Síla pout 2. díl

“Tak Akamaru, myslím, že by nám to mohlo stačit, co říkáš ?” zeptal se Kiba nacpaný k prasknutí. Jeho kabátek mu teď připadal poněkud těsný a pejsek taktéž vypadal jako chlupatá koule. Oba funěli, až se na ně ostatní otáčeli a házeli nesouhlasné pohledy. Kiba po chvíli váhání, jestli je lepší počkat, než se bude moci pořádně hýbat, nebo raději odejít, než pod ním praskne židle, pokynul, že zaplatí. Majitel obchodu přišel k jeho stolu a jako pozornost podniku mu přinesl malou skleničku jakési divně zbarvené tekutiny.
“To je na trávení - aby ti nebylo tak těžko.” usmíval se.
“Děkuju moc … není v tom alkohol ?” ptal se Kiba a podezíravě se na něj podíval.
“Neblázni ! Přece nemůžu nalejvat nezletilým !” dušoval se. V duchu si povídal : “Ta kapička mu nemůže uškodit. Ani nepozná, že tam něco bylo.”
“OK. Nashledanou, teda no..” mladík do sebe kopnul kalíšek a kapičky nechal “docucnout” psíkovi.
Společně vykodrcali z restaurace. Kibovi se zdálo, že něco není v pořádku. Co se to děje? Začaly se mu plést nohy a celý byl nějaký malátný. Jak se potloukal po ulici, napálil čtyřikrát do sloupu a srazil pár nevinných dětiček. Akamaru padl na záda a začal se smát. Všichni kolemjdoucí doslova “koukali jako telata na nová vrata” na psa ve výtlemu.
Nakonec se oba parťáci slezli doprostřed ulice a spokojeně sledovali tetelící se buclaté mráčky. Kiba ukazovat psíkovi souhvězdí a vůbec mu nevadilo, že na obloze ani jedna hvězdička nebyla. Dokonce se i buclaté mráčky najednou vytratily.
“Jak divné ! M-m-m-rááček pryč ! Fjůůůů !!” drmolil pořád dokola a pes do jeho důležitého proslovu pískal jako myš.
Po chvíli polehávání na zemi uprostřed silnice, kdy do obou pražilo polední sluníčko, se pomalu začali přemisťovat pod stín nedalekého stromu. Sice to nebyla obyčejná chůze, spíš to vypadalo jako chůze astronautů po Měsíci, ale nakonec se dostali až do chládku a spokojeně se rozvalili. Deset minut na to se Kiba pomalu odhodlával k přemýšlení o tom, co zažil. Hmm, asi v tom přece jenom něco bylo. Ale vždyť jsem mu říkal, že alkohol nesmím. Nebo ne? Vzpomněl, jak kdysi spadl do obrovského sudu se saké a na týden se osypal. Když mu někdo jen ukázal nějaký alkohol, udělalo se mu mdlo, nebo, když už nějaký ten alkohol vypil - i když třeba nechtěně - byl hned jako bluma a bylo mu hrozně špatně. Přemýšlel dlouho a pak už ani vlastně nevěděl o čem. Sice se nedostavila kocovina, ale přesto byl takový malátný. Naštvaně praštil pěstí do stromu.
Asi do něj praštil trošku víc, než měl v úmyslu, protože mu něco přistálo na hlavě. Nejdřív se jenom lekl, ale když ucítil, že se mu na vlasech usadilo něco ostrého a Akamaru spustil svůj “štěkot”, pochopil, že to asi bude horší, než myslel. Předmět na hlavě se pohnul, zabodnul se ještě hlouběji do kůže, odrazil se a odskočil. Obratně dopadl na čtyři tlapky a naježila se mu srst. Těžko říct, kdo z nich byl víc vyděšený - pes, páníček nebo modrá naježená skvrna. Akamaru se nakonec rozhodl být statečný, vyskočil na nohy a začal ze všech sil štěkat na kočku, která je oba tak vyděsila. Kočka se nedala zastrašit a po chvilce už ze zvířat byla jedna velká modrobílá koule vydávající protivné bojové zvuky. Kiba nevěděl, co má dělat, protože tohle se mu ještě nestalo, takže byl trochu vyvedený z míry. To jsem pořád opilý ? napadlo ho. Rvačka pokračovala a vítěz nebyl ani v nejmenším jasný.
“Nekomato!!” ozval se za nimi hlasitý křik nějaké dívky. Kiba sebou trhnul, za to kočka zkrotla, tlapkou se ohnala po psovi a skočila jí do náruče.
Kiba vstal a založil ruce v bok. “To je dost, že sis tu modrou zrůdičku zavolala.” prohlásil a usmál se úsměvem “alá to jsem ti to nandal, co?”.
“Cože ?!” rozzuřila se dívka. Byla sice maličká, ale s doširoka roztaženýma očima a bojovou pózou naháněla strach. Kiba se na ní nejdřív nedíval, ale když zachytil její pohled, zblednul. “To kvůli tomu tvýmu hnusnýmu zablešenci ! Kdyby nechal Nekomatu na pokoji, ani bych sem nemusela chodit !”
“Tak to teda čekej, že budeš urážet Akamaru !“ naštval se a ukazoval na ní pěstí. “To ti nedaruju!” zrudnul a vycenil zuby.
“Ha, chováš se jako zvíře. Teda promiň, číčí moje .. To bych tě urazila!” nadutě se na něj podívala. Rozhodla se změnit strategii, aby ho ještě víc naštvala. “Máš strašné způsoby. Že se nestydíš!” zvedla povýšeně hlavu.
“No počkej… Akamaru !” zavolal a připravovat se na jutsu. Dívka nehnula brvou.
“To budeš pro svoje nedostatky používat toho čokla? To ho teda lituju!” pomalu se otočila a zvolna odcházela. Kiba vydýchnul a uklidnil se. Fajn, jak chceš, nebudu plýtvat dechem ani chakrou. Budu hrát podle tvých pravidel.
“Nevím nevím, ale odejít, ani se nerozloučit, ještě k tomu bez toho, že by ses představila, to mi taky nepřipadá jako vrchol vychovanosti.” zase založil ruce a klidně se na ní díval, i když by nejraději vyběhnul a kočku pověsit do průvahu za ocas. Otočila se. Na tváři se jí rýsoval úsměv. Přece jenom to možná bude nějaký soupeř.
“Mia.” řekla. “Jmenuji se Mia, Kibo-kun.” pak se otočila a odešla. Kiba už jí nezadržel. Odkud mě ta holka sakra zná ?