Pořád stejná, ubrečená

Pořád stejná, ubrečená

Já doufala jsem každý den,
že vrátí se mi přeci jen.
Já hledala ho každý den,
že jednou ho naleznu,
přála jsem si jen.

Stal se chladným, neoblumným.
K návratu se nechystal.
Stal se chladným, neoblumným.
Dokud bratra neztrestal.

Pak oči jeho změnily se,
byly stále chladnější.
Z očích mých slzy ronily se,
však pohled jeho byl stále tupější.

Jak holka malá jsem tam brečela
a on stále stejnou tvář si zachoval.
Co jsem si to vůbec myslela,
vždyť svou pozornost mi nikdy nevěnoval.

Jen stáli jsme tam čelem k sobě,
stále hleděl do mých očí.
Pak tu jednu větu řekl chladně...
"já nikdy nevrátím se k tobě"
To se světem každým zatočí.

Ta věta krutě vyřčena,
mnoho toho změnila.
Mé srdce puklo, zlomilo se.
Zůstala jsem dotčena.

Pro něj jsem znamenala jen nulu,
má láska již uvadá pomalu.
Již nemám dost sil,
vždyť tolik se ho už každý naprosil.

Tohle mě bolí strašně moc,
Opustit lásku navždy,
nejen na jednu noc.

Zase je to stejné,
vždy vše zkazím.
Nejsem nikomu k věci jedné,
proto nůž do srdce si vrazím.

Jak jsem mohla doufat každý den,
že vrátí se mi přeci jen.
Jak jsem mohla hledat každý den
a přát si abych ho jednou našla jen.