi zaskočil a ona takmer desať sekúnd zostala len bez slova hľadieť na ženu a získavať červenšiu farbu ako zvyčajne. Jej bledá pleť takmer okamžite nabrala odtieň rajčiny. Nebola zvyknutá odpovedať ľuďom na osobné veci, i keď v tomto prípade si mohla vymyslieť hocičo a pravdepodobne by jej to uverili, pretože nikto o nej nič nevedel.. Ona však nebola kamarátka s klamstvom. Po chvíli sa však spamätala a ako vždy uhla pohľadom do strany. Čo jej má povedať? Jin očividne nemal problém s uvádzaním jeho príbehu na pravú mieru, ale ona sama nevedela, ako jednoducho vysvetliť to, čo chcela, prečo utiekla, začo bojovala a kam vlastne jej kroky smerovali.. Vedela však, že pokiaľ sa nechytí situácie teraz, možno už nikdy takúto šancu nedostane. Zdvihla zrak k žene a neisto si zahryzla do pery. Jej problém nebol v nedôvere.. Ona sa bála vysloviť tú skutočnosť.
"Okaasan.. Musím zistiť, čo sa s okaasan stalo.. Či žije.. Chcem vedieť pravdu," prehovorila napokon pomaly a potichu, avšak asi prvýkrát po dlhej dobe znel jej hlas naozaj isto a vážne. Akoby to nehovorila dvojici prítomných ľudí, ale utvrdzovala seba v tom, čo naozaj chcela. Prečo sa rozhodla odísť zo Zeme Zeme a opustiť svoju tetu.. Vydať sa do obrovského sveta s ničím, opustená a slabá..
"Chcem sa stať silnou a zabrániť neprávnostiam spáchaných na nevinných ľuďoch.." Neprestala hovoriť a jej pohľad sa stal akosi skleneným, zastretým.
"Urobím preto, čo bude treba. Neviem, či momentálne dokážem dať niečo na oplátku," chytila sa ostrej ocele vysiacej po jej boku, "ale budem tvrdo drieť a bojovať."
Zmĺkla, nasucho prehĺtla a snažila sa vynaložiť všetkú svoju psychickú silu, aby tentokrát pohľadom neuhla a utvrdila tak ženu o svojich slovách. Bol to zvláštne príjemný pocit.. Byť silná.
Som späť, bojte sa ^_^
Aiko Kokumotsu
Tým Sakkaku
Lesy v zemi Ohně
Aiko sledoval hlavně bělovlasého muže. Po nějaké chvíli se podíval na svého bratra, který se právě díval na Aika a očima pořad tikal na zrzavého chlapce. 'Nevím co chceš udělat? Moc se ti asi nezdá co, ale nic nedělej další problémy už nepotřebujeme,' řekl si chlapec z klanu Kokumotsu pro sebe a poté se podíval na chvíli do země, aby si utřídil myšlenky.
Aiko více méně ignoroval celou dobu zrzavého chlapce, protože se mu moc nezamlouval. Po chvíli ticha se pustil ono bělovlasý muž do řeči a odpověděl blonďatému chlapci na jeho otázku. 'Takže se opravdu jen nudil. Zajímavý to muž a mohlo by být velice zajímavé s ním chodit po světě,' zamyslel se Aiko.
Mezitím co se Aiko bavil s mužem, tak zrzavý se začal smát Kaiuovi. Aiko stále sledovat muže, se kterým se bavil a jen koutkem oka se podíval na ty dva. Bylo vidět, že by Kaiju nejraději na něj zaútočil, byl hrozně rozčílený a už chtěl na zrzka zaútočit. V tom Aiko natáhl svou pravou ruku a potichu řekl: 'Suna no Nigiri' a z jeho tykve se začal sypat písek a následně chytil svého bratra. „Kaiju uklidni se,“ řekl mladý Kokumotsu svému bratrovi a za chvíli onu techniku zrušil a ruku si dal opět k tělu.
Po chvíli na to onen muž řekl, že by si z nich nejraději udělal své poskoky a zeptal se jich, co oni na to říkají. Blonďák mlčel, neměl v plánu někomu dělat poskoka, jeho cílem bylo najít jeho ztracenou sestru. Když to muž dořekl, tak se na všechny podíval a díval se přímo do očí.
Asi po minutě začal mladý Kokumotsu v duchu přemýšlet, že by nebylo zase až tak špatné pro něj pracovat.
'Proč mě vůbec tyhle myšlenky napadají, no jasně, on opět začal používat nějaké genjutsu, jak jinak by jsme si tohle mohli myslet,' řekl si pro sebe Aiko. Poté se podíval na Kaikua a pohledem se vrátil zpět k bělovlasému muži. Blonďák se díval chvíli jen tak díval a sledoval ostatní a pořád přemýšlel, jestli to může být opět jeho genjutsu. Najednou se podíval na muže nadechl se: „Tohle je další z vašich genjutsu, že nebo se snad pletu,?“ řekl Aiko a poté už jen beze slova stál.
Tým Noburi
Chajda
"Sóka.."
Pravil tiše Jin a zahleděl se ke dveřím, kudy modrovlasá dvojice odešla. Jinovy v uších zněla slova Koi, jako ozvěna, která neutichá a nutí jedince k zamyšlení.
'..až uvidí, čeho jsi schopný, sklapne mu. až uvidí. Čeho jsi schopný.. Čeho si schopný..'
Jinův zrak se zamlžil a ač stále hleděl ke dveřím, nebyl již v tomto světě. Najednou se ocitl ve světě vzpomínek. Ve světě, na který chtěl zapomenout.
...
...
Jin sebou najednou zničeho nic trhl a zalapal po dechu. Byla to jen vzpomínka. Vzpomínka, kterou již dávno zapomněl a ani teď si nebyl jistý, jestli se to opravdu stalo. Ten hněv, který pocítil ještě dozníval a Jin ho cítil uvnitř sebe, jako by ten hněv byl jeho vlastni, ale proč?!
"Lord Benjiro a Tuduraki Matsumoto..."
Pošeptal tiše a pohlédl na Koi a Hachi, které asi něco probíraly.
"Když mi je pomůžete najít, půjdu s váma klidně až na konec světa."
Pravil Jin a v jeho očích bylo vidět rozhodnutí. Byl rozhodnutý tyhle dva najít a zabít je. Svět si bez nich uleví a Jin se tak snad pomstí.
Kagaku Aragi
Lesy Země ohně
Rozhovor pokračoval a skupinka rádoby ninjů se k nim připojila. Jeden z nich mu věnoval opravdu "krutý" pohled, který Kagaka hlasitě rozesmál.
"Si drsný chlapče" dodal ironicky, ale stále se nemohl přestat smát. Stejně tak byl stále zaujatý sesílatelem genjutsu. Pořád jej k němu něco táhlo. Nevěděl jak to přemoct, z části cítil že je něco špatně, z části však nic takového ani cítit nechtěl.
"Počkat" odpověděl na jeho otázku. Nevěděl však na co čekat a co dělat, nevěděl proč, ale prostě se chtěl stát jeho poskokem. Přitom však v sobě bojoval s nějakým reálným pohledem na věc, který chtěl zase opak.
"Co se děje, co si se mnou udělal?" zeptal se jej přímo. Na jednu stranu ho tato hra neskutečně štvala, na druhou chtěl být součástí poskokového týmu. Tyto 2 věci se v něm momentálně celkem dost bily...
Koi Noburi
Vesnička
Jin se rozmluvil a Koi byla ráda, že se tak stalo. I to, že měl nějaký cíl, se jí hodilo do krámu, protože toho mohla krásně využít.
"Výborně, pak tedy platí. Pokud pomůžeš ty mě, pak se budu snažit být nápomocná i já tobě."
Mrkla na něj spokojeně a ušklíbla se nad poznámkou o Taichim.
"S Taichim si nedělej hlavu. Nemyslí to zle, jen má rychlejší pusu než hlavu a až uvidí, čeho jsi schopný, sklapne mu."
Uklidnila Jina konejšivě a svou pozornost přenesla na Hachi. Tahle dívka byla hodně podobná Koi za mlada, taky byla tichá a raději nic neříkala. Život jí ale naučil svému a do téhle nevinné dívky měla hodně ale opravdu hoodně daleko.
Už už se nadechovala, že se Hachi zeptá na stejnou otázku jako Jina, ale předběhla ji. S pohledem, který byl u Hachi vítanou novinkou Koi utvrdila v tom, že v téhle holčině bude něco vězet.
Klidně tedy vydechla a spokojeně přitakala.
"Tak snadno se z toho ale nevyvlíkneš", lehce se pousmála a uvolněně naklonila hlavu, "vypadala jsi, že se tady necítíš svá a teď jsi najednou z ničeho nic vypálila, že s námi chceš zůstat. Ráda bych tě poznala. Proč tedy chceš zůstat a co jsi vlastně zač? Víme o tobě jen velmi málo a to je třeba napravit."
Věnovala Hachi vroucný úsměv, věděla, že na tuhle dívčinu bude muset zlehounka, nebyla jako Fuu-chan. Ta už si prošla svým, ale Hachi byla jiný případ.
"Čeho vlastně chceš dosáhnout? Samozřejmě podmínky jsou stejné, jaké jsem nabídla Jinovi, to jsi snad pochopila. Co mi můžeš nabídnout? Copak umíš?"
Optala se opatrně ale zároveň nechtěla chodit kolem horké kaše. Musí si ji nejprve oťukat, aby věděla, jak na ni.
~ Má chlouba, můj malý splněný sen ~
Mineki Endo
Tým Tamaki
"Nevím, Aimi-chan." odpověděl své setře. Opravdu nevěděl, kam se Yami poděla. Mineki se chvíli rozhlížel, ale nakonec usoudil, že takhle stejně nic nevykouká a vydávat se někam do lesa se mu nechce, musel by Aimi vysvětlovat, kam jdou, proč tam jdou... "Pojď, půjdeme napíchat ty špekáčky na klacíky, abychom je už měli nachystané až se ti dva vrátí." rozhodl a usmál se na své dvojče. Podal jí jeden z klacíků. V tu chvíli však přišel Tamaki s Yami a...a byl s nimi ještě někdo. 'On je snad tahá z klobouku...' pomyslel si Mineki. Stála před nimi jakási další dívka. Opět byla velice hezká a nevinně vyhlížející.
"Těší mě, já jsem Mineki." představil se a mírně se uklonil. Poté však hodil podezřívavý pohled směrem k Tamakimu. "S takovýmto tempem nabírání nových slečen si budete moct za chvíli otevřít školu," neodpustil si poznámku, "Tamaki-...sensei." 'Sensei' dodal až po chvíli a trochu sarkastickým tónem. Poté se však obrátil zpět k nově příchozí.
"Tak to abychom nachystali další špekáček. Dáš si taky, viď?" zeptal se s milým ale očividně nuceným úsměvem.
Goku
Přístavní městečko Chasajikou, hostinec Shifuku
Goku sledoval odcházející Karu s přimhouřenýma očima a výrazem někoho, kdo právě dostal seřváno, a raději mlčel. S ženami nebylo nikdy dobré pouštět se do křížku, a už vůbec ne do toho verbálního.
Když černovláska odešla, povzdechl si. Alespoň, že už se relativně vyjasnily všechny okolnosti okolo jejího zjevení. Toho tygra měl na svědomí nejspíš nějaký nukenin, a to dost silný. Dívka měla na své cestě celkem „štěstí“. Ne proto, že narazila na nukenina, těch se v té oblasti potulovalo docela dost, nýbrž proto, že narazila zrovna na TAKOVÉHO nukenina. Nebýt té náhody, že při svém úprku narazila na Skrytou v údolí a na Gokua s Genem, asi by to s ní nedopadlo moc dobře. A co se těch ANBU týče... To byli speciální jednotky z Konohy, jestli se Goku nepletl. Při troše štěstí ji po té záležitosti s tygrem prohlásí za mrtvou. Když ne...
Z myšlenek ho však vytrhla blonďákova otázka.
„Hmmm...“ zabručel Goku zamyšleně a poškrábal se na bradě, „souhlasila s mejma pravidlama, takže věřim... A ty bys měl taky, jestli s nima též souhlasíš,“ pronesl hromotluk, načež se odsunul od stolu a narovnal se.
„Hele Gene, mam pro tebe úkol,“ pronesl muž tajemně a naklonil se k mladíkovi, „běž sehnat pár bílejch prostěradel a trs vavřínu nebo něčeho podobnýho, oukej? Já du vyjednat loď. Sejdem se v pokoji,“ pošeptal Goku Genovi jako nějaký tajný agent, načež na něho s úsměvem od ucha k uchu mrkl a odešel.
Od té doby, co Kara usnula, ji nikdo neprobudil, což buďto znamenalo, že se zbytek jejich skupinky choval velmi ohleduplně, nebo jako prvotřídní šmíráci.
Každopádně, když se druhý den vzbudila, mohl jí padnout zrak na Gokua, protahujícího se u nohou své postele a drbajícího se nějak přešle na zátylku.
„Hmm? Ah, brý ráno, Karo-chan,“ pozdravil ji muž, když si všiml, že se probudila, a otočil se k ní čelem. Pohledem při tom skoro až provinile nějak uhýbal stranou, drbaje se stále za krkem, a držící ve volné dlani nějaký papír, patrně psaní. Po Genovi při tom nebylo ani vidu, ani slechu.
Hachi Nagai
Tím Noburi
Kinumichi
Rozhovor Jina a Koi pokračoval ďalej a Hachi sa opäť začala strácať vo svojich vlastných myšlienkách.. Neprítomne sa zahľadela na končeky svojich prstov a začala sa s nimi hrať. Čo mohla v takejto chvíli robiť? Absolútne nič, len byť potichu a rešpektovať cudzí rozhovor. Premýšľala nad ponukou tmavovlásky.. Pridať sa k nim a putovať spoločne s nimi, splniť si tak ciele spoločne.. Bola to však najlepšia možnosť? Stále nebola rozhodnutá a nebola si istá tým, či ju ostatní vôbec medzi seba príjmu. Možno to bola ponuka len zo slušnosti a ona by sa mala zachovať rovnako slušne a odmietnuť.. Jin sa na ňu povzbudivo usmial. Aspoň to tak pôsobilo. Blondína nesmelo úsmev opätovala a opäť sklonila hlavu.
Nájsť môjho priateľa.. Zneli jej v hlave jeho slová. Každý niekoho hľadá, alebo pred niečím uteká, či sa snaží získať.. Nebola jediná. Ľudia mali podobné osudy.. Prepletené a zvláštne. Hachi zdvihla hlavu, zelenkavými očkami pozrela priamo do tmavých očí Koi a prehovorila skorej, než ju niekto mohol prerušiť.
"Rada by som sa k vám pripojila... Ak môžem.." Zo začiatku jej slová zneli isto a odhodlane, ku koncu vety však zrakom uhla a už nepôsobila tak sebaisto, ako tomu bolo pred sekundou. Ale hlavné bolo, že našla ten kúsok odvahy v sebe chytiť sa situácie.
Gen Sakkaku
Tím Sakkaku
Hlboko v lesoch Zeme Ohňa
Nad odpoveďou Aragiho si len nedbanlivo odfrkol, akoby nič z toho, čo povedal, nebral vážne. Pravdou však bolo, že bol daným dianím pomerne zaujatý a v jeho hlave sa zrodil zvláštny spontánny nápad, ktorého určite bude neskôr ľutovať, avšak teraz kričal po pozornosti a nešlo ho ignorovať. Z myšlienok ho vyrušila dvojica chlapcov, ktorí takto z blízka vyzerali ešte mladšie, než predtým. Zaujímavé.. Deti v lese zo Suny na území Zeme Ohňa.. Ďaleko od domova na nie práve priateľskom území.. Buď sú idioti alebo majú čosi v pláne.. Prehral si v hlave, keď pozrel jednému aj druhému priamo do očí. Obaja mohli pocítiť to isté chvenie a záujem o Genovu osobu ako Aragi pred chvíľou. Akoby ich neviditeľné lanká ťahali k nemu a postupne ich spútavali.. Zaujato si odkašľal.
"Ako som povedal.. Nešlo mi o to zabiť vás, NUDA bola to jediné, čo som mal chuť zabíjať.." Odpovedal na otázku jedného z dvojice, pravdepodobne súrodencov.
"Hmm.. Čo mám v pláne? Najradšej by som si z vás urobil svojich poskokov, čo vy nato?" V očiach mu jasne zažiarili plamienky, v rýchlosti každému z nich pozrel do očí a usmial sa. Teraz mohli pocítiť vyslovene túžbu po pridaní sa k nemu a splnení každého jedného priania, ktoré by si zaumienil.
Som späť, bojte sa ^_^