Ookami Shoujo 01 - Ty jsi ...

,,Promiňte, mohu vám nějak pomoci?“ řekl jeden muž a druhý, který stál vedle něj se jen znuděně ušklíbl.
,Tohle nemám zapotřebí‘ pomyslela jsem si a pokračovala jsem v ladné chůzi.
,,Kotetsu, nenech ji projít. Co když je to nepřátelská ninja?“ zavolal jeden na druhého a rozběhl se za mnou.
,,Ani na to nemysli, pitomče. Nechci ti nějak ublížit, tak mě k tomu nenuť. Musím mluvit s Tsunade.“
,,Zavedeme tě tam.“ Poznamenal ten co se až doteď opíral o zeď a šklebil se, jakoby mu rozbili kolo.
,,To zvládnu sama. A navíc, jen byste zdržovali.“ A už jsem jim zmizela z dohledu. Než si oba
uvědomili, že jsem pryč, Kotetsuovi zakručelo v břiše.
,,Kotetsu, půjdeme se najíst.“ Zasmál se Izumo a šel směrem do centra Konohy.

,Nepotřebuji na sebe upoutat pozornost.‘ Pomalu jsem procházela temnými ulicemi Konohy a moje
malá vlčí společnice Enma se mnou věrně šla a dávala pozor, jestli se něco neblíží. Enma zbystřila,
zavrčela a rychle se otočila. Něco kolem nás rychle proběhlo, vlastně by se dalo říct, že to snad ani
neproběhlo ale spíš proletělo. Něco bílého a černého.
,Já ho znám, myslím že je to ten kluk z klanu Inuzuka.‘ řekla jsem si v duchu a pomalu jsem se otáčela
směrem, kterým ten někdo utíkal.
,Jo, byl to Inuzuka a ten jeho pes, jmenoval se Akamaru, pokud vím.‘ sdělila mi telepaticky Enma. Díky této schopnosti spolu dokážeme komunikovat bez jediného slova.
,Asi máš pravdu, ale už se nesmíme zdržovat. Myslím, že hrajeme opravdu o čas.‘ Dodala jsem a zase jsem přidala do kroku, a Enma mě následovala.

,Pomalu svítá.‘ zvedla jsem hlavu a upřeně jsem se dívala už na rudou oblohu. Všude bylo slyšet, jak ožívá příroda. Ptáci začali zpívat své milostné, jarní písně a cvrčci hráli symfonické skladby. Bylo to krásné, proto jsem zavřela oči a chvíli jsem stála. Slyšela jsem každý šelest, každé zacinkání kapek vody dopadajících na zelenou trávu. Svěží ranní vánek si pohrával s mými havraními vlasy, černějšími než ta nejtemnější noc. Enmiina černá srst se také vlnila ve větru a já jsem se cítila jako bych právě došla do ráje. Lidé se probouzeli a už šly všude slyšet vlídné hlasy všech vesničanů.
,Dobrý den, máme to ale krásný den.‘ znělo všude kolem mě.
,,ÁÁÁ! Vrať to ty jeden malej zloději!“ Vytrhlo mě z mého klidu pronikavé zaječení.
,Co se to k čertu děje. To ti lidi vážně neumí být aspoň pět minut zticha?‘ ale sotva jsem to dořekla, vrazil do mě malý chlapec s dlouhou modrou šálou.
,,Au! Dávej sakra pozor. To docela bolelo.“ Třel si čelo a stěžoval si ten malý kluk a pomalu zvedal hlavu směrem ke mně. Když mě projel pohledem a dostal se až k mé hlavě, zůstal stát a málem mu vypadly oči.
,Aha, vnuk třetího. Tak myslím, že co Sarutobi-sama zemřel, nám mládě trochu zvlčelo.‘
,,No moc na mě nečum Konohamaru, děláš jako bys mě nikdy neviděl.“ Řekla jsem a mile jsem se usmála. Konohamaru byl naprosto šokován, nevím, jestli mě poznal nebo ne ale vypadal překvapeně.
,,Já tě znám, ty jsi přece …“ ale než to stihnul doříct, už jsem byla zase o kus dál. Konohamaru chvíli zmateně pobíhal kolem a volal mé jméno, ale to už jsem byla dost daleko na to, aby mě nemohl najít.
,Jestli tam nedojdu co nejdřív, nebude to dobré. Musíme si pohnout Enmo.‘ Telepaticky jsem sdělila své vlčí společnici a vyskočila na střechu jednoho z obchodů. Rychle jsem přeskakovala jednu střechu za druhou a Enma mě samozřejmě následovala. Ale najednou jsem slyšela hlasitý výkřik.
,Ženský křik?‘ a rychle jsem běžela k ohnisku toho hlasitého řevu. Napadaly mě různé myšlenky, bála jsem se, aby to nebyl někdo koho znám. Náhle jsem uviděla hlouček udivených lidí, jak stojí v kruhovitém útvaru. Najednou se začali všichni sborově smát tak nahlas, že jsem se musela zastavit a zacpat si citlivé uši. Pomalu jsem přicházela blíž a blíž a viděla jsem něco malého oranžového rozplácnutě ležet na zemi. Naopak něco růžového zaujalo zježený postoj a čertilo se to, řvalo a pištělo. Bylo mi to hned jasné. Už se všechny otázky upokojily a já věděla, s kým mám tu čest.
,,Sakuro, nepřeháníš to trochu?“ a když jsem to dořekla, všichni lidé se otočili mým směrem a nechápali, kdo jsem. Věděla jsem, že nesmím prozradit, kdo jsem, proto mi pomohla jednoduchá přeměna na rudovlasou, zelenookou krasavici v krátkých hadrech. Sama bych se ohodnotila na jedenáct bodů z deseti. Naruto zůstal jako solný sloup a Sakura se trochu uklidnila. Ale její klid dlouho netrval.
,,Jak jako přeháním?! On se vůbec nezměnil! Je to oplzlý prase.“ Čertila se a ježila vlasy Sakura.
,,Ale Sakura-chan, já jsem nechtěl aby to tak vyznělo. Pakun má přece krásnou srst a tvoje vlasy jeho šampón taky vyživuje.“ Dodal zoufale Naruto a okolí nečekaně utichlo. Kolem jen dohopsalo putovní křoví jako v pravé westernovce a všichni na sebe pitomě koukali.
,,SHANAROO!“ ale v poslední chvíli Sakuřinu pěst někdo zastavil. Prach se pozvolna zvedal a silueta tajemné osoby se odhalovala čím dál víc. Už byl skoro vidět obličej postavy. Nikdo netušil kdo to může být, ale já už měla jasno.
„Kakashi-sensei, co tady … ?“ překvapeně Sakura stáhla ruku zpět a nechápala, proč se do toho ten hlupák plete. Kakashi zaujal typický postoj a s andělským úsměvem na rtech objal Naruta a Sakuru kolem ramen.
„Tak co? Máte hlad?“ pronesl hrdě Kakashi a Narutovi v očích zajiskřil plamínek naděje. Sakura znuděně přikývla a šlo se. Ale Naruto se zastavil a rozhlížel se, jako by někoho hledal. Nejspíš hledal dívku, která se ho zastala a zmizela stejně rychle, jako se objevila. Zelenooká rudovláska zmizela jako rámen v Narutovi.
,Tak to bylo opravdu těsné. Kakashi by mě určitě poznal.‘ pomyslela jsem si a rychle spěchala ke Tsunadinu sídlu, protože se čas krátil. Probíhala jsem ulicemi Konohy, které byly plné lidí. Opravdu jsem si nemohla dovolit potulovat se mezi tolika lidmi ve své pravé podobě. Dokonce i Enma byla donucena změnit se v menšího vlka, protože její pravé rozměry nejsou obyčejnému vlku vůbec podobné.

,Konečně.‘ zaradovala jsem se, když jsem konečně uviděla ten velký dům, ve kterém se nacházela Tsunade. S nečekaným elánem jsem se rozběhla ke dveřím a rychle vyběhla všechny schody. Nahoře jsem zpomalila krok a srdce mi tlouklo rychlostí šampiona velké Pardubické. Byla jsem rozklepaná jako abstinující kuřák. Pomalu jsem kráčela prosluněnou chodbou a přibližovala se k otevřeným dveřím páté hokage.
„Pozor! Ááá!“ Ozvalo se za mnou ale než jsem se stihla otočit, ležela jsem na zemi a kolem mě se vznášely listy padajícího papíru.
„Omlouvám se vám slečno! Nestihla jsem zastavit.“ Ozvala se malá černovláska sedící kousek ode mě. Začala rychle sbírat spadané papíry a já jsem se rychle zvedla s tím, že pomohu. Když jsme zvedly všechny ty papíry, podívala jsem se na dívku a pohodově jsem pronesla.
„Ahoj Shizune.“ Shizune se mi podívala do očí a vesele se usmála.
„Tsunade už na tebe čeká. Měla by sis pospíšit.“ Odcházela ke dveřím, stejně jako já. Enma se na mě podívala a následovala mě stejným směrem. Pomalu jsem přicházela ke dveřím.
,Jsem tady, jsem zpět, už nemůžu odejít. Jsem to já …‘ Stoupla jsem si do dveří a ranní slunce mi prozářilo černé vlasy, modré odlesky oslnivě svítily jako ty nejkrásnější modré safíry. Podívala jsem se na blonďatou ženu sedící za stolem s šálkem saké v ruce a zadívala jsem se jí přímo do očí.
„Konečně jsi tady, jsem ráda, že ses rozhodla přijít. Čekali jsme na tebe … „