Osud těch nejlepších 2.

Mnoho dní jsem se potulovala tmavým lesem hloub a hloub, vyhýbala se divoké zvěři, skrývala se před krvelačnými loupeživými lidmi, kteří staví majetek nad životy a pro kousek zlata by vyvraždili i vlastní rodinu. Já jsem sice u sebe neměla žádné bohatství, ale o tom oni nevěděli.
Srdce mi skákalo až do krku při každém zaševelení listí, každé křupnutí suché větve mne vyvádělo z relativního klidu.
-
Šust. Něco se pohnulo ve křoví,
snad jen tygr zajíce zde loví.
Ne! neslídí tu hladové zvíře,
jen lstivý loupežník ve své díře.
-
Slintaje po kořisti se stínem plíží!
Štěstím mu očka planou, jak krásti touží.
Hrozivý řev protrhl hráz vláčného ticha!
Není sám, spitá troska na záda mi dýchá.
-
Nastal čas první zkoušky mého umu.
Tělo své ve strachu ohýbám jak gumu.
Ruka má po hořící větvi šmátrá,
loupežníkův zrak kolem pátrá.
-
V obou rukách už třímám hořící svíce,
ve strachu s nimi mávám, pálím líce,
kopu kolem sebe, o techniku se nezajímám,
chlapi vřískají bolestí, nijak se nedojímám.
-
„Jenom prchejte jako spráskaní psi pryč!
Má páteři, konečně do rovna se vztyč!
A ty zhas oheň a o kus dál přejdi,
lepší skrýš před zlotřilci si najdi.“
-
Odpověď banditů na sebe nenachala dlouho čekat. Nadupaná korba poháněná vztekem a nenávistí za mnou popálenou tvář spřádala kruté plány. Na verbovala do svých služeb několik dalších tuláků a neustálými ataky se mne snažili připravit o život. Stala jsem se štvancem, který neustále někam prchal před armádou zlotřilců. Jelikož jejich útoky skončily vždy stejně, mým útěkem do neznáma, snažili se mne alespoň vytlačit z jejich působiště. Mnoho lidí do těchto končin nezavítalo a výskyt zámožného pána byl zcela vyloučen. Tudíž si tu všichni hlídali každý uloupený yen a usoudili, že dalšího příživníka tato oblast neuživí. Je dost hrůzná představa, že hrozbu pro mě nepředstavovala divá zvěř, ale člověk. Oheň se musel na noc zhášet, aby nemohli zvětřit mou polohu, tím pádem jsem nebyla chráněna před zvěří, tudíž spánek na stromě byl za dané situace nejlepší volbou. Bohužel jen tak na větvy se spát nedalo, proto jsem se musela vypravit k nepříteli pro rybářskou síť. Skryta černou tmou, jsem se vplížila k tábořišti tlupy. Pouze měsíc se skomírajícím s posledními pár žhavými oharky osvětlovali prostor. Srdce mi téměř skákalo strachy do krku. Kvapem jsem bedlivým zrakem prošmátrávala okolí. Jedno zarostlé torzo lidské schránky sedělo, únavou klimbající, na hlídce, hlava mu každou chvíli padala téměř až do vlhkého mechu. U kmene vzrostlého stromu mezi skládkou lahví sake se další dva silně zanedbaní urostlí muži choulili pod čímsi, co nejspíš kdysi byla deka a ve spánku těžce oddechovali. Pak už se tam nacházel pouze obrovský ošuntělý vak, který již spíše připomínal stářím rozervaný cár užmoulaného hadru. Z něj na mne vykukovalo spousta starého harampádí, rzí prolezlé hvězdice, pár špinavých lan a síť. Obezřetně jsem se proplížila k usínající stráži, popadla první větší kámen co mi přišel pod ruku, ruka se mi pod jeho tíhou roztřásla a bez rozmyslu jsem ho sním silně udeřila do zátylku. Podivná existence se bezvládně skácela k zemi. Rychle jsem popadla síť, do ní hodila pár hvězdic a se srdcem v kalhotách prchala, co nejdál odtamtud.
Síť, tedy spíše z toho co z ní zbylo, jsem si rozvěsila v koruně stromu a modlila se, aby mi toto lože, alespoň pár týdnů vydrželo.
Po čase se začaly dny slévat v týdny a týdny v měsíce, z jara se stalo léto a podvědomí začalo bít na poplach. Loupežníci si dali jedna a jedna dohromady a v boji proti mě začali přitvrzovat, neměla jsem zdání jak dlouho dokážu ještě jejich útokům odolávat a také zima by se mi mohla stát osudnou, proto jsem začala pátrat po jakýchkoli známkách civilizace. Zamotávala jsem se do lesa víc a víc, dny se krátily a připozdívalo se čím dál tím dříve. Pomalu jsem propadala panice. Ledový severák bičoval obličej do ruda, a co hůře, pronikal skrze lehký oděv až do morku kostí.
Při oddávání se beznadějnému šílenství jsem zaslechla: „Chlapi, pohněte, ať dorazíme do Konohy ještě za světla, už se těším na teplou sprchu a postel.“
V ten okamžik by se ve mně krve nedořezali.Co jsou zač? Další bandité? Sakra, mají u sebe zbraně, nesmí mě zahlédnout! Projíždělo mou myslí.
Na druhé straně šeptal tichý hlásek: „Potřebuješ co nejdříve někde složit hlavu, až se zima ohlásí. Nerozhodným přešlapováním nic nezmůžeš. Pamatuj, kdo neriskuje, nemá nic. Mimoto… doopravdy se domníváš, že snad takhle se chovají lupiči? Vždyť by nic neuloupili, všichni by stihli utéct. Sleduj je, za to nic nedáš.“
Ačkoliv jsem měla obavy, nakonec jsem skupinku podivně vystrojených lidí sledovala. Vypadali podobně, jako osoby o kterých nám vyprávěl rybář. Opět se mi vybavily vzpomínky s hořkou pachutí. „Nedá se nic dělat, kdo chce získat, musí riskovat.“ S těmito slovy v hlavě jsem se pustila za těmi divnými pány.
Dovedli mě až k nějaké vesnici obehnané vysokou hradbou, po které chodily stráže nahánějící větší hrůzu než ti chlápkové, chodily sem a tam, ostřížím zrakem provrtávaly každý kousek, každé tmavé zákoutí krajiny. Dovnitř se dalo vejít pouze branou, kterou strážili dva vrátní s mohutným psem.
„Co je to za podivnou vesnici s opevněním ze středověku? No jo, ale tihle nevypadají, že by mě nechali jen tak projít dovnitř, ale tady venku už to dlouho nevydržím, je mi zima a mám stále hlad.“
Z mých úvah a splétání strategií mne vytrhly čísi kroky blížící se kvapem ke mně. Ani jsem se nenadála a byla jsem obklíčena lidmi ve stejném oblečení, jako měli ti pánové, co jsem je sledovala.
Spustili smršť mnoha otázek, na které se jen stěží hledaly odpovědi.
„Proč jsi sledovala naší skupinu? Kdo si tě najal? Pro koho děláš zvěda?“ Jelikož jsem nebyla schopná ze sebe vydat ani hlásku, odvlekli mne do vězení. Strašlivý zážitek, byla jsem skoro ještě dítě. Mé oči tam spatřily mnohé odpornosti od povalujících se smradem zavánějících individuí až po vyšinuté šílence řvoucí své tužby o vyvraždění celého světa. Ale ty pohledy a sluchové vjemy byly nic proti tomu, co se odehrálo druhý den časně zrána.
-
Prudké světlo zářivek oslepilo mé oči,
někdo mě chytl, zezadu po mně skočil.
Nastal děsivý šok, ale tím to pouze začalo,
Již v ten okamžik jsem chtěla, aby to přestalo.
-
Strach se zmocňoval těla mého zesláblého,
cizími muži v uniformách vlečeného.
Co se teď asi bude dít, zatím ještě nevím,
v mžiku na židli za masivním stolem sedím.
-
Zjizvená tvář hledí na mě z patra,
mé čelo žhne strachy jako vatra.
Opět jsou mi kladeny tytéž dotazy.
Ty ostré pohledy mě asi porazí.
-
Bojím se, jsem pro ně nepřítel číslo jedna.
Nálada vládne mrazivá jak v prostřed ledna.
Jen tužka zapisovatele tu do ticha šustí,
odpovídám na vše, možná mě pak pustí.
-
Otázka střídá otázku, nikdo mi nevěří,
stráže po zuby ozbrojené stojí u dveří.
Studnice sil už mi pomaloučku vysychá,
čas náhle lenivým se stal, nikam nespěchá.
-
Pět minut je jako hodin, co jich má den.
Ten nátlak se nedá snést, z mozku mám džem.
Zjizvená tvář se na mě šklebí zpoza stolu.
Trošku podivný rozhovor vedeme spolu.
-
Zkouší tu na mě psychologické ataky.
Šťourat se v soukromí nedělá mu rozpaky.
Jak zachází zde se špehy, bylo mi prozrazeno,
když povím pravdu, bude mne možná ušetřeno.
-
Nikdo nevěnuje pozornost slovům mým,
stále je zajímá jen jedno: Pověřená jsi kým?
Faktu holému, že už dlouho bloudím lesy,
nevěnují pozornost, vymýšlí si cosi kdesi.
-
Pravdu svou nemám jim jak dokázat,
můžu se s nimi klidně do krve pohádat.
Nebude to nic platné, stále povedou svou,
už dochází mi síly, tohle bude smrtí mou.
-
„Kam poděla se spravedlnost světa?“
V hlavě kouše mě tahle prostá věta.
Co se děje? Ve dveřích stojí stařík menší,
všichni se radí, snad nastane teď čas lepší.
-
Chtějí zkoumat osobu mou na podivném místě.
Všude zjevily se znaky, význam nevím jistě.
Vím jen, že tím skončily důvody k mukám,
zůstala jsem, však odporoučema k ninjů rukám.
-
Nevím, proč jako jediný věřil té historce, možná, protože ve zdejší vesnici zastával funkci Hokage a věděl, že jeho lidé mne jistě uhlídají, možná měl šestý smysl ohledně lhářů, nikdy už se o této události nezmínil. Já vím jen jedno. Do smrti jsem mu zavázána a kladu si na srdce pouze to, že nikdy nesmím zklamat jeho důvěru.