Beauty of the beast life 17 - Epilog: Muž s fialovými vlasy

„Adrio? Adrio!“ řval Matari a dav nepřátel po mé levé straně se začal otevírat.
Náhle se objevil přímo přede mnou a spolu s ním i dva vlkodlaci.
„Co chceš?“ zavrčela jsem směrem k němu né zcela jistá jestli mi rozumí a nechala jednoho z ninjů oběma vlkodlakům.
Přiskočil ke mně, věnoval mi letmý pohled, ale pak se znovu vrhl do zabíjení nejbližších nepřátel. Oba dva jsme na tom byli už dost bídně.
Už otevíral ústa, když se ozval ostrý řev plný bolesti a poslední žijící drak, kterého přivolal Matari, padl k zemi mrtvý.
„Budeš mi chybět Sairenji…“ zasyčel sklíčeně a pak znovu pohlédl na mě. „Tohle asi skončí špatně, že ano…“
I já jsem k němu zvedla oči a odtáhla tlamu od krku mrtvého ninji. Smutně jsem pokývala hlavou. „Ještě můžeme…“ řekla jsem a se slastí olízla drápy od krve, „vzít roha,“ hodila jsem po něm šibalský kukuč, ale myslela jsem to ironicky.
Matari se na vteřinu zamyslel jako by si překládal, co jsem to právě řekla a pak pronesl: „V životě přijdou chvíle, kdy je nutno vzít zpátečku…!“, zvedl ruku a zakřičel „Ústup!!!“
Na jeho rozkaz se řady zrůd a lidí začali mísit mnohem víc, každý z nás určitě zapomněl únikový plán a začal si zachraňovat život po svém.
Jakmile ale Matari udělal krok dopředu, objevil se za ním nějaký bestiální ANBU.
„Pozor!“ štěkla jsem.
„Příliš pozdě…“ procedil skrz zuby člověk a napřáhl se.
Nebyl čas na přemýšlení. Rychlostí blesku jsem po něm skočila a tak se stala jeho novou kořistí. Shodila jsem ho na zem a zakousla se mu do krku, když jsem ucítila ostrou bolest těsně u srdce. Zvýšila jsem stisk, uslyšela křupnutí a od ANBUa odskočila, ale stejně už bylo pozdě…
Rázem mě něco silně oslabilo a přinutilo přeměnit se zpět. S velkými obtížemi jsem si z hrudi vytáhla pozlacenou katanu a odhodila jí na stranu, přičemž bolestivě zařvala. Polykajíc tentokrát vlastní krev, mi nohy vypověděli službu… Klesla jsem na kolena a musela začít zhluboka dýchat.
Matari ke mně přiběhl, vzal mě do náruče a pár skoky odnesl dál od bitvy. Položil mě na zem a opřel hlavu o strom. Pár pohledy zkontroloval zranění a pak si pohotově sundal vršek svého oděvu, kterým mě přikryl.
Rozpršelo se. Zničeho nic.
„Tys… Tys mi zachránila život…“ vydechl.
Očima plnýma slz jsem těkala po těch jeho. „Ano… ale já teď zemřu…“ zašeptala jsem. „Nikdy jsem nechtěla umřít d-dřív než ty, a-ale bohužel… aspoň nebudu muset přihlížet tvé smrti…“ pokračovala jsem sípavým hlasem.
Matarimu změkl pohled. „Neboj, ty neumřeš! Nesmíš! Odnesu tě zpátky do vesnice a tam –“
„Nedostaneš mě tam tak rychle…“ přerušila jsem ho. „Jsi na tom hůř než já co… co se sil týče,“ vydechla jsem.
Sklonil hlavu a z kleku si sedl. „Máš pravdu…“ zašeptal beznadějně a jeho dračí rysy se poněkud stáhly.
Zavíraly se mi oči, nemohla jsem dýchat a chtělo se mi spát, ještě jsem ale nemohla ani nechtěla umřít… Prostě ještě ne…
Rána se nějak nechtěla zacelit, a jed, v tomto případě miniaturní částečky zlata se mi pomalu začali rozlézat krevním oběhem po těle, které začínalo pomalu dostávat modrou barvu. Pomalu, ale jistě mě ta životodárná tekutina opouštěla…
Začala se mi točit hlava, byla jsem totálně zmatená a Matari se mi začal zdvojovat. Proto jsem radši zavřela oči. Minuty se vlekly a já těžko skrývala bolest. Po tváři mi sjela první krvavá slza a krev v ústech jsem již nedokázala polknout…
„Ne… lituj toho… je mi ctí zemřít pro člověka, kterého milu-“ dávivě jsem se rozkašlala a měla co dělat, abych se nepozvracela.
Ucítila jsem jeho teplý, rychlý dech na své tváři. Utřel mi ústa a pomalu se ke mně přibližoval, až se jeho rty dotkli těch mých.
Poslední můj polibek byl s mužem, který pro mě znamenal mnohem víc, než nějaký Riko - úlet… a i když to Matari nedával moc najevo, věděla jsem, že on mě taky strašně miloval…
Pravda… asi to nebyl ten nejlepší polibek, když jsem měla plnou pusu krve, ale určitě byl ten nejupřímnější, co jsem zažila… hned po tom prvním…
„Přála bych si, aby tato chvíle trvala navěky…“ zašeptala jsem rychle s obtížemi s očima pořád zavřenýma.
„Miluji tě Adrio,“ řekl a chystal se vstát.
„A já tebe…“ zašeptala jsem pomalu.
Než se ale Matari zvedl, uslyšela jsem známý zvuk. Nejdřív jsem myslela, že odněkud vytáhl katanu a třeba mi usekl hlavu – aby mi usnadnil to trápení, ale to nebyl on… Místo toho vedle mě spadl jako nějaký kus kamene a všude kolem jako by se rozezněl smích.
„Pane, já Tegumi Fioroku jsem zabil jejich velitele,“ řekl si někdo přede mnou spíše pro sebe a znovu se hrdelně zasmál.
Přemohla jsem se, znovu otevřela oči a prohlédla si muže s fialovými vlasy.
„Umřete si tady vy stvůry… pomalu a velmi bolestivě,“ řekl chladně a otřel si zlatou katanu o rukáv.
Pohrdavě nás naposledy zkouknul a skokem byl pryč.
„Neslyšel jsem ho…“ zašeptal Matari a namáhavě se přetočil na záda.
„A-ani já,“
Z posledních sil jsem natáhla ruku a vzala si tu jeho. On ji stiskl, ale protože dostával křeč, postupně povoloval…
„S-sejdeme se v pekle…“ zahrčela jsem a zavřela oči.
„Já… jsem ohnivý drak… Adrio… neudělali by mi takovou… radost…“ pokusil se o vtip.
Stiskla jsem jeho ruku víc a začala vzlykat, bolestí jak fyzickou tak i tou psychickou…
„ ... “
Jenže smrt nepřicházela… za to bolest se čím dál tím víc zhoršovala… Teď už si nás nikdo nevšímal… Nikdo živý už ani nebyl v dohledu…
Kapky pořád zběsile bubnovali o zem a o všechny mrtvé co leželi opodál. Jako by smývali všechno to zlo, co v nich bylo, a pomohli všem duším očistit se… Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem vlastně jednou a půl nohy v hrobě… V této chvíli jsem se nesmírně bála smrti… a také jsem měla proč…
„ ... “
„Mami?!“ slyším hlas Yasuo.
Cuknu sebou. Běží ke mně víc lidí, ale já už nechci nikoho slyšet… S velkými obtížemi otevřu oči.
Mám je zalité krví, takže skoro nic nevidím a k tomu ještě ten rozdvojený obraz, ale tvář své dcery poznávám na první pohled.
„Omlouvám se… Yasuo… zkla-zklamala jsem tebe i sebe…“ zasípu.
„Ne mami…“ pípla tiše.
„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo… Kyoko-kun… pro-prosím… postarej se o moji dceru… a dej jí ten dopis…“ zašeptám.
Kyoko kývl hlavou.
„Zabij… Fioroka… s fialovými vlasy…“
„Mami! Ne prosím, mami!“
Je tohle skutečně konec, který jsem si zasloužila? Nebo prostě něco jako osud neexistuje a svojí cestu si určuje každý sám? Tak jako tak… já to totálně podělala a teď… teď už se to nedá vrátit. Snad se tam na konci ještě potkáme Matari… mami, tati, Amayo… jdu za vámi-