Mezi námi jashinisty IX. - Jen krok

Noriko běžela. Neměla chuť se zastavovat, už si stanovila cíl.
Ještě si pamatovala vesnici, ve které sotva před rokem potkala Toshira, toho věčně opilého podivína. Netušila, jestli tam ještě bude. Ale doufala a nic jiného jí nezbývalo.
Slzy už jí dávno uschly na tvářích, když proběhla kolem stráží u brány vesnice, té prokleté vesnice s prokletou hospodou, ve které sídlila ta prokletá zmije, kvůli níž se to všechno stalo. Už dávno se v ní místo pocitu bezmoci a rozčarování usadil vztek a síla najít člověka, kterému měla změnit život.

Ale k večeru z jejího odhodlání moc nezbylo. Během cesty – spíše zběsilého úprku – měla čas si to všechno srovnat v hlavě. Zase se cítila hloupě a nepřipouštěla si, že Hidana už pravděpodobně nikdy neuvidí. Jakmile tedy dorazila do další blízké vesnice, měla chuť zajít do nějaké putyky, tam si i přes to, že ještě nebyla plnoletá, naporoučet několik lahví saké, zpít se do němoty a na všechno zapomenout. Ale tentokrát... tentokrát to bylo jiné. On nebyl s ní a tak neměla nikoho, kdo by ji mohl případně odvést pryč. A kdo ví, co všechno by se stalo a ona o tom neměla ani ponětí... při té myšlence se otřásla a rozhodla se, že si prostě jen najde co nejlevnější hotel a pokusí se přečkat do dalšího rána. Procházela chabě osvětlenými ulicemi a opět si připadala neskutečně neohrabaná a nesamostatná. Chyběla jí Hidanova bláznivost a schopnost vytvářet problémy i tam, kde by očividně žádné existovat neměly... chyběl jí on.
Znovu nad sebou zavrtěla hlavou – vždyť ona to přece zvládne. Čeho by se měla bát? Je jashinistkou, je nesmrtelná a svými schopnostmi se jistě vyrovná kdejakému jouninovi... z technického hlediska žádný problém neexistoval.
„Kéž by!“ vyklouzlo jí z rozpraskaných rtů, jež byly důkazem dlouhé cesty po poušti. Neohrabaně se jich dotkla a jeden strup povolil. Po dlouhé době jí krev – ač byla vlastní – nepřinášela potěšení.
Když pak usínala ve stísněném hotelovém pokoji, přála si, aby mohla vrátit čas.

Ráno se probudila brzy, slunce teprve pomalu vycházelo. Sbalila si a co nejrychleji opustila vesnici. Před ní bylo několik dní cesty, kterou vyplnila během, spánkem a občasným jídlem. Krajina se pomalu měnila. Poušť ubývala a kolem ní se znovu začaly objevovat náznaky mírnějšího podnebí – konečně zase viděla louky porostlé trávou a květinami, řeky a také první lesy. Den ode dne se cítila jistější a i když rána na srdci bolela, zatlačila alespoň prozatím vzpomínku na Hidana co nejhlouběji do mysli.
A jednoho dne se před ní opět objevila brána vesnice, na kterou měla mnoho vzpomínek, i když se několik z nich utápělo v husté mlze.
Když vcházela dovnitř, hlídači spali, a tak byla ušetřena zbytečného výslechu. Vnořila se do ulic malého města a pomalu jím procházela. Po paměti se nějakým způsobem dostala k hospodě, kterou tehdy naštívila s Hidanem a poznala tam Toshira. K jejímu překvapení ale byla zavřená, dveře a okna zatlučená... pocítila příval únavy a zklamání – ty dvě věci se v ní za několik dní cesty nahromadily a byla jen otázka času, kdy se projeví. Noriko se pokusila zbavit lehké pachuti, která značila, že její jediné vodíko je ztracené. Ten podnik už mohl být zavřený kdovíjak dlouho...
Krom zklamání se po chvíli ozval i hlad. Vytáhla peněženku a s pohledem upřeným na posledních pár mincí nakonec vešla do blízké restaurace. Sedla si úplně do rohu a za chvíli k ní přišla servírka.
„Jednou miso ramen,“ řekla akorát rychle Noriko a když zase na chvíli osaměla, sundala si plášť a začala přemýšlet o dalším postupu. Protože místo, kde před rokem Toshira viděla, je už dávno uzavřené, nemůže se tam nikoho zeptat... takže jako jediné východisko se ukazovalo to, že obejde co nejvíce lidí ve vesnici a pokusí se získat nějaké informace – možná bude mít štěstí. Ale co když je ten člověk už dávno za branami vesnice? Jak ho pak vystopovat, když krom jména a obličeje o něm neví vůbec nic?
Z pochmurných myšlenek ji vytrhla blížící se postava, která poněkud nejistě nesla kouřící misku s ramenem. Když už byla téměř u ní, najednou o něco zakopla a polévka skončila na Noriko.
„Jau, ty idiote!“ vystřelila ze svého místa rychlostí blesku a chytila muže pod krkem. Opařená kůže na obličeji a na hrudníku jí zrudla a z vlasů jí padaly kousky nudlí. Hodlala toho hlupáka seřvat a dát mu co proto – ale v posledním okamžiku se zarazila.
„... ty?“ Vyvalila oči a v jednu chvíli nevěděla, jestli mu má opravdu vrazit, nebo prostě jen žasnout nad svým štěstím. Byl to on. Toshiro, kterého hledala a na kterého shodou náhod narazila zrovna na místě, kde by ho nejméně čekala.
„Půjdeš se mnou,“ prohlásila, chytila ho za ruku a vyvlekla ven z podniku. Táhla ho ulicí téměř až na kraj vesnice a když usoudila, že kolem nich nejsou téměř žádní lidé, konečně zastavila.
„H-Hej, já tam mám práci... a... ty?!“ vyjádřil se konečně Toshiro a nezapomněl významně poukázat na fakt, že na sobě má ještě pořád zástěru.
„Myslím, že postrádat tě tam nebudou,“ poznamenala Noriko, když si vyndavala kousky nudlí z vlasů a Toshiro se zatvářil dotčeně, „a navíc jsem tu, abych se tě zeptala na tvoje konečné rozhodnutí ohledně Jashina... pamatuješ si přece, jak jsme se před rokem setkali?“
„Možná trochu... měl jsem dost vypito, když to tak řeknu... ale ty jsi Noriko, co? A kde máš toho druhýho... toho, co uměl ty dobrý nadávky? Hidana?“
Noriko se mírně odvrátila.
„Hidan... o toho se nezajímej, má teď práci jinde... ale co ty? Už jsi se rozhodl? Budeš sloužit Jashinovi?“
„Vzhledem k tomu, že jsi mě právě připravila o poslední práci, kterou jsem tady ve vesnici měl, tak už mi nic jinýho nezbývá...“
„Myslím to vážně! Jednou jashinista – navždy jashinista, chápeš?!“ vyjela na něj.
„Jasně, jasně, dělal jsem si srandu... půjdu s tebou. Už mě to tady stejně nebaví a možná budu mít jednou příležitost splatit dluh jistým... lidem.“
„Tohle jsem chtěla slyšet! Takže, dneska tu nakoupíme zásoby a zítra vyrazíme přímo do Jashinovy svatyně,“ zakončila Noriko a spokojeně se pro sebe usmála. Už sice vedle sebe neměla Hidana, ale dokázala se sama postavit na nohy. Mimo jiné se jí právě podařilo naverbovat dalšího jashinistu a zajistit si tak doprovod při dalším šíření své víry. Mohla být spokojená.

Mohlo být po deváté ráno, když se Noriko s trhnutím probudila. Okamžitě si uvědomila, jak je pozdě a chtěla vzbudit Toshira, ale vyděšeně zjistila, že je v pokoji sama. Zanadávala a jako první ji napadlo, že ten hlupák možná ztratil odvahu a radši se šel plazit o odpuštění před vedením oné restaurace, než aby s ní šel za pravou vírou. Její podezření se naštěstí nepotvrdilo, protože o pár minut později se Toshiro objevil ve dveřích, v rukou držíc tašky s nákupem. Noriko si ho překvapeně změřila a musela potěšeně konstatovat, že možná až tak neschopný není.
„Hm... díky, že jsi nakoupil, ale mohl jsi mě vzbudit, abych věděla, kam jdeš,“ obrátila se na něj. Toshiro se jen pousmál.
„Snad to nevadí, nechtěl jsem tě rušit. A jako omluvu za včerejšek jsem ti koupil nové oblečení.“ Jashinistka jen přikývla a vzala si od něj malý balíček. Nechápala, proč to pro ni všechno udělal a proč se vlastně vzájemně obdařují takovými formálními a milými větami, ale v tu chvíli jí to nevadilo. Obrátila se k němu zády a začala si svlékat oblečení zašpiněné od jídla, které na ni Toshiro včera tak nešťastně převrhnul.
Tmavovlasý mladík zrudnul a s omluvou vypadnul z pokoje. Noriko si pro sebe zamumlala něco ve smyslu, že na rozdíl od Hidana aspoň ví, že je žena. Někdy by byla ráda, kdyby to bylo naopak a bělovlasý jashinista ji nebral jen jako parťáka nebo kus nábytku.

„Můžeme vyrazit,“ otevřela Noriko dveře pokoje a pokoušela se tvářit spokojeně. Hlavou se jí znovu honily ponuré myšlenky, kterých se nemohla zbavit od doby, co tak unáhleně utekla pryč od Hidana.
„Jistě. Jsi v pořádku?“ Noriko se při té otázce hlasitě rozesmála.
„Nechceš mi rovnou říkat Noriko-sama? Nebo Noriko-hime? To by tě pak opravňovalo k takovým starostem a formálnostem.“
„Promiň... ale kdyby ti půl roku těmihle větami vymývali mozek v ramen baru, asi bys mluvila podobně, ne?“ zlehčil to. Noriko jen pokrčila rameny a prošla okolo něj na chodbu. Pokračovala dál na ulici a za chvíli už oba vycházeli ven z vesnice. Čekalo je pár dni cesty do Jashinovy svatyně a následně přijetí nového jashinisty. Noriko upřímně doufala, že zasvěcovací obřad Toshira moc nevyděsí a neodradí – přece jen, když ho viděla v té zástěře... při té představě se tiše rozesmála, ale její společník ji naštěstí neslyšel.

„Jsme tu,“ prohlásila konečně asi po týdnu od doby, co vyrazili z vesnice. Před nimi se tyčila do výšky šedá skála a kontrastovala s okolím. Toshiro se viditelně otřásl.
„No, čeká tě zasvěcení, obřad... pak se z něj budeš asi chvíli vzpamatovávat a potom už budeme moct vyrazit na další cestu.“
„Takže... to bude bolet?“
„Jasně, že to bude bolet – na čem myslíš, že je postavená víra v Jashina? Na bolesti a oddanosti k němu, na lidských obětech,“ řekla tmavovláska a pak se zarazila, protože si uvědomila, že to možná přehnala a teď jí její nadějný nový jashinista uteče těsně před cílem cesty.
„Jdu do toho,“ zareagoval naštěstí Toshiro kladně a Noriko si oddechla. Pak vykročila k šedému kameni, chvíli ho přejížděla rukou a když nahmatala jakési tlačítko, stisknula ho a skála se pohnula. Vešla do tmavé chodby a Toshiro ji následoval. Po pár minutách chůze pocítili, jak se země zachvěla a kamenný blok se zasunul zpět na své místo.
Noriko se v tu chvíli vybavily vzpomínky na to místo, a musela připustit, že nebyly zrovna růžové. Přesto to byl úžasný pocit, když tehdy mohla vyjít ven s hrdostí – jako znovuzrozená, nesmrtelná a oddaná pravému bohu. Alespoň se to odříkávalo v jedné sútře...
Z úzké chodby vešli do místnosti, jenž svou vysokou klenbou a masivními sloupy překonávala všechno, co kdy Toshiro viděl. Opracovaný kámen působil hladce, na jeho povrchu bylo mnoho maleb a výjevů – většinou z obřadů a obětování Jashinovi. Celou atmosféru dokreslovaly třepotavé plameny svící a vysoké postavy v róbách s kápěmi, které se krčily na druhé straně haly.
Jeden zahalenec k nim pomalu přišel a oba si je změřil pohledem. Noriko okamžitě sklopila pohled, vyhrnula si rukáv a ukázala velkou, vypálenou pečeť na rameni. Tmavovlasý mladík vedle ní při pohledu na to znovu nervózně ošil.
Muž v kápi souhlasně přikývl na znamení toho, že jashinistku poznává, otočil se k nim zády a pokynul lidem naproti. Postavy se kolem nich rozestoupily do kruhu a začaly mumlat slova, natolik hlasitě, aby mohla znít děsivě, a natolik potichu, že Toshiro nebyl s to rozpoznat jejich význam. Znervózněl ještě víc, když na něj muž v kápi promluvil.
„Svlékni se.“ Tmavovlasý se kolem sebe rozhlédl a při pohledu na Noriko zrudnul. Ta se naštěstí diskrétně odvrátila a když se otočila zpátky, stál tam Toshiro v bederní roušce a očividně se třásl zimou, i když se to na sobě snažil nedat znát. Mezitím k němu přistoupily tři postavy, z nichž ho dvě přinutily se posadit, sklonily mu hlavu a počkaly na třetí, která už nesla rozpálené pečetidlo. Přiložila ho mladíkovi na rameno a chvíli ho tak nechala, aby mohlo na kůži zanechat dostatečně viditelný Jashinův znak. Toshiro jen zatnul zuby a doufal, že to bude brzy za ním. Doufal marně.
Po vypálení znaku ony tři postavy odešly, kruh se zmenšil a zahalenci přednášeli o něco hlasitěji a hrozivěji. Hlavní mnich, jak se Toshiro domníval, podal Noriko dřevěný kůl. Dívka se kunaiem řízla do ruky a nechala krev, aby zabarvila dřevo. Ostatní postavy mezitím vyndaly kovové hřebíky a začaly se k nyní již ležícímu muži blížit. Noriko se vměstnala do toho davu, přiložila mu kůl ostrou špičkou tam, kde odhadovala srdce a rozmáchla se k ráně.
Toshiro omdlel.

Když se pak pomalu probouzel, měl pocit, že to všechno byl jen zlý sen. Noční můra, ve které ho pronásledoval šílený mnich a Noriko, která mu s požitkem znova a znova zarážela dřevěný kůl do těla.
Jakmile se trochu rozkoukal, zjistil, že leží v malé, chabě osvětlené místnosti. V rohu dohasínala svíčka a úzký pruh světla pronikal prasklinou v kamenném stropě. Jinak v místnosti krom lůžka už nic jiného nebylo. Toshiro se podíval na svoje tělo a překvapeně zjistil, jak moc je obvázaný. Kusy natrhané látky mu zakrývaly hrudník, paže, dlaně, chodidla i hlavu. Za jeden konec obinadla opatrně zatáhl a povolil ho – žádné zranění se pod ním už ale nenacházelo. Příliš to nechápal, protože si ještě vybavoval zrezlé hřebíky, které mu nejspíš rozbodaly kůži po celém těle. Vzdal nějaké pokusy o úvahy, opatrně se narovnal, aby se v miniaturní místnůstce nepraštil o strop a potěšilo ho, když po chvíli šátrání nahmatal své oblečení pod polštářem. V rámci možností se co nejrychleji oblékl a pak čekal.
Po chvíli se naštěstí ozvalo zaklepání.
„Dále,“ vydral se mu z hrdla sotva slyšitelní šepot. Překvapilo ho to. Jak dlouho mohl být v bezvědomí?
Dveře se otevřely a dovnitř vešla Noriko.
„Vidím, že už jsi vzhůru,“ ušklíbla se,“ jestli tě to zajímá, spal jsi tři dny. Nepočítala jsem s tím, že se tu zdržíme tak dlouho, ale měla jsem aspoň čas zařídit pár věcí,“ při těch slovech mu podala malý, kulatý přívěšek s trojúhelníkem uprostřed.
„Tři dny? Jak je to možný?!“ vykřikl o něco hlasitěji, než měl v plánu, a trochu se rozkašlal.
„Jak já to mám vědět? Omdlel jsi ještě před tím, než jsem tě rituálně zabila... docela mě to překvapuje, protože většinou noví jashinisté vydrží vnímat bolest po celou dobu rituálu a pak se vzpamatovávají sotva den...“
„Co myslíš tím zabitím?!!“ vyjekl znovu Toshiro.
„Během rituálu ti nejdřív mniši vypálí na tělo cejch toho, že patříš do Jashinovy víry. Pak jsi rituálně zabit, přičemž dostaneš největší ránu do srdce a menší rány do zbytku těla, což by tě podle nějakých súter mělo připravit na bolest, kterou budeš během sloužení Jashinovi prožívat. Hned po tom se za tebe hlavní kněží modlí u Jashina a pokud obstojí, získá pro tvoje tělo znovu život i s nesmrtelností. Pak už jen zbývá nějaká doba na to, aby ses alespoň částečně uzdravil a nový jashinista je na světě,“ dokončila Noriko proslov.
„Jo, a pokud tě naverbuje jashinista a ne nikdo z mnichů, obvykle má právo na největší ránu,“ uculila se.
„To jsem si všimnul,“ utrousil Toshiro,“myslím, že mě to bude ještě nějakou dobu pronásledovat.“
Noriko už ho ale ignorovala a vyšla z místnosti ven. Tmavovlasý ji radši rychle následoval, aby se ve spletišti chodeb neztratil. Procházeli skalním masivem a dostali se zpět tam, kde před několika dny proběhl obřad – Toshiro se otřásl při pohledu na něco, co připomínalo jeho vlastní zaschlou krev.
Během chvíle si jich někdo všimnul a přiblížil se k nim, v ruce držíc zbraň pro nového jashinistu.
„Tady máte,“ uklonil se jeden z mnichů a podával Toshirovi novou kosu se třemi ostřími. Mladík ji mírně překvapeně přijal a poděkoval za ni. Pak už opět pokračoval za Noriko, vyšli spolu ven ze skalního kláštera a ocitli se zpět na čerstvém vzduchu.
Čekalo je několik dalších let putování, zabíjení... až do současnosti.

„A t-takhle to všechno bylo...“ Noriko si otřela oči od slz a až teprve teď si uvědomila, že sedí v hotelovém pokoji, Toshiro s Kakuzem jí jako dva trpěliví psychologové naslouchají a Hidan se nejspíš právě ve vedlejším pokoji obětuje. Vzpomněla si na předešlý den, kdy se znovu setkala se svým týmovým partnerem... nějakým způsobem se dostali do nějaké vesnice, pronajali si hotelový pokoj, ona se rozbrečela jako malá holka a všechno těm dvěma vyklopila. Neuvážlivé.
„Vy jste... slyšeli všechno, co?“ zeptala se, jako kdyby nevěděla, že jim před chvílí odvyprávěla o svém životě téměř všechno.
Oba přikývli.
„Sakra... to vás asi budu muset zabít.“
„Já jsem nesmrtelný.“
„Já mám pět srdcí.“
„Aha. Ehm. Prostě... do p****e!“
„Když mě podplatíš, tak to nikomu neřeknu,“ poplácal ji Toshiro smířlivě po rameni.
„S tímhle bych souhlasil,“ ozval se Kakuzu.
„Dejte mi pokoj,“ vymrštila se tmavovláska prudce ze země, na které až do té doby seděla, a rázně se rozešla ke dveřím.
Už je to tolik let, proběhlo jí hlavou. Když se se vším mohla v pomátnutí smyslů svěřit týmovému partnerovi a cizinci s divnýma očima, proč by o tom nemohla mluvit i s Hidanem? Možná se za ty roky změnil... ale i když se ona snažila zapomenout, nepodařilo se jí to. Vzala za kliku a byla rozhodnutá konečně udělat krok, ke kterému se už dávno měla odhodlat.
„Já bych tam nechodil,“ zareagoval Toshiro, který si rychle dokázal domyslet, kam má namířeno.
„První pokoj nalevo,“ poradil jí s klidem Kakuzu. Tmavovlasý se po něm nevrle ohlédl.
Noriko si jich už nevšímala, vyšla na chodbu a chvíli stála přede dveřmi, které ji dělily od něho. Potom se v jednom okamžiku konečně rozhodla, otevřela je a tiše vklouznula dovnitř. Bělovlasý se zrovna chystal k rituálnímu probodnutí tyčí. V poslední chvíli se zastavil a trochu vyděšeně se na dívku podíval. Vzhledem k tomu, že ho předtím málem zabila, netušil, co od ní může čekat. Noriko jen smířlivě sklonila hlavu a ukázala mu, že není ozbrojená. Pak se nadechla a váhavě začala:
„Hidane... ráda bych si s tebou o něčem promluvila.“