Nebylo nám přáno 25

"Kam to jdeme?" Zeptala se Kushina zmateně, když Minato i s ní zabočil jiným směrem.
"Ty už se chceš loučit?" Zeptal se s širokým úsměvem pro něj tak typickým.
"Neslíbil jsi mému otci náhodou, že mě vrátíš?"
"To by mohl být problém, ale chci jim dát šanci se vybalit." Odpověděl a stále se při tom usmíval lhostejný k jejímu nesouhlasnému pohledu.
Dívka se na něj zamračila, ale jinak nedala najevo nesouhlas. Byla si jistá, že by se otočil, kdyby mu to řekla, ale nebyla si už tak jistá jestli o to opravdu stojí a tak se nechala vést lesem plná protichůdných myšlenek.

Hikari stál před vůdcem vesnice, který netrpělivě přecházel po místnosti a neustále si něco brblal. Mladík si ho ještě nějakou dobu prohlížel, než ze sebe vysoukal: „Pokud nám nechali velký náskok, tak může trvat ještě dlouho, než se tu objeví, zatím není důvod k panice.“
„Myslíš, že tu zvládnu jen tak sedět a čekat?!“ Zeptal se poněkud ostřeji, než zamýšlel a otočil se na Hikariho.
Za jeho zády za oknem se dala rozeznat brána vesnice, kterou v tu chvíli smetla obrovská vlna.
Vůdce vesnice si uvědomil, co se děje během chvilky, když rozeznal v Hikariho tváři děs a otočil se.
„Co to znamená?“ Vysoukal ze sebe Hikari v zápětí.
„Mlžná!“ Procedil Kushinin otec skrz zuby a vyrazil ven z místnosti.
Hikari se ještě jednou podíval zmateně z okna a potom následoval příkladu svého nadřízeného.

„Páni! To je nádhera.“ Řekla Kushina nadšeně při pohledu z útesu na zalesněnou krajinu pod sebou, plnou nižších skal a potoků.
„Jo, narazil jsem na to při cestě do tvé vesnice, už v noci to bylo krásné, ale na tenhle pohled to nemělo.“ Řekl Minato a posadil se na okraj útesu a spustil nohy dolů.
Kushina se ještě chvíli kochala pohledem, než si k němu přisedla.
„Pořád spěcháš domů?“ Zeptal se jí mladík s úsměvem.
Dívka se letmo podívala na zapadající slunce, které pohled na krajinu dělalo ještě poutavějším, a potom tiše odpověděla: „Chceš jít přes noc?“
„Já ne a ty?“ Zeptal se na oplátku.
„Ne, jsou to naše poslední společné chvíle, nechci je strávit blouděním po lese.“
„Dobře a co chceš dělat?“ Zeptal se jí zvědavě.
„Pamatuješ si, o čem jsme mluvili předtím, než nás tvůj podřízený vyrušil?“ Zeptala se a podívala se na něj.
„Já ano a ty?“
„Tak o čem to bylo?“ Zeptala se místo odpovědi.
„Mluvili jsme o tom, že jsme na lásku neměli čas.“ Odpověděl Minato s úsměvem a přisunul se kousek blíž.
„Myslíš, že je tu ještě někdo, kdo by nás mohl vyrušit?“ Zeptala se s mírným ruměncem a otočila k němu tvář.
„Myslím, že ne.“ Odpověděl jí Minato a lehce ji políbil.
Polibek však skončil mnohem dřív, než by se mladíkovi líbilo, když se Kushina odtrhla.
„Tohle je hloupost.“ Řekla a svou tvář nechávala sklopenou.
„Proč?“ Zeptal se Minato trochu zoufale.
„Nemluvili jsme už o tom?“
„O čem?“
„Že se už neuvidíme!“ Řekla zkroušeně a otočila svou tvář od něj, aby nepostřehl lesknoucí se oči.
Minato se na ni chvíli díval, než jí zlehka položil ruku na rameno.
„Řekni mi, proč se musím zamilovat zrovna do tebe?“
„Já si kladu podobnou otázku.“ Přiznal smutně a otočil tvář k zapadajícímu slunci.
„Nesnáší, když mi snění přeruší realita.“ Řekla Kushina a také se otočila ke slunci.
„Asi tak za půl hodiny slunce zapadne a bude tma a taky zima.“ Konstatoval Minato s mírným zamračením.
„Rozděláš oheň ty nebo já?“ Zeptala se trochu nepřítomně.
„Já to udělám, klidně tu zůstaň.“ Řekl Minato a vyrazil k lesu, ze kterého jen před několika minutami přišli.

Když Kushina osaměla, znovu a znovu proklínala své srdce. Tak ráda by s ním zůstala, ale až příliš dobře věděla, že by to způsobilo válku a tak se po necelých dvaceti minutách zvedla a zamířila za světlem, které muselo vycházet z Minatova ohniště.
U ohně ho však nenašla a tak se natáhla na zem a aniž by si to uvědomila usnula.

Když se Minato vrátil k ohni se zásobami suchého dříví, sám pro sebe se usmál při pohledu na spící dívku a z batohu vytáhl deku, kterou přes ni přehodil, potom se sám vydal do říše snů, kde bylo všechno tak jednoduché a ona tam byla s ním.