Sestra V.

Než stačil otevřít pusu, do pracovny vletěla udýchaná Temari.
„Sasori zaútočil!“ nic, víc neřekla, protože se okamžitě sesunula na zem.

Kankurou na nic nečekal, sebral několik svitků a vyběhl ven. Já jsem začala léčit Temari.
Po patnácti minutách sensei nabyla vědomí.
„Jak dlouho jsem byla mimo? Sakra, proč zrovna on, můžu za to já...“ Tem se znova rozvzlykala.
„Řekni mi to popořádku.“
„Ráno jsem chtěla jít za bráchou, jak jsem ti napsala, ale bylo mi vyřízeno, že se mám zastavit u Gaary.“ V tom vyprávění přerušila a hlasitě se vysmrkala.
„A?“
„V kanceláři stál Shikamaru a prohlásil, že si se mnou potřebuje promluvit, ale ne tady. Bylo mi divné, že tam není Gaara, ale radši jsem se neptala. Dovedl mě do bytu, kde vždycky bydlí Shikamaru, když je v Suně. Místo Shikamara tam najednou stál Sasori.“
Temari se znova zoufale rozbrečela a tak jsem ze zbytku vyrozuměla, že s ním bojovala, ale Sasori ji zneškodnil nějakým uspávacím jedem. Po probrání našla v jednom pokoji Shikamara s rozsáhlými zraněními. Pak běžela pro pomoc a po té cestou sem začal Sasori útočit.
Dále si pamatuji jen to, že se začal hroutit strop a bolest.

Otvírám oči, nademnou se sklání zdejší medik. Z dálky jde slyšet boj.
„Co se stalo s Temari? Bojuje ještě Kankurou?“
„Vaše sensei je v pořádku, momentálně hledá Kazekageho. Kankurou stále bojuje se Sasorim.“
Na nic jsem nečekala a vydala se k bojišti.
To co jsem viděla, byla scéna jako z filmu. Sasori i Kankurou, evidentně s minimálním množstvím čakry a bez použitelných loutek ve svém okolí, proti sobě běželi, každý v ruce kunai.
Sasori se uprostřed běhu zastavil a zařval:
„Říkám to naposledy, dejte mi tu holku!“
„Ani za nic!“ Kankurou začal vytahovat nějaký svitek a skládat pečetě.
„A helemese, konečně se ukázala.“ loutkář z Akasuny byl bleskově u mě.
Kankurou přivolal Sanshouou-loutku salamandra (tak mu asi ještě čakra zbyla), ale nezaútočil, stuhl a posléze upřel svůj pohled na jehlu zabodnutou v rameni.
„Ty!“
„To sis všiml až teď?! Je v ní jed, který tě bohužel jenom ochromí, ale věz, že tě najdu a zabiju! Rád bych to udělal už teď, jenže tu mám jinou práci.“ poté se Sasori otočil zpátky ke mně.
„Tak co, budeš dělat problémy jako on?“
Po léčení Temari mi nezbývalo moc čakry, a tak jsem vyvolala pár písečných klonů a zkusila Bunshin Kaiten Kakatou Otoshi (=Armáda rotujících klonů), ale jakoby se Sasorimu útoky vyhýbaly samy. Hodila jsem pár písečných shurikenů a Fuuton: Kamikaze (=Božský vítr), znova ho bohužel nic z toho nezasáhlo.
„Myslíš, že mě porazíš, takovými stupidními technikami? Prý, jounin! Studentka akademie!“ jeho slova ve mně vzbudila poslední dávku síly a odporu.
„Rozhodně lepší než zatrpklý nukenin!“
Sebrala jsem zbytek čakry a vytvořila Fuuton: Tatsu no Oshigoto (=Živel vítr: Drtivý tlak).
Najednou kolem mne začaly vířit listy papíru a zdálky jsem slyšela Sasoriho smích. Znehybněná, jako v papírové rakvi-blesklo mi hlavou (díkybohu, že netrpím klaustrofobií) a cítila jsem, že někam letím.
Cítím tvrdý dopad na zem. Papíry se začínají postupně odlupovat od mého těla, ale i tak jsem se nemohla hýbat.
„Opatrně, musí nám nějakou chvíli vydržet!“
„Dyť jí to nemohlo ublížit, šéfe.“
„Nevypadá zrovna v nelepším stavu.“
„Nedívejte se všichni na mě...já jí nic neudělal.“
„Jen aby!“
„Má pravdu, ona útočila na něj, momentálně je bez čakry.“
Nade mnou se sklání skupinka nesourodých postav-zrzoun s piercingy, modrovláska, Sasori, postava silně připomínající Ino, Itachi (kdo by ho neznal...), ninja s žábrami, chlápek s divnýma očima, jakési stvoření-napůl kytka a ten nejhezčí-šedovlásek s kosou a divným přívěskem na krku. Super, proč zrovna mě můžou chtít Akatsuki!?
„Co ode mě chcete?“
Odevšad se ozýval smích.
„Tak ona nic neví!“
„Souvisí to s tvým původem, ale to by ti snad už mělo dojít. Akatsuki nestojí o bezvýznamné ninji.“ tak, že je to pravda-jsem Temariino dvojče.