Osud těch nejlepších 1.

Podívej se za sebe, jestli tam někdo nestojí.
Pohlédni vzad do temnoty, pokud se nebojíš.
Možná smrtkou jsi střežen, možná svým andělem strážným,
možná jsi tam sám s obličejem ustaraně vážným.
-
Když se neohlédneš, nikdy nezjistíš, kdo skrývá se v stínu noci,
kdo má tebe i tvůj osud ve svých rukou, ve své moci.
Třeba se za tebou nikdo v tmavých rozích neschovává,
ale nikdy nevíš, jestli někdo svitky tvého osudu nepodává
k přisouzení další cesty, která v budoucnu tě čeká,
překonáš-li obavy, přijde ti ta zkouška lehká.
-
Tvá hlava se pomalu otáčí do neznáma, svaly krku se napínají,
tvé tělo pot chladí, zatímco prýštící proudy krve ho zahřívají.
Bojíš se. Spíše strachy pomalu umíráš, tvá tvář bledne,
vtom cizí osoba tě něžně pohladí, k tobě se sehne.
-
Krve by se v tobě nedořezali. Je to smrtka, ďábel, či bůh sám?
Mozkem letí zvláštní myšlenky - jsem po smrti, nebo štěstí mám?
Kdo schovával se v temných větvích urostlých sakur, již asi nezjistíš.
Nejspíš tě to už nezajímá, dál než na obzor reality své nevidíš.
-
Zapomněl jsi na bídu, kterou ses musel plahočit.
Najednou nechceš nic vědět, nic se naučit.
Kam se poděl ten podivně tichý hoch, co chtěl pomáhat?
Štěstí tě pohltilo až příliš, nechce se ti náhle pohádat,
kvůli tak malicherné věci, jako je bezpráví a útisk.
Osud štístko do ruky ti v rozmaru náhodou vtisk.
-
Teď už vím, že na pomoc nám nepřijdeš, jiný život máš.
Bolest obyčejného světa již jsi zapomněl, jen rozkoš znáš.
Nyní znám to moudro, nejen útrapy jsou zhoubou celého lidstva,
ale i přemíra štěstí mění duše k nepoznání, jako život břitva.
-
Za tu krátou dobu, co pobývám na světě, jsem slyšela mnoho pověstí, příběhů a bájí, které nám čas od času vyprávěl v naší vesnici dříve velmi vážený starý rybář, jehož jeho mořeplavecké schopnosti mnohokrát zavály až ke břehům dálných zemí vycházejícího slunce. Naše malá zem byla tomuto světu vzdálena mnoho tisíc mil, proto nás tyto příběhy lákaly a nikdy jsme se jich nemohli nabažit. I když nám bělovlasý stařík kladl u každého příběhu na srdce, že se zakládá na pravdě, nikoho nenapadlo ani na chvilinku uvažovat nad tím, že by mohly být pravdivé. A proč taky? Nikdo kolem na báchorky o pečetích, živlech, podivných stvořeních či existenci duchů nevěřil, nebo alespoň předstíral, že je mu toto téma lhostejné, a kdo s vážností promluvil o něčem takovém, vzbudil u ostatních většinou výsměch, ale občas také pohoršení, proto ani já jsem se o nic takového nezajímala.
Naše městečko Gyoukuri čítalo sotva tisíc obyvatel a zvěsti a pomluvy se zde šířily nadsvětelnou rychlostí. Ale jak postupoval čas, mé tělo sílilo a ty báchorky se pomalu začaly z neuvěřitelna měnit v realitu.
Počátky byly velmi nenápadné, ale o to strašidelnější. Při jedné obyčejné rybářské výpravě, kterých již moji rodče zažili stovky nás překvapila bouře. Mohutné vlny dosahovaly velikosti několikapatrového domu, pohazovaly naši loď od jedné stěny vlny k druhé, hromy burácely, jako by se nám bohové snažili dát najevo svou zlobu kvůli našim činům, metali po obloze klikaté zmije v podobě blesků a přes mohutný liják nebylo vidět na krok. Náhle zaduněl hrom nad našimi hlavami a blesk zapálil ráhno lodi. Všude byl slyšet jen praskot mohutného ohně a jekot vyděšené posádky.
Nejvyšší stožár se zakymácel a s teskným vrzáním se kácel k zemi. Lidé se rozprchli na všechny strany, bohužel ne všichni stihli uhnout dřevěnému kolosu, proto se do vřavy vmísily vzlyky osob přimáčknutých pod stožárem, kterým už nebylo pomoci.
Oči se mi od pláče a zoufalství barvily do červena. Tiše jsem se ptala sama sebe: „Proč právě já musím zažívat taková muka?“
Chvílemi jsem měla pocit, že vnitřní bolest rozerve mé tělo na kusy. Možná by to tak bylo lepší, ale osud měl v tom okamžiku jiné plány. Oheň hltal dřevo lačností vyhladovělého draka, nezbývalo nic jiného než skočit do chladných vod oceánu. Poslední ohlédnutí za tou hrůznou podívanou a pak už jen nádech a skok. Temná hladina se rozčeřila a já do ní vklouzla jako nůž do čerstvého másla. Náhle mnou projelo tisíce ledových bodáků, v zápasu o holý život jsem sebou mrskala směrem k odleskům světla, jen abych se opět mohla nadechnout. Vzduch se zdál najednou tak horký, z lodi moc nezbývalo, nad hladinou se tyčily už jen žhavé plameny, které barvily černý oceán do ruda.
Nářek a sténání pomalu utichaly, jako by duše odcházely pryč spolu se skomírajícím ohněm. Pokoušela jsem se plavat, sama jsem nevěděla proč a kam, ale hned mi bylo jasné, že pokud se nestanu potravou dravých ryb, zahynu utonutím. Smrt z mých nočních můr byla náhle tak blízko, už už oceán otvíral svůj chřtán dokořán. Zmocnil se mě pud sebezáchovy. Já tu nechci zemřít, ne tady a rozhodně ne teď, řval cizí hlas někde z hloubi mé duše. Nevím, jak se to stalo, semlelo se to všechno tak rychle. Zničehonic sahám na hladinu, jako by to byla pevná zem, a ani jsem se nenadála a uháněla jsem po hladině někam do tmy, pryč od toho všeho. Netuším, kolik mil jsem takto uběhla, ale zastavila mě až pevnina, kde jsem padla vyčerpáním.
Ráno mě probudilo smějící se slunce, které přes celou oblohu rozhazovalo své zlaté paprsky. Nikde ani mráček, prostě nádherný rozbřesk. V první chvíli jsem propadla myšlence, že ty hrůzostrašné vzpomínky z předešlé noci, byly pouhým ošklivým snem. Rozběhla jsem se k vodě a volala svou rodinu, ale nikdo se neozýval.
„No tak, nehrajte si se mnou a vylezte, mami, tati, Izumi! No tak, slyšíte? To není vtipné, kde jste?!“
Vběhla jsem až po kolena do vody a ta mě pomalu hodila zpět do reality. Nikdo tu není, jen já. Polilo mě horko, podlomila se mi kolena a mé bezvládné tělo se propadlo až ke dnu. Opět mě zachvátil teskný pláč, je to teprve včera, a už teď mi chybí.
„Proč právě já? Hej, slyšíš mě, osude jenž píšeš tenhle pitomý příběh? Proč já?“
Pocit bodajícího nože mnou projížděl, přímo do srdce.
-
„Hej, proč ho musím cítit právě já?
Jak za těchto podmínek přežít se dá?
Podivná síla dovedla mé tělo až sem,
možná si se mnou pohrávají bohové jen.“
-
Upadla jsem v beznaděj tak hlubokou, že z ní nebylo úniku. Poznenáhlu se mi začínaly vracet vzpomínky na to, jak jsem se vlastně dostala až na toto místo.
-
„Dodnes zůstává mi tento fakt v tajemné mlze zahalen.
Trvalo mnoho dní, než byl ten trik mnou odhalen.
Tenkrát možná při mně stála božská mana.
Nejspíš mám na svůj úděl přijít sama.“
-
Voda zchladila horkou hlavu, myšlenky se opět začaly zpomalovat a nabývat na srozumitelnosti. Po krátkém uvažování jsem došla k závěru, že setrvávat déle na tomto místě, je holý nesmysl. Mé věci byly promočené, já se klepala zimou a žaludek zpíval hladovou ódu.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a vydala se do blízkého lesa. Odmala miluji přírodu a vždy jsem se s ní snažila splynout, proto mi nedělalo nejmenší problém nasbírat pár hub, natrhat nějaké bobule a rozdělat oheň pomocí dřívek, spadaných listů a suchého klestí.
Naneštěstí průtrž mračen vše rozmáčela, i když se slunko snažilo, do večera les vysušit nezvládlo. Alespoň že stihl uschnout můj oděv, ač bylo jaro v plném proudu, noční teploty stále klesaly k bodu mrazu. Když noc začala rozsévat tmu všude kolem, padla únava i na mne. Vylezla jsem si na strom, schoulila se do klubíčka, chvěla se chladem a tiše vzpomínala na svůj rodný kraj protkaný nejrůznějšími prožitky.
-
„Kam vytratil se pláč a smích, kam poděl se kraj můj?
Hloupý čase, posečkej chviličku, hloupá minulosti, stůj!
Vrátit se do časů včerejších velký zájem mám,
aby nevyplula ta loď, pro to všechno udělám.
-
Ať vidím opět alej sakur u cesty kvést,
ať může mě jednou skrz ni můj milý vést.
Ať mohu se znovu se svými přáteli smát,
až nepůjde nám cvičný oheň rozdělat.
-
Chci se opět šelmou v našich soubojích stát,
až se při hodinách ninja styl budem učit znát.
Chci zpátky vrátit ten proklatý čas,
ať mohu vroucně obejmout všechny zas!“