Shinobi guláš 06

V kanceláři Hokage bylo řádně narváno. Přestože chyběl stůl a jedna stěna, množství lidí, kteří si přišlo poslechnout Ikusovu historii, způsobilo, že v místnosti nebylo k hnutí. To však nemělo dlouhého trvání. Poté, co Hokage zjistila, že se už do své kanceláře prostě nevleze, propadla amoku a vyházela všechny zvědavce z různých hospod a restaurací, kteří ještě stále nevzdali konkurenční boj s Ichiraku Ramen.
V rámci utajení museli odejít i ti, kteří neměli ani tušení o podezření, že by Ikusa Makanai mohl být špeh. Nakonec tedy zbyla jen hrstka vyvolených a ti se usadili podél zdí na různá nedořešená lejstra a čekali na příchod kuchaře.
Židé dokázali čekat na Spasitele tisíce let, ale Tsunade nebyla židovka, a tak už po pěti minutách začala dělat v kanceláři dusno, kde ten zpropadený Ikusa je.
„Jestli se neukáže, tak ho z této vesnice vymetu i s tou boudou, které se říká Ichiraku Ramen!“ vrčela a pohrávala si s razítkem, které ji už stálo stůl, dveře, stěnu a respekt.
„Ale Ichiraku Ramen patří Teuchimu,“ namítl Naruto. Představa, že by neměl kam chodit na ramen, až Ikusa odejde, ho upřímně vyděsila.
„A vidíš ho tu snad někde?“ vrčela Tsunade. „Pokud je Makanai špeh, tak se klidně mohlo stát, že ho někde přepadl a zabil.“
„To není pravda,“ zastala se svého strýce Ayame. „Znají se už opravdu dlouho a navíc jsem včera dostala od tatínka dopis. Říká, že se vrátí asi do dvou týdnů, pokud mu do toho něco nevleze.“
„To se mu ale nepodobá,“ zamyslel se Shikamaru. „Nepamatuji si, že by někdy opustil svůj obchod déle než na víkend.“
„To proto, že se vždycky bál, že by ho mohla konkurence předběhnout,“ vysvětlovala Ayame, „jenže teď je tady strýček, a tak si může všechno to cestování vynahradit.“
„Bezvadný,“ vrčela Hokage. „Teuchi má dovolenou a já mám z Makanaie žaludeční vředy jak grapefruity.“
„Na to je nejlepší Shinobi guláš,“ radil Naruto, „ten je na všechny nemoci.“
„JEŠTĚ SLOVO O TOM GULÁŠI A NĚKDO TADY UMŘE,“ zařvala Tsunade.
Naruto vyskočil jako by ho bodli kunaiem a zbaběle se schoval za Sakuru. Naštěstí pro něj se však v tu chvíli na chodbě začaly ozývat nadávky, které značily, že kýžený kuchař již jde.
„Krucinál, táhne mi na šedesátku,“ hulákal Ikusa nedbaje na to, že je ho všude slyšet, „a kvůli takový megeře abych šlapal tolik schodů! No, konečně jsem nahoře! k***afix, ještě další schody?! To si snad ze mě dělají srandu! No co, no, největší slepice musí mít největší kurník!“
A takhle to pokračovalo dál a dál. Ikusův hlas byl stále zřetelnější, jak se jeho majitel blížil, a nadávky na Tsunade byly stále peprnější a ostřejší. Není se tedy čemu divit, že když se kuchař z Ichiraku Ramen dostal až k otvoru ve stěně, měla Hokage barvu jak spartakiádní trenýrky a po čele se ji táhla žíla jak výpadovka na Prahu.
„Krucip***l,“ zařval Ikusa místo pozdravu, „slíbil jsem Ayame, že až sem přijdu, tak nejdřív zaklepu na dveře, ale tady není na co klepat!“
Kdyby Tsunadin výraz mohl zabíjet, používali by ho v koncentračních táborech místo plynu. Naštěstí pro Ikusu se Shizune postavila před Hokage a hned se jala klidnit situaci.
„Ikuso-sama, vítejte. Posaďte se, hned začneme.“ Doslova ho do židle zahnala, z ruky mu rychlostí psa v cikánské osadě vytrhla doutník, který si chystal zapálit, a ještě mu stihla nalít sklenku saké. To samé provedla pro Hokage, tady pro jistotu dvojitou.
„Tak snad abyste začal, ne?“ zavrčela na kuchaře Tsunade a hrkla do sebe panák saké jako by to byla živá voda.
Ikusa se napil, podíval se kolem sebe, a když viděl z vyvalených očí publika, že se už nemůžou dočkat, až spustí, povzdechl si a začal. Stačila však jen jedna věta a Tsunade bouchla jak přehuštěný Deidara.
„Tak kde začít? Narodil jsem se jako malé děcko.“ zazubil se na své posluchače Ikusa a již se chtěl rozesmát, když Tsunade zařvala a vrhla se směr vypravěč s úmyslem mu ten smích zatrhnout. To se jí ale nepovedlo, protože se Shizune na takovou alternativu připravila a tak ji stačilo jen chytnout Hokage za ramena a zatlačit ji zpátky do židle. Záhy jí už přistrčila další kalíšek, aby se uklidnila.
„Prosím pokračujte, Ikuso-sama,“ pravila sladce.
Ikusa se zazubil, pohodlně se usadil a začal své vyprávění.

„Končím,“ pronesl Ikusa a začal pomalu sbírat svou výhru. Zpoza karet si ho nepřátelsky měřily oči jeho spoluhráčů, z nichž někteří již prohráli většinu svého žoldu.
„Tak snad nás necháš něco vyhrát zpátky, ne?“ zavrčel Kanec.
(Zde udělal Ikusa poznámku: „Říkali jsme mu tak, protože ten chlap by to udělal i židli, kdyby ji dokázal roztáhnout nohy.“ Po té poznámce Hinata omdlela tak důkladně, že se neprobudila dobrou půl hodinu.)
„To bych mohl,“ sbíral se dál Ikusa, „ale pak si místo večeře můžete tak maximálně okousat nehty.“
To všichni přítomní uznali. Ikusa, jako nejmladší člen jednotky, měl povinnost pro své kamarády vařit, což sice ze začátku neslo určité riziko, ale nyní již vařil obstojně a nehrozilo, že vám jeho jídlo bouchne do ksichtu.
„A co bude dobrého?“ otázal se Felčar („Hádejte, proč jsme mu tak říkali,“ zasmál se tady Ikusa). „Jestli to budou zase příděly, tak to vař déle. To maso je tak starý, že je snad ještě z mamuta. Chudák Starej („Což byl náš velitel,“ poznamenal zde Ikusa, „ten chlap musel jednou znásilnit Zubatou, že ho nechce.“) z něj dostal takový břichabol, že už tě chtěl oběsit za pokus o vraždu.“
„A co tenkrát, když nám Ikusa veledůležitě připravil králíka na smetaně a Starej pak z talíře vylovil obojek se jménem Mourek?“ zachechtal se Kanec a společnost se začala bavit na kuchařův účet.
Ikusa zrudnul vzteky, ale bohužel to bylo tak všechno, co mohl dělat. Jeho spolubojovníci měli pravdu. Zásoby se stále tenčily a jejich kvalita upadala, s čímž ale Ikusa nemohl nic dělat. Jenom občas se podařilo Skladníkovi (Na jeho adresu Ikusa poznamenal: „To byl náš zásobovatel a pokladník. U něj byly naše penízky bezpečnější než v spořitelně Kakuzu a syn. Vzpomínám si, že ho jeden obchodník natáhnul a ošidil ho o pět jenů. Skladník ho pronásledoval téměř šest dní s nožem v zubech a ty prachy z něj nakonec dostal!“) sehnat čerstvé suroviny a to si ještě u večeře stěžoval, jak to bylo nejashinovsky drahé.
„Dnes bude změna, Skladník mi slíbil čerstvé ryby, tak bude rybí polévka,“ zazubil se na své kamarády kuchař. Ti vyjádřili s výběrem jídla spokojenost a bylo vidět, že mu již odpustili, jak je před chvílí oškubal v kartách. Makanai oddusal do polní kuchyně, kde se chystal uvařit zmíněný pokrm, který by měl vynahradit jednotce strádání posledních dní. Když však viděl ryby, které mu tam Skladník nechal donést, zařval vzteky a kopl do kotle, ve kterém obvykle vařil. A pak se rozeřval: „Skladníku, ty parchante, ty si snad někomu vykradnul akvárko!“ Ryby byly sice čerstvé, ale tak malé, že by tím nenaplnil ani plechovku od sardinek!
Celá tahle mise se zkrátka začala povážlivě komplikovat. Ikusa si myslel, že mezi žoldáky to bude lepší než v armádě a také v mnohém bylo, ale na co ho nikdo nepřipravil, byla nenávist obyčejných lidí. Kam přišla armáda, tam je lidé vítali a podstrojovali jim, zvláště v případě, že se jednalo o osvobození dané oblasti od útlaku všemožného druhu. Když však ze stejného důvodu přišli žoldnéři, nestáli těmto lidem ani za dobrý den.
Jejich úkolem bylo hlídat město Hiragawa v zemi Měsíce (Zde se Shikamaru plácl do čela, čímž probudil Hinatu a všem ostatním dal na vědomí, že si na tento konflikt ani nevzpomněl). Když válka začala, mnozí správci se radši uchýlili za hranice a nechali svá města bez dozoru. Optimisti však věřili, že se tam po válce vrátí, a tak si najímali žoldnéře, aby po dobu jejich nepřítomnosti město hlídali. Jednalo se převážně o vojenskou pomoc, žoldnéři nerozhodovali o ničem, co se netýkalo obrany města. Což se ukázalo jako závažný nedostatek.
Starej sice dal rozhlásit, ať si obyvatelé dělají zásoby, ale ti jako by byli hluší. Nejspíš čekali, že tato válka brzy skončí. Přece jen byl jejich feudální pán filuta a donutil okolní země podepsat smlouvu o vzájemné pomoci. Když je jedna země napadena, musí ostatní přijít na pomoc. Jenže nikdo z nich netušil, jakou silou Nepřítel uhodí! Většinu pohraničních měst dobyl tak rychle, že nikdo nebyl schopen vyslat posla. Spojenci by možná přišli, ale to by napřed o napadení museli vědět. A tak se tato původně krátká válka začala prodlužovat a zprávy, které sebou uprchlíci přinášeli, nevypadaly moc růžově. Po dobytí pohraničí totiž Nepřítel zaútočil přímo na hlavní město, které nakonec dobyl. Dle všeho popravil feudálního pána i s celou jeho rodinou. To byl jediný logický krok, protože smlouva s okolními zeměmi zaniká v případě, pokud celé rodina feudálního pána zemře. Jenže pak začal dobývat i ostatní města! Proč, to nikdo nevěděl, ale jisté je, že po celé zemi se začali trousit uprchlíci, kteří se snažili zachránit holé životy a kočovali od jednoho města k druhému.
Uprchlíci se nevyhnuli ani Hiragavě. Lidé své krajany vřele přivítali, ale když zjistili, kolik toho takový uprchlík sní, jejich nadšení velmi rychle ochablo. Lidé měli dost zásob pro sebe a žoldnéři taktéž, ale s uprchlíky se nepočítalo, takže jídlo začalo brzy docházet. Nakonec se žoldnéři museli o jídlo dělit s ostatními a pořádat výpravy do okolních lesů na lov. Aspoň že si nás začali trochu vážit, pomyslel si Ikusa a nerudně začal krájet zeleninu. Nešlo ani tak o krájení, jak spíš o soustavné obkličování hniloby a plísní, takže jen malá část ze zeleniny se dostala až do kotle. Dobrého jídla bylo zkrátka stále míň a míň a byla jen otázka času, kdy natrvalo dojde.
A ono nakonec opravdu došlo! Toho dne se šel Ikusa rozespalý z předcházející noci (spolu se Skladníkem usmlouvávali cenu za pár liber podivného masa, které by v normálním případě nehodili ani po psovi) vymočit z hradeb, když mu v rozespalém mozku docvaklo, na koho to vlastně míří svým nářadím. V té chvíli byl naprosto vzhůru! Okamžítě se otočil a běžel hlava nehlava do tábora žoldáků.
„Vstávejte, bando!“ řval, „jsme pod útokem. Kua, vstávat, copak neslyšíte jak si Kostěná brousí kosu?!“
Všichni se okamžitě probrali a hotovili se k boji. Kanec doběhnuv směrem od města („V těch časech, kdy se jen pořád čekalo a nic se nedělo, Kanec málokdy trávil noc v táboře!“ zachechtal se Ikusa) s kalhotama v hrsti a s cizí podprsenkou kolem krku hulákal, že jsou napadení a vůbec se všude šířila všeobecná panika.
„A co jinak novýho!“ vyjel po něm Starej, „mazej se ozbrojit a ať už jseš u brány.“
Tam teď mířila větší část města. Kdo nebyl profesionál, ten se buď schoval, nebo běžel chystat provizorní obvazy či hasící prostředky na dobu, až ten mazec začne. Byli však i tací, kteří sebrali z domovů své vlastní zbraně, mnohdy ve velmi špatném stavu a hotovili se bránit své město po boku žoldnéřů. Ty Starej okamžitě zahnal pryč, protože nic není nebezpečnějšího než rolník zoufale kolem sebe mávající orezlým samurajským mečem jak četník nezvládající dopravní kolaps na křižovatce.
Žoldnéři konečně doběhli k bráně a okamžitě se začali drápat na hradby, aby viděli, jak vážná je situace. Málokdy se otrlý žoldnéř zachvěje, ale při pohledu, který se jim naskytl, se mnohý z nich v duchu oklepal a potichu se pomodlil k svému soukromému bohu. Celá Hiragawa byla v obležení! Kam oko v ranní mlze dohlédlo, tam byl buď vojenský stan, kůň či hlídka nepřítele.
„Ko-“ polkl Ikusa, „kolik myslíte, že jich tam je?“
„Díváte se na pět tisíc dobře vyzbrojených vojáků,“ ozvalo se mu za zády.
Ikusa vyletěl jako bodnutý vosou a máchl za sebe nožem. Ten však nenarazil na žádný odpor, naopak Ikusa byl zachycen a vyveden z rovnováhy. Ruka s nožem mu byla obratně zkroucena způsobem, který ho nutil řvát a pustit nůž. To však neudělal, protože výcvik Starého ho naučil, že než pustí nuž, má aspoň mizivou šanci na záchranu.
„Pusť ten nůž nebo o tu ruku přijdeš!“ zavrčel mu do ucha chlapecký hlas. Nebo se aspoň o vrčení pokoušel, ale protože mu pořád přeskakoval hlas, znělo to spíš, jak když se Sámer pokouši o metal. Ikusa zasténal, proklel se za genetickou indispozici, která mu neumožnila mít oči i vzadu a chystal se napřít všechnu svou sílu proti páce, která ho držela na zemi.
„Dost, Jinakomi!“ ozval se odjinud velitelský hlas. Ikusa ze země viděl, jak jeho bratři ve zbrani namířili své meče na čtyři oděné postavy před sebou. Žoldnéři se už chystali porvat, klidně i před zrakem Nepřítele, protože napadnout jednoho z nich, ať už v sebeobraně nebo z jiného důvodu, znamená mít proti sobě všechny.
„Bez nich tuto misi nedokončíme,“ káral dál jejich vůdce toho, jež nazval Jinakomim. „Jednotlivé složky armády této země by se neměly napadat, ať už se jedná o složky dočasné či trvalé, jasné?“
„Ano, mistře,“ pokorně pronesl ten, který držel Ikusu na zemi, a uvolnil jeho ruku. Ten se okamžitě zvedl a tasil meč. Konečně si mohl své soupeře pořádně prohlédnout.
Byli to shinobi a bylo to poprvé, kdy Ikusa někoho takového viděli zblízka. Tihle měli na sobě těsný šedý šat a masky přes celou hlavu. Kuchař okamžitě ocenil praktičnost takového odění, protože shinobi prakticky splývali s kamenným podkladem okolní země. Jediný kaz tohoto ustrojení byly chrániče se symbolem Kamenné, které se v záři mlhou prosvítajícího slunce leskly.
„Co jste sakra zač,“ položil Starej v tuto chvíli nejzbytečnější otázku vůbec.
„Přišli jsme s posledním konvojem uprchlíků,“ prohlásil jejich velitel, „ale můžeme se tu buď hádat a debatovat nebo si vyměníme informace a najdeme způsob, jak se z toho dostat!“
Starej kývl na Ikusu, který se zavile koukal na shinobiho, který ho tak efektivně složil. „Zapomeň na to,“ rozkázal Starej naštvanému kuchaři, „teď máme mnohem horší starosti než jak se pozabíjet navzájem! Podat si ho můžeš potom!“
Zprávy, které sebou shinobi donesli, nebyly dobré. Celá země byla prakticky v troskách. Nepřítel něco hledal a chtěl to tak moc, že neváhal kvůli tomu obětovat desetitisíce vojáků či civilního obyvatelstva. Každé město, které dobili, spálili jeho vojáci na prach a táhli dál. Celý národ byl na pokraji totální zkázy.

„Ale proč to?“ přerušil Shikamaru v tomto místě Ikusu, „to nedává žádný smysl. Země byla přece už dobita ve chvíli, kdy padl král, tak proč vraždit obyčejné lidi?“ Asumova škola se v něm bouřila a nutila ho vyjádřit svůj názor.
„Král padl, ale princezna ne,“ odpověděl mu kuchař a hrkl do sebe další kalíšek saké.

Bylo tomu tak. Král a celá jeho rodina byla pasé jak životní pojistka pohřbeného, ale jeden člen rodiny přežil. Byla to mladá princezna, která se tímto stala právoplatným vládcem celé země. To však nepřítel nemohl dopustit! Ve chvíli, kdyby spojenci přišli plnit závazky stanovené ve vzájemných smlouvách, by byl Nepřítel v mordě. A tak procházel jedno město za druhým a hnal uprchlíky před sebou, aby mu tato převzácná kořist neutekla.
„Princezna je na tom, za daných okolností, nejbezpečnějším místě a my se už musíme jen udržet.“
„Jen?!“ zařval na shinobiho Ikusa, „vytři si brejle! Za zadkem máme pět tisíc vojáků a tady máme patnáct žoldáků a rezavý struhadlo na rejži.“
„Ano,“ zvolal přeskakujícím hlasem Jinakomi, „ale my budeme mít již brzy patnáct tisíc vojáků ze spojených armád Země Slunce a Země Komety.“ Shinobi totiž nezaháleli a zatímco unikali z jednoho města do druhého, pomohli pár poslům přejít hranice a jménem princezny země Měsíce se dožadovat splnění podmínek spojenectví. Po dlouhé době se v žoldnéřích objevila naděje, že by to snad mohli i přežít. Pokud se stačí chvíli udržet, mohli by i zvítězit. A pak by bylo dost peněz, chlastu a děvek pro všechny!
„Jak dlouho se máme podle vás udržet?“ tázal se Starej velitele shinobi.
„Tři až čtyři... měsíce,“ zněla odpověď.
„Jsme v řiti,“ lakonicky to shrnul Kanec.