Letní večer 05

„Takže se nudíš?“ zeptal se Neji po chvíli, když Tenten vypověděl všechny jejich nejnovější šílené sázky a cíle.
„No, trochu ano.“ odpověděla váhavě a opět se mu nedívala do očí.
„Takže hodně.“ konstatoval okamžitě a velmi spokojeně mladík.
„I kdyby, na Akademii si stejně musím odpracovat zbytek pololetí.“ odpověděla otráveně.
„To by se dalo zařídit.“ řekl Neji vesele.
„Ty jsi nějak nadšený.“ řekla a zvědavě zvedla hlavu.
„Vrátíš se k nám do týmu, až tě pustí z Akademie, ne?“ zeptal se a taky zvedl hlavu.
„To nevím.“ odpověděla a dopila svou sklenici.
„Jak nevíš?“ zeptal se trochu vyděšeně.
Tenten se na něj podívala a nadšeně řekla: „Počkej! Ty jsi mě přišel prosit, abych se vrátila?“
„Možná.“ odpověděl váhavě.
„Ano nebo ne!“ řekla a ukázala na něj prstem.
„Vlastně ano. Všem nám tam hrozně chybíš, ty prostě patříš k nám, vždycky to tak bylo.“ odpověděl s lehkým úsměvem.
„Jestli si opravdu myslíš, že ukecáme Hokage-sama tak snadno, tak pojďme hned, ještě není tak pozdě.“ řekla se spokojeným úsměvem.
„Raději ráno, dneska už má určitě práce dost. Vyzvednu tě v deset a půjdeme za ní, bereš?“ navrhl Neji.
„Od osmi mám Akademii.“ odpověděla trochu zklamaně.
„A v kolik máš přestávku na oběd?“ zeptal se po chvilce přemýšlení.
„Od půl dvanácté do jedné.“ odpověděla a úsměv se jí zase vrátil na tvář.
„Dobře. Přesně v jedenáct třicet pět před Akademií. Já musím domů, tak se měj.“ řekl, zaplatil za oba a rychlým tempem odešel.
Tenten se za ním jen usmála.

„Jsi zpátky.“ konstatovala Hinata a zvedla se z křesla, aby jí Neji nikam neutekl.
„Tenten se chce vrátit do týmu, už jen vyřídit nějaké formality.“ řekl nadmíru spokojeně a vyrazil nahoru do svého pokoje, aby se převlékl na trénink se strýcem.
Hinata se jen usmála a vrátila se ke knížce.

Tenten se vrátila domů, kde už na ni čekala zvědavá matka: „Co potřeboval?“
„Jen jsme si popovídali nic víc.“ odpověděla jednoduše, protože s ní nechtěla probírat návrat do týmu, dokud to nebude jisté.
„Přišel si jen promluvit?“ zeptala se nevěřícně a zvedla jedno obočí.
„Celou moji kariéru jako kunoichi jsme byli spolu v týmu, prostě jsem mu chyběla tak se na mě přišel podívat.“ odpověděla s pokrčením ramen a začala šlapat schody.
„Tak chyběla jo?“ zeptala se mamka a její tón naznačoval nějaký skrytý význam.
Tenten se nad ním zamyslela, ale nic moc ji nenapadalo.
„Co tím myslíš?“ zeptala se rezignovaně a zastavila se jen čtyři schody a dva metry od cíle.
„Leemu jsi nechyběla?“
„Nevím, asi ano.“ odpověděla zamyšleně.
„Ale ten nepřišel.“
„Ne.“
„No já jen, že to možná něco značí, že přišel Neji a bez Leeho.“ řekla s potutelným úsměvem a odešla do kuchyně.
Tenten se nad tím pousmála, tohle na své mamce milovala a nesnášela zároveň, čas od času ze zdálo, že jsou to spíš kamarádky, než matka s dcerou.
Tenten nad tím ještě nějakou dobu přemýšlela, než to konečně natrvalo zavrhla a usnula.

Den na Akademii se zdál stejný jako všechny ostatní, tedy k nevydržení. Děti dělaly nepořádek a hluk, kolegové ji neuznávali o nic víc než první den a její třída neudělala od minule vůbec žádný pokrok.
Dívka si otráveně povzdychla a podepřela si bradu rukou.
„Trápí vás něco?“ zeptala se jí drobná blondýnka.
Tenten se donutila usmát, než odpověděla: „Vůbec ne, jen jsem trochu unavená.“
Dívenka se na ni trochu zvědavě podívala a potom odešla.
Tenten se za ní chvíli dívala, než se vrátila k nepřítomnému zírání před sebe.
‚Tohle je asi jediné dítě,které mám aspoň trochu ráda, ostatní jsou jen nevychovaní hara...‘ Její myšlenky ale přerušily ruce, které dopadly na její ramena, a Tenten málem leknutím nadskočila.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“ omluvil se Neji, ale výraz jeho tváře i hlas prozrazovaly, že se docela dobře baví.
„Ještě není půl dvanácté ne?“ zeptala se trochu popuzeně.
„Ne, jen jsem tě chtěl vidět, Lee se senseiem chtěli běhat a to se mi moc nelíbilo.“
„Takže jaký jsi měl vlastně důvod? Že s nimi nechceš běhat, nebo že mě chceš vidět?“
„Oboje, kdyby to bylo jen to první, mohl jsem jít třeba i domů.“ odpověděl s úsměvem.
Tenten znovu projely hlavou máminy narážky, ale dostatečně rychle je zaplašila.
„Musíš, ale počkat až skončím.“ řekla a otočila hlavu opět k dětem.
„Tohle je trénink?“ zeptal se zvědavě, když si k ní přisedl.
„Ano, snaží se trefit do terče a já je musím hlídat, aby se při tom netrefili do spolužáka.“ odpověděla malinko znuděně.
„Tohle si dělala celé tři měsíce?“ zeptal se tiše a Tenten bylo jasné, že je to kritika.
„Ano aj.“ odpověděla otráveně a trochu naštvaně.
Neji se naklonil ještě o něco blíž k ní a zeptal se: „Za to ti vážně platí?“
„Chceš ránu?“ zeptala se provokativně a otočila k němu hlavu.
„Jestli jsi poslední tři měsíce dělala jen tohle a další sedavé činnosti, tak se nemám čeho bát.“ konstatoval kysele a odtáhl se trochu dál. Fakt, že se nemusel bát ani předtím, oba přehléhli.
„Abys věděl, já jsem aj trénovala.“ odpověděla naštvaně a vzdálenost mezi nimi, kterou Neji zvětšil, ona zase zmenšila.
„Dobrý den.“ pozdravily je dvě dívky s chichotáním a Tenten se od Nejiho zase odtáhla.
„To je váš kluk?“ zeptala se jí jedna z nich s ještě větším chichotáním a Tenten bylo jasné, že rudne.
„Kamarád a je na odchodu.“ opravil je Neji a zvedl se.
„Kam jde?“ zeptala se ho Tenten udiveně.
„Jdu se trochu projít. Vrátím se za půl hodiny, to už budeme moct jít k Hokage-sama.“ odpověděl už při odchodu.
Tenten jen mlčky přikývla, i když ji nemohl vidět.