Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 24. - Večer plný překvapení

Hidan přislíbil, že se jisté místnosti bude do večera vyhýbat a raději ani nezjišťoval důvod Deidarova jednání.
Mistr výbuchů už si mnul ruce, jak mu to všechno dobře vychází. Sasori se mezitím psychicky připravoval na večer, který měl strávit s Peinem, Konan, a také s Marcusem a nyní mu na starost přibyla i psí smečka. Docela ho překvapilo, když mu Deidara oznámil úspěch, což Hidan dokonce i nevrle potrvdil.

Deidara odešel s Tobim pracovat na prozatímním úklidu přechodného pokoje mazlíčků. Sasori přes den přemýšlel, co večer. Psy by mohl nechat venku přivázané za vodítko. S tím snad velice problémy nebudou. Hlavně se obával dalšího setkání s Marcusem. Nevěděl, jak dlouho ještě jeho mozek ustojí Marcusovy neustálé ataky a bál se, že tentokrát si ten teplouš dá opravdu záležet. Vždyť mu dal jasně najevo, že tam jde naposledy!
Loutkař ponořil obličej do dlaní. Snad už to nějak přečká.

Sasori vyšel z domu a za ním na vodítkách si to vesele cupitali fenka Deidara se štěňaty. U Sasoriho byste i sebemenší veselí hledali opravdu těžko. Celé odpoledne meditoval a uklidňoval se, že zvládl mnoho ještě nebezpečnějších a obtížnějších misí a tohle je jen další nepříjemný úkol v pořadí. Ale už to tak dobře nefungovalo. Cestu schválně protahoval a byl čím dál více nesvůj. Když došel před restauraci U Sladké růže, měl už několik minut zpoždění. Ke zhoršení jeho nálady přispěl i Marcus, který ho již nedočkavě vyhlížel před restaurací a začal ho hned nadšeně vítat.
„Ahoj Sasori, tak rád tě vidím. Jak se máš?“
„Eh mno ujde to,“ odpověděl Loutkař s kyselým výrazem ve tváři.
„Tak jen pojď dál,“ zval ho radostně Marcus a oslnil Sasoriho odleskem svých zubů. Pak si všiml i psí společnosti.
Než něco stačil říci, Sasori vykřikl, že to jsou psi jeho kamaráda. „A on se dnes o ně starat nemůže, tak jsem se mu nabídl. Budou hodní, ani o nich nebudem vědět,“ dodal rychle.
„Aha myslíš … tamtoho tvého kámoše s tou ledvinou?“
Sasori chvíli přemýšlel, co Marcus myslel pod pojmem „tamtoho tvého kámoše s tou ledvinou“, když si matně vzpomněl na jejich poslední rozhovor a na to, jak Marcusovi vylhal, že kámoš Deidara čeká na transplantaci ledviny. Pak si pozvdechl a přikývl. „Ano, patří Deidarovi.“
Marcus se rozzářil, „áno, Deidara. Nemohl jsem si vzpomenout na jeho jméno. Ovšemže, věřím že neudělají žádnou neplechu.“
Sasori se pousmál a hlavou mu problesklo škodolibé „Kéž by něco provedli“. Ale to už Marcus navázal hovor a nazvdory Sasoriho odporu ho vzal za ruku a odtáhl si ho do své kanceláře. Psy nechali v jedné z vedlejších kanceláří. Jen co zaklaply dveře, Loutkářův estetický vkus se začal silně vzpouzet. V místnosti byla zastoupena slušná část teplých odstínů barev, nejvíce červené a meruňkové, navíc celé místnosti vévodila nová růžová pohovka. Sasorimu se hned vybavila jeho zdejší poslední návštěva, kdy ho Marcus pozval na oběd a vlastně naplno odhalil svou homosexuální přítulnost. Od té doby zde kromě pohovky přibylo několik „sladkých“ doplňků, jako obrovský keř růží v květináči v rohu místnosti, několik obrázků tropických motýlů, nová vylepšená panoramatická tapeta se západem slunce nad mořem a dokonce původní růžový kulatý lustr byl vyměněn za ještě více křiklavě růžový ve tvaru srdíčka. Loutkař s odporem pohlédl na oranžový koberec s červenými srdíčky a ubrus na stole se stejným motivem, které si pamatoval ještě z minula. Marcus zapálil svíčky (se srdíčkovými motivy) a vonné tyčinky, pustil romantickou hudbu a zadíval se na Sasoriho pohledem, který pravděpodobně považoval za svůdný. Sasori dostal obrovskou chuť si pořádně pobrečet nad svým politovánihodným osudem.
„Tak můj milý Sasori, začneme s malou večeří a při ní probereme tvou dnešní práci. Ale můžeme probírat i jiné věci,“ zazubil se Marcus a pokusil se o žhavý super-cool pohled.
„Proč zrovna já,“ zašeptal nešťastně Sasori a poddajně „vyšel“ vstříc svým nechtěným povinnostem.

„Lásko, už jsi hotová?“
„Ještě ne.“
Šéf se nervózně podíval na hodinky. „Tak pospěš. Sasori nás čeká.“
„Ale Peine, jak často si takhle my dva vyjdeme? Chci se ti líbit.“
Pein protočil rinnegan v sloup. Pro sebe si pomyslel, že je dost hezká i tak, ale nahlas řekl: „Dobře, ale urychli to.“
Po několika dlouhých minutách Peinového cholerického poklepávání na dveře koupelny Konan konečně vyšla a svůdně se na Peina usmála. Byla oblečená v sexy vínově rudých šatech s malým bílým mráčkem na zádech. „Dneska to rozjedem, Peininánku.“
Pein si vzal svůj svátečný Akatsuki plášť – jasně bílý s růžovými mráčky (jiné společenské oblečení nevedl) a nasadil stejně svůdný look. „Na plný pecky, Beruško.“

Vůdce s Konan dorazili do restaurace a hned k nim přispěchal číšník.
Vůdce se zeptal na objednanou Sasoriho rezervaci a poté je čísník odvedl k jejich stolu a odešel upozornit Sasoriho na jeho hosty.
Sasori byl rád za své vysvobození, ale jen co docupital k šéfovi a jeho partnerce, udělalo se mu opět mdlo při pohledu na Konaniny rudé šaty a Peinovy růžové mráčky na plášti. Šéfovi jemně sdělil, že mu doporučuje specialitu podniku a vytratil se dřív, než mu Pein stačil cokoliv odpovědět.

Loutkař už opravdu měl co dělat, aby se nezhroutil, neboť čeho je moc, toho je příliš. Chtěl zmizet, někde na osamoceném místečku pořádně zařvat a něco roztřískat, případně se jinak uvolnit. Chvátal si pro své věci, když ho upoutalo škrábání na dveře od místnosti, kam zavřel psí svěřence. Začal mít obavy, aby neupoutali nežádoucí pozornost. Otevřel tedy dveře a chtěl nebohým zvířatům dát lekci tichého chování, ale Deidara na něj radostně skočila, čímž ho zaskočila, načež také štěňata vyskočila ze dveří majíc radost z nově nabyté svobody.
„Tohle mi ještě chybělo,“ zaúpěl Sasori a znemožnil fence pohyb pomocí svých chakrových vláken. Poté svou techniku použil místo vodítka a váhavým krokem začal hledat ostatní čtyřnohé ratolesti.
Stalo se tak, jak se obával nejvíc – štěnata pronikla do zákaznické zóny. Loutkař si už po večeři s Marcusem říkal, že dnešní večer nemůže být horší. Jakmile ale z dálky viděl Peinův výraz při spatření pejsků, dostal Sasori pocit, že není na dně, ale že ho to dno teprve čeká.
Restaurací prosvištěl výkřik, který vyplašil i ptactvo, co zrovna odpočívalo poblíž budovy.
Všichni zákazníci se otočili po původu toho hrůzného zvuku. Sasori si dal hlavu do dlaní a zoufale zadoufal, že si ho šéf nevšimne.
Byla to vsutku zajímavá podívaná. Štěňata zavětřila známý pach svého Akatsuki domova a namířila si to přímo k naší dvojici. Jindy ctižádostivý Akatsuki Vůdce se nyní krčil za nežnou ženou a ječel, že má těžkou alergii a určitě umře.
Ale Konan štěňata nezaháněla. Naopak je střídavě láskyplně drbala za ušima a hladila, načež se rozplývala nad jejich roztomilostí. Ovšem to se nejspíš nelíbilo jejich vzorné mámě, která se plnou silou zapřela do chakrového vodítka a varovně na Konan zaštěkala.
Vůdce se otočil po novém štěkotu a opět se rozhysterčil, když spatřil dalšího psa.
„Sasori, to jsou tvoji mazlíčci?“ optala se s úsměvem Konan a sklouzla pohledem na pomalu kamenícího Dřeváka, kterého fenka táhla za chakrové vodítko.
„Nee,“ popřel červenovlásek.
„Tak proč to máš zachakrované na ruku,“ zašeptal Pein stále se krčící za Konan.
„Totiž,“ zaváhal na chvilku horečňatě přemýšlející Loutkař a cítil, že se mu jeho dřevěné součástky začínají nebezpečně zahřívat. „Jsou jednoho zákazníka, který je tu nechal jako zástavu a už se pro ně nevrátil.“
„Takže vlastně nikomu nechybí a nikdo se o ně nestará,“ zapřemýšlela nahlas Konan s mírným náznakem zájmu.
„Ehm no to není úplně přesné, starám se přeci o ně já,“ řekl nerozhodně Sasori.
„Peine, co bys řekl, kdybychom-“ pokračovala Konan plně upínajíc věškerý zájem na štěňata.
„Neee,“ zakvičel zrzek.
Konan se na svého partnera nežně usmála, laškovně zamrkala a žensky beze slov zaprosila.
Pein sváděl težký vnitřní souboj. Věděl, že Konan by udělal radost, měla hrozně ráda zvířátka, ale co jeho alergický problém?
„Peininánku, přece máš protialergické léky. Já věřím, že to společně zvládnem.“
Šéf se mírně zapotil. Tak rád by ji chtěl udělat radost, ale přece jen … Ale ty její krásné oči a úsměv ... no nějak to překousnu, řekl si a po chvíli nerozhodně přikývl.
„Takže si je můžeme hned po večeři odvést, že ano?“
„To víš že jo, pro tebe všechno Beruško,“ zaculil se zrzek a mírně zčervenal. Náhle si vzpoměl, že chtěl se Sasorim probrat speciality podniku, ale když se po Loutkaři rozhlédl, byl už pryč.
Pein to tedy nechal plavat a zapřemýšlel nad jmény. „Konan na tvou počest tady tu velkou pojmenuji po tobě.“
Konan zavrtěla hlavou. „Ne, je divné mít pejska, který se jmenuje stejně jako já.“
„Tak jim říkej po svém, ale pro mě to bude malá Konan,“ zamrkal koketně Pein.
„Tak dobře,“ usmála se Konan a už měla vymyšlené jméno.
Najednou se tu mihl Sasori s jídlem. „Tak toto je předrkm, tady je polévka, hlavní chod, zde je dezert a o pladbu se nestarejte. Přeji dobrou chuť, doufám, že budete spokojeni a vše bude v pořádku a nashledanou,“ sdělil rychle Loutkař a po ninjovsku opět zmizel.
Konan si povzdechla a se zamrkáním se Peina zeptala, zdali se tedy dají do jídla.
Peina Sasoriho hup-sem, hup-pryč poněkud zaskočilo, ale zdolán Konaniným dnes zvláště neodolatelným úsměvem tomu pro tentokrát nevěnoval vetší pozornost. Dokonce si ani nevšiml, že jeho steik ukradl štěněcí Itachi a právě se o něj pral s Hidanem.
Aka-páreček si popřál dobrou chuť a konečně začali s večeří.

Mezitím se kolem restaurace toulala ještě jedna dvojice.
„Jo, to je ono, tady by někde měli být.“
„Tak co teď senpai?“
„Prostě vlezem dovnitř. Koukni, támhle jsou dveře,“ ukázal blonďák a jeho přiblblý společník si to hned hyperaktivně namířil dovnitř. Deidara Tobiho následoval, ale poněkud ho překvapilo vnitřní prostředí.
„Počkej Tobi, my jsme v-“
„Co děláte v kuchyni!?“
Deidara i Tobi se polekaně otočili po hlase.
„Sem smí pouze personál,“ upozornil je pracovník, jehož chování odpovídal vyšší komandovací funkci.
„My nic, my jen hledáme psy,“ řekl s klidem Tobi, zatímco Deidara protočil oči včetně dalekohledu v sloup.
Zaměstnanec ovšem nejevil známky pochopení. „Psy? V našem podniku nenajdete jediného psa! Teď vás pánové žádám, abyste odešli.“
Deidara měl na jazykách, že je na odchodu, když na toho zaměstnance zavolal další muž a optal se, co se děje. Poté ho poslal pryč a rozhodl se věnovat naší dvojičce osobně.
„Jsem Marcus, majitel tohoto skromného podniku. Co pro vás mohu udělat?,“ představil se, přátelsky se na Deidaru usmál a začal si ho s velkým zalíbením prohlížet.
„Promiňte, my jen někoho hledáme,“ odpověděl blonďák, kterého lehce oslepila záře Marcusového běloskvoucího chrupu. Navíc se mu nelíbil ten zkoumavý pohled. Od Sasoriho dobře věděl, co je „ten Marcus“ zač.
„Hledáme psy, které tu někde schoval Sasori,“ vyhrkl Tobi.
Dei ho okřikl, „Tobi, nemusíš hned říkat, co kde děláme!“
„Ale Deidaro-senpai-“
„Víš co, nejlepší bude, když počkáš venku. Nebo ještě líp, raději jdi domů napřed,“ přerušil ho Dei a výhružně přimhouřil oko tak, že Tobi raději zmizel.
Marcus se hned rozzářil jako sluníčko. „Tak vy jste Deidara! A hledáte Sasoriho! To musíte být jeho kámoš s ledvinou.“
„E?“
„No tamten Sasoriho kámoš s tou ledvinou.“
„E?“
„Nic si z toho nedělejte. Nebudeme to takhle rozebírat. Víte, rád bych vám řekl, že hloubku vašeho vztahu skutečně obdivuju. Abych se přiznal, skoro až závidím. Na Sasorim je vidět, že mu na vás skutečně záleží.“
Deidara na Marcuse nechápavě zíral a přemýšlel, jestli ten chlap má všech pět pohromadě. Opravdu nevěděl, co by mohlo být na jejich vztahu tak záviděníhodného. Připomněl si svoji postupně zvyšující se imunitu na Sasoriho břečky, kterými ho Sasori nesčetněkrát málem otrávil. Pak tu byly jejich umělecké rozepře, které občas také nekončily dobře.
Marcus se zazubil a pokračoval. „Víte, na vás je přímo vidět, že jste skutečně blízcí přátelé. Já si Sasoriho opravdu vážím. Hned na první pohled mi bylo jasné, že má vřelé srdce na správném místě. Je tak citlivý a přátelský.“
Deidara přesně odhadl, že přes své růžové brýle Marcus může vidět ledacos. Pousmál se a řekl, „víte Sasori v podstatě není špatný, ale přes city je úplné dřevo.“
„Pravda, je velmi uzavřený, ale přesto v něm vidím báječného člověka,“ povzdechl Marcus,“ no už musím jít. Přeji vám krásný zbytek večera a hlavně hodně štěstí a zdraví do dalších dnů, ať se vám ta věc s vaší ledvinou podaří.“
Pak Marcus odešel vztříc svým povinnostem. Deidara se tedy vydal hledat svého dřevěného kámoše a přemýšlel, co pořád Marcus měl s jeho ledvinama, a také nad tím, co říkal o Sasorim.
„Chm, to starý dřevo a srdečný, to určitě,“ opakoval si a prohledával prostory restaurace. Nakonec měl štěstí, našel Sasoriho jak si to míří ke dveřím nouzového východu pro personál.
„Mistře Sasori, počkejte!“
Sasori se po něm bolestivě otočil se zmučeným depresivním výrazem ve tváři. „Co tu sakra děláš?“
Blonďáka Saoriho nezvyklý zjev lehce zarazil. Proč jindy tak chladný a lhostejný muž najednou vypadá jako malé dítě, které přišlo o všechny své hračky? Dei se na Sasoriho nejistě podíval, než odpověděl. „No, Hidan už je hotový, tak jsem myslel, že bych mohl pejsky vzít zpátky. Kde jsou?“
Sasori zamumlal, že už jsou pryč. Na to Dei vyletěl jako jeho vlastní umělecké dílo. Sasori odsekl, že se jinak nedalo, a dodal, že už opravdu musí jít.
Deidara na něj měl ještě jeden dotaz, „hele nevíš odkud mě ten tvůj teplej fanda zná? A proč se tak stará o mé ledviny?“
„Si tě splet s mým jedním kámošem, co jsem mu daroval ledvinu,“ zavyl z naprosté zoufalosti Loutkař a rychle zdrhl.
Deidara zapřemýšlel nad tou ledvinovou záležitostí. Že by Sasori skutečně byl tak dobrotivý, aby někomu daroval orgán? Možná, že je teď loutka právě proto, že daroval vše co měl? Dei si dlouze povzdechl. „A já ho vždycky měl za starého, chladného mrzouta, který by pro ostatní nic dobrého neudělal. Možná bych se na něj měl dívat z trochu vřelejší stránky.“
Cestou domů trpce litoval ztrátu jeho mazlíčků. Skutečně mu přirostli k srdci, hlavně jeho Deidara. Jo Deidara, jako by se stal součástí jeho osobnosti.
Kisame, když otevřel blonďákovi dveře do rezidence, si okamžitě všiml jeho skleslého chování. Optal se, co se stalo, ale Dei ho jen odbyl a zavřel se u sebe v pokoji.

O něco později se vrátili Pein a Konan v té nejlepší náladě. Pozornost výbušného umělce hned upoutalo povědomé štěkání, které přišlo do domu s nimi. S obavami se rozhodl zjistit, co to má znamenat. Nová skutečnost mu vyrazila dech. Opravdu nečekal, že by Pein přišel do domu zcela dobrovolně s dokonce několika psy po boku.
Fena, jakmile Deidaru spatřila, zaštěkala na pozdrav a rozběhla se k němu.
Dei ji celý šťastný objal. „Deidaro, ty kluku … teda ty holka zlatá.“
Šéf se na něj nechápavě podíval. „Jakýpak Deidara? Jmenuje se Konan!“
Z Deidary vylezlo jen nechápavé, „Ee?“
Konan však překvapeného Umělce dorazila, když na fenku zavolala: „Peine k noze.“
Atmosféra se naplnila zvědavostí. Deidara přemýšlel nad těmi hroznými jmény pro nebohou Diedaru a nad Peinovým nadšením pro psy.
Šéf nechápal, proč se Deidara chová ke psům tak důvěrně a proč nazývá Konan Deidarou.
A fenka, dříve Deidara, nyní Konan popřípadně Pein, nechápavě těkala pohledem od jednoho páníčka k druhému.
Modrovláska, aby nekonečné minuty napětí, laškově vyzvala na Peina, aby jí šel namasírovat záda. Vzápětí spiklenecky mrkla na Deidaru a požádala ho, aby se postaral o nové spolubydlící.