Písečná bouře 11

Provoz domácnosti se nakonec ukázal jako docela jednoduchý a tak neměly dívky za hodinu co dělat. Nakonec se ji tedy Temari rozhodla vzít ven, kde jako obvykle pražilo slunce.
„Pořídíme ti ještě nějaké oblečení.“ oznámila jí Temari a aniž by čekala na odpověď vyrazila ulicí do středu vesnice. Suki ji trochu váhavě následovala, protože do horkého písku se jí bůhvíjak nechtělo. Naštěstí pro ni ale cesta trvala jen chvíli a potom na celé tři hodiny zapadly do obchodu, ze kterého se obě vracely s napěchovanými taškami.
„Já...moc děkuju.“ vysoukala ze sebe Suki trochu váhavě a zkoušela s Temari, které očividně písek v botách vůbec nevadil, udržet krok.
„Vážně nemáš zač, Suki, jsem si jistá, že to všechno budeš potřebovat.“ odbyla ji Temari s lhostejným mávnutím ruky.
„Teď to jen odneseme domů a půjdeme na oběd, pak s tebou budu muset něco probrat.“ rozhodla se nakonec Temari pokračovat a říct jí o jejím odpoledním programu, co nejdřív.
„Co probrat?“ zeptala se Suki naoko zvědavě, protože si byla v celku jistá, že jde o odpoledne s Temariným podivně pomalovaným bratrem.
„To nech na oběd, teď je zbytečné to probírat, když si to můžeme nechat k jídlu. Nevím jak ty, ale já mám hlad.“ řekla blondýnka přívětivě a usmála se na ni.
Suki v tu chvíli napadlo, že Temari se snaží rozhovor odsunout na co nejpozději, snad aby ona sama neměla čas vycouvat.

Jelikož se s ní Suki o tom nehádala, tak za necelých dvacet minut už čekaly u stolu v jedné z mála restaurací v Písečné na jídlo.
„O čem jste se mnou chtěla mluvit?“ zeptala se Suki.
„No, mého nejmladšího bratra už znáš tak si myslím, že bys měla poznat i toho druhého.“ začala Temari trochu zamyšleně.
Suki sice věděla, že to nebyl její nápad, ale přirozená autorita, kterou z Temari cítila, jí nedovolila ani ceknout.
„Domluvila jsem to s ním na tři, doufám, že ti to nevadí.“ dokončila nakonec Temari a trochu váhavě se na ni usmála.
„Ani v nejmenším, Temari-san.“ odsouhlasila to okamžitě Suki dobře si vědoma zkušenosti, že v téhle vesnici nemá od rána do večera žádné vlastní plány.
„Výborně.“ zhodnotila to s úsměvem Temari a vzala do ruky hůlky.

Když se konečně vrátili domů, táhlo už téměř na tři a Suki byla ráda, že si může chvíli odpočinout. I když podstatnou část strávily v restauraci a později v cukrárně, kde Suki prošla podrobným výslechem ohledně Kamenné, šly až příliž dlouho po žhavém slunci, které ji ničilo.
„Moc se nerozvaluj za chvíli by tu měl být Kankurou.“ informovala ji s chápavým úsměvem Temari. Blondýnka si zřejmě byla jistá, že Suki horko v Písečné vesnici opravdu zmáhá.
Odpočinek jí však nebyl dopřán, protože se od domovních dveří ozvalo klepání.
Když Temari otevřela a pohlédla do Kankurovi čisté ničím nepomalované tváře, s úsměvem řekla: „Jsi to vůbec ty?“
„Moc vtipné.“ odpověděl jí bratr bez známek pobavení.
Temari se jen ušklíbla a pokynula mu dál.
Kankurou se nenechal pobízet dvakrát a s otázkou: „Zavoláš ji?“ Vešel.
„Suki?“ oslovila Temari svou svěřenkyni a počkala, až se k nim dotyčná unaveně dovleče.
Kankurou se na příchozí přívětivě a trochu nuceně usmál a počkal až bude Temari pokračovat.
„Vzpomínáš na Kankura?“ zeptala se jí na úvod a trochu pobaveně si prohlížela její zčásti zmatenou a z části pochybovačnou tvář.
Suki si na něj samozřejmě pamatovala, ale rozhodně ne jako na sympatického hnědovlasého mladíka s milým, i když jak Suki okamžitě poznala, tak ne zcela upřímným úsměvem. Dívka si chvíli nebyla jistá jestli se dívá na stejného mládence, ale sebekontrola a zdvořilost, kterou si v Písečné musela připomenout, jí donutila se přívětivě usmát a přikývnout.
„Dobře, tak já vás teda nechám.“ prohlásila Temari a vyrazila chodbou pryč.
Kunkurou se na ni znovu usmál, ale tentokrát to byl spíš nejistý než nucený úsměv. Suki mu ho oplatila prakticky totožným a vyšla vstříc žhnoucímu slunci, které ji nepřestávalo rozčilovat.

Chvíli šli mlčky ulicí, než Kankurou promluvil: „Jak se ti zatím líbí vesnice?“
Sukiin přehřátý mozek naneštěstí nepředhonil její pusu, ze které vyšla nezdvořilá odpověď: „Je děsná, je tu jen písek a hic.“
Kankurou se na okamžik překvapeně zastavil a s mírně pootevřenou pusou na ni zíral.
Teprve v tu chvíli si Suki uvědomila, jak nezdvořile promluvila před jedním ze svých hlavních hostitelů, a trochu vyděšeně se chytila za ústa.
Když se Kankurou donutil k tomu nejméně upřímnému úsměvu, který kdy Suki viděla, a řekl: „Ano máš pravdu, že je tady hodně písku…“ a odmlčel se, Suki ze sebe poplašeně vysoukala: „Já se moc omlouvám, nemyslela jsem to tak. Já jen, že mám přehřátý mozek a a…“
Když už Suki nevěděla, co ze sebe ještě vysoukat za omluvu, zachránil ji Kankurou: „Ale je tu i kousek zeleně a to je místo, které ti chci ukázat.“
„Opravdu?“ zeptala se naprosto šokovaně, protože poušť je poslední místo, kde by hledala zeleň.