Pouto Klanů 5: Ten nejdokonalejší úsměv

Horko. Nesnesitelné horko. To bylo to jediné, co cítil. Nic neviděl. Párkrát zamrkal, jako by tu temnotu mohl odehnat. Nic. Takže se mu to jen zdálo. Jeho jedinečný anděl byl jen sen. A on byl opravdu slepý. Zvedl ruce před sebe, hned je ale rychle spustil a zuřivě si je přitiskl k tělu. Horko se totiž téměř zdesetinásobilo, už bylo víc než nepříjemné, bylo nesnesitelné. Pomalu pohnul hlavou, jako by si tím mohl alespoň na chvíli vrátit zrak a prohlédnout si prostředí, kde se nachází. Bezvýsledně. Když už si byl stoprocentně jistý, že mu jeho oči nepomohou, nastražil sluch a soustředil se výhradně na tento smysl.
„To ne!“ problesklo mu hlavou. „To snad ne! Znovu už ne!“ Stejně jako před chvílí před sebe napřáhl ruce a – bolest nebolest – se rozběhl rovnou za nosem. Vrhlo se to na něj, jako smečka hladových vlků. Hrubě o něj otírali svou srst, až mu spalovali kůži. Drápy mu do krve drásaly záda. Strkali do něj svými těžkými těly, sbíhali se k blížící se hostině.
Doufal, že tohle už nikdy nezažije. Už nikdy nechtěl být zajatcem nemilosrdných plamenů. Už nikdy nechtěl zažít ten pocit, že je stravován ohněm. Chtěl zpátky ke svému andělovi, chtěl pryč z tohoto horoucího pekla. Chtěl…
Ať už chtěl cokoli, plameny to nebraly na vědomí. Znovu a znovu se na něj vrhaly, znovu a znovu ho spalovaly. Cítil, jak je každou chvílí blíž k šílenství. Bral by to. Bral by všechno. Jen aby tohle skončilo. Jakmile si tohle pomyslel, plameny začaly zvolna ustupovat. Bláznovství se k němu blížilo jako ledová královna, hasilo oheň, jak k němu natahovalo své dlouhé kostnaté ruce. Naklonil se k němu o něco blíž, kapky potu a čerstvé krve na rukou mu začaly mrznout. Ale co. Lepší než oheň. Naklonil se ještě víc. Zima už téměř převzala kontrolu. Cítil se jako v ráji. Zbýval jeden poslední krok. Už už se chtěl naklonit, odevzdat se zimě. Vtom se mu ale jeden z vlků nemilosrdně zakousl do ramene, aby ho skolil.

„Itachi?“ slyšel jakoby z druhé strany. „Itachi?“ rychle otevřel oči. Jakmile spatřil svého anděla, věděl, že je v bezpečí. Plameny už na něj nedosáhnou. Nepříjemnou bolest na rameni nahradilo příjemné mravenčení jejího dotyku.
„Proboha.“ Vydechl. Hrůza toho snu ho stále ještě neopustila. Očima se vpil do těch jejích. Nechtěl vidět nic jiného. Najednou ho popadla neskutečná úzkost. Chtěl být malé dítě, vrhnout se jí do náruče jako matce a nechat se utěšit, chtěl, aby ho jemně hladila po vlasech a chlácholila, že všechno bude v pořádku, že se to vrátí do starých, zajetých kolejí.
Co si ale vlastně představoval pod těmi zajetými kolejemi? Chtěl dál čekat na Sasukeho? Chtěl se sžírat tím, co provedl jemu i zbytku své rodiny? Na to existovala jediná jednoznačná odpověď. Ne. Už tím strávil dost času. Teď dostal od Boha druhou šanci. A byl si jistý tím, že teď má za úkol něco jiného.
„Další noční můra?“ ozvala se modrovláska soucitně a vytrhla ho tak z přemýšlení. Beze slova kývl a zaplašil plameny, které se opět začaly živě promítat v jeho mysli.
„O čem se ti zdálo?“ zeptala se soucitně. Sklopil hlavu, aby neviděla jeho vyděšený výraz. Má jí to říct? Má si to nechat pro sebe? Nechtěl si ten sen připomínat, ale měl jakousi nevysvětlitelnou potřebu se s ním někomu svěřit.
„Oheň…“ špitl téměř neslyšně „Všude bylo jen horko a plameny… a…“ Pevně stiskl víčka. Bál se vyslovit tu poslední věc. Bál se, že když ji vyřkne nahlas, stane se skutečností. Stiskl pěsti a otevřel ústa k poslední větě.
„A byl jsem slepý.“
Jakmile to dořekl, nastalo ticho, které trvalo několik minut. Bylo slyšet jenom mělké dýchání. Nikdo nepromluvil, nikdo se nepohnul, i okolní les jakoby naráz utichl.
„Jsi slepý vždy, když se ti zdají ty sny?“ prolomila mlčení Hinata, sledujíc Itachiho, který měl od chvíle, kdy naposled promluvil, ještě stále sklopenou hlavu. Černovlásek neodpověděl hned. Až po několika minutách se ozval jeho slabý hlas.
„Ne, tohle bylo poprvé.“ Další neúnosné ticho. Vtom ucítil, jek ho jemně bere za ruku. Překvapeně se na ni podíval.
„Moc na to myslíš. Netrap se tím. Netrap se svou minulostí. Teď máš možnost všechno napravit. Já… myslím, že tě ty sny mají varovat. Že tě mají odradit od toho, abys zabíjel. Možná, že když se tím budeš řídit, skončí. Nemysli, na boje, nemysli na zabíjení. Najdi si jiný smysl života…“ Její hlas se vytratil mezi kmeny stromů, Itachi měl přesto pocit, jako by mu její slova stále rezonovala v hlavě. Jako by ho její hlas vytahoval z nicoty, pro kterou se toho dne rozhodl. Toho dne, kdy přijal onu osudnou misi, která nenávratně změnila budoucnost Skryté Listové.
Přemýšlel nad jejími slovy. Je snad možné, že má pravdu? Prolétlo mu hlavou. Chtěl to zjistit. Ale nejen to. Chtěl ji více poznat. Chtěl se znovu vrátit do Listové. Chtěl znovu spatřit svého malého brášku. Chtěl… Chtěl… Chtěl všechno napravit.
Vrátil se z myšlenek zpátky do reality. Pomalu, s vypětím všech sil, se vyškrábal do sedu. Rozhlédl se. Hinata právě pár metrů od něho ochutnávala vařící se jídlo.
Najdi si jiný smysl života. Problesklo mu hlavou. A v tu chvíli, jako by do sebe všechno zapadlo…

Seděl na dece, v rukou svíral misku s horkou polévkou a bezmyšlenkovitě odfoukával sloupky páry, které z ní neustále vytrvale stoupaly. Bystrýma očima sledoval modrovlásku naproti sobě. Stejně jako on objímala dlaněmi keramickou nádobku a chladila tekutinu v ní svým dechem. Pár okamžiků nato sáhla po lžičce, aby se nasytila. S téměř dokonalou přesností její pohyby napodobil a za pár chvil už i on polykal lžičku po lžičce pečlivě připravený pokrm. Celou tu dobu z ní ale nespouštěl oči. Tvářila se nějak…napjatě. Celou dobu, co jedli, se vytrvale mračila na svou porci. Když usrkla poslední kapky polévky, Itachi už to napětí nevydržel.
„Děje se něco?“ zeptal se a upřel na svou společnici starostlivý pohled. Pár sekund jako by se probouzela z transu, v němž strávila celý ten čas kdy jedli.
„Kdepak, jak tě něco takového napadlo?“
Itachi nadzvedl obočí a na tváři se mu usídlil pobavený úsměv.
„Možná, že nějaký čas jsem byl slepý, ale teď vidím až moc dobře.“ Řekl a hned nato dodal „A i kdybych byl slepý, nemohl bych si nevšimnout toho, jak jsi napjatá.“
Několik sekund naplňovalo okolní prostor jen ticho a mezi dvěma lidmi na mýtině probíhal tajný souboj. Ani jeden nechtěl prohrát, ani jeden nechtěl promluvit jako první. Nakonec to ale modrovláska vzdala.
„Máš právo to vědět, vlastně se tě to přímo týká.“ Pronesla s povzdechem a svým ustaraným pohledem sledovala zem, jako kdyby tam viděla něco náramně zajímavého. A potom se opět nadechla, připravena vyslovit ta slova, k nimž se odhodlávala už takovou dobu.
„Jenom jsem přemýšlela, jak to s námi bude dál…“
___

Když sebou najednou začal ze spaní házet a tiše sténat, byla jsem si docela jistá tím co se děje, Bleskurychle jsem vstala a svižnými kroky překonala několikametrovou vzdálenost, která nás dělila. Vždyť usnul teprve před chvílí! Položila jsem mu ruku na čelo. Měl teplotu. S povzdechem jsem ho jemně chytila za ramena a pokusila se s ním zatřást. Jedinou jeho reakcí bylo další, mnohem silnější a bolestivější zasténání. Tiše jsem zaklela a hned nato se vystrašeně rozhlédla kolem: Díkybohu, nikdo to neslyšel. To je taky nápad, třást s ním, když má po celém těle těžké spáleniny! Vynadala jsem si v duchu. Jenže… jak ho mám teda vzbudit? Opět zasténal a neovladatelně sebou trhl. Povzdechla jsem si. Neměla jsem na vybranou.
„Omlouvám se…“ zašeptala jsem tiše, i když jsem věděla, že to neuslyší a hned nato jsem ho opět vzala za ramena a důrazně s ním zatřásla. Doufala jsem, že tím neotevřu jeho rány.
„Probuď se, už je to v pořádku!“ Zakřičel a odrazil mou ruku pryč. Začala jsem se o něj už vážně strachovat. Ještě nikdy se nestalo, že bych ho musela budit tak dlouho. Copak se nechce probrat? Zašeptala jsem si s obavami sama pro sebe. Jemně jsem mu položila ruku na tvář.
„Itachi?“ zašeptala jsem se zoufalou touhou, že ho proudí volání jeho vlastního jména „Itachi?“
S prudkým oddechováním otevřel oči a upřel je do těch mých. Jeho hruď se rychle rytmicky zvedala a zase klesala, o něco pomalejším tempem, než které udávaly zběsilé údery jeho srdce. Jeho oči jako by se snad na chvíli zalily náznaky slz, ty ale zmizely dřív, než jsem je vůbec stihla pořádně rozeznat. Své emoce stále skrýval dokonale, to jsem musela uznat.
Díkybohu, už přišel k sobě.
„Proboha.“ Vypustil ze rtů šokovaně a vydýchával děsivý sen. Jeho oči očividně opouštěl spánek a on s každou sekundou stale víc a víc vnímal realitu. Rozhlédl se kolem, po vrcholcích stromů, jako by se chtěl ujistit, že všechno nebezpečí již pominulo. Nakonec se jeho pohled opět zabodl do mých očí, jako by v nich hledal jakousi útěchu. Neuhla jsem pohledem, jen jsem ho dál chlácholivě hladila po tváři svou dlaní.
„Další noční můra?“ špitla jsem soucitně a snažila se z jeho očí vyčíst odpověď dřív, než mi ji objasní jeho hlas. Nemusel nic říkat, tohle by poznalo i malé dítě.
„O čem se ti zdálo?“ Tu otázku jsem vypustila z úst dřív, než jsem ji stihla vůbec pořádně promyslet. V jeho tváři se objevily rozpaky a váhání. Copak byla ta otázka až tak osobní? Prolétlo mi hlavou a téměř zároveň s tím mi došla i odpověď na tuto nevyřčenou otázku. Ano. Užuž jsem otevírala pusu, abych svého společníka zavalila omluvami, když byl tok mých myšlenek náhle přerušen jeho chraptivým hlasem.
„Oheň…“ špitl téměř neslyšně „Všude bylo jen horko a plameny… a…“ Pevně stiskl víčka, jako by se odhodlával k dalším slovům. „A byl jsem slepý.“ Přeběhl mi mráz po zádech. Jak chladně vyzněla ta slova! Jako by ho v tom snu společně se zrakem opustil i život. Několik minut jsem překonávala tu nepopsatelnou hrůzu, než jsem se konečně odhodlala promluvit. V tuto chvíli jsem považovala za nejdůležitější přimět toho zlomeného muže vedle sebe, aby mluvil a ulehčil tak trochu svému trápení.
„Jsi slepý vždy, když se ti zdají ty sny?“ Další osobní otázka. Doufala jsem však, že když mi zodpověděl tu první, učiní stejně i u další. Mnohem více mi ale šlo o to, abych zaplašila ten ledový hlas.
„Ne, tohle bylo poprvé.“ Špitl. Očividně to nechtěl dál rozvádět. Upřeně jsem se mu zadívala do obličeje. Jeho výraz byl úplně prázdný. V tu chvíli se moje tělo pohnulo. Nedala jsem k tomu žádný podnět. Bylo to jako instinkt. Teď jsem byla matka a on se stal mým dítětem, malým synkem, který potřeboval utěšit. Nic víc, nic míň. Moje ruce se dál natahovaly směrem k těm jeho, až je skryly mezi sebou. Jeho dlaně byly snad ještě chladnější než jeho hlas, bylo-li to vůbec možné. Překvapeně se podíval na své ruce, skryté v mých dlaních a potom se mi zadíval do očí. Nadechla jsem se.
„Moc na to myslíš.“ Začala jsem. „Netrap se tím. Netrap se svou minulostí. Teď máš možnost všechno napravit. Já… myslím, že tě ty sny mají varovat. Že tě mají odradit od toho, abys zabíjel. Možná, že když se tím budeš řídit, skončí. Nemysli, na boje, nemysli na zabíjení. Najdi si jiný smysl života…“ Nechala jsem svá slova zaniknout v šustotu listí na stromech. Jeho výraz se změnil. Bylo vidět, že se vrací daleko do své minulosti a přemýšlí o slovech, která jsem právě pronesla. Jako by přestal vnímat realitu. Tentokrát to ale nebylo špatné. Ten muž si víc než cokoli jiného potřeboval utřídit myšlenky. A na to stačí sám, teď už ji k ničemu nepotřebuje. Udělala vše, co mohla, zbytek už je jen a jen na něm. Opatrně rozevřela své dlaně a nechala jeho ruce volně ležet na jeho nyní už pravidelně se zvedající hrudi. Co nejtišeji vstala a vydala se zpátky ke kotlíku s polévkou. V zádech ucítila jeho pohled, ale neohlédla se. Věděla zcela jistě, co by uviděla.

„Děje se něco?“ zeptal se a vytrhl mě tak z přemýšlení. V ruce jsem držela misku s polévkou, kterou jsem do sebe bezmyšlenkovitě házela. Ach jo. Asi si všiml mého rozrušení. Kéž bych tak uměla skrývat své emoce stejně precizně, jako on!
„Kdepak, jak tě něco takového napadlo?“ odporovala jsem. Jeho úsměv by mě srazil na kolena, kdybych neseděla. Jak proboha mohl člověk s tak nádherným nevinným úsměvem udělat zvěrstva, jakých se dopustil? Jak mohl vypadat tak neuvěřitelně… dokonale? A jak bylo vůbec možné, že si neuvědomil, jak na mě jeho úsměv zapůsobil!?
„Možná, že nějaký čas jsem byl slepý, ale teď vidím až moc dobře.“ Řekl pobaveně a hned nato dodal: „A i kdybych byl slepý, nemohl bych si nevšimnout toho, jak jsi napjatá.“
Pokusila jsem se vytěsnit ze své mysli jeho úsměv a najít smysl v jeho slovech. Po chvíli se mi to naštěstí povedlo. A musela jsem dát jeho slovům za pravdu.
„Máš právo to vědět, vlastně se tě to přímo týká.“ Pronesla jsem a hned nato sklopila hlavu. Jak mu to jen mám říct?
„Jenom jsem přemýšlela, jak to s námi bude dál…“ začala jsem neurčitě. „Lidé z Konohy po mě pravděpodobně pátrají.“ Zpětně jsem se zamyslela nad tím, co jsem řekla. Na mysli mi vytanul otcův obličej a jeho neustále přísný výraz. Došlo mi, že jsem tu větu špatně formulovala. Určitě po mně pátrají. „Měla bych se co nejdřív vrátit domů. Ale…“ nebyla jsem schopná pokračovat.
„Ale nevíš, co se mnou, je to tak?“ Pomalu jsem začala uvažovat o tom, jestli mi náhodou nečte myšlenky. Když byl prostor kolem nás vyplněn tichem už delší dobu začala jsem přemítat o tom, jestli bych se mu neměla podívat do očí. Jak na ty mé řeči asi zareagoval? Prolétlo mi hlavou. To napětí bylo už moc silné. Nevydržela jsem to a vpila se očima do těch jeho. Do jeho dokonale fialkových očí, které jsem vídávala celý život a přitom je před pár dny viděla poprvé. Poprvé v jeho obličeji. Ale neviděla jsem v nich žádný hněv ani výčitky. Jak to? Podivila jsem se. Copak nezuří?
„To je v pořádku,“ promluvil dřív, než jsem vůbec stihla zaznamenat pohyb jeho rtů. Jeho hlas mě zahřál u srdce. Jako bychom si vyměnili role. Teď tu byl on tou osobou, která utěšovala.
„Půjdu s tebou, pár kilometrů mě nezabije a můžu se utábořit kousek od hranic Listové. Dokážu se postarat o to, aby mě nenašli a…“ ztichl. „Pokud ti to tedy ovšem nebude vadit…“ dodal tlumeně. Na tváři se mi usadil úsměv. On měl řešení snad vždycky. Sledovala jsem jeho obličej, zbrázděný obavami a snažila se přijít na způsob, jak na něm znovu vykouzlit ten úsměv. Nakonec jsem se rozhodla říct to první, co mě napadlo.
„Takže… kdy se vydáme na cestu?“ Chvíli na mě upřeně hleděl. A pak jsem znovu poděkovala Bohu za to, že sedím, a nemohou se mi podlomit kolena.