Osud těch nejlepších 3.

Mým útočištěm se stalo malé stavení na okraji vesnice.
-
Za zády kus přírody byl vždy můj sen,
vzduch lahodně nasládlý stále cítit,
ke spokojenosti už chybělo málo jen,
bez stráží v zádech po svém si žíti.
-
Vyběhnout s volností větru, kam mě nohy zanesou,
ale ninjů je tu fůra všude, kam se podívám.
Ať všichni čerti co nejdále ode mne je odnesou!
Kam jdeš? Co děláš? Přiblble už se usmívám.
-
Vzteky prořízlou pusu si na ně otvírám,
„Co je vám po tom? Něco se snad stalo?
Já vás snad někdy bezdůvodně vyslýchám?
Na základě hlášení pochopit by se dalo.“
-
V hlavě se mi rozezvučel varovný hlas: „Zachovej klid, víš, čeho jsi schopna, když se rozvzteklíš."
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a o mnoho klidněji jsem pokračovala v proslovu: „Žádné hlášení jste nemohli obdržet, to vím jistě. Když se tu budeme navzájem podezírat z nepravostí, nikam se nedostaneme, možná nanejvýše do blázince. Moc dobře chápu, že jsem pro vás nedůvěryhodnou osobou, abych pravdu řekla, být ve vaší situaci, zachovala bych se stejně, chtěla bych nezvaného cizince vyhnat pryč. Vstřícnost se mnohdy nevyplácí, ale věc se má tak, že nemám kam odejít, a pokud tu spolu chceme ve zdraví přežít, nezbude nám nic jiného, než k sobě nějakou tu důvěru nalézt.“
Takovýchto obdobných rozhovorů, tedy spíše monologů, jsem pronesla mnoho. Někdy se mi podařilo ninji přesvědčit, jindy zase ne, ale tak to v životě prostě bývá, nemůže být každý den posvícení. Ty malé rozepře měly za následek, že o mou osobu projevil zájem tentýž zjizvený muž, který vedl onehdy ten krutý výslech. Zjistil, že jsme naladěni na stejnou notu, co se týče způsobu nabývání informací a manipulace s lidmi, ať už úmyslné či nikoli.
Nyní vyvstává otázka, na jakou činnost by se mu mohla má osoba hodit? Důvod je snad až příliš prostý. Informací není nikdy dost a lidí schopných je získávat ještě méně, ale to byla spíše záminka pro důvod číslo jedna, který nebyl nikdy nahlas vyřčen, ale jeho přítomnost vycítil každý. Tímto promyšleným tahem jsem se dostala pod drobnohled samotného velitele informační služby, tudíž již nikdo nemohl hovořit o zradě z mé strany, protože za daných okolností nebylo možno kout cokoli proti vesnici.
Oči Morina Ibikiho propalovaly má záda v každém okamžení, při každém mém pohybu stál někde poblíž, nespatřen, skryt v davu či změti stromů hlídal každý můj krok. Tento soukromý sensei se pro mne začínal stávat noční můrou. Ze sladkého snění mne vytrhával v neúprosně brzkou ranní hodinu dotěrně ohlušující gong, tak tak jsem se stihla obléci a něco málo pojíst a už mě hnal chladný hlas ven do mrazivé tmy, kde započal teprve ten pravý teror. Při zahřívacím běhu, jsem již v polovině nevnímala nic jiného než palčivou bolest v nohou, vypadalo to, že každou chvílí vypoví službu a já padnu vysílením.
Tu se vždy ozval Morinův nezaměnitelný hlas: „Pokud už nemůžeš, ještě třikrát můžeš! K zemi a padesát kliků na vydýchání!"
Srdce mi bušilo, jako by se chtělo oprostit od těla, zalita potem ve mě proudila krev jako o závod. Roztřesenýma rukama jsem se zapřela o prašnou cestu vzpírajíc se zemské přitažlivosti, jsem sbírala síly odkud se dalo. Poslední vzpor ležmo. Skoro v bezvědomí nastavuji prochladlé půdě svoji tvář, síla v mých pažích neodolala působení gravitace a já s tichým plesknutím pouze zvířila do teď klidně se rozvalující prach.
„Není čas na odpočinek, nepřítel nebude čekat, než se vydýcháš! Vztyk a pokračujem!" tato věta, ač v mnoha podobách, nikdy nezklamala.
Neochotně jsem své vzpírající se tělo sbírala ze země.
„Trochu života do toho umírání bych prosil!" rozkmitalo opět mé ušní bubínky.
Při absolvování druhé poloviny jsem si sáhla až na samé dno, zcela vyčerpaná jsem se spíše než doběhla dobelhala, již za plného denního světla, zpět domů. Morino odešel do práce a já měla nějaký čas na vzpamatování.
Bohužel toto rozjímání v tichu a míru nikdy netrvalo dlouho. Do hodiny vždy u dveří zvonila dvojice ninjů zahalených v černých pláštích.
Ihned jak jsem otevřela, ujali se slova: „Morino nás pro tebe posílá, prý už bylo odpočinku až dost. Máš urychleně dorazit do jeho kanceláře."
"A proč?" vypadlo ze mě znechuceně kňouravým tónem.
"Nevíme. My máme jen dohlédnout, abys opravdu dorazila co nejdříve. Takže přestaň zdržovat a pojď!"
„Jsme zpět, pane," pronesl jeden z mé eskorty ihned, co jsme v poklusu vpadli do místnosti.
„Děkuji vám, můžete jít," po zaznění těchto slov se mi rozechvěl žaludek nervozitou z očekávání, co nyní nastane.
Morino rázně narušil tenkou hladinu napětí proslovem: „Myslím, že nastal čas, abys konečně na vlastní kůži zakusila, co obnáší naše práce se vším všudy. Pojď," pokynul rukou ke dveřím a sám se k nim vydal.
Obavy z prožitků dalších okamžiků mne téměř ochromily, strachy jsem téměř nedýchala, celou cestu až do vyslýchací místnosti číslo tři. Ač si z probíhajícího výslechu téměř nic nepamatuji, toto číslo se mi vypálilo do mozku takovou silou, že ho již nikdy nelze zapomenout. Utrpení příštích chvil bylo téměř k nevydržení. Pláč a žadonění vyslýchaného střídaly Ibikiho dotěrné dotazy. V mysli se mi okamžitě započaly vybavovat vzpomínky z mého vlastního výslechu.
I když mi v průběhu téměř vhrkly slzy do očí, Morino nepřerušil mé zoufalé trápení, pouze prohodil mezi řečí: „Správný shinobi nesmí dát najevo své city, musí se umět podívat do tváře třeba i smrti s kamenným výrazem," a nechal mne s hořkou realitou bojovat samotnou až do samého konce.
Večer se téměř vždy nesl v poklidu, oba jsme si potřebovali alespoň na chvilku doopravdy odpočinout.
Bohužel nemohu říci to samé o noci. Ječivý zvuk sirény mi projel celým tělem. Co nejrychleji jsem na sebe naházela oblečení, které mi přišlo právě pod ruku a vyběhla jsem ven. Tam na mě čekalo překvapení v podobě Morina s drčící sirénou. Konečně ten odporný zvuk vypnul.
Přeměřil si mě ostrým pohledem a spustil: „Jsi příliš pomalá, než by ses stihla vyhrabat z postele, už bys byla dávno mrtvá. Příště si dej víc záležet a zkrať ten čas na polovinu. Ninja nikdy nespí, vždy musí být připraven na akci v plné síle, jedno jediné polevení tě může stát život!" s těmito slovy mě poslal zpátky do postele a sám se též odebral do té své.
Velmi často se stávalo, že Morina povolali na náhlou misi, ale ani tehdy mi nebyl dopřán klid. Velitel je zkrátka velitel, má k ruce plno pomocníků, kteří se mne ujali s radostí. Pro ně se moje výcviky staly vynikající příležitostí k relaxaci a přesměrování myšlenek pryč od vřeštících, krví zalitých monster.
V tomto období jsem dost často litovala, že mě mé kroky zanesly do této vesnice, potěšení jsem z toho neměla žádné. Se smutným pohledem jsem obracela zrak k akademii, odkud se ozýval radostný smích, zatímco já cedila pot a slzy.
Však to netrvalo dlouho a jejich snaha byla oceněna maturitou, jíž jsem proplula jako nic, a po pár D a C misích jsem se pokusila do sbírky připojit chuuninské zkoušky. Ty už samozřejmě nebyly tak snadné, ale první část se po započetí testu zdála lehká, snad až příliš, na první zdání. Vyplnit za pětačtyřicet minut formulář s devíti otázkami praktického ražení, pro mne nebyl žádný problém. Díky tvrdým podmínkám mého mistra jsem měla dostatek zkušeností.
„Ale co moji týmový spojenci? Neoplývají stejnou zdatností jako já, co když neznají správné odpovědi," honilo se mi v myšlenkách.
Nyní se teprve vynořila pravá podstata zkoušek. Nemají prověřit naše znalosti, ale umění je umět získat, popřípadě předat, aniž by nás někdo přistihl. V tento okamžik se projevil můj velký problém, ač jsem znala správné odpovědi, neuměla jsem je předat dál. Těžko se oklamává vlastní učitel, který vás zná lépe než vlastní uniformu. A v tom okamžení se začaly dít podivné věci. Nemohla jsem se otočit, nedalo se komunikovat pomocí znaků ruky, protože po obvodu zdí bdělo moc bystrých očí, které by to ihned zmerčily. Dala jsem si tedy dlaně na oči, usilovně jsem přemýšlela a podvědomě se snažila samou soustředěností protlačit oční bulvy do týla. Takový trik se mi nepovedl, ale povedlo se něco jiného, zničehonic jsem začala vidět za sebou modrobílý svět, později jsem zjistila, že dokážu vidět chakru a obzvláště rychlé pohyby. Bohužel právě v tom okamžiku mi to bylo k ničemu. Nervozita stoupala do závratných výšin, a pokud by ti dva na poslední otázku odpověděli špatně, nenastala by pro mne příznivá situace, nechtělo se mi ty zkoušky podstupovat dvakrát. Při atmosféře, která nastala v místnosti, nabíhala husí kůže a teplota nezadržitelně rostla. Já stále neměla plán, jak předat informace. Hodiny na zdi odtikávaly do ticha cenné vteřinky zbývajícího času.
-
Čas se neúprosně krátil,
dech se pod náporem úžil.
Pár minut zbývá nám,
jak jen tu zprávu dám?
-
Už se pomalu hroutím,
v křečích se málem kroutím.
Vtom poslední otázka padne,
ihned v hlavě nápad bleskne.
-
Správná odpověď je odejít pryč,
náhle k řešení nalezen je klíč.
Jednoduše se k odchodu postavím,
všechny palcem vzhůru pozdravím.
-
Jen my tři víme, co pod tím vidět máme,
pouze my význam gesta dobře známe.
Jsem si stoprocentně jista, co dělám,
proto následujte mne, na vás volám.
-
Plán byl perfektní, však zádrhel ho málem zhatil,
když dolehly důsledky techniky a zrak se ztratil.
Přišla nezvána, nevítána do mých očí,
náhle svět plný fleků se se mnou točí.
-
„Co se děje?! Skoro nic nevidím. Jak ta znamení teď udám a odejdu z učebny?“ Honilo se mi myslí. Tehdy jsem se vztyčila až k nebeským výšinám, udala znamení pozdravu s hlasitým doplňkem a vydala se ke dveřím, plíživá chůze s prvkem narážení do všeho kolem musela přijít všem podezřelá, ale tým se nedal zviklat nestandardním chováním a po chvilce přišli za mnou. Nejspíš si mysleli, že hraju opilého člověka, abych zamaskovala pravý záměr. Dost se zhrozili, když zjistili, že opravdu vidím jen černé obrysy, sama jsem z toho byla zděšená.
„Takhle nemohu skládat další část.“ Mé zodpovědnější já nemělo daleko k nervovému záchvatu. „Vždyť nedojdu bez pomoci ani domů!“
Pohroužena v myšlenkách jsem se zhroutila na schody, opřela se o zeď, zavřela oči a přemítala, co všechno už nikdy v životě neuvidím, kolik jsem toho ještě chtěla dokázat, ale bohužel už mi to nebude dopřáno. Jaké překvapení nastalo, když jsem po půl hodině zvedla svá zvlhlá víčka a náhle mne oslepila světelná zář, a ač jsem ještě stále viděla rozmazaně, nic nemohlo zabránit prudkému návalu radostných emocí. Nabita pozitivní energii jsem se rozběhla domů a najednou si mnohem více všímala pestrosti světa, zelené stromy staly se rájem pro můj zrak, nepřeberná barevnost omítek domů, jejich tvarů, mne náhle naplňovala radostí, jako dosud nikdy.
Po vystřízlivění z této euforie, jsem si vzpomněla, že bych tuto skvělou zprávu měla sdělit svým kolegům v týmu. Nevím, jestli je moje zpráva rozradostnila či nikoli, ale v každém případě se jim ulevilo.