Jen blázen věří na zázraky 02

Tiše jsem se dostala do kanceláře, byl v ní jenom Ryuuki. Přeběhl mi mráz po zádech. Kolik času zbývá, než mě někdo zkrátí o hlavu? Nedala jsem na sobě nic znát a postavila jsem se na obvyklé místo. Do kanceláře se během pár sekund dostavil celý tým.
„Splněno jako vždy, máte den volna, zítra v obvyklou dobu,“ poznamenal kage a rukou ledabyle ukázal ke dveřím.
Den volna, řekla bych, že je to spíš za trest než za odměnu. Celý den volno, celý den nic nedělání, celý den přemýšlení a zpytování. V podstatě během toho jediného dne mam vždycky k šílenství opravdu blízko.

Znám jediný způsob, jak nezešílet, a to trénovat do úplného vyčerpání. Vmžiku jsem byla na odlehlé části cvičiště, nestála jsem o společnost.
Vytáhla jsem drápy, ze zlozvyku jsem zkontrolovala, jestli jsou ostré. V tu chvíli jsem ztuhla. Přeběhl mi mráz po zádech, naplnil mě pocit, že mě někdo sleduje. Uvolnila jsem všechny svaly, napružená bych neměla šanci reagovat, ale má cenu o něco se pokoušet? Přece jenom jsem tohle předpokládala, ale…
Pořád je to tu „ale“. Neměla bych ho tam mít, neměla bych se tím vůbec zabývat. Konec konců je to jediná jistota. Smrt.

Přesto jsem svojí lidskost neztratila, minulá mise toho byla důkazem. I když bych neměla, pořád jsem chtěla žít!
Kousla jsem se do rtu, otočila jsem se a okamžitě jsem zaútočila, instinktivně jsem šla po hlavě. Pohyb jsem nedokázala zastavit. Drápy poškrábaly známou masku draka.
Správně bych měla odskočit a omluvit se za svojí hloupost, přece jen to byl můj velitel. Ale jestli si přišel pro moji hlavu, tak už to bylo zbytečné.

„Takže to budeš ty?“ Zeptala jsem se stejně klidným tónem, jako se obyčejní lidé ptají na počasí.
„Nepřišel jsem tě zabít, nemám pro to důvod a ani rozkaz,“ odpověděl stejně klidně o chvilku později.
„Rozkaz bys měl, kdybys mojí chybu zahrnul do hlášení!“ Nedokázala jsem si to odpustit a nechápala jsem sama sebe. Přeci jen jsem ještě nechtěla skončit pod kytkami, tak proč jsem si o to doslova říkala?
„Tak to ber tak, že to hlášení je zas moje chyba,“ prohlásil věčně.
Normálně mi došla slova. Setřel mě jak nevinou krev z katany. Co chce? Proč to dělá? Co tím sleduje? Příliš mnoho otázek a málo odpovědí. Pod maskou jsem se ušklíbla, napadly mě jenom dvě možnosti. Jedna děsivější než druhá a stejně tak nemožná.

„Takže,“ začala jsem klidně, „když jsi mě nepřišel zkrátit o hlavu, co tu chceš?“ Nesnažila jsem se skrýt podrážděný tón.
„Nemám s kým trénovat a jak jsem si všiml, tak ty taky ne,“prohlásil to tak klidně a sebejistě jako by si nevšiml mého nevraživého tónu.
Přeměřila jsem ho pohledem. Tréninkový partner by se mi víc než hodil, ale je zrovna on tím správným?
Po chvilce ticha, vytasil jediným pohybem katanu. Zabodla jsem pohled na čisté ostří.

Otočila jsem se k odchodu, koutkem oka jsem postřehla pohyb. Okamžitě jsem zareagovala a včas jsem strčila drápy kataně do cesty k mé hrudi. Uniklo mi ze rtů zavrčení, zaútočit takhle neférově. Okamžitě jsem se sama sobě vysmála. Nefér to vždycky bylo a vždycky bude.
Jedním máchnutím jsem ostří katany nasměrovala k zemi. Nečekal, kopnul mě do levého kolena. V tu chvíli jsem ztratila víc než rovnováhu, ale nejspíš i život. Takže mi lhal?

Drápy na levé ruce jsem zastavila další útok katanou, pravou jsem se ohnala po jeho hlavě, nepromyšleně. Byla to sebeobrana, předpokládala jsem, že mě přece jenom přišel zabít.
Drápy projely jeho maskou jako máslem. Cuknul hlavou, takže až na tvář se nedostaly, nicméně se mu maska rozsypala na tisíc kousků.
Předpokládala jsem, že ho to vyvede z rovnováhy. Nestarala jsem se o nic, měla jsem příležitost obrátit se proti světu, který mi přinesl tolik starostí. Využila jsem jí. Překonala jsem veškerou vzdálenost mezi námi jediným skokem. Katanu jsem mu uvěznila mezi našimi těly a chystala jsem se na poslední ránu.

Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Sledovaly mě smaragdové oči, v jejich hloubce se zračilo pobavení, smíření a jistý údiv. Nerozuměla jsem lidem, jenom jsem to odhadovala.
Doslova jsem zamrzla na místě. Ostré rysy mu dodávaly poněkud ostříží vzhled, měl tvář lovce, velmi nebezpečného lovce. Pod levým koutkem mu začínala jizva, která se táhla až k bradě.
Zírala jsem na něj a div mi nespadla spodní čelist až na zem. Smyslné rty zkroutil do nebezpečného úsměvu.
„Takhle jsem to neplánoval,“ prohlásil.
Teprve pak jsem si uvědomila, že jediným důvodem, proč jsem sebou nešvihla kvůli slabosti v kolenou, je jeho ruka svírající mě okolo pasu.
Celé to ve mně vyvolávalo nával neznámých pocitů, a to se mi víc než nelíbilo. Zlostně jsem ho od sebe odstrčila. Viděla jsem jeho tvář, další důvod proč se nedožít dalšího dne.
Sundala jsem si drápy, „ takže si mě přece jenom plánoval zabít?“
„Nelhal jsem ti,“ pokračoval klidně.
Zadívala jsem se mu do očí, nenašla jsem v nich ani náznak lži.
„Možná,“poznamenala jsem věčně.
Pousmál se.

Studená voda mi stékala po tváři i těle. Ráno jako každé jiné. Studená sprcha před návštěvou kageho, který nám uloží další misi. Starý zvyk z dob, kdy mi z té řezničiny bylo na nic. Zajímalo mě, co za misi to dneska zase bude…

Zarazila jsem se uprostřed pohybu. Ryuuki mohl lhát. Dnešní mise pro mě vůbec nemusela být mise. Mohla pro mě být hrobem. Ale co? Místo v nejhlubším pekle už mám dávno rezervovaný, tak co řešit…
Do kanceláře jsem dorazila jako předposlední, těsně za mnou se objevil Raion.
„Poslední dobou tu máme nějak hodně vzbouřenců,“ podotkl jen tak mimochodem kage.
Přeběhl mi mráz po zádech. Netýká se tohle taky mě?
„Mám zprávy, že se tu v blízkosti potuluje jeden hodně nebezpečný. Proveďte to jako vždy, nic víc,“ Zvedl ruku s obrázkem.
Muž na obrázku byl zahalen v obyčejném cestovním plášti bez kápě. Plavé vlasy mu sahaly až po ramena. Vysoký s širokými rameny, ale už poněkud starší a někoho mi připomínal. Ale v podstatě nešlo by si ho nevšimnout, což je plus pro nás.

Skončili jsme opět na střeše.
„Hledejte, jakmile ho uvidíte, nahlaste to. Nikdo nesmí nic vidět, jasné?“ Zeptal se zbytečně Ryuuki.
Přikývli jsme, sehraně jako vždy, a rozutekli jsme se. Sever byl můj, jako vždy ostatně. Celá tahle mise mi připadala šílená. Lovit někoho ve vlastní vesnici, to je prostě šílenost!