Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 25. - Šéfova alergie vrcholí

Noví psí spolubydlící si samozřejmě hned začali zajišťoval náležitou pozornost. Sasori s Deidarou nebyli jediní, kteří se divili šéfovému svolení je tu nechat. A Konan si je přímo zamilovala, což chvílemi dohánělo Peina k žárlivosti. Jen Kakuzu hudroval, že jejich chov organizaci zbytečně moc finančně zatíží. Dokonce Hidanovi dal návrh, že by je mohl jakoby „náhodou“ obětovat, ale Hidan to odmítl, protože Jashin by rozhodně takové oběti nepřijal. Pravým důvodem byl jeho osobitější vztah k onomu bílému štěněti, které Tobi pojmenoval po něm.
Ale s jejich přítomností také přibyly nové služby – venčení, krmení a uklízení tvz. „psí špíny“. Tyto služby, podobně jako vaření, uklízení, vytírání, vynášení odpadků, nakupování a takové ty klasické domácí práce, se střídali v pravidelném rozvrhu mezi všemi členy. Úlevy Pein povolil pouze Konan a sobě.
Deidarovi, který už nemusel psy každý den tajně pašovat z domu a do domu, se tím také pořádně ulevilo a už se těšil, jak se období dřívějšího psího skrývání, ukrývání, přenášení, odnášení, přiášení a ulízení brzo zapomene.
Byly tu ovšem okolnosti, které zvláště jednomu černovlasému mládenci nedávali spát. Itachimu hodně vrtalo hlavou, proč má Tobi a zvláště Deidara ke psům tak blízký vztah a také, proč štěňata už neslyší na jiná jména, než na Sasori, Hidan a Itachi. A protože neměl mhono jiné zábavy, nenápadně se vyptával Deidary a poté i Tobiho, jelikož Deidara nejevil ochotu cokoliv prozradit.
Tobi sice projevil zájem si s Itachim popovídat, ale z jeho odpovědí, kvůli značné zmatenosti, mu vůbec nepomohli. Ovšem jeho slídivé až vlezlé chování zase padlo do oka Sasorimu. Ten již sledoval několikátý Itachiho pokus vyzpovídat Deidaru. Deidara ovšem hned, jak na zaklepání otevřel dveře a zjistil, že je to jen Itachi, zabouchnul a odbyl Sharingana slovy: „Nebuť zvědavej, budeš brzo slepej.“
Loutkař si Itachiho odchytnul chakrovými vlákny a optal se ho, proč se tak vyptává.
„Tobě to tak budu vykládat, ty vlezlý dřevo,“ odseknul Uchiha.
Sasori přimhouřil oči. „O tom, kdo je tu vlezlý, bych se hádal. Tak proč ta zvědavost?“ Po chvíli ticha Sasori odtušil, že bude muset přitvrdit. „Hele koukni, mám tě doslova jak loutku na provázku. Klidně si tě odtáhnu k sobě a strčím do tebe něco, po čem už budeš povídat ochotněji.“
„Nedělej jako by se nic nestalo,“ odsekl Itachi, „copak ti není celá tahle věc se psy divná? Jen mě zajímá, jak je možné, že šéf ty psy takhle snáší. A jeho se vyptávat nemůžu, tak to zkouším oklikou,“ zabručel a zakoukal se do země.
„Přes ty, kteří s tím pravděpodobně něco společného mají,“ doplnil s pokýváním hlavy Sasori.
Blonďák poslouchal za dveřmi a jakmile mu ta výpověd zaběhla do uší, otevřel a s povzdechem řekl: „A já myslel, že vyzvídáš pro šéfa.“ Na Itachiho tázavý pohled doplnil, že zná Itachiho podlézavé informační službičky.
„No, ale je pravda, že nám tu zástává pár otazníčků, na které jsme si dosud nenašli odpověď,“ zamyslel se Sasori.
„Ah, Mistře nezačínejte s tím zase, copak nechápate, že už tuhle záležitost bych velmi rád uzavřel nehledě na otazníčky, hm?“ Zamručel Dei.
„Ale no tak! Nedělej, že tě nezájímá, proč šéf se tolik psům vyhýbá, i když na ně žádnou alergii nemá,“ řekl Sasori. „No víš Itachi, my jsme taky trošku pátrali už předtím,“ doplnil na Itachiho nevyslovenou otázku: „Jak to, že o tom víte?“
Po chvíli se Saosri obrátil na Deidaru. „Že bychom to zase rozjeli? Itachiho snad zasvětit můžeme, ne?“
Blonďák po váhavé chvilce kývl, pustil je oba do jeho pokoje a vylíčil Itachimu celou psí histurku, počínajíc dnem, kdy mu Deidaru a štěňata představil Tobi.

A po nedlouhém domlouvání a plánování …
„Deidaro, teď už je na couvání pozdě!“
„Já už předtím málem skončil jako hromádka sekané, nerad bych to riskoval znovu,“ bručel ještě trochu vyhýbavě blonďák, ale nikdo si ho nevšímal. Po chvilce mlčení se úplně vzdal a následoval své dva spoluparťáky s jedním malým chlupáčkem pojmenovaným po Hidanovi v ruce, který radostně vrtěl ocáskem a neustále se snažil Deidarovi olíznout tvář.
„Tak jdeme na to, šéf právě vychází z jeho kanceláře. Jdeme ti připravit půdu, tak to pak nezkaz,“ zašeptal k Deidarovi Itachi.
„Stejně budu radši, když rozhodující krok nebudu mít na odpovědnosti já, hm!“ Odvětil Dei a strčil pejska do ruk Itachimu.
Ten si ho ovšem nechtěl nechat. „Hele tohle jsme už probírali, tak-“
„Nechte toho, Itachi vem ho a jdem na to, než nám šéf zmizí,“ přerušil je Sasori a Deidara dychtivě přicupital před Itachiho. Se Sasorim ho takto dokonale kryli před šéfovým zrakem, takže si Itachiho ani nevšiml, když přišli těsně k němu.
„Co vy dva chcete?“ Zabručel Pein, když mu zastoupili cestu tak, aby nemohl odejít.
„Šéfe, máme pro vás překvapení,“ zatrililkovalo umělecké duo dvojhlasně a odstoupilo od sebe.
„Hidan vám chce dát pusu!“ vyhrkl Itachi, vystupujíc z „davu“ a podstrčil šokovanému zrzkovi pod nos ono čistě bílé štěně, které šéfa radostně olízlo.
Sídlem proletěl zvuk velmi podobný lodní siréně, následně druhým patrem (kde se nacházela kancelář) proletěla tlaková vlna, což se výrazně projevilo opadem omítky v okolí.
Co se týče místa činu, na jedné straně chodby leželi na hromadě tři omráčení ninjové a na druhé straně poskakoval ječící Pein s Hidanem zakousnutým v ruce. Pes, jakmile zavětřil nebezpečí, tak ihned instinktivě jednal a držel se zuby nechty (hlavě těmi zuby), aby nebyl odván Peinovým jutsu. Nakonec Hidana setřásl a ten s kňučením utekl do bezpečí. To už se špionážní trio probralo a odtušilo nebezpečí plynoucí z běsnícího Peina.
„VY...“
„Já to říkal, já to říkal,“ pištěl Deidara a statečně se kryl za Sasorim. Ten navzdory své lhostejné povaze vypadal též vystrašeně a Itachi přemýšlel, kudy by nejlépe poninjovsku zmizel.
Pein se na ně rozkřičel a už už se chystal použít chakru, když se sem přiřítila Konan, Kakuzu, Kisame a Tobi, který nesměl u ničeho chybět.
Konan zastavila Peina a ostře na něj vyletěla, že stašným způsobem boří dům, div že se už nepropadlo celé patro. Totiž když slyšela jeho vřískot, věděla, že něco není v pořádku, a spěchala zajistit situaci. Kakuzu ji následoval se svým zápisníčkem, aby zaevidoval a pořešil odpisy škod na majetku a Kisame se přidal ze zvědavosti. Tobi se pak přichomýtl cestou. Teď ještě ze svého pokoje vystrčil hlavu Hidan, kterého z odpoledního šofíka probudit nezvyklý hluk.
Šéf na Konan zaječel, že na něj nemá ječet, a hned začal nadávat vinikům, že navzdory jeho alergii si na jeho účet tropí takové blbé vtípky.
Itachi zavětřil vhodnou dobu a vyšel do ofenzívy. „Jaká alergie? Vždyť to s vámi nic nedělá!“
„Jo, žádnou alergii ve skutečnosti nemáte!“ Přidal se Sasori.
Šéf vytřeštil Rinnegan rozčilením. „Cože? Co si-“
„Zkoušeli jsme to na vás několikrát ještě před tím, než se ta smečka sem oficiálně nastěhovala. Dali jsme vám ty chlupy do oblečení, do postele i do jídla. Nemělo to na vás absolutně žádný efekt,“ dopověděl Deidara.
Nastal moment tichého překvapení. Pein nenacházel slov. „Co-že-jste-si-to-dovolili?“vychrlil a z hrůzy, že jedl psí chlupy, mu naskákaly na tváři pupínky.
„To je vskutku zajímavé,“ podotkl Kisame a Hidan pokýval hlavou, zatímco Kakuzu se zžíral vztekem kvůli nákladům na opravu nešťastné zničené zdi.
Itachi šéfovi pomalu zopakoval jejich nekalé aktivity a nahlas zapřemýšlel, jak že je to s tou pověstnou alergií.
Šéf vykřikl, že tohle nechtěl slyšel. „Jak jste si mohli dovolit bez mého vědomí mě takhle testovat a navíc sem přivést psy?
„Ale šéfe, když já ho sem bral, byl jenom jeden. Nemůžu za to, že se Dedara rozmnožila,“ ozval se Tobi.
V tom se ozval Kakuzu, „cože, ještě další hladové krky?“
Následoval Hidanův smích„Cože? Deidara a děcka? Si děláš-“
„Ne já! Tobi myslel tu velkou fenu!“ Rozkřikl se Dei.
„Cože, jak Deidara! Ta fenka se jmenuje přeci Konan? Proč jste ji pojmenovali tak stupidním jménem!“ Vykřikl Pein, a pak tišeji spíše pro sebe dodal, „tak proto na ni vždy volal Deidaro.“
„Konan, no to je stupidní jméno. Proto jsem ji pojmenoval Deidara. A navíc chlap potřebuje chlapské jméno. Alespoň dokud jsem si myslel, že je to chlap, ale to už slyšela na Deidaru,“ bručel si pro sebe Tobi.
Sasori začal hned uklidňovat Deidaru, že jeho jméno není tak hrozné.
„A šéfe, jak to s tou alergií tedy máte?“ zeptal se Itachi nevinně.
„Když to tak moc chcete vědět, tak vám to tedy konečně povím. Pak už mi snad dáte s tím pokoj. Nesnáším psy a nemůžu je vystát! Víte jak moc jsem se musel přemáhat, abych tuto rodinku Konan povolil?“
„Ale Peine proč?“ ozvala se Konan.
„Jednou, když jsem šel ze školy domů, tak mi jeden čokl sebral svačinu. Byl to můj nejoblíbenější sendvič se salátem a se sýrem. A pak to ještě přede mnou sežral! A když jsem mu ten sendvič chtěl vzít, tak se ještě na mě tak škaredě podíval!“ vzlykl Pein a ostatní jen tiše zírali, jak se jejich obávaný šéf vyzpovídává ze svého životního traumatu. „Nikdy na to nezapomenu. Nikdy nezapomenu na ty hrozné oči plné výsměchu a na tu tlamu plnou zčernalých zničených zubů, co pomalu drtila moji svačinu,“ zafňukal Pein zničeně.
Konan ho nežně objala a odvedla ho mimo dění, aby ho uklidnila. Ještě za rohem na skupinku houkla: „Vy ho vždycky musíte tak vystresovat! Kdyby jste si radši našli jinou zábavu.“
„To bylo celkem zajímavé,“ ušklíbl se Hidan a odešel se věnovat své jiné zábavě. Pobavený Kisame též zmizel a i Kakuzu se chystal k odchodu.
„Mimochodem, být vámi tak raději zmizím,“ houkl Skrblík na Itachiho, Sasoriho a Deidaru, kteří stále seděli v koutě, než zmizel v dolních patrech.
„Jo, to bude asi pravda,“ zamumlal Itachi.
„Proč?“ optal se Loutkař.
„Ono to šéfovi za chvíli dojde …“ zabručel temně Uchiha.
„A co?“ Nechápal ještě Tobi, který nadále zůstal nahoře s triem provinilců.
„VY TŘI A TOBI! KE MNĚ DO KANCELÁŘE! IHNED!“