Jako oheň a led / 7) Loutky

Když se ráno Yuki probudila, Kankuro překvapivě spal stále vedle ní. Hnědé vlasy, které mu místy spadaly do obličeje, se mírně nadzvedávaly při každém jeho výdechu. Hrudník se mu hýbal pod vzduchem, který neustále nabíral a zase vypouštěl z plic. Dokonce, jak ležela s tváří položenou na jeho hrudi, slyšela každé tlučení jeho srdce. Zvedla pohled a zadívala se mu do obličeje. Byl nesmírně roztomilý. Tvářil se jako malé spící dítě, kterému se právě zdál velmi krásný sen. Musela uznat, že se jí Kankuro líbil. A komu také ne? Byl to moc hezký a určitě žádaný kluk, a když ho teď poznávala blíž, zjišťovala, že ho má opravdu ráda. Byla šťastná za den, kdy ho potkala, protože v ten samý den získala člověka, který jí byl momentálně – a pravděpodobně i po zbytek života – nejbližší. Nebyla si jistá svými pocity, jelikož celý život žila v ústraní a cítila maximálně hlad, nebo utrpení, ale na sto procent věděla, že Kankuro je ten, se kterým by chtěla strávit zbytek svého života. A i kdyby ji opustil – silně doufala, že ne – tak by na něj nikdy nezapomněla. Kdyby se opravdu něco takového stalo, nejspíš by si ho představovala vedle sebe a tím by si krátila volné chvíle, kterých by asi bylo požehnaně mnoho. Představovala by si, jak by ji konejšivě hladil po vlasech, kdyby se jí něco stalo, jak by jí objímal, kdyby nemohla usnout, jak by se staral, jestli jí něco nechybí.
Rozhodla se, že vstane a připraví snídani. Alespoň toto málo pro něj chtěla udělat. Stále se o ni staral, tak se rozhodla, že bude vykonávat alespoň domácí práce. Jenže jakmile ze sebe sundala peřinu a trochu se od něj odsunula, zpevnil objetí, kterého si dosud nevšimla, a přisunul si ji blíže.
„Mami, neber mi medvídka.“ Zamumlal ze spaní a ona se musela zasmát.
„Žádný medvídek tu není.“ Zašeptala a neubránila se nutkání pohladit ho po tváři.
„C-Co?“ Okamžitě otevřel oči a první co uviděl, byla smějící se Yuki. Opravdu nechápal, jak si ji mohl splést s plyšovým medvídkem. „Promiň.“ Řekl omluvně a propustil dívku z objetí.
„To nevadí.“ Zasmála se. „Spi dál, půjdu připravit něco k jídlu. A děkuju, že jsi tady se mnou zůstal celou noc.“ Usmála se a vstala.
„Ále, to nestojí za řeč.“ Mávnul nad tím rukou. Pravdou ale bylo, že vedle ní zůstal velmi rád.
„Já myslím, že ano. To, že se o mě tolik staráš, pro mě moc znamená.“ Usmála se, sebrala složené oblečení, které leželo vedle postele na nočním stolku, a odešla z místnosti. Bylo mu líto, že už ji nemůže objímat, že jí nemůže být stále tolik na blízku, ale nutit ji nemohl.
Pár minut ještě ležel v posteli a přemítal nad svými pocity. Už je pomaličku začínal rozeznávat. Vlastně si byl docela jistý tím, co cítí. Ale přišlo mu to až moc rychlé a krásné na to, aby to mohla být pravda. Vždyť ji zná teprve čtvrtý den. Přeci se do ní nemohl zamilovat, nebo snad ano?
„Hmm, voní to.“ Olízl si rty, když se převlékl a vešel do vedlejší místnosti. „Co to je?“ Zeptal se.
„Jen nějaké jednoduché sushi, které jsem narychlo připravila.“ Pokrčila rameny.
„Ale vypadá to dobře.“ Zakýval uznale a společně se pustili do jídla. „Poslouchej, jak ses naučila tak dobře připravovat jídlo?“ Divil se.
„Jak už víš, celý život jsem žila sama. Párkrát jsem skrz otevřená okna slyšela, či viděla, jak lidé vaří a protože jsem nechtěla zůstat o hladu, tak jsem pár věcí okoukala.“ Vysvětlila mu.
„Aha. Asi se učíš rychle co?“ Konstatoval.
„Nevím, neumím to posoudit.“ Zasmála se.
„Co kdybych tě naučil pár triků s loutkami?“ Navrhl. Tolik lidí ho o to žádalo, ale on odmítl. Byl v tomhle ohledu poněkud sebestředný. Nesnesl pomyšlení, že by se v této vesnici našel někdo, kdo by v tomto umění mohl vynikat lépe, než on. A navíc, Yuki má ze všech těch lidí asi největší pravděpodobnost, že se s loutkami opravdu naučí zacházet. Ale tentokrát to bylo jiné. Měl nutkání udělat toho pro ni co nejvíc. Chtěl se jí něčím zavděčit. Chtěl, aby ho měla ráda stejně, jako on měl rád ji.
„Ty bys chtěl?“ Rozzářila se.
„No jasně.“ Zakýval hlavou a v duchu se zaradoval nad její reakcí.
„Tak jo!“ Vyjekla a šťastně se zazubila. Kankuro se usmál a pokračoval dál v tom výtečném jídle.

Odpoledne se vydali na cvičiště, kde ji Kankuro začal něco málo učit. Nejprve jí vysvětlil, jak vytvořit z chakry úzká dlouhá vlákna a jak je připojit k loutce. Už jenom tato věc, ač se zkušenému loutkáři zdála jednoduchá, vyžadovala obrovskou dávku soustředěnosti. Kanárovi trvalo skoro týden, než se mu úspěšně podařilo připojit svá první chakrová vlákna k loutce, ale Yuki to zabralo plus mínus čtyři hodiny. Žasl nad jejím talentem. Ale asi to měla zabudované v hlavě, přeci jenom, vytvoření ledu spojením vodního a větrného živlu najednou také nebude zrovna lehké.
„Dobře, teď když to máš, naučím tě, jak hýbat jednotlivými částmi loutky.“ Řekl Kankuro a pomalu jí vysvětloval, jakým prstem má jak hýbat, aby se pohnula dřevěná ruka, či noha loutky. Hned při prvním pokusu to ovšem nedopadlo tak dobře, jak Kankuro předpokládal. Jelikož Yuki neměla osvojené správné pohyby, které je nutné při ovládání loutky přesně dodržovat, tudíž hýbla prsty poněkud prudčeji, než bylo dobře a loutka vyletěla přímo proti Kankuroovi. Dokonce se nějakým rozevřel loketní kloub loutky a z něj na Kankuroua vykoukl jeden z jedových hrotů.
„Ááá!“ Zaječela Yuki a ihned odpojila svá chakrová vlákna od loutky. Kankuro před ní jen tak tak stačil uhnout. „P-Promiň! Já se hrozně omlouvám! Nechtěla jsem ti nic udělat!“ Yuki skoro ječela, jak se bála, zda mu něco neprovedla.
„Nic mi není.“ Ubezpečil ji a trošku e na ni usmál. Ovšem sám byl z toho vyklepaný. Kdyby se o něj jedový hrot třeba jen otřel, s největší pravděpodobností by nepřežil. Je to speciální jed, který se dokáže rozšířit do těla během pěti minut.
„Stejně se omlouvám. Neměla jsem to vůbec zkoušet. Vždyť jsem tě mohla zabít!“ Hysterčila.
„Je to v pohodě, Yuki. Nic se mi nestalo.“ Usmál se.
„Ale já …“ Nestačila to dopovědět, protože ji Kankuro objal. Udělal to, protože se nemohl dívat na její ustaraný obličej. A také se mu takhle trošku zklidnila válka emocí, která se mu v hlavě odehrávala.
„Už nic neříkej, dobře?“ Zamumlal jí do vlasů. „Je to v pořádku.“
„Dobře.“ Přikývla a objetí mu opětovala. „Děkuju.“ Zvedla k němu pohled a zadívala se mu do očí. V tu chvíli si byl Kankuro svými pocity naprosto jist. Věděl, že se do ní zamiloval už na první pohled. Nikdy na takovou lásku nevěřil, ale nyní se mu to zdálo naprosto normální. Bylo mu jedno, že ji zná jen tak krátkou dobu. Byl si jist tím, že ji bezmezně miluje. V tuto chvíli, když si oba vzájemně hleděli hluboko do očí, ho přepadla touha ji políbit. Ale nechtěl ji polekat. Zvlášť ne teď, když byla tak vystrašená tím, že ho málem zabila.
„Za co?“ Zeptal se a přitom se snažil ovládnout.
„Za to, že jsi na mně tak hodný.“ Vysvětlila a stále se usmívala, což mu rozhodně nepomáhalo.
„To je samozřejmost.“ Řekl a úsměv jí oplatil.