Jako oheň a led / 2) Seznámení

Chuninové z písečné, kteří se s Kankuroem vypravili na misi a nyní přebývali v malém, provizorním táboře, se udivili, když jejich velitel z hlídky přivedl mladou dívku, svázanou jeho chakrovými vlákny.
„Dovolte mi, abych vám představil našeho vetřelce.“ Pokynul Kankuro hlavou k jeho zajatci.
„Holka? Ten nebezpečný ninja, je holka?“ Divil se jeden z Kankurových podřízených.
„Zřejmě je velmi silná. Moje loutka se roztříštila o její led.“ Zamračil se na ninju kapitán celé mise.
„Zřejmě?“ Zeptal se další.
„Nechce s námi bojovat. Vydala se mi na milost.“ Vysvětlil Kankuro.
„To se nás tak bojí?“ Zasmál se další.
„Ne, já se nebojím.“ Řekla dívka, už zas měla na tváři ten klidný výraz.
„To ti tak budu věřit. Proč by ses jinak nechala dobrovolně zajmout?“
„Mám k tomu svoje důvody.“ Pokrčila rameny.
„To je pěkně blbá výmluva.“ Řekl jeden z ninjů a všichni Kankurouovi podřízení se jako na povel začali smát.
„Ani jeden z nás se nezasloužil o to, že ji máme tady. Takže laskavě ztichněte a přemýšlejte o tom, jak se zlepšit!“ Přerušil dohadování ninjů. S Kankurouem není radno si zahrávat, proto ho radši uposlechli a dívku nechali na pokoji. Znovu zatahal za chakrová vlákna a dovedl dívku k jednomu z velkých kamenů, které se nacházely nedaleko, a připoutal ji k němu. Přitáhl si k ní spacák a kontroloval, jestli se přeci jenom nepokouší o odpor. Dívka však jen v klidu seděla a se zájmem pozorovala okolí.
„Poslyš, jak se vlastně jsmenuješ?“ Zeptal se jí Kankuro, když ostatní ninjové usnuli.
„Jak se jmenuješ ty?“ Neodpověděla.
„Já se ptal první.“ Zasmál se.
„Yuki Takahashi. Teď ty.“
„Jsem Kankuro. Druhý nejstarší ze tří písečných sourozenců.“ Představil se. „Teď mi o sobě něco řekni.“ Pousmál se.
„Když jsem byla malá, žila jsem ve Skryté sněžné vesnici. Prý pocházím z velmi silného klanu. Jenže skupina ninjů ze Skryté vodopádové vesnice se snažili získat naši moc pro sebe. Unesli mně od mé rodiny a já už je nikdy neviděla.“ Odmlčela se a zadívala se do země. „Když přišli na to, že moje kekkei genkai, díky němuž mohu ovládat ledové techniky, nemohou ukrást, zkopírovat ani napodobit, nechali mě uprostřed neznámého prostředí samotnou. Od malička jsem se o sebe starala sama. Když jsem vyrostla, začala jsem postupně zjišťovat, jak moje schopnosti fungují a sama jsem se je učila ovládat. Později jsem se stala velkou oporou pro vesnici. Bránila jsem ji celou svou silou, i když jsem k ní neměla, kdo ví jaký vztah. Jenže nakonec se vesničané začali obávat mé moci a tak se ze mně stal vyhoštěný ninja. Všechny země i vesnice na mně reagují podobně, jako ta tvoje. Vždycky vyšlou někoho, kdo se mně buď má pokusit zabít, nebo na mně jen dohlídnout. Ze začátku jsem se jim bránila, ale potom mi to přišlo zbytečné, ať budu dělat cokoli, vždycky se objeví další, kteří mně budou nenávidět. Proto jsem se ti nebránila. Chtěla jsem někam jinam. Někam, kde bych se nemusela dívat na znechucené tváře, nebo na nenávistné pohledy, které na mně jsou mířeny den co den. Byla bych schopna i zemřít jen proto, aby se mi toto přání splnilo.“ Povzdychla si.
„Tak, to je drsný.“ Uznale zakýval hlavou.
„Jo.“ Krátce se zasmála. „A teď ty.“
„Co já?“ Divil se.
„Teď jsi na řadě ty. Vyprávěj mi o svém životě.“ Vysvětlila.
„Asi bych se s tebou takhle neměl bavit, víš to? ...“ Zamračil se.
„To je v pořádku. Chápu to.“ Povzdychla si.
„Ale jak jsem řekl, nepovažuji tě za nepřítele, takže bych možná jednou mohl porušit pravidla.“ Usmál se na dívku a ta nasadila stejný výraz jako tehdy v lese. „Můj otec byl čtvrtý kazekage písečné vesnice. Mám ještě dva sourozence. Temari a Gaaru, který je pátým kazekagem. Měl v sobě zapečetěného jednoocasého démona shukaku, taky ho všichni nesnášeli, ale teď má spoustu přátel ... ale to je zas jiná historie ...“
„On, byl stejný jako já?“ Dívka ho přerušila.
„No, řekněme, že měl podobný příběh. Protože měl v sobě zapečetěného démona, všichni se ho báli. Strach se změnil v nenávist a on byl nucen žít v ústraní. Všechno se to završilo tím, když se ho náš otec pokusil zabít. Gaara byl přesvědčen o tom, že se může spolehnout jen sám na sebe a rozhodl se přejít na zlou stranu. Stal se z něj chladnokrevný vrah. Až do té doby, kdy se utkal s jinchuurikim devítiocasého, Narutem Uzumakim. Gaara ho obdivoval za to, jak se vroucně snažil bojovat za své kamarády. A i přesto, že ho Gaara chtěl zabít, Naruto ho měl za přítele. Od té chvíle se hodně změnil. Našel si své vlastní kamarády, za které by mohl bojovat, začal ochraňovat svou vesnici a vesničané ho postupně přestali nenávidět a po nějaké době ho zvolili za svého Kazekageho.“ Vysvětlil Kankuro.
„Co to znamená být kamarád?“ Zeptala se ho Yuki. Kankuro se zadivil.
„Ty jsi nikdy neměla žádného přítele?“ Zeptal se jí.
„Ne. Jak jsem říkala, od malička žiju sama.“ Zakroutila hlavou.
„Aha. No. Přítel je někdo, kdo ti pomůže, když je ti nejhůř. Kdo se s tebou směje, kdo si s tebou povídá. Přítel je ten, kdo tě neodsuzuje.“ Kankuro se jí to snažil vysvětlit.
„Takže, až si najdu kamaráda, bude to někdo, kdo mně nebude nenávidět, jako všichni ostatní? Bude mě mít rád?“ Zajásala.
„Ano.“ Přikývl.
„Stále hledám místo, kam patřím. Od teď budu dělat všechno proto, abych si našla kamaráda, protože věřím, že u něj bude moje místo.“ Zazubila se.
„Jo, asi jo.“ Zasmál se Kankuro.

Když se ráno Kankuro probudil do nového dne, zkontroloval Yuki, která již byla vzhůru a znovu hleděla na mraky, sbalil si věci a pokynul ostatním ninjům, že se vydají zpátky do vesnice. Ti byli zřejmě rádi, že s dívkou už nebudou trávit čas, tudíž spěchali tak, že mezi Kankurovými podřízenými a Kankurem s Yuki byla nejmíň patnáctimetrová mezera.
„Kankuro? Co se mnou bude, až mně dovedeš do své vesnice?“ zeptala se ho.
„No, zavedu tě ke Kazekagemu a ten rozhodne.“ Odpověděl jí.
„Co když mně zavře do vězení, nebo mně zabije?“ Obávala se.
„To by neudělal, není takový. A navíc se za tebe přimluvím, jsem jeho starší bratr, na mně dá.“ Usmál se. „Hele, když tě pustím, neutečeš mi?“ Zeptal se jí najednou.
„Ty mě chceš pustit?“ Divila se.
„Jasně. Nevykazuješ žádné známky odporu a navíc se ti musí běžet špatně.“ Pokrčil rameny. Dívka se rozzářila.
„Ne, neuteču.“ Pokývala hlavou. Kankuro tedy zrušil svou techniku a dívka za ním poslušně spěchala.