Nebylo nám přáno 26

Kushina se ráno vzbudila se špatným pocitem, který se v průběhu cesty stále zvětšoval. Minato předstíral, že se nic nestalo a dívka se topila v protichůdných myšlenkách, které se stávaly s každým krokem více depresivní.
Po nějaké době si Kushina uvědomila, že pomalu nevnímá cestu a tak se přinutila, pořádně si prohlédnout okolí a najít nějaký orientační bod, který by jí napověděl, kdy asi tam dorazí domů.
Kushina si po pravé straně všimla starého pařezu, který důvěrně znala a pousmála se, ještě pár metrů a uvidí vesnici.

Po chvíli se podívala dopředu na Minata, který už stál na místě, odkud se dalo dohlédnout na vesnici, aby se s ním rozloučila. Když k němu přišla trochu blíž otevřela ústa, ale proud jejích slov zadrželo Minatovo tiché zaklení.
Kushinin špatný pocit, který do teď dávala za vinu blížícímu se rozloučení, se náhle rapidně zvětšil a dívka s husí kůží přistoupila k Minatovi a podívala se na vesnici.
Po tom, co překonala prvotní šok, ustoupila o krok dozadu a sklouzla na zem do sedu. Sklopila hlavu a tvář schovala do dlaní, ale i potom měla před očima výjev zničené vesnice. Z očí jí steklo několik slz, než zpozorovala něčí ruku na rameni.
„Kushino, měli bychom se jít podívat jestli někdo nepřežil.“ Řekl Minato klidným téměř vyrovnaným hlasem.
Dívka k němu zvedla oči, ale než stačila jakkoliv zareagovat, přerušil je jiný hlas: „To už jsem udělal.“
Smutný a zkroušený tón s jakým to řekl, dával tušit, že nebyl úspěšný.
„Nikdo nepřežil?“ Zeptal se Minato ustaraně a jeho obvykle smějící se ústa se zkřivila v zamračení.
Mladík spíš zašeptal, než řekl: „Nezvládl jsem najít jediné tělo, který by zůstalo v celku.“
Kushina k černovlasému mladíkovi zvedla oči a přes vzlyky se zeptala: „Kdo to udělal?“
„Mlžná.“ Odpověděl jednoduše a přešel blíž k nim.
„Hledal jsi důkladně?“ Zeptal se Minato spíš z principu, než že by otázku myslel vážně, už dávno věděl, že jeho podřízený hledal velmi důkladně.
„Je tam asi tak po kolena vody zbarvený do ruda, ten útok…ne byl to spíš masakr se odehrál včera v noci, začalo to ještě před setměním, řekl bych, že se jim už nechtělo dýl čekat. Takže jestli mi nevěříš, Minato, můžeš se klidně jít přesvědčit, ale mě tam už nedostaneš, od jejich odchodu jsem hledal přeživší až do teď.“ Odpověděl trochu chraplavým hlasem Shikaku.
„A v kolik to vlastně skončilo?“ Zeptala se trochu nepřítomně Kushina.
„Při rozbřesku už byli na cestě zpátky. Teď je poledne, tak asi chápeš, proč se mi tam moc nechce vracet.
„V pořádku, odvedl jsi dobrou práci.“ Odpověděl Minato a zamyšleně se díval na vesnici.
„Původně jsem tam hledal vás, jsem rád, že jste oba v pořádku.“ Řekl Shikaku, když Minato zamířil k vesnici.
„Nás?“ Podivil se.
„Ano, co vás vlastně tak zdrželo?“
„Potom ti to řeknu.“ Odbyl ho dočasně Minato a zmizel.

Zatímco byl Minato pryč, pokusil se Shikaku přivést Kushinu na jiné myšlenky: „Změnila ses.“
„Myslíš?“ Zeptala se a zvedla k němu hlavu.
„No možná, ani tak moc ne.“ Řekl váhavě a dodal: „Chyběla jsi nám.“
„Vy mně taky.“ Odpověděla Kushina a pokusila se o úsměv.
„S Inoichim a Chouzou jsme se opravdu zlepšili, měla bys nás vidět.“ Řekl s úsměvem a sedl si vedle ní.
„A pořád se hádáte o holky?“ Zeptala se s provokativním úšklebkem.
„Nevím jak kluci, ale já rozhodně ne.“ Odpověděl trochu dotčeně.
„Co ta změna?“
„Vzpomínáš na Yoshino?“ Zeptal se s širokým úsměvem.
„Chodíte spolu?“ Odpověděla mu otázkou.
„Jo.“ Řekl spokojeně.
Potom se zadíval na vesnici a zeptal se: „Je něco, co odtud chceš přinést?“
„Proč?“
„Protože jestli je, tak by bylo lepší, kdybych ti pro to skočil já nebo Minato, nemyslím si, že je dobrý nápad, abys tam chodila.“
„Myslíš si, že to nezvládnu?“ Zeptala se trochu dotčeně.
„Jen si myslím, že je zbytečné, abys tam chodila, na zemi v krvavé vodě tam leží spousta částí těl lidí, které jsi měla ráda, to je něco jiného než bitva, nevypovídá to nic o tvé síle, jen jestli jsi člověk nebo ne.“ Řekl a na chvíli se odmlčel. „Bylo mi příšerně, když jsem tam byl, a já ty lidi přitom ani neznal.“
„Cením si tvé starosti vážně, ale měla bych tam jít.“ Řekla a položila mu ruku na rameno.
Shikaku svraštil čelo, ale jinak neprotestoval, když se zvedla.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“ Řekl Minato, který se musel právě vrátit.
„Vyděl jsem už hodně bitev a mrtvol, ale tohle je něco jiného, Kushino. Oni nezabíjeli jen ninje, ale i obyčejné lidi, dokonce i malé děti.“ Dodal, když i tak zamířila k vesnici.
Kushina se po těch slovech zastavila a se zlomeným hlasem ze sebe vysoukala: „Ale já tam musím jít, nemůžu je jen tak tam nechat ležet, byli to mí přátelé!“
Minato k ní přišel a chytil ji za ramena, potom ji k sobě otočil čelem a zvedl její uslzenou tvář ke své.
„Nezůstanou nepohřbení, to ti slibuju, ale teď musíme jít zpátky do vesnice a říct Hokagemu, co se stalo, a on zařídí, aby byli všichni řádně pohřbeni.“
Kushina nebyla schopná nevěřit mu při pohledu do jeho nebesky modrých očí plných odhodlání a přesvědčení a tak musel přikývnout a nechat se oběma mladíky odvést do jejich rodné vesnice.