Jako oheň a led / 1) První setkání

Mladý ninja, celý zahalený v černém, s rudými malůvkami na obličeji se nezaujatě procházel po vesnici, netušíc, že zpestření se objeví zanedlouho.
„Kankurou!“ Uslyšel ze zadu hlas své sestry a zastavil se. „Gaara tě volá do své kanceláře. Má pro tebe misi.“ Vychrlila ze sebe Temari, když ho konečně doběhla.
„Děkuju za vyřízení, sestřičko.“ Nasadil ironický úsměv. Temari se jen sladce usmála a vyplázla na něj jazyk. Moc dobře věděla, že její bratr Kankuro mise nemá moc v lásce.

Jakmile se Kankuro dostavil ke svému bratrovi Kazekagemu, Gaara mu začal sdělovat podrobnosti.
„Máme podezření, že by se jistý ninja mohl toulat kolem naší vesnice. Podle informací od Skryté Vodopádové, ze které pochází, by měl využívat ledové techniky, případně vodní, či větrné. Pro naši vesnici je velikým nebezpečím. Tvým úkolem je zabránit tomu, aby se dostal do vesnice. Budeš velet dalším čtyřem chuninům, kteří na tebe čekají u hlavní brány.“ Řekl Kazekage jako vždy s nic neříkajícím výrazem ve tváři.
„A proč jsi na něj neposlal někoho s ohnivou podstatou?“ Divil se Kankuro. No dobře, možná se jen chtěl vyhnout misi.
„Všichni takoví ninjové mají momentálně jiné mise. A teď už běž!“ Rozkázal Gaara.
„Jak si přeješ.“ Kankuro zasalutoval a v tu ránu byl pryč. Cestou k bráně důkladně promyslel, jak budou postupovat. Zvolil jednoduchou taktiku. Najdou nepřítele a zajmou ho, pokud by nebylo na výběr, tak ho zabijí. Kankuro vážně neměl náladu vymýšlet něco složitějšího a tento plán se mu zdál v celku přijatelný.

Bratr Kazekageho se svými podřízenými ninjy už pěkných pár hodin v kuse prohledával okolí Sunagakure no Sato. Po nepříteli však ani vidu, ani slechu.
„Zastavte se, všichni! Budeme pokračovat zítra.“ Zavolal na ostatní, kteří ho bez protestů uposlechli. „Rozděláme tábor, už se začíná stmívat.“ Poručil a sundal ze zad batoh s pečlivě složeným spacákem. Nechal ostatní ninjy, aby se o to postarali a jako první se vydal na hlídku. Kontroloval okolí v kruhu o průměru jednoho kilometru, kolem provizorního tábora. Až do té doby, kdy narazil na velmi podivnou věc. Vesnice ukrytá v písku se totiž nacházela urpostřed pouště, jenže tady stála malá ledová stavba zvaná iglů.
„Takže jsem tě přeci jenom našel.“ Postavil se před vchod, vytáhl jeden ze svitků a přivolal Karasu, jednu ze svých loutek. „Vzdej se, máme přesilu.“ Zavolal dovnitř.
„Nechci s vámi bojovat.“ Ozval se zevnitř čísi hlas.
„A to mi povídá velmi silný uprchlý ninja. Čekáš, že ti budu věřit?“ Zasmál se a začal s loutkou útočit na led. Ta se ovšem po pár nezdařených pokusech roztříštila na kusy.
„Nemá to cenu, ledem proudí má chakra.“ Řekl ten ninja s naprostým klidem.
„Nepodceňuj mé loutky!“ Rozkřikl se a užuž vytahoval další svitek. V tu chvíli led zmizel, jakoby se rozplynul a před ním spočinula mladí kunoichi. Vlasy jí vlály v jemném větříku, ofina jí spadala do čela. Na sobě měla černé kalhoty, delší světle modré triko a šedý plášť, do kterého byla zabalená, jako kdyby jí byla kdovíjaká zima. Její výraz nenaznačoval sebemenší záchvěv strachu.
„Ty jsi ... holka?“ Kankuro překvapením vykulil oči.
„Ano, ale to není podstatné. Odvolala jsem své ledové jutsu. Teď na mně klidně můžeš zaútočit svými loutkami.“ Její obličej zůstával stále klidný.
„Cože?“ Kankuro snad nemohl být překvapenější. Nejenom, že odmítal bojovat s někým, kdo se dobrovolně nebránil, ale zvláště bojovat s bezbrannou dívkou se mu příčilo.
„Tak jak říkám. Zabij mně. Pokud tak učiníš, jsem přesvědčena, že to tak chtěl osud.“ Pokynula dívka rukou ke Kankurově loutce. Ten si náhle pomyslel, jestli ona dívka není nějaký kříženec mezi Nejim Hyuugou a Narutem Uzumakim ze Skryté Listové vesnice.
„Sakra, ženská! A já si myslel, že blbějšího člověka, než je Naruto, nikdy nepotkám.“ Plácnul se do čela. Dívčin výraz se změnil z klidného na nechápavý. „Máš nade mnou jasně navrch, což značí už jen to, že při nárazu mé loutky do tvého ledu, se rozpadla na pěkných pár kusů. A ty si jen tak přede mně stoupneš a necháš se dobrovolně zabít? ... Sakra, tohle bych asi nepřítelovi neměl vykládat.“ Tu poslední větu řekl znatelně tišeji.
„Ano, přesně tohle dělám.“ Pokrčil rameny. Kankuro chvíli přemýšlel nad tím, zda to není nějaký chyták a poté došel k názoru, že nejrozumnějším krokem by bylo dívku pro jistotu svázat a vzít s sebou.
„Nevím, co jsi zač, ale vím, že jsi nebezpečná. Mám příkaz zabránit tomu, abys zaútočila na naši vesnici. Promiň, ale vypadá to, že budeš muset jít se mnou.“ Řekl Kankurou a připojil pár svých chakrových vláken k dívčiným rukám, čímž zabránil tomu, aby mohla vytvořit jakoukoli pečeť. Dívka si povzdechla.
„Jsem tvůj nepřítel, proč se mi omlouváš?“ Zeptala se svého věznitele. Kankuro neodpověděl, jen se krátce zasmál. Protivník jako je ona, se hledá hodně těžko.

„Neodpověděl jsi mi na mou otázku.“ Podotkla dívka po pár minutách ticha, kdy ji cizinec někam vedl. Znovu se zasmál.
„To máš tak ... Prostě ... jsi člověk, jako já, navíc jsi holka a podle toho, co jsi řekla, se ani nehodláš bránit. Nepovažuji tě za nepřítele, ale nemohu porušit příkazy od Kazekageho. Proto jsem se ti omluvil.“ Vysvětlil Kankuro. Dívka se zarazila a zastavila chůzi. „Počkej, neřekl jsem, že se máš zastavit.“ Zamračil se.
„Já jen ... Tenhle pocit ... Nevím co to je. Už dlouho jsem nebyla mezi lidmi, od té doby, co mně vyhostili z vesnice. Myslím, že se tomu říká být šťastný.“ Vysvětlila své chování.
„To nechápu.“ Kankuro nadzvedl obočí.
„Všichni mnou opovrhovali, nesnášeli mně, měli mně za zrůdu ... Ale ty mně bereš jako sobě rovnou a to mně znáš ani ne půl hodiny.“ Pousmála se.
„Hele, já jsem přeci řekl jen to, že tě nepovažuju za nepřítele. Rozhodně tě nezbožňuju, nebo tak nějak.“ Zasmál se.
„Jo, já vím.“ Její úsměv se ještě více roztáhl, načež se její pohled obrátil do bezmračného nebe.
„Tak už pojď. Musím tě odvést za ostatními.“ Řekl a zatahal za chakrová vlákna, aby dívku probudil z náhlého zamyšlení. Ta se jen zazubila a nechala se vést Kankurouem.