Jako oheň a led / 8) Strachování

Uběhly tři měsíce od doby, kdy Kankuro poprvé učil Yuki, jak se zachází s loutkami. Bylo až neuvěřitelné, že se každým dnem stále víc a víc sbližovali, ač se třeba zdálo, že už to možná ani nejde. Zatímco Kankuro si byl ve svých pocitech naprosto jistý, Yuki si stále myslela, že je to jen obyčejná přátelská náklonnost a vděčnost, co k němu cítí.
Celou tu dobu trávili doma, nebo venku, kde jí Kankuro ukazoval zbylá místa ve vesnici a představoval vesničany. Přibadal si zahanbený a sobecký, když si uvědomoval, že vesničané Yuki přijímají mezi sebe. Znamenalo to totiž, že se co nevidět pravděpodobně přestěhuje do vlastního bytu a on s ní nebude moci trávit tolik času, jako doposud. Teď však měl jiné starosti. Celé tři měsíce jim Gaara nedával mise, aby si zde Yuki mohla zvyknout. Ale zhruba před týdnem k nim vyslal nějakého genina, kterého Kankuro znal jen od pohledu a ten jim oznámil, že by se měli rychle připravit na tvrdší režim. Mise, na které Kankura vždy posílali, byli typu A, někdy S. A Gaara byl dobře informován o Yukiiných nemalých schopnostech, což znamenalo, že na obtížnosti misí nepoleví. A i když to věděl i Kankuro, nemohl se zbavit strachu, který o ní měl. Nikdo se mu nemohl divit, miloval jí tak, jako nic jiného. A on cítil v kostech, že se něco stane. Dnes.
„Kankuro-sama! Otevři prosím!“ Ozvalo se ode dveří. Nejraději by tomu člověkovi ani neotvíral. Bál se, že pro ně poslal Gaara.
„Už jdu.“ Zavolal se značně roztřeseným hlasem. Za dveřmi stál onen malý genin, který za ním přišel i minulý týden.
„Kazekage-sama pro vás a slečnu Yuki má misi. Máte se k němu hned dostavit.“ Vyhrkl zadýchaně malý klučina.
„Děkuji za vyřízení. Vyrazíme za chvilku.“ Kývl na něj a mladík zmizel. Kankuro se pomalou chůzí vydal do obývacího pokoje.
„Kdo to byl?“ Yuki se na něj zářivě usmála. Ostatně všechny její úsměvy byly oslňující.
„Ale. Malé prodavačky sušenek.“ Zalhal. Bylo to poprvé, co před ní něco tajil. Přišlo mu to nesprávné. Nejraději by si za to přinejmenším nafackoval.
„A proč jsi od nich něco nekoupil?“ Divila se. Kankuro věděl, že to neřekla proto, že by snad měla slabost pro sladké, ale měla velice obětavou povahu. Udělala by cokoli proto, aby ulehčila ostatním.
„Došly mi peníze.“ Tohle byla velice chabá lež. Kankurovi stačilo na uživení sebe i Yuki a ještě mu vždy zbylo něco navíc.
„Vážně?“ Nadzvedla obočí. Prokoukla ho. Bylo to poprvé, co jí neřekl pravdu a ona to stejně poznala. A místo toho, aby se naštvala a pár hodin s ním nepromluvila ani slovo, jen se usmála a čekala, co poví dál. Styděl se.
„Ne.“ Povzdychl si. „Byl tu genin. Máme misi.“ Sklopil pohled, jen aby se nemusel dívat do jejích nádherných a hlavně upřímných očí.
„Tak na co čekáme?“ Zaradovala se. Obdivoval její odhodlání. Nikdy neměl takové nadšení z hrozícího nebezpečí. Ani před tím, než se objevila ona. „Jdeme?“ Popadla pár kunaiů a ninjovskou čelenku.
„Jdeme.“ Nuceně se pousmál a sekanými pohyby následoval Yuki, jejíž kroky se podobaly spíše tančení, než chůzi.