Nevýhoda nejmladšího 3 - Genjutsu

No paráda. Takže to není jenom nějakej výmysl, aby mě naštvali. Existuje logický důvod, proč teď nemám žádnou svobodu. Rodiče se o mě bojí a bráška ještě víc. Měl bych být šťastný. Mám milující rodinu, dokonce i tátovi na mně záleží. Tak proč jsem tak naštvanej?

Když mě poslali do postele, tak jsem samozhřejmě neusnul. Musím pořád myslet na to, co se děje. Nemám strach. Mám spíš... vztek? Ne, to ne. Je to blízko, ale to, co cítím, to není. Asi jsem vynalezl nějakou úplně novou emoci, jako když jste strašně šťastní, ale něco vám v tom štěstí brání, a pak se do toho ještě přidá žárlivost a pýcha a touha být ve všem nejlepší. Když se všechny tyhle pocity sejdou, tak pak máme v hlavě guláš, jako teď já.
Nesnáším, když se o mě musí ostatní starat, nebo když něco pokazím. A kdyby mě opravdu unesli a rodiče by za mě museli zaplatit, neodpustím si to do konce života. Nechci narušit chod celýho klanu. Nechci, aby si o mně všichni dál mysleli, že jsem jenom neschopnej malej Sasuke, co všechno zvorá. Nechci, aby mi bylo zapovězeno být jako bráška. Nechci se vzdálit svému snu. Nechci...

Paprsky slunce mě zašimraly na tváři. Za oknem je slyšet ranní zpěv ptáků a slyším i to ticho, jaké je jen opravdu brzo ráno, než tu přenádhernou chvíli naruší lidé. Ale zrovna já mám co říkat, z naší rodiny jsem zdaleka nejhlučnější. Přesto ale potichu přejdu k oknu a dobrých 10 minut se jenom koukám ven. Na svůj život, vždyť všechno co mám je tady, doma. Na malý okamžik se cítím absolutně šťastný, jako kdyby moje duše již dosáhla harmonie a mohla by vstoupit do věčného ráje klidu. Co na tom, že nejsem silný ninja. Co na tom, že nic nemůžu. Co na tom, že jsem nejspíš další obět únosců. Proč se tím trápit? Klidně můžu jít ven, přece nic nehrozí, je tak nádherně a budu zpátky dřív, než se to kdokoliv dozví.
Rychle se obléknu a potichu sejdu dolů. Snažím se jít co nejrychleji a na snídani ani nepomyslím, jen abych byl co nejrychleji zase venku. Chvíli sice musím zápasit se zámkem, ale nakonec přece jenom povolil, klíč cvakl a já zase vdechoval ten svěží vzduch a opět pocítil tu nádhernou euforii.
Vydávám se rovně a ani nevím, kam mám vlastně namířeno. Jdu prostě dál a dál a pořád mám ten nádherný pocit blaženosti.
Ale najednou se něco začíná dít. Pomalu si uvědomuju sám sebe i to, jakou pitominu vlastně právě provádím. Musím se okamžitě vrátit domů! Co mě to jenom popadlo? Jsem už snad úplně na hlavu padlý? Mám pocit, že jsem tady vůbec nebyl. Tenhle pocit jsem už jednou měl... Bráška mi jednou vysvětloval, co je to genjutsu. Chováte se tak, jak se nikdy nechováte, vidíte věci, co neexistují. Už je mi to jasné. Tohle bylo genjutsu. Oblbli mě. Musím se vrátit domů, chci se vrátit domů, ale vůbec to tady nepoznávám. Konohu moc dobře neznám, většinu dětství jsem strávil v sídle našeho klanu. Sám ve vesnici moc netrefím, jenom k památníku, kam chodím trénovat, a do školy. Tady to vůbec neznám. Jsem na kraji lesa a poblíž mě stojí nějaká kamenná lavice. A když hodně zamžourám do dálky, vidím bránu, opravdu veliká vrata. To musím být na samém konci Listové, na úplně druhé straně od místa, kde bydlíme. Takže když se otočím a půjdu zpátky, dojdu domů. A možná, ale jenom možná, to stihnu dřív, než se naši probudí.
Otočím se a rozběhnu se zpátky, ale najednou se přímo přede mnou objeví obrovská postava. Nestihnu zastavit, narazím do ní, a než se naděju, už se válím na zemi. Oslepuje mě slunce, tak vidím jenom siluety pěti lidí. Ten největší mě popadne za triko a zvedne mě tak vysoko, až se mu koukám do očí - teda do jednoho oka, zbytek tváře má maskovaný, stejně jako jeho společníci.
"To je von, co? Má to na zádech a je děsně podobnej tomu Uchihovy, jak dostal polovinu z nás. Todleto děcko bude speciální kousek!" rozkřikne se můj věznitel. Fajn, uznávám, bojím se.