Cesta, která nekončí 21 - 22

Čtveřice mladých ninjů roztřeseně předstoupila před dveře. Pohled každého z nich lpěl na onom domě, nikdo nebyl schopen se pohnout.
Uchiha se nervózně rozhlížel kolem sebe, nejistě polknul. Po tvářích mu stékal pot, chtěl něco říct, ale nebyl schopen ze sebe vydat hlásku.
„Ehm… pamatuje si někdo, proč jsme tady?“ pronesl náhle Sai. Alespoň uvolnil mučící ticho a zároveň myšlenky ostatních.
„No jo, sim tě, teď si nech ten svůj sarkasmus! Jestli máš problém, tak si posluž!“ poukázal blonďák na ony dveře. Všechny překvapila jeho podrážděná reakce. No, ani ne, důvod byl jasný, ale přeci jen to od něj bylo lehce nečekané.
Sai se mírně ušklíbl a odvrátil pohled, aby dal najevo, že odmítá.
„Fajn, já to udělám…“ rezignoval nakonec mladý Hyuuga, od něhož se očekávalo, že jeho chování bude nejasertivnější a rozešel se blíž k domu. Nejistě polkl, zhluboka se nadechl a zvedl ruku k hladkému povrchu dveří. Lehce zaklepal.
„Holky?“ zvolal polohlasem. Sasuke protočil oči v sloup.
„Takle tě určitě uslyší,“ namítl ironicky a zkřížil si ruce.
„Faaaaaaajn!“ ohradil se Neji, tentokrát už podrážděně a přidal na intenzitě bouchání.
Žádná reakce.
„Aaaaaaaaaah, Jashine, vy jste fakt neschopný!“ ruply Narutovy nervy, surově odstrčil Nejiho, který se témeř skácel k zemi a zuřivě začal mlátit do vchodových dveří, div je nevyvrátil.
„Kruci fix! Otevřete, do hajzlu! A hned!“ Přestože byl v srdci nevýslovně šťastný, že celé dny žil ve lži, zároveň v sobě držel hněv, jenž se mu až do těď dařilo držet mírně pod kontrolou. Nebylo tedy překvapením, když se v téhle chvíli projevil takto.
„Eh, Naruto?“ pípl Neji.
„Co?!“
„N – n – nic konkrétního, jen… že myslim, že tu nejsou.“
„Nepovídej,“ pronesl Sasuke ohromen Hyuugovou inteligencí. Bylo obdivuhodné, že i v takovéto situaci si dokázal zachovat svůj charakteristický cynismus.
„Tak kam šly?“
„Možná trénovat?“ napadlo Saie.
„To je skvělý, máme prohledat celou Konohu?“ nedal se Uchiha.
„Fajn, když se ti to nelíbí, tak… se šly třeba najíst…“
„To je skvělý, máme prohledat celou Konohu?“ zopakoval jak zaseklá gramofonová deska, na což němel Neji nejmenší náladu.
„j**em na to! Když je nemůžem, najít, tak si to aspoň nejdřív vyřídíme s tou sake – chlastačkou,“ rozhodl Hyuuga razantně a bez čekání na odpověď se rozešel směrem, kde ležela kage budova. Ostatní si jen prohodili otrávené pohledy a následovali svého parťáka.

„Co se to tu sakra děje?“ praštila blondýnka rozzuřeně do stolu. Chování děvčat jí přišlo patetické, co víc, neměla šajna, co tím sledují.
„To není důležité,“ pípla Sakura rozpačitě. Tsunade je sice svou reakcí překvapila, přesto to nemohla jen tak vzdát.
„Myslíš?!“
„Ano, to si vážně myslím! Pro nás je otázkou, co sis chtěla dokázat, když jsi k nám kluky neustále postrkovala!“
„Chtěla jsem, abyste byly šťastné, nechápete?!“
„Takže mi chceš říct, že v tom nebyl žádný postarní úmysl? Že ses jim ani trochu nesnažila napovědět, kdo skutečně jsme? Že si nechtěla, aby odhalili naši identitu?!“ Tsunade si náhle připadala jako u výslechu. Ale na tom jí nezáleželo. Štvalo jí sobecké jednání těch dívek, které pro ni po celé ty roky byly jako vlastní. Najednou jí připadalo, že je vlastně vůbec neznala.
„Samozřejmě, že ano! Jak bych nemohla chtít, aby vše bylo jako dřív? Jasně, že jsem se je snažila navést na správnou cestu!“ Děvčata ztuhla. Čekala, že se bude Tsunade vymlouvat, nebo že alespoň nepřizná pravdu, ale ona jim to všechno přímo vyložila na stole.
„Ty... ty nevíš… nemáš nejmenší tušení… čím si tu celou dobu procházíme!“ rozbrečela se znenadání Tenten, zatínajíc ruku v pěst. Hinata jí něžně položila ruku na rameno. Přesto se ji nesnažila zarazit.
„Jak tě vůbec mohlo napadnout, že to děláme jen pro nic za nic?! Myslíš, že lidé dobrovolně trpí?! Že se brání být s těmi, co milují?! Vážně si myšlíš, že jsme tak najivní?!“ pokračovala ve výlevu svých emocí. Tsunade příkladně poslouchala, zároveň se v ní ale také hromadil vztek.
„Tak proč, zatraceně?!!!“

„Kluci?“ zašeptal lehce ustrašeně Sai, když byli všichni jen o patro níže, než je kancelář Godaime.
„Hm…“
„Já vím, že jste jí chtěli dát sprda, ale… je to Hokage. Tedy, co víc, je to Tsunade. T – s – u – n – a – d – e.“
„Háhá, Sai se snad bojí?“ škádlil ho blonďák.
„Rozhodně není sám,“ přitkal Neji, přesto se nevzdal kamenného výrazu.
Uchiha překvapeně pozvedl obočí. „Co se tu člověk nedozví?“
„Ooo, takže ty jsi jako vždy statečný, že?“ ušklíbl se znechuceně Naru a pozorně sledoval reakci svého přítele.
„Samozřejmě,“ odsekl rozhodně. Narutovi otráveně klesly ruce podél těla.
„Fajn, tak si posluž. Jsi první!“
„Proč já?“
„Protože jsi tatínkův statečný synáček,“ neodpustil si ironii.
„No, ale ty jsi přece Naruto Uzumaki. Ty se přece ničeho nebojíš.“
„Hele, emaři, přestaň mě pokoušet a mazej nahoru!“
„Jdi si tam sám!“
„Fajn, tak já pudu!“
„Fajn!“
„Fajn!“
„No tak jdi, ne? A neciv tu na mě jak na Tsunade ve spodním prádle!“
„Hej!“
„Tak proč, zatraceně?!!!“
Ve chvíli, kdy se Naruto začal napřahovat, nebýt jeho stability, vytíral by už podlahu. Tsunadin rozčílený hlas znal ze všeho nejlíp, proto nebylo divu, když se mu po tomhle nahoru už vůbec nechtělo.
„To byla…“
„Kdo jiný?“ rozeběhl se Sasuke po schodech. U dveří Hokage se ani neobtěžoval zaklepat, jen by ho to znejistilo. Rovnou vrazil dovnitř.
„Tak hele…“ chystal se jí moc pěkně vyložit, co měl na srdci. To by mu ale pohled nesměl spočinout na známé čtveřici, jenž byla důvodem jejich příchodu do této jámy lvové.
„Vy…“ vydechl s úlevou, zároveň také, jakoby na ně chtěl vyřvat vše, co v sobě až do těď dusil.
„Neumíš klepat?!“ vytrhla ho ze soustředění ona obávaná blondýnka.
„A ty nemáš stud?!“ vrátil jí nazpět.
„Co to meleš?“
„Super, ti nám tu chyběli!“ prolétlo růžovlásce hlavou a jen se zhluboka nadechla, aby zklidnila nepravidelné bušení srdce.
„Ty bys to měla vědět nejlíp!“ křičel nepřiměřeně.
„Počkej, vyřídím to…“ snažil se Neji alespoň mírně zklidnit situaci a stoupl si před něj. Pozorně si všechny čtyři prohlédl a pak se rozhodl. „Byakugan.“
Kolem očí mu náhle naběhly žíly a jediným pohledem spatřil obrysy děvčat, jak vypadají pod pláštěm a maskou.
„Tak je to pravda. Proč mě to nenapadlo dřív?“
„Co to, sakra, děláš?!“ vyjekla najednou vyděšeně Ino a stočila sebe i holky od Nejiho pohledu.
„Sakra! Co teď? Co ho to napadlo?!"
Neji zklamaně kývl na kluky. Ti v tu chvíli vypadali, že asi někoho zabijou. A cílů mohlo být hned několik.
„Jak jste mohly?“ zeptal se Naruto roztřeseným hlasem. Zdálo se, jako by mu každou chvíli měly po tvářích stéct slzy, ale dokázal se udržet. Spíše si vše kompenzoval vztekem.
„Tohle vám neodpustíme!“ rozeběhl se směrem k dívkám a první, která mu přišla do cesty, strhnul surově masku. Ozvala se menší, přesto nepříjemná, rána, když ji vyděšeně upustil na dřevěnou podlahu ve chvíli, kdy před sebou spatřil známou tvář hnědovlásky.
Čokoládové kadeře měla svázané do jednoho culíku na temeni hlavy, oči lehce červené od předchozího pláče a pohled naprosto vydešený. Nebyla schopná se pohnout, stejně jako nikdo z přítomných, jen ztuhle sledovala blonďáka, přičemž strachuplně těkala očima mezi kluky.
Ino se z šoku vzpamatovala jako první a bleskově sebrala ze země Tenteninu masku.
„Ten…“ vydechl téměř nepřítomně bývalý týmový partner oslovené. Při zaslechnutí svého jména vycházejícího z jeho úst jí uplěl pohled právě na něm.
„Ne – Neji…“ vykoktala taktéž jeho jméno, načež se jí roztřásly rty a na podlahu spadlo několik slaných kapek, co jí začaly stékat po lících. Jemně si přitskla ruku na ústa a bezvládně klesla na kolena. Hinata se k ní sehla a chytla ji za ramena. Něžně ji hladila po vlasech, i když sama by právě potřebovala útěchu.
„Sundejte si masky,“ ujal se slova Sasuke. Trojice zatím neodhalených dívek se na něj zděšeně zadívala. Přesto mlčely.
„Sundejte si masky, hned!“ změnil se jeho hlas na křik. Dívky stále nepronesly jediné slovo. Když jim ale pohled padl na jejich téměř bezvládnou přítelkyni, daly se do konání.
Hinata, do těď klečící u Tenten, si stoupla, uchopila spodní okraj své masky a odtrhla ji. Tmavěmodré nesvázané prameny vlasů jí spadaly do očí, jenž provinile sledovaly čtveřici před ní.
„Je to ona!“ kousl se do rtu blonďák. Srdce mu poskočilo radostí, ale zároveň ho ovládl vztek. Přesto se ale snažil kontrolovat.
Po tom, co se Hinata ujala vedení, si i Ino se Sakurou strhly masky. Bylo jim jasné, že teď už nic nezachrání, ani nad tím nechtěly přemýšlet, tak jen šly s proudem.
Zatímco je kluci se zatajeným dechem sledovali. Tsunade, jen neschopná předvídání, těkala očima mezi svými bývalými studenty. Dívala se, jak se jim ve tvářích rýsuje bolest, zároveň ale i její část odchází. Nemohla nic říct. Neměla právo.
Na malou chvíli zavládlo v místnosti ticho. Nikdo neměl odvahu něco říct. Holky věděly, že jsou vinné, kluci zas nevěděli, jak by měli reagovat. Radost, nebo zrada? Co v nich právě teď převládá?
„Já…“ první se ozval hlas mladého Hyuugy. Každý se na něj zvědavě otočil.
„Já asi už půjdu,“ vydechl s úlevou a opírajíc se o zeď prošel dveřmi. Na okamžik ho všichni sledovali. Netrvalo to ale dlouho a Tenten došlo, co se děje. Bleskově si osušila slzy a s křikem se na ním rozeběhla.
„Neji!!!“ volala téměř hystericky a zmizela za rohem.
„Ten!“ chtěla ji Hinata zadržet, ale Sakura jí chytla za ruku. Když se na ni Hin zmateně zadívala, zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.
„Teď se starej o jiný věci,“ zašeptala.
„Co to, sakra, mělo bejt?“ ozval se Narutův podrážděný hlas. Tentokrát se on ocitl ve středu pozornosti.
„Co tím chceš říct?“ odvážila se mluvit Sakura, i když věděla, že by neměla.
„Co bys řekla?!“
„No to já fakt nevim!“ vyjela rozčíleně. Věděla, jak moc jim tímhle musely ublížit. Zároveň ale znala své důvody. Jakkoli je to bolelo, věděla, že dělaly správnou věc. Chtěly je přeci ochránit.
„Nemáš žádný stud?“ tentokrát zašeptal. Nemohl uvěřit, že i po tom, co se teď dozvěděli, ony se stále chovají jakoby nic. Uvědomil si, že ještě trochu a neudržel by se. Raději se rozhodl odejít.
„Na -,“ pípla Hinata. Chtěla na něj zavolat, strašně moc. Chtěla se za ním rozeběhnout a všechno mu vysvětlit, ale… nebyla na to ta správná chvíle. Zybtek jeho jména jen těžce spolkla a zůstala po boku svých přítelkyň. Nemohla je v tom nechat.
Všechny naráz zaregistrovaly chladný Uchihův pohled. Zvláštním způsobem měly strach, co řekne. Jakoby je svými slovy týral víc, než kdyby měl chuť je za tuhle zradu mučit.
„Byla to legrace?“ Všechny se zarazily. Ani samotná Hokage jeho narážku nepochopila. A on to zaregistroval. Rozhodl se tedy svou mylšenku ještě více rozvést.
„Byla to vážně taková zábava hrát si s našimi city?“ Jeho slova byla teď snad ještě více nepochopitelná, než při tom, co řekl předtím. Jak ho něco takového mohlo napadnout?
„To si vážně myslíš?“ Sakuřin hlas se začal plnit zuřivostí. „Opravdu si myslíš, že jsme vám chtěly záměrně ublížit?! Jsi v hloubi duše skutečně až tak zvrácený!!!“
Uchiha její narážku přehlídl, jakoby snad ani nebyla. Jen arogantně odvrátil pohled do strany.
„To se ptej sama sebe,“ odsekl tak pohrdavě, jako ho snad ani jedna nikdy nezažila. Jeho rekace byla opravdu naprosto neočekávaná. Přestože to byl Uchiha…
Stejně jako jeho dva přátelé před chvíli se rozhodl raději dál neřešit tuhle situaci, alespoň pto teď a chladně odkráčel.
Sakura zaregistrovala Hinatin provinilý pohled. Byla to ona, která byla vždy tak něžná a raději by snášela všechny útrapy sama, jen pokud by jich mohla někoho zbavit. Měla pohled plný viny.
„Bež za ním,“ zašeptala jí. Následoval Hinatin překvapený výraz. Sakura jen nahodila mírný úsměv a hodila elegantně hlavou směrem ke dveřím.
Hinata jí věnovala vděčný úsměv a rozeběhla se za ním.
Na to si Sakura všimla Ininých očí, jenž jen tupě zíraly do země. Položila ji ruku na rameno, kývla na ni a taktéž odešla. U dveří ještě stačila decentně houknout na Tsunade. Ta hned pochopila její záměr, sbalila si svých pět švěstek a vyklidila pole.
Už tam zbyli jen oni dva.
Ino cítila srdce až někde v krku. Jeho tlukot byl stejně intenzivní jako Saiův pohled, jenž z ní nezcházel. Cítila se najednou tak bezmocná. Co by teď měla říct? Nemá raději mlčet? Jak se ale má omluvit? A za co vlastně?
Dřív, než si stačila na tyhle všechny otázky odpovědět, zacítila Saiovu vůni jen malý kousek od sebe. Když si to uvědomila, poplašeně zvedla hlavu. A skutečně… stál jen pouhých dvacet centimetrů od ní. Jejich oči se setkaly. Chtěla jimi uhnout, ale nemohla. Jako by jí to nějaká síla nedovolovala. Nebo to byl prostě jen on, kdo by jí to nedovolil.
„Já…“ začala ze sebe vydávvat první zvuky. Samy o sobě ale nedávaly smysl. Musela se sebrat!
„Já jen…“
„Co chceš říct?“ zašeptal. Jeho hlas byl tak příjemný. Necítila v něm žádnou výčitku, už vůbec ne nenávist… Jen zmatenost a… a… snad i nějakou úlevu?
Uvědomila si, že je to pořád on. Takhle ho znala, takhle ho milovala… jen jeho! Před ním přeci nemusí cítít stud…
„Odpusť,“ vydechla konečně. Cítila najednou takovou lehkost, když ho dokázala požádat o odpuštění.
Saiův pohled se nezměnil. Stále ji sledoval, jeden by řekl, že snad ani není duchapřítomný. Ale on tam byl, blízko ní, vnímal každé její gesto, vzlyk, nádech, výdech, bušení srdce… Vzpomněl si, jaké to bylo před pěti lety. Chtěl to zpět! Nechtěl už ztratit ani vteřinu.
„Miluju tě,“ ozvalo se Ino najednou v uších. Nebyla si jistá, jestli se jí to jenom nezdálo. Zmateně se na něj podívala. Co to mělo být? Nemělo to žádnou souvislost s tím, o čem mluvili. Proč najdenou…?
Jenže dřív, než mohla začít přemýšlet nad zbytečnými otázkami, zacítila jeho dlaně, když si k sobě jemně přitáhl její obličej a na to ji políbil.
Mohla cítit všechno. Všechno, co pocítila za celých pět let se odrazilo v tomto jediném okamžiku. Strach, bolest, úzkost, všechny ty krásný vzpomínky… láska…
Zničeho nic začala plakat, ale nebylo to z bolesti, ani smutku. Bylo to štěstí…
Plná strachu jakoby jí mohl ve vteřině zmizet, rozplynout se jí v náručí, mu obtočila ruce kole šíje a přitiskla se k němu tak blízko, jak jen mohla. Chtěla si být jistá, že už bude stále s ní.
„Taky tě miluju, strašně moc.“

„Sasuke!“ Už poměrně otrávený Hinatin hlas se ozýval při každém druhém Uchihově kroku, když na její volání nereagoval.
„Sasuke, prosím, přestaň se chovat jako malej spratek a mluv se mnou!“
„Jako malej spratek?! Odvažuješ se mi tohle říct i přes to, jak jsi si se mnou… jak jste si s námi všechny čtyři zahrávaly?! Ty máš ale nervy!“ zastavil se na chvíli, aby jí tyhle slova mohl pohrdavě vpálit do obličeje, ale hned co je pronesl, pokračoval dál.
Hinata se cítila provinile. Věděla, že má pravdu, ale on přece neznal celý příběh. Razantě tedy přidala na rychlosti a jako tank za ním dokráčela, chytila ho za ruku, obrátila si ho k sobě tak, aby mu viděla do obličeje, ale v tom okamžení mu ho také zohyzdila, když mu vrazila pecku takovou, že druhou vzal o zeď.
„Tak mě poslouchej, ty jeden ignorante! Jestli si vážně tak odporná bytost, že si můžeš myslet něco takovýho, jako že jsme tohle dělaly pro legraci, je mi tě vážně líto a je to jen tvůj problém! Ale neopovažuj se nám předhazovat něco o morálce, studu a o tom, jak jsme se měly zachovat, když vůbec, ale vůbec nic nevíš!!!“ dokončila na jeden dech tak rozčileně, že se jí na malý okamžik udělalo před očima černo. Bolestivě se chytla u srdce a začala ztěžka dýchat. Vzduch, jenž dýchala, jí náhle připadal tisíckrát těžší než Chouji po mega obědě.
Sasuke, válící se zatím po zemi, držíc si levou, již lehce namodralou půlku tváře, jen překvapeně sledoval její reakci.
„Takhle jsem jí ještě nikdy nezažil.“
Ačkoli to bylo trochu těžké, začal se pomalu zvedat. Otřel si krvácející koutek rtů a zrak mu padl na Hin, jenž stále rozdýchávala svůj výbuch emocí, přičemž se stačila rozplakat.
„Heh, stres je vážně sv**ě.“ Ušklíbl se nepatrně a přišel k ní blíž. Pevně ji sevřel, aby se mu nemohla vykrucovat, s čímž počítal, že by udělala, pokud by ji nezarazil.
„Promiň, jsem idiot,“ ujal se iniciativy, což bylo právě od něj naprosto nečekané, přesto to ale tak bylo.
„A to velkej!“ stačila prohlásit mezi vzlyky a pevně se chytila jeho trička.
„Jo, já vím.“

Naruto seděl na kraji říčky. V ruce svíral několik větších, plochých kamínků a párkrát za minutu si hodil žabku. Nedalo se ale říct, že by mu to zrovna šlo. Asi to ani nebylo jeho neschopností. Většina by asi vinu přiřadila nynější situaci.
Pevně stiskl jeden kámen a zavřel oči.
„Můžeš se nechat vést proudem času, když jsi srab, já kdysi byla stejná, ale… pak jsem poznala někoho, kdo mi otevřel oči a dal mi odvahu, převzít vedení nad tím, co chci. Nikdy se nevzdávej a jdi za svými sny! To mě naučil on.“
„Jen prázdná slova!“ Vstal a rozzuřeně mrsknul kamínkem do vody. Ten rozrazil hladinu a ozvalo se silné šplouchnutí. Zaťal ruku v pěst. Stěží potlačoval slzy. Měl pocit, jako by mu už nic nezbylo. Proč se najednou cítil tak sám? A zrazený?
„Proč zrovna ona? Proč zrovna ji?“

„Prosím, počkej! Neji! Já tě prosím!“ Běžela za ním, volala, byla tak vyděšená, jakoby ho snad už nikdy neměla vidět. Nemohla ho přece ztratit! Znova už ne.
„Neji!“ Zastavil se. Stál k ní zády, vzdálenost dvaceti metrů, jenž je od sebe nyní dělila, se zdála delší než cesta, kterou ušli za celý život. Najdnou se cítila, jako kdyby byl tak strašně daleko.
Měl toho dost. Nevěděl, co si má myslet. Byl tak strašně rád, že to nebyla skutečnost, jen lež, zároveň jí ale nedokázal odpustit. Proč? Přeci… jestli chceš milovat, musíš umět odpouštět, ne? Má tedy přestat milovat?
Otočil se. I z té dálky viděl její slzy. Ale nenechal to na sebe dopadnout. Rychlými kroky se k ní přibližoval, zastavil se těsně před ní.
„Jak?“ Po jediném slově se mu zasekl hlas.
„Jak jsi mohla? Jak jsi mi to mohla udělat?“ Mluvit tiše, však rázně a bolestně. Jeho slova se jí zarývala pod kůži. Pálila, nešlo to zastavit, stejně jako její slzy.
„Já nevím,“ pronesla provinile, její hlas nebyl takový, jaký dřív.
„Aha, kdo to pak ví?“ Nechápal, proč ji tak trápí. Vždyť mu chyběla, proč ubližuje někomu, koho miluje? Možná jen chce, aby pochopila, jaké to pro něj bylo.
„Odpusť, já… já vážně nevím… Nevím, jak jsem mohla.“ Hlas se jí třásl stejně jako zbytek těla. Nebyla schopná přemýšlet, jen cítila bolest.
„Fajn.“ Už to nevydržel. Otočil se zády, jako by ji naprosto ignoroval a odcházel.
Najednou se cítila, jako by jí už nic nezbylo. Jakoby zmizel smysl života. Byla to hloupost, měla toho tolik a přesto… city si s námi někdy hrají.
Při představě jeho opětovné ztráty se za ním rozeběhla.
„Neji!“ Pevně ho zezadu objala. Odmítala ho ještě někdy pustit. Chtěla ho k sobě připoutat, navždy…
Zastavil se. Chtěl se vymanit, ale nešlo to. Co mu bránilo? Ona? Nebo to byl on sám?
„Prosím, Neji, miluju tě. Miluju tě.“ Proč najednou cítil takové teplo? Proč najednou všechna bolest odešla?
„Miluju.“

Seděla na hlavách bývalých Hokage. Růžové vlasy vlály ve větru, někdy jí zakryly zrak. Přesto odtud mohla vidět vše tak jasně, mohla mít rozhled o všem, nic by jí neuniklo. Jen on…
Ironicky se usmála.
„Proč chce člověk vždy to, co nemůže mít?“