Jen blázen věří na zázraky 01

Pouze příkazy a mise. Pořád to samé dokola. I když každá mise byla jiná, za ty roky už mi připadaly stejné. Na každé jsem prolévala krev a často byla i nevinná. Ale rozkaz byl rozkaz, nedalo se neuposlechnout, pokud jste se chtěli dožít dalšího dne. A to bylo někdy i po splnění mise obtížné. Navíc těžko se tomu dá říkat život, bylo to jenom přebývání, existence, ale život to určitě nebyl. Nikdo mě neznal mým pravým jménem, nikdo neviděl mojí tvář. Nesměl, za porušení se platilo životem, jinak bych se já nedočkala dalšího východu slunce.

Sobecké co? Přebývat a zabíjet ty, co mají šťastný život jenom proto, že byli ve špatný čas na špatném místě, ale taková je holt doba.
Když to vezmete z druhé strany, plním rozkazy kage. Není to dostatečný důvod k zabíjení? Pro přežití mojí vesnice? A dostáváme se k začarovanému kruhu. Podle kageho uvážení, konám spravedlnost, ale přijde to spravedlivé ostatním zemím? Vesnicím jako té mojí? Nevinným lidem?

Znám jenom jeden způsob, jak se zbavit těchto nežádoucích zamotaných myšlenek, vědět, že na ně nemám právo. Tyhle myšlenky a pochybnosti patřím velikým kagům, feudálním pánům, ale určitě ne mě, osoby, kterou vlastně nikdo nezná, nikdo neví, že žije, vlastně přebývá.
Bezděčně jsem si povzdechla, když jsme v kanceláři opět dostávali rozkazy. Já a moji týmoví partneři. Nebyly jsme nic víc. Znali jsme jenom přezdívky a masky těch okolo, zbytek byl tabu.
„Ryuuki, doufám, že to proběhne jako vždycky. Rychle a bez důkazů.“ Upřesnil veliteli mé jednotky ó velký kage.
Pouze přikývl, secvičeně jako vždy jsme se okamžitě přesunuli na jednu z mnoha střech.
„Stejné jako vždy, formace A,“ víc neřekl, nepotřeboval to. Za ta léta, co společně fungujeme jako tým, jsme se všichni v podstatě chovali jak loutky. Žádné zbytečné otázky, pochybnosti, nic. Existoval jenom rozkaz.
Ani jsme nepřikývli, rovnou jsme se dali do běhu. Na lov další nevinné krve.
Kuma, byl jako vždy dobrých pět metrů po mé pravici. Byli jsme hned za Ryuukim, který byl v čele se svojí neporaženou katanou.
Zbylí tři byli rozptýlení v okolí. Mlčky jsme putovali hustým lesem až do tmy. V tom samém stereotypu probíhalo úplně všechno. Jakmile se začalo stmívat Ryuuki seskočil z větví na zem. Věděli jsme, co se od nás očekává. Popadla jsme kotlík a vyrazila jsem hledat vodu. Zatímco ostatní se starali o dřevo, průzkum a jídlo, na mě závisela voda.

Brzo jsem ve vzduchu zaznamenala vodu. Rozběhla jsem se, chtěla jsem to mít co nejdříve z krku. Proletěla jsem okolo stromů a přidřepla jsme k potoku. Zavadila jsem pohledem o svůj odraz. Pořád to samé, moje maska chránila mojí tvář před odhalením identity. Všechny rysy pečlivě schované za tváří vlčice, mojí masky. Stříbrné vlasy mi rámovaly masku, a přes rameno jsem měla přehozený cop. Pořád to samé. Zpravidla jsem se na svůj obličej nedívala, už od mých patnácti let. Nechtěla jsem vidět tvář zrůdy, která se ze mě stala.
Ze rtů mi unikl povzdech, nabrala jsem vodu a vyrazila jsem zpátky. Moje rozčarování mě zdrželo natolik, že na mě vrhli tázavé pohledy zvířecích masek na jejich tvářích. Pokrčila jsem rameny a podala jsem nádobu s vodou Ryuukimu, který se staral o jídlo.
„Kde ses zdržela, Mesu?“ Otázal se Raion.
Bezvládně jsem pokrčila rameny. Netušila jsem, že mi měří čas. Posadila jsem se na zem a vytáhla jsem drápy, svojí zbraň. Prstem jsem přejela po ostří jednoho z drápů. Dokonale nabroušené, kdysi dávno bych se nad tím možná usmála. Teď to nešlo, a i kdyby ano nikdo by si toho nevšiml. Maska mě chránila nejenom před prozrazením, ale i před vlastními emocemi. Cítila jsem na sobě pohled.
Zvedla jsem hlavu a zabodla jsem oči do Kumy.
„Co je?“ Zeptala jsem se neurvale.
„Změnila se tvoje aura, když si byla pryč.“ Připustil.
„Změna mi nepřísluší,“ zavrčela jsem.
Pokrčil rameny a přestal mi věnovat pozornost. Moje lidskost by mě stála život, kdyby o ní někdo věděl. Tady neměly tyhle pocity, co dělat.
Ve věčném tichu jsme si dali večeři. Lehla jsem si na deku a pokoušela jsem se usnout, měla jsem třetí hlídku, hned po Ryuukim. Zavřela jsem oči, abych aspoň na chvilku utekla od reality.
Někdo se mnou jemně zatřásl. Okamžitě jsem otevřela oči, spatřila jsem nad sebou masku draka. Došlo mi, že mám hlídku. Posadila jsem se a prohrábla jsem si rukou vlasy. Ryuuki se vzdálil, ale stále na mě upíral pohled, cítila jsem ho na sobě. Šlehla jsme po něm pohledem. Vstala jsem ze svého místa, vyskočila jsem na nedaleký strom, pohodlně jsem se usadila a tiše jsem pozorovala okolí.

Ráno bylo ve stejném rytmu. Došla jsem pro vodu a teprve pak se ukuchtila snídaně. V naprosté tichosti jsme se sbalili a vydali jsme se na cestu.
Byla jsem si vědoma, že dnes opět prolijeme nevinnou krev. Otázkou bylo, zda to bude mojí rukou. Před pár lety bych se tím zabývala a možná bych byla lehce nervní. Teď tohle po mě byl denní chléb. Ať ho zabije z našeho týmu kdokoliv, nikdo kromě nás to vědět nebude, ani ó velký kage. Ten nás buď pochválí anebo potrestá. Celý tým, tady se nehrálo na jednotlivce. Postupovali jsme ve formaci A až do pozdního odpoledne.
Před námi byla malá vesnice, ve které se měla skrývat naše další oběť. Dostali jsme se na střechu nejvyšší budovy a skryti ve stínech okolních stromů, jsme pozorovali vesnici. Na stejných pozicích jako vždy. V podřepu jsem sledovala dění ve vesnici. Levou nohu jsem měla nataženou, musela jsem být připravená kdykoliv vystartovat.
Hrubý popis dané osoby jsem znala nazpaměť. Menší, trochu kulatější postava, shrbenější a schovaná v hnědém cestovním plášti s kápí. Z obličeje byly vidět pouze šedé vousy a plné rty.
Nic víc nám neřekli, a ani nemuseli. V téhle vesnici nebylo moc cizinců a obzvlášť ne v tomhle období a obyčejní cizinci nenosili pláště, ani za deště.
Ryuuki nám naznačil, ať se stáhneme. Přesunuli jsme se mlčky na kraj lesa. Začít konverzaci se rovnalo smrti. Vznikají předsudky a nepřátelství a my jsme si v boji museli bezmezně důvěřovat. Proto bylo lepší mlčet.
„Rozptylte se a hledejte, jakmile ho spatříte, neprodleně to nahlaste,“ rozkázal, aniž by zvedl hlas. Přikývnout a urychleni jít splnit misi, zlaté pravidlo.

Formace i na rozptýlení zůstávala už nějaký pátek stejná. Severní část vesnice byla má. Skrčila jsem se na střeše a pozorovala jsem ulici pod sebou.
Po půl hodině vysílačka zašuměla a ozval se Ryuuki, „Mesu, jde k tobě, dostaň ho,“ Příkaz jasný jako facka.
Takže bylo rozhodnuto, na mých rukách bude další krev. Vytáhla jsem kunai, univerzální zbraň pro všechno a hlavně nikdo nebude vědět, kdo se ujal vraždy, protože tuhle dýku vlastnil každý shinobi.
Za chvilku se do mého zorného pole dostala postava v hnědém plášti. Shrbená a kulatá, přesně jako v popisu. Na ulici se potloukalo ještě pár lidí.
„Ukončím to v lese,“ oznámila jsem Ryuukimu. Muž tam měl totiž zjevně namířeno. Neslyšně jsem ho sledovala asi padesát metrů do lesa.
„Takže se už rozhodlo,“ zamumlal známým hlasem.
Nelíbilo se mi to. Nikdy nenech oběť promluvit, další zlaté pravidlo. Tiše jsem seskočila za něj a připravila jsem se na jistou ránu do týla. Musel to být shinobi. Jak jinak si vysvětlit, že se na mě otočil? Kápě mu spadla na ramena a já jsem zalapala po dechu. Sensei…
Z hrudi mu vyjelo ostří katany. Včas se mi podařilo zastavit výkřik. Mrtvé tělo spadlo na zem a za ním stál Ryuuki s katanou od krve. Mlčel, byla jsem za to ráda.

Stále jsem byla trochu vyjevená, ale uklidila jsem dýku. Vydali jsme se na cestu zpět. Mise byla úspěšná, nic víc a nic míň. Jenom já jsem si nasadila oprátku okolo krku.

Na noc jsme se utábořili. Věděla jsem, že budu žít do té doby než Ryuuki podá hlášení a oni se pak rozhodnou, co se mnou bude. Měla jsem před sebou úžasný vyhlídky. Moje lidskost mě nejspíš připraví o hlavu, ale co? Byla jsem postradatelná. Vždycky mě můžou nahradit někým mladším, zapálenějším do prolévání krve. Cítila jsem za sebou praskání ohně.
Nemohla jsem usnout, převalila jsem se na záda.
„Proč si zaváhala?“ protrhl ticho Ryuuki.
„Ptáš se mě jako velitel nebo přítel, kterým nejsi?“ Zahořkle jsem se zasmála.
„Ptám se jako velitel, který nechce do svého hlášení zahrnout chybu, která měla oprávněný důvod.“
Posadila jsem se a zadívala jsem se na něj. Stál u ohně a sledoval mě. Husté černé vlasy měl svázané, plameny na nich vytvářely zajímavou hru barev.
Sklonila jsem hlavu, „byl to můj sensei,“ zašeptala jsem.
„Promiň, já-“
Přerušila jsem ho, „Nevěděl? Jistě, nemohl jsi to vědět. Byla to moje chyba a za ně se platí a obzvlášť v téhle branži,“ ušklíbla jsem se, ale to nemohl vidět. Nikdo to nemohl vidět.
„Kvůli tomu tě nepošlu na jistou smrt,“ prohlásil.
Věděla jsem, že bych měla zalapat po dechu. Tohle nebyl ten zaběhlý stereotyp, ten každodenní rytmus.
„Nejde o mě!“ Vyštěkla jsem podrážděně. Proč to nepochopil? Moje existence neměla smysl. Tak proč mě chce udržet na životě? Proč když jsem nespolehlivá?!
Přísahala bych, že se zatvářil překvapeně. Nemohla jsem to vidět, jenom jsem odhadovala.
„Takže tě mam poslat na popravu, když se vůbec nic nestalo?! Jsme proboha jenom lidi!“ Vyřkl slova, která neměl. Byl velitel, neměl by mít žádné emoce. Mělo na něj být spolehnutí, vyplnit jakýkoliv rozkaz za jakoukoliv cenu.
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, „Slyšel ses teďkon?“
„Jistěže-“zarazil se, zjevně mu to došlo, vztek je nebezpečná emoce, obzvlášť když vás ovládne po dlouhé době.
Odfrkla jsem si. Tohle byl nejdelší hovor, který jsme vedli, a který toho tolik odkryl.
„Nic jsem neslyšela,“ ujistila jsem ho a lehla jsem si.

Chtěla jsem se probudit a zjistit, že tohle všechno byl jenom sen. Že všechno byl jenom sen, že jsem nikdy nepřistoupila na to, stát se členem ANBU, že jsem neprolila tolik nevinné krve, a že jsem zcela normální a obyčejná. Nedařilo se, byla jsem tím, kým jsem se stala. Nešlo to změnit. Mohla jsem jenom zemřít a to byla jediná jistota v tomhle nestabilním světě.
Probudil mě na mojí hlídku, nevyměnili jsme si už ani jedno slovo. Mlčení mluvilo za vše, oba jsme chtěli zapomenout.
Opakoval se stejný ranní rytmus. Raion si pár poznámek nechal pro sebe, což se nevymykalo stereotypu. Jenom další den zahalený v tichu. V podstatě nic nového. Ale přesto…

Zpátky do vesnice jsme dorazili až za tmy. Okamžitě jsme se rozprchli.
Zamířila jsem do svého poloprázdného bytu. Dala jsem si horkou sprchu, voda mi dokázala uvolnit všechny svaly. Aspoň chvilku jsem nemusela nic předstírat. Usmála jsem se. Netušila jsem, jestli to vypadá jako úsměv, zapomněla jsem ho.

Přešla jsem k zrcadlu a poprvé za čtyři roky jsem se do něj pořádně podívala. Nepoznávala jsem se. Kdo byla ta žena se stříbrnými vlasy, modrýma očima, plnými rty a jemnými rysy? Nevypadala jako vraždící stroj, kterým jsem se stala. Potkat jí na ulici, mile bych se na ní usmála. Kdo by za tou nevinnou tváří čekal zrůdu?

Prohrábla jsem si rukama vlasy. Opravdu jsem to já? Nevěřila jsem, to nemohla být moje tvář. Na tuhle nevinnou tvář jsem neměla právo.
Vyšla jsem z koupelny a přešla jsem k oknu. Na nebi zářil stříbrný půlměsíc. Přepadl mě podivný pocit, dávno zapomenutý a ukrytý někde hluboko. Nedokázala jsem ho pojmenovat. Jenom mi hruď připadala hrozně těžká.
Od okna jsem se přesunula do postele, zítra je taky den. A bůh ví, jestli se ho vůbec dožiju.

Překvapivě jsem se ráno probudila, nikdo se mi nepokusil proříznout hrdlo. Bylo to od nich milé, ale stále se to mohlo změnit. Jistota byla jenom jedna.
Jako každý jiný den po misi, ani dnes jsem nesnídala. Byl to zlozvyk z dob, kdy jsem na to neměla žaludek, zůstalo mi to pořád.
Mrkla jsem na hodiny, bylo před devátou. Otráveně jsem si povzdychla. Natáhla jsem na sebe ANBU oblečení i s maskou a vydala jsem se do kanceláře ó velkého kage.