Cesta, která nekončí 20

POZOR! Spoiler!

Takže, čekali ste na to a tady to máte Snad vás nezklamu :D

„Uááá, nádhernej den,“ protáhla se Ino radostně, když ji první sluneční paprsky, ozařující její tvář, příjemně probudily. „Tak akorát stvořenej pro hezkou procházku,“ dodala a se šibalským úšklebkem seskočila z postele, míříc své kroky ke dveřím, jež se ve vteřině rozletěly dokořán.
„Vstávat, lenošky, vstávat!“ vrazila do prvního pokoje, který byl k jejímu nejblíž a takhle pokračovala s každým následujícím. Když se ale nic neozývalo, ruply jí nervy.
„Sakryš, kurňa, zatraceně, zvedněte ty líný zadky a poďte ven! Je nádherně!“ zvolala rozzuřeně přes půl Konohy, poslední slovo obzvlášť protáhla, doprovázejíc svou promluvu rozpaženýma rukama. Netrvalo to ale dlouho, když se z čista jasna ozval hlas její kamarádky zezdola, z kuchyně.
„Co tam řveš, Kriste? My jsme tady!“ křikla za ní Sakura zpět, klepajíc si přitom na čelo, zatímco se ohlížela za sebe, kde se zbylé dvě divačky nestačily popadat za břicho.
„Eh,“ hlesla Ino, když si uvědomila, že jsou všechny už asi vzhůru a jedinej lenoch je tu ona. S hlavou sklopenou a ušima svěšenýma se vydala hlemýždím krokem po schodech na místo, kde měly právě teď všechny její drahé… čtvrtiny… sídlit.
Jakmile všechny tři spatřily zazářit blonďaté vlasy, nebyly schopné udržet smích a rozchechtaly se na celé kolo.
„Jste tak vtipné,“ odsekla Yamanaka uraženě a zajela na poslední volnou židli u stolu.
„Eh, takže,“ dostala jako první rozum Hinata, „máš hlad?“ snažila se uvolnit obličejové svaly a s vážnou tváří přisunula k blondýnce misku plnou cereálií. Oslovená jí ale nevěnovala jediný pohled, zatímco s rukama založenýma zírala do rohu místnosti a teprve když se Hina nedívala, ukořistila si misku pro sebe.
„Včera byl až překvapivě klid, že jo?“ přišla s novým tématem TenTen. Zbytek jí to odkýval.
„Pravda, vůbec jsme kluky neviděly. Mohlo by to tak i zůstat,“ ozvala se Sak jako první. Odporu se ale dočkala od modrovlásky.
„To zas ne, sama víš, že by se nám začalo stýskat. Přesto je dobře, že jsme od nich měly alespoň na nějaký čas pohodu a klídek.“
„A tabáček,“ doplnila ji Ino, ládující do sebe zbytek lupínků. Holky jen nechápavě zakroutily hlavou a konečně si uvědomily, že ani změna barvy vlasů by Ino nebyla nic platná. Kam se hrabe Pravá blondýnka.
„A víte co?“ vystřelila ze sebe TenTen z nenadání. „Ani jsme ještě Tsunade nesprdly za to, že takhle ohrozila krytí naší identity. Ale to ji projít nenecháme, ne?“ zaměřila se na známou skutečnost, čímž se jí od holek dostalo za pravdu.
„To je fakt, má něco za lubem, a my to zjistíme!“ zažehnul se plamínek v Sakuřiných očích, načež ale zaregistrovala pohledy zbytku, který jasně na něco čekal.
„Eh, tedy samozřejmě hned po tom, co jí vynadáme,“ dodala okamžitě a vážně pokývala hlavou.
„Takže vyrazíme?“ koukla po ostatních Hyuuga, nečekajíc nic jiného než kladnou reakci.
„Tak jo, jdeme sprdnout Hokage!“

„Čím začneme?“ otázala se Hin. Bylo lepší vědět, o čem chtějí přesně mluvit, a jak to řešit.
„Třeba tím, o co se snaží, když nás chce udržet v kontaktu s kluky,“ pokrčila Ino rameny. Přikyvování jejích společnic jí bylo souhlasem.
„Bacha!“ houkla na ostatní TenTen a přikrčila se. Ostatní, ač nechápajíc její reakci, udělaly to samé.
„Co-,“ měla na jazyku Sakura, ale když spatřila stejně jako všechny kluky rozmlouvající z Izumou a Kotetsuem jen několik metrů od nich u brány, snažily se zdejchnout co nejnápadněji. Jak jinak, když znaly moc Sharinganu a Byakuganu.
„Makáme,“ zašeptala Ino a spolu se zbytkem se vypařila za jeden z baráků.

Bez problému se dostaly do Hokage baráku. Naštěstí je kluci nezmerčili. Tentokrát klepala Sakura, však byla Tsunade nejblíže ze všech, takže kdyby byla náhodou… ehm… ve své obvyklé náladě, byly pojištěné.
S výzvou Godaime otevřely.
„Jé, holky, copak -.“
„Tak co máš za problém?“ vyjela jako první Ino.
„Co prosím?“ zamrkala Hokage překvapeně.
„Už na začátku jsme ti řekly, že si nepřejeme, aby kluci o naší přítomnosti věděli, tak proč nás s nima pořád někam posíláš? My se jim snažíme vyhýbat, je dost těžké uchránit se i tak, takže… o co ti jde?!“ pokračovala hlasem o nic méně tlumeným než předtím. Holky věděly, že by ji měly zklidnit, ale také chtěly znát pravdu.
„Ale no tak, divíte se mi? Vždyť se koukněte, jak se trápí, alespoň můžete být s nimi,“ bránila své přesvědčení Pátá a přistoupila k nim blíž.
„A my se snad netrápíme?“ neudržela se tentokrát TenTen, která už víc nesnesla a tak to nechala projít.
„Tak proč s nimi nejste?! Na co tahle pitomá hra?! Co tím sledujete vy?!“ Všechny ztuhly překvapením. Nenapadlo je, že by se jich mohla zeptat, tak ňák na něco takového ani nemyslely. Ani jedna nebyla v takovou chvíli schopná odpovědět nějakou důvěryhodnou výmluvou.
„Co se to tu sakra děje?!“

„Kam zas míříš, Naruto?“ křičel za blonďákem otráveně Neji, když ho všichni následovali, ale jeho kroky mířily k branám vesnice.
„Nechcete si jít zatrénovat?“
„To můžeme i uvnitř vesnice!“ zatrhl mu Hyuuga razantně a rezolutně se zastavil na místě.
„Ale no tak, pojďte na chvíli,“ začal se svým typickým kukučem ala Kocour ze Shreka, ale v jeho podání by tohle zabralo jen na holky. Přesto, v Nejiho případě se snad pro tuhle skutečnost o účinosti Narutova záměru dalo uvažovat.
„No jo,“ vyrazil Sasuke ruce do vzduchu a poplácal soucitně Nejiho po zádech, načež se za Uzumakim všichni vydali. Nikoho nepřekvapilo, když se na onu čtveřici začali dva strážící, hlavně dobře známí, u brány uculovat.
„Naruto – san, vítejte zpět doma!“ vyhrkl Kotetsu znenadání.
„Sasuke – san, Saii – san, Neji – sama, vy samozřejmě taktéž,“ přitkal ještě Izumo, když si všiml, že jsou ostatní snad uražení.
„Jů, kluci, to je přivítání, že jste se takhle neozvaly hned, jak jsme tudy před několika dny zas poprvé prošli,“ podivil se Naruto, stále ale spokojený s uvítáním.
„Ah, ano, omlouváme se, byli jsme jen trochu překvapení, vrátili jste se tak znenadání. No a, jak se vede děvčatům? Divím se, že jsem je s vámi ještě neviděl od doby, co jste se vrátili,“ vypálil na něj Kotetsu zničeho nic. Kluci se zarazili a znova je přepadl ten zastrašující pocit samoty.
„To… to bude trochu složitější,“ odbyl je Sai s pohledem zaraženým do země. Oba strážící se na sebe překvapeně podívali.
„Pročpak?“
„No… ony před několika měsíci-.“
„Mají se určitě dobře, beztak už se nemohou trápit,“ skočil Narutovi do řeči mladý Hyuuga, aby nemusel říkat to odporný slovo a už se chtěl vydat i s ostatními dál, ale Izumo stále nechápal, co má na mysli.
„Ale, já nerozumím, přece-.“
„Čemu nerozumíte? Jsou mrtvé,“ zašeptal ráznějším hlasem Sasuke, sledujíc jenom nechápavé reakce oslovených.
„Co-cože?“
„Slyšeli jste, teď nás, prosím, už nechte jít trénovat,“ pokračoval a krátkými kroky se rozešel pryč.
„To je hloupost, nechápu! Vždyť se vrátily ve stejný den jako vy!“ zakřičel zmateně Kotetsu, který už ten zmatek nesnesl a nechal se trochu unést.
„Cože?!“

Čtveřice nejlepších přátel se uchýlila do stínu nižšího javoru, aby se tak uchránila před žárem sálajícího se slunce. Ač bylo i příjemné, teď na něj neměli náladu.
„Myslíte, že je to pravda?“
„Jak by ne! Oni by nelhali, nemají důvod!“ rozčilil se blonďák na nejmladšího z vedlejší větve Hyuuga klanu a unaveně se opřel o kmen stromu, načež si přiložil dlaň na hořící čelo.
„Teď, když to víme, dává to smysl, to všechno. Zapadá to do sebe,“ přidal se do rozhovoru opatrně Sai.
„Mně to moc smysluplné nepřijde, kdyby to pravda byla, tak jaký tedy mají důvod, aby nám o tom neřekly?“ zakroutil rezolutně hlavou Sasuke a uvelebil se vedle Naruta.

„Cože?“ Celá čtveřice se na dva strážící nechápavě otočila. Co to mělo znamenat?
„Vážně, přišly pár hodin před vámi,“ kýval Izumo.
„Přestaňte si dělat legraci! Tsunade nám sama řekla, že byly před několika měsíci zabity na misi. Prý se po našem odchodu rozhodly vesnici opustit také a odešli do Slunné země. Tam se staly ANBU. Není možné, aby tu byly!“ pokračoval podrážděným hlasem Naruto. A kdo by se mu divil? Kdo by chtěl tohle poslouchat?
„N-ne, ten den, co jste se vrátili, se nám ukazala Hinata – sama. Nechtěli jsme neznámou čtveřici pustit do vesnice, když byla skryta za úborem ANBU, ale Hinata – sama-.“
„Moment! Řekl jsi – ANBU úbor?“ zastavil ho v řečnění Neji.
„Ano, když jsme je nechtěli pustit, Hinata – sama odkryla masku a já poznal byakugan,“ kýval Kotetsu a horlivě se je snažil přesvědčit o své pravdě.
„Hi – Hinata?“ vydechl Naruto rozněžněle, slyšel jen to jméno.
„Ano!“
„Ale to mohl být kdokoli z Hyuuga klanu!“ zamítal Sasuke.
„Ano, třeba Hanabi, ta je také pryč,“ dodal Uzumaki.
„Ale byly čtyři, domysleli jsme si, že to jsou ony a jak jste sami řekli – přidaly se přeci k ANBU. A ony byly určitě v ANBU,“ nezdržel se Izumo ani jednou a bez přestávky vysvětloval.
„To není možné…“

„To se vysvětlí, ale přemýšlejte – všechno sedí,“ zůstával u své teorie Neji.
„Co jako?“ Naruto byl teď velmi podrážděný, ani nedokázal být šťastný. Řekl sice, že to určitě nebyla lež, přesto mu to přišlo nemožné. Ony by je přeci nikdy nezradily.
„Jsou čtyři, jsou z ANBU, jsou ve stejném věku, v jakém by byly holky. Když jsem byl s Katsumi na misi a vyprávěl jí příběhy z dřívějška, jak jsme odešli, chápala mě. Rozumněla mi. Když jsme si spolu onehdá povídali,řekla, že znala TenTen. Že se prý nemusím bát, protože mě vždycky milovala a nikdy ke mně nenávist necítila, ani když jsem ji opustil. Ale vzpomeňte; TenTen nikdy nedávala najevo pocity, nikomu se nesvěřovala, ani mně ne. Vždy chtěla být dobrá kunoichi a silná jako žena, chtěla mě překonávat. Jak by to Katsumi věděla?“ vysypal ze sebe ve spěchu, aby na nic nezapomněl. Kluci teď zpozorněli. Vážně to dávalo smysl.
„Chceš říct, že Katsumi je Ten?“ zadíval se na něj Uchiha.
„Pravděpodobně.“
„Fajn, kdo je tedy kdo?“ pokračoval dál Sai.
Chvíli bylo ticho, které ale Sasuke prolomil.
„Matsura! Když jsme měli tu naši takzvanou misi, pustila se do mě se vší parádou. Ta její impulzivnost a agresivita se hodí jen na jedinou osobu.“
„Jo, když jsem s ní bojoval, švihla se mnou o strom!“ přidal se do diskuze Naruto, kterej se mezi tím dal trochu k sobě.
„Takže, Matsura je…“ šeptal Naruto.
„Naše bývalá partnerka,“ dokončil stejně tiše Sasuke. Šlo vidět, jak se mu na rtech vyformoval úsměv.
„A co dál? Co Akimi a Hikari? Která z nich je-?“ vstoupil do toho Sai.
„Když jsem s Akimi byl na akademii, mluvila o nikdy nevzdávání se, o osudu, o tom, že se hodně změnila…“ vyhrkl v rychlosti blonďák. Byl si svou teorií jistý.
„Takže to byla Hinata?“ obrátil se k němu Sasuke. Oslovený přikývl.
„Pak zbývá jen…“ stočil pohled tentokrát k Saiovi.
„Na tom ANBU tréninku, co zadala Tsunade… jo, byla stejně sebevědomá a ctižádostivá. Mluvila s těmi ninji s nadhledem, nebála se.“
„Zdá se, že se Ino nezměnila,“ sklopil Neji zrak a natáhl se v trávě. Už vážně neměl sílu.
„Takže… je to pravda?“ vydechl roztřeseně Sai. Co měl asi teď dělat? Byl tak zmatený… jako všichni.
„Hm.“
Kdyby to šlo, určitě by se teď každý utopil ve svých myšlenkách. Jediné, co chtěli, bylo přemýšlet o tom všem. O tom, co se to vlastně děje. A jediný způsob, jak to zjistit, bylo…
„Tak co tu ještě děláme?!“ zvedl se razantně Naruto. Oprášil si hlínu z kahot a odhodlaně se natočil naproti slunci. Zbytek jeho přátel ho jen se zájmem sledoval, čekajíc, co řekne dál. A moc dlouho to netrvalo.
„Jdeme se jich zeptat! Nenecháme ty čtyři, aby nám dál ničili život domněnkou, že jsou mrtvé! Tohle si s nimi ještě vyřídíme!“ zvolal přísně a udělal prvních pár kroků. Soudě podle mručivých zvuků usoudil, že s ním zbytek souhlasí.
„Plus Tsunade, ona nám to celou dobu tajila!“ vrazil mu Uchiha jednu do zad, rozhodnut si to rozdat se samou Godaime.
„Samozřejmě!“ odsouhlasil mu jeho nejlepší přítel.
„Ale na něco zapomínáš, Naruto. Nemáš s tím ničením života úplně pravdu,“ ohradil se Sai a postavil se naproti němu. Naruto zvědavě čekal, co dál řekne.
„To přece ony… jsou náš život.“
Popadalo zeleně zbarvené listí, jak zavál něžný vítr a ochladil všem tvář, rozvýřil vlasy, hezky pohladil po lících.
Na rtech blonďáka se objevil úsměv, upřímný avšak ironický.
„Jen si nehraj na profesionála, ty kecko!“ přetáhnul ho po hlavě a začal upalovat k řadě domů.
„Hej!“ rozběhl se za ním i zbytek, taktéž s úsměvem. Ani to jinak nešlo, i přesto všechno.
„Jestli má Sai pravdu tak… už zas můžeme znova žít.“