Nebylo nám přáno 24

„Ano?“ Zeptal se Minato, když vyšel ze stanu.
„Vracejí se!“ Oznámil mu nadšeně jeden z velitelů.
Minato se spokojeně usmál a řekl: „Připravte náš odchod.“
Muž jen přikývl a odešel a Minato se vrátil do stanu.
„Co se stalo?“ Zeptala se Kushina zvědavě.
„Vracejí se zpátky.“ Oznámil jí Minato se smíšenými pocity.
Kushina s klidnou tváří, která neprozrazovala vůbec nic z toho, co se jí honí v hlavě, pouze přikývla.
„Už brzy tě vrátím.“ Řekl s úsměvem.
„Dobře.“ Odpověděla trochu ustaraně.
„Je všechno v pořádku?“
„Ano, jen jsem přemýšlela, jak moc velké škody armáda utrpěla.“ Odpověděla s trochu falešným úsměvem.
„Hikari?“ Zeptal se Minato a dívka uhnula pohledem.
Mladík si ji chvíli prohlížel, než řekl: „Musím udělat pár organizačních věcí, brzy se vrátím.“
„Dobře.“ Odpověděla dívka jaksi nepřítomně.

Minato se vydal za jedním z mála mužů, kterým opravdu věřil.
Ani v nejmenším ho ale nepřekvapilo, že se dotyčný povaluje na kopci a nepomáhá s přípravami.
„Ty lenochu jeden.“ Řekl Minato v předstíraném rozhořčení.
„Co bys čekal? Co jsem dorazil, tak mám sbaleno, a ostatní to snad zvládnou sami, stejně nemůžeme vyrazit dřív, než si budeme jistí, že se vrátili do vesnice.“ Řekl trochu nezaujatě a dál pozoroval mraky.
„A mohl bys na ně dohlédnout?“ Zeptal se Minato a posadil se vedle něj.
„Myslíš na naše nepřátele?“ Zeptal se Minatův kamarád a posadil se.
„Technicky vzato to už nejsou nepřátelé, jelikož jsme uzavřeli mír, ale ano, myslím je.“ Odpověděl klidným hlasem.
„Máš snad obavy, že svůj odchod jen hrají?“ Zeptal se mladík a postavil se na nohy.
„Nejde ani tak o to, že by nás chtěli podvést, spíš bych chtěl, aby ses podíval po jejich veliteli.“ Odpověděl Minato a taky se postavil.
„Jak ho poznám?“ Zeptal se Shikaku bez nějakého chození kolem horké kaše.
„Pamatuješ si na Hikariho?“
„To byl ten kluk, co dával pozor na Kushinu?“ Zeptal se na oplátku.
„Jo, to je on. Teď velí celé armádě.“ Odpověděl Minato klidným hlasem.
„A proč se po něm mám vlastně podívat?“ Zeptal se Shikaku už při odchodu.
„Chci se ujistit, že nic nechystá a taky, že je v pořádku. Ze své pozorovatelny jsem ho neviděl.“ Odpověděl Minato klidným hlasem.
„Velitel jen tak nemůže opustit armádu a tak musí jeho podřízení, že?“ Zeptal se trochu pobaveně Shikaku.
„Spoléhám na tebe, že bude všechno v pořádku a nezpůsobí to další válku, já musím zůstat s podřízenými.“ Řekl Minato s úsměvem.
„Spolehni se, aspoň se nebudu nudit.“ Odpověděl Shikaku spokojeně.
„Doufám, že ty se nezlobíš, žes sem jel zbytečně.“ Řekl Minato a zkoumavě si přítele prohlížel.
„Já nejsem dobrý typ na válku.“ Odpověděl pobaveně a vyrazil.
Minato se za ním chvíli díval, než vyrazil za ostatními veliteli chystat odchod.

„Už tam budeme?“ Zeptal se mladý shinobi svého velitele.
„Počkej ještě pár hodin a uvidíš na horizontu vesnici.“ Odpověděl mu s úsměvem a sám ho zkoumal.
I mladý ninja s čelenkou Mlžné uvázané kolem krku se podíval na horizont a také na velitele celé armády.
Muž s modrou kůží šel v přední linii a neustále něco říkal velitelům kolem sebe. Podle odhadu mladého ninji je nejspíš popoháněl i s jejich podřízenými. Zřejmě ani on se nemohl dočkat až uvidí vesnici Vodních Vírů, ale mladík měl stejně nepříjemný pocit, že z úplně jiného důvodu než on sám.

„Ahoj.“ Pozdravil Minato Kushinu, když se po několika hodinách konečně vrátil do stanu.
„Co tě tak zdrželo?“ Zeptala se dívka zvědavě.
„Musel jsem chystat odchod.“ Řekl omluvně.
Kushina jen přikývla a postavila se.
„Proč stáváš?“ Zeptal se zvědavě především proto, že ji chtěl o to samé právě požádat.
„Musí sbalit i tvůj stan ne?“ Zeptala se s úsměvem.
„Ano a právě proto jsem tady.“ Odpověděl s úsměvem.
„Tak, jak mě propašuješ ven?“
„Pomocí mé časoprostorové techniky a potom tě vezmu do vesnice, i když se trochu zdržíme, abychom tam dorazili až do armádě.“ Odpověděl a přistoupil k ní blíž.
Kushina se na něj usmála a nechala se chytit za ruku. Potom se svět kolem ní náhle změnil a ona se v závrati chytila Minata pevněji, aby neupadla.
„Jak to zvládáš?“ Zeptala se po chvíli, když si uvědomila, kde je nahoře a kde dole.
„To je cvik, ale asi jsem tě měl nejdřív varovat.“ Řekl zadumaně.
„Vyrazíme?“ Zeptala se, když se ho konečně pustila.
Mladík přikývl a pomalým krokem se vydal do lesa.

„Jsme tady.“ Řekl Hikari o několik hodin později skoro šťastně a prohlížel si vesnici vzdálenou jen pár minut cesty od nich.
Jeden z jeho pobočníků spokojeně přikývl a vydal se bezstarostně směrem k ní, aniž by si uvědomoval, že nebezpečí na ně už čeká, mnohem blíž než by si mysleli.
I Hikari po chvíli vyrazil dolů z kopce sužovaný starostmi o Kushinu i vesnici, takže si v nepozornosti nevšiml špeha s čelenkou skryté Mlžné, který se v tu samou chvíli vydal směrem od nich k lesu na východě, kde čekala pečlivě schovaná armáda připravená vyrazit.