Mudrc šesti cest aneb Narutovo poslání 12

„Asi nastal čas se s tebou rozloučit. Prozatím.“ Pravil Sho a trochu se usmál.
„Jo, asi jo.“ Odpověděl Naruto a objal taky May. Ta ho objala velice kultivovaně, jak se na cizí lidé patří. Když k němu přistoupil Sho zašeptal.
„Vidíš je?“ a objal ho bratrsky.
Naruto najednou zvážněl.
„Já je vidím! Opravu je vidím“ pověděl nadšeně Naruto
Sho povytáhl koutky svých úst na znamení svého spokojení.
„Dobře, hlavně to nepřežeň!“ pravil mu už jako lékař.
„Jasně. Budu na sebe dávat bacha.“ Odpověděl Naruto
„To ti tak uvěříme!“ neodpustila si jízlivou poznámku Kira.
Naruto se polohlasně rozesmál. Jenže uprostřed jeho smíchu trochu zakašlal.
„Naruto?“ zeptala se Maya, která uslyšela mylý rozdíl. Naruto si to musel nejdříve ujasnit sám.
„V pohodě,“ odpověděl Naruto, ale Mayu to moc nepřesvědčilo. Hleděla na něj ostažitým pohledem.
„Tak tedy my vyrazíme zpátky,“ pravil Sho
„Máš pravdu, nejsi sám koho musíme zachránit!“ pravila Kira a udělala úšklebek.
„Jo, to nejsem.“ Pravil Naruto a smutně se usmál.
Otočil se a pomalým krokem šel k ostatním vesničanům. Jeho pohyby byli pomalé a Narutovi brali hodně sil. Když se octnul vedle někoho ihned ho podepřel. Naruto věděl že to byl Shikamaru ale poděkoval jako by ho vůbec neznal.
„Naruto!“ zakřičel na něj ještě Sho a vyčkávala až se dotazovaný otočí.
„Nooo?“ zeptal se
„Zdar!“ pravil Sho a zamával rukou s připevněnou rolničkou. Naruto to pochopil a zamával mu taky.
„Tohle ti bude pomáhat, prozatím. Ty to chápeš, že?“ pravil Sho a hodil mu rolničku. Naruto se zaměřil na zvuk letící rolničky a chytnul jí bez velkých problémů.
„Díky,“ poděkoval Naruto ale to už se trojice vytratila.
Naruto držel rolničku v ruce a trochu si s ní hrál. Kushina sledovala svého syna se slzami v očích.
„Naruto?..“ zeptala se opatrně jako by si myslela, že se rozplyne.
„Myslím, že si potřebuju pořádně odpočinout.“ Pověděl Naruto a otočil hlavou za matčiným hlasem a trochu se umál. Minato a Kakashi ho okamžitě poděpřeli a dováděli ho do nemocnice. Tentokrát se Naruto nebránil. Cítil se opravdu slabý. I když si to nechtěl Naruto přiznat, jeho tělo nebylo zrovna v nejlepší formě na cestu do Konohy.
Narutův stav se den za dnem lepšil a Naruto dostával velkou chuď do života. Jeho dětská povaha se znovu vracela. Jeho přátelé ho navštěvovali a on je někdy zasthl i doma, když neměli zrovna žádnou misi. Takhle to chodilo asi čtrnáct dní. Jenže jak Naruto věděl, na odpočinek teď neměl moc času. Sho mu radil aby si udržoval koničku. Nějakým normálním cvičením nebo něčím, upozorňoval ho, že tělo si velice rychle zvykne na pohodlí a pak už to nejde tak rychle zpátky. Naruto se tedy každý den tak zmordoval, že se někdy Kushina divila, že její syn stojí vůbec na nohou. Od té nehody, tak tomu říkal Naruto se o něj každý staral a věnoval mu svůj slech, aby mohl Naruto vše vysvětlit proč to chce. Vůbec nikoho nenapadlo, že se Narutovi vrátil zrak a on to nikomu nepovídal. Žil si svůj život v Temnotě ve které mohl vidět jak se na něj kamarádi tváří. Jeho největší záliba byla teď poslouchání šeptání lesu. Naruto proseděl klidně celý den před lesem a poslouchal jeho šumění. Někdy měl i pocit, že se mu les něco snaží řáct, ale pokaždé to zavrh. Naruto se tomu smál.
„To se mi jen zdá! Já mám fakt dost bujnou fantazii.“ Musel si přiznat Naruto.
Naruto se nažil znovu začít žít naplno ale nešlo to. Pořád ho sužovalo tajemství o jeho zraku. Někdy zavolal Kiru aby se s ní poradil. Musel si s někým o tom popovídat.
„Tvoje oči se neléčí Naruto, a to nám dělá veliké starosti.“ Přiznala barvu Kira
„Já vím. Moje oči jsou na povrchu nepoužitelné ale uvnitř je používám daleko lépe.“ Vysvětloval Naruto s úsměvem.
„Já bych ocenila, kdybys ses vrátil k nám.“
„Tam to bude to samé. Kiro, já vím, že o mě máte starosti, ale tohle je jen moje bitva. Jestli nemůžu být vítez tady v tomto světě, můžu se pohybovat s vnitřním zrakem. Jde to. Já to zkoušel a jde to. Vydržím se koukat celé dny a vůbec nic mi není. A jestli si někdo někde myslí, že se mé modré oči už nemají nikdy otevřít tak to budu respektovat. Mám štěstí, Kiro a to já vím.“ Pravil Naruto rozumě.
„Je to tvůj život ale nejsi z toho moc odvázaný že?“ zeptala se Kira a přátelsky se usmála.
„Někdy se ptám jestli jim pořád musím lhát. Vůbec se mi to nelíbí.“ Přiznával Naruto.
„Já vím, znám tě. Ale není jiná možnost.“ Snažila se ho uklidnit Kira.
„Někdy se nenávidím za to.“ Přiznal se Naruto.
„To nesmíš. Nelžeš jim, jen jim zatajuješ kus pravdy,“ chlácholila ho Kira milým hlasem.
„Vždyť je to stejné. To jako by jsi mi říkala, že jsem nevypil celou sklenici ale jen půlku i když nebyla moje.“ Odpověděl dotčeně Naruto a zvedl se ze židle. Jejich rozhovory někdy trvali i celé hodiny ale Narutovi se aspoň o trochu uklidnilo svědomí. Kira byla vždy rozumná i když jí Naruto rozčiloval, nenechala se vyprovokovat. Snášela jeho narážky s chápavým výrazem. Naruto to nechápal. On sám by už dávno vylětěl z kůže, nebo by už do něčeho musel praštit ale Kira se vždy jen nadechla a odpověděla mu. Naruto si to zkusil ale nešlo mu to.
„Zkus se už trochu zaměřit na pohyb. Vím, že vidíš ale ostatní musíš přesvědčit, že umíš naslouchat a cítit, když jsi přišel o zrak. Musíš jim dát naději, že i bez zraku se dokážeš pohybovat jako každý druhý. Přesvěč je o tom. Pak už nemusíš hrát nějakou hloupou hru na nevidomého. Promysli si to.“ S tím ho opustila Kira při posledním rozhovoru.
Jeho dny v Konoze ubíhali jako by čas vůbec neexistoval a jel si jen podle šťastné chvíle. Jenže nic netrvá tak dlouho jak by si ninža mohl přát. Naruto trénoval zrovna s Leem, který nechtěl aby se Naruto zlepšoval jen on. A tak s ním posiloval. Když ale někdo vedle nich naštvaným hlasem začal křičet.
„Jak to že tady není?“ ženský hlas se rozléhal po celém okolí. Naruto okamžitě přestal a šel za zdrojem hlasu.
„Prostě tady není. Nevím kam se vydala. Měla jsem jí vyzvednout až tady!“ obhajoval se o dost živější hlas.
„Je to tvoje sestra!“ pravil přísně jiný hlas.
„Jenže já jsem ninja. A jestli jsi si nevšimla matko, tak já mám své povinnosti.“ Pravil kluk a naštvaně se zatvářil.
„Omlouvám se, že vám do toho skáču ale váš rozhovor jsem nemohl přeslechnout o co tady jde?“ zeptal se Naruto zvědavě. Nelíbilo se mu dusno mezi těmi dvěma.
„Kdo jste? A proč vás to zajímá?“ zeptala se žena ostrým hlasem.
„To je přeci Uzumaki Naruto.“ Odpověděl udiveným hlasem hoch a kouknul se vyčítavě po matce.
„Kdože?“ zeptala se matka svého syna. Ten jen zakroutil oči v naprosto zoufalém gestu.
„To je ten ninja, který naší vesnici uchránil a kdo vzkřísil i našeho tátu.“ Odpověděl hoch.
„Omlouvám se, nevěděla jsem kdo jste..“ koktala zahanbeně žena a trochu se uklonila.
„Co se stalo?“ zeptal se ještě jednou Naruto.
„Moje sestra tady měla být už před půl hodinou ale není tady. Šla někam pryč z vesnice se svojí kamarádkou ale ta už se dávno vrátila. Ale moje sestra se nevrátila. Myslíme si, že se jí mohlo něco stát.“ pravil rychle hoch. Skoro mu Naruto nerozuměl. Měl velký porblém oddělovat správně slova od sebe.
„A jak je asi tak stará?“ zeptal se Naruto.
„Je jí šest let.“ Odpověděla matka bojící se o své dítě.
„Nekřičte na svého syna, on za to nemůže, že se zatoulala. To jí musítě vyčíst jen a jen jí.“ Pravil Naruto azamračil se. Někdy nechápal rodiče, kteří vyní ze všeho starší sourozence. I když aby byl Naruto upřímný sám k sobě, on to nepoznal.
Nešťastná matka se nezmohla jen na slabé přikývnutí než se dala do pláče.
„Nebojte se, my vám ji najdeme.“ Pravil Lee a usmál se a zvedl palec jak bylo jeho obvyklím zvykem.
„Lee, dej vědět Sasukemu, Nejimu a Hinatě.“ Pravil rozhodným hlasem Naruto.
„Jasně.“ Odpověděl Lee a byl v tu ránu v čudu.
„Kudy šla tvoje sestra?“ zeptal se Naruto.
„Pojď za mnou.“ Pravil hoch a vedl Naruta rychle.
Hoch ho táhl za sebou. Když konečně došli, Naruto si uvědomil, že to je mezi různými částmi, které můžou být pro malou dívku opravdu dost nebezpečná.
„Dobře, počket tady na mé přátelé a pak je pošli za mnou do lesa, rozumíš mi?“ zeptal se Naruto hocha a naklonil hlavu.
„Jasně, počkám tady na vaše přátelé ale neměl byste i vy? Víte, myslím vaše oči.“ Pravil hoch trochu smutným hlasem.
„Myslíš, že oči jsou to jediné co může dávat vnitřní zrak?“ zeptal se Naruto a rozeběhl se do lesa. Hocha překvapil svojí rychlostí ale i přesností. Hoch ho sledoval a pomýšlel, že teď z dálky nevypadá vůbec na to, že nic nevidí. Spíš mu to připadalo, že Naruto vidí víc než on sám. Naruto se hravě protahoval skrz les s nadějí, že najde malou dívku dřív než bude pozdě. Zastavil se a zaposlouchal se. Naruto rychle otevřel oči. To bylo velice podivné.
„To se mi určitě jen něco zdálo.“ Pověděl si pro sebe Naruto a znovu zavřel oči. Ale stalo se to znovu.
„Pokračuj Naruto, ta dívka je v nebezpečí. Jdi stále rovně. Pospěš si, než se stane něco hrozného!“ šeptal mu les. Naruto uposlechl jeho rozkaz a vydal se na cestu. Nemusel ani moc daleko, než uviděl malou dívenku stočenou do klubíčka. Rychle se k ní rozběhl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Naruto milým hlasem.
Dívka vzhlédla a zvědavě si ho prohlížela. Když ale spatřila jeho žluté vlasy a zavázané oči pochopila kdo to je.
„Jo,.“ Zakoktala vystrašeným hlasem.
„Pojď dovedu tě domů. Všichni o tebe mají strach.“ Pravil Naruto a kleknul si k ní.
„To nemůžeme…..on je tady.“ Povídala vystrašeným hlasem dívka.
„Kdo tady je?“ zeptal se Naruto zvědavě. Nikoho svým vnitřním zrakem neviděl a ani necítil žádnou jinou čakru.
„Zlý vlk. Je někdě blízko.“ Vysvětlovala dívka zoufalým hlasem.
„Neboj se. Ochráním tě.“ Pravil Naruto a zvedl se. Otáčel hlavou a snažil se spatřit nebo uslyšet nějaký zvuk ale jediné co slyšel bylo dívčino popotahování. Naruto vytvořil klon a vzal dívku do náruče aby jí začal utěšovat. Ta si zabořila uslzený obličej do jeho trička a snažila se uklidnit. Zezadu na Naruta něco zavrčelo. Rychle se otočil. Stát tam bílo šedivý vlk a cenil na něj zuby. Z huby mu odkapávali sliny a jeho oči byli zúžené do malých šterbin. Jeho tělo bylo napnuté k prasknutí. Vlk vyčkávalal na svůj útok. Naruto si připravil kunai a udělala několik pečetí. Nelíbilo se mu to. Tenhle vlk, který stojí tady není jen tak obyčejný. Něco na něm je zvláštní. A taky neobvyklého, Naruto musel čekat na všelico. Vlk se dal do pohybu. Byl rychlejší a jeho pohyb byl daleko lehčí než u normálních zvířat. Naruto ho chytil v letu, když se ho pokoušel kousnout do krku. Snažil se mu prokousnout krční tepmu. Naruto musel teď poděkovat za svůj tvrdý trénink. Vlk měl dost síly. Snažili se oba. Jeden aby ochránil malé děvčátko a druhý aby si pochutnal na šťavnatém masíčku. Naruto po vlkovi házel hvězdice i jehli, některé se i zabodli do hřbetu ale vlka to nijak netížilo. Najednou se ale vlk zarazil a zavětřil. Po několika vteřinách rychle zmizel. Naruta to překvapilo. Netušil proč vlk najednou uprchl. Až po chvíli zjistil, že se vlk vylekal jeho přátel, kteří mu šli na pomoc s hledáním dívky.
„Jsem rád, že jste se tu ukázali.“ Pravil Naruto a usmál se na všechny.
„Jak jsi věděl, kde ta holka je? Kdybys tady nebyl ty, tak by jsme jí hledali snad celou věčnost. Ona neumí zacházet s čakrou a tak její oběh nevidím ani já ani Sasuke.“ Pravil Neji a podíval se po blonďákovi.
„Šeptal mi to les,“ pověděl po pravdě Naruto. Potřeboval jim aspoň někdy říct pravdu. A pravda šla vždy snáz než lhaní.
„No tak dobře, nech si to pro sebe.“ Poznamenal Sasuke naoko naštvaným hlasem.
„Já nekecám, jen musíš naslouchat pořádně. Já jsem se to naučil!“ trval na svém Naruto.
„Jak je jí?“ zeptala se Hinata starostlivým hlasem.
„Je v šoku. Myslím, že není zraněná.“ Pravil Naruto a zajel si rukou do vlasů.
„Holčičko, jak se jmenuješ? Já jsem Hinata Hyuuga z Listové.“ Představila se Hinata láskyplným hlasem.
„Hi – Hisa,“ popotáhla dívka a utřela si slzy.
„Dobře Hiso, odvedeme tě domů za tvými rodiči a bratrem, ano?“ zeptala se Hinata a usmála se.
Dívka se na ní šťastně podívala a přikývla. Cítila se v jejich okolí bezpečně.
„A ten vlk?“ zeptala se najednou Hisa a podívala se na Naruta „Jak jsi s ním bojoval, už je pryč?“ ptala se dál Hisa.
Všechny pohledy se stočili na Naruta. Ten se nadechl.
„Myslím, že už zmizel.“ Pravil Naruto a usmál se na dívku. Ten úsměv jí dal hodně dobré nálady.
„Radši to zkontroluju, jestli ti to nevadí.“ Pravil Neji a zpustil Byakugan. V okolí nic nenašel i když si to prověřoval několikrát. Vrátil se ke svým přátelům.
„Nikoho nevidím. Asi opravdu musel utéct.“ Pravil Neji jenže když to dořekl něco vyskočilo z křoví a zakouslo by se to Nejimu přímo do krku, kdyby ho Naruto neodstrčil. Vlk stiskl maso a objevila se krev. Naruto syknul bolestí. Hinata rychle přitiskla Hisu k sobě aby nic neviděla. Vlk se nepouštěl. Díval se Narutovi na jeho obvaz, jako by tušil, že ho i on může sledovat. Narutovu ruku zaplavovala nová krev tekoucí z rány. Vlk vysel na jeho ruce a bylo na něm vidět, že se nechce jen tak pustit.
„Co to sakra má znamenat?“ zeptal se Neji, který vlka sledoval Byakuganem a neviděl, žádný život u vlka, jako by nebyl živý a jen vytvořen z nějaké zvláštní hmoty. Naruto vytáhl kunai a zabodl ho vlkovi přímo mezi lopatky. Konečně se vlk pustil. Jeho tlama byla rudá od krve. Ale vůbec nevypadal, jako by prohrál. Jeho oči jasně říkali, že on je tady vítěz.
„Ještě se uvidíme, Uzumaki Naruto. To ti zaručuju.“ Pravil vlk jasným hlasem a utekl do temnoty lesa.
Naruto za ním koukal dokud mu nezmizel z dohledu. Byl překvapený. A to si Naruto myslel, že viděl snad už cokoliv.
„Znál tě, jak je to možné?“ zeptala se Hinata zvědavě.
„To by mě samotného zajímalo!“ pravil zamyšleně Naruto a podíval se na svoje zranění na ruce. Bylo hluboké. Hinata se ujala i ošetřování Narutova zranění. Jen první pomoc, ale Naruto poznal že je v tom už dost znalá. Hisa se zatím uklidnila u Leeho a Nejiho, kteří ji povídali, jak se na ní všichni těší. Hisa byla velice naivní dívka. Vůbec si neuvědomovala, že by si o ní někdo mohl dělat starosti.
„Můžeme tedy jít do vesnice. Víc ti zatím nepomůžu Naruto.“ Pověděla Hinata a sbalila si balíček první pomoci.
„Díky, i tohle je dost.“ Pravil Naruto a usmál se.
Pětice se vydala do vesnice v mlčení. Někdy přerušila Hisa ticho tím, že se ptala za jak dlouho tam budou. Neji popošel aby mohl být vedle Naruta.
„Chtěl jsem ti poděkovat. Kdybys mě neodstčil asi bych tam natáhnul bačkory,“ pravil Neji.
„Nemáš zač. Slyšel jsem praskání větvičky.“ Pravil Naruto a usmál se.
„Ale já jsem ho neviděl svům Byakuganem. Myslím, že jsi zajdu do nemocnice s tebou. Abych se nechal vyšetřit. Vůbec se mi to nezamlouvá.“ Povídal svoje doměnky Neji.
„Něco na tom vlkovi bylo divné.“ Zamyslel se Naruto také nahlas.
Neji se na něj překvapeně podíval. Chtěl se zeptat jak si toho všiml ale radši zůstal mlčet. V Konoze se rozdělili. Naruto s Nejim šli do nemocnice a Hinata s Leem šli předat dívku rodičům.
„Co se sakra stalo?“ přivítal je Kushin hlas už od vstupních dveří nemocnice.
„Malá nehoda.“ Odpověděl Naruto matce a ukázal jí na zraněnou ruku.
„Tak pojďte. Vysvětlíte mi to až vevnitř.“ Pravila Kushina a vedla mladé muže do pokoje.
Oba jí vylíčili jak se to všechno seběhlo. Kushina si nejdříve objednala nějaké testy, aby se přesvědčila, že její syn nedostal nějakou pečeť. Ale vše bylo negativní. Ulevilo se jí. A to dost. A když se do toho zapojil Neji a zeptal se jestli nemůže být něco s jeho vrozenou schopnosti Kushina zakroutila odmítavě hlavou. Byakugan nenese žádné riziko na rozdíl od Sharinganu. Ještě chvíli si tam povídali.
„Ale víš co mě zaujalo? Ten vlk mě znal.“ Pravil Naruto a stáhnul rty do tenké linky.
Kushina se na něj podívala se zamračeným výrazem.
„Dáme radši vědět i ostatním, kdyby se ten vlk objevil znovu.“ Pravila Kushina ale její záměr byl ochránit syna. Naruto to věděl ale nic nenamítal. Zranění mu Kushina precizně obvázala až se sama musela pochválit. Naruto udělal vtipnou poznámku, které se všichni zasmáli.
„Půjdu se podívat po té dívce, půjdeš se mnou Neji? Nebo máš jiný plán?“ zeptal se Naruto.
„Mám domluvenou schůzku s Tenten. Promiň,“ omluvil se Neji a pokrčil rameny.
„Nevadí, tak si to užij.“ Pravil Naruto a přidal do kroku. Neji tam stál a díval se za vzdalujícím přítelem. Až když do něj narazila šťastná Tenten se probral z tranzu. Oba pak šli do jejich oblíbené zapadlé restaurace. Tam měli vždycky soukromý.
Naruto potakl po cestě Leeho a tak se zeptal jak je na tom na malá dívka.
„Měl jsi vidět její matku. Nejdřív byla štěstím celá bez sebe a pak jí dala co proto, za to jak se zatoulala a Hisa jí slíbila, a to mi věř tohle vydrří hodně dlouho, že už nebude chodit z vesnice bez doprovodu.“ Pravil Lee.
„To je dobře. Aspoň že tak.“ Pověděl Naruto a usmál se.
„Tohle jsem nezažil v jejím věku. Ale teď mi to nahrazují minimálně desetkrát.“ Pravil Naruto a usmál se.
„Jo, tvůj otec i matka jsou na tebe pyšní.“ Pravil Lee a odhalil své zuby až to zazářilo.
„Asi jo…“ odpověděl Naruto bez náznaku nějakého velkého nadšení.
„A co tvoje ruka?“ změnil téma Lee, když poznal že se o tom Naruto nechce zmiňovat.
„Je v pořádku. Mám tam jen pár škrábanců. Matka mi to zafačovala. Za pár dní už tam nebudu mít nic.“ Pravil Naruto a ukázal na matčin výtvor.
„Ty jsi se vždycky rychle uzdravoval.“ Potvrdil Lee.
„Jo, jo.“ Pravil Naruto a usmál se znovu.
„Půjdeme někam na oběd? Vím, že to je divné ale zvu tě.“ Pravil Lee.
„Tak to si nechám líbit. Ale připrav si své úspory, Lee.“ Pravil Naruto a vydali se do jeho oblíbené restaurace s ramen. V obchodě potkali Sakuru, Ino a Choujiho jak si vyprávějí myšlenky z jejich poslední mise.
„Můžeme se k vám přidat?“ zeptal se veselým hlasem Lee.
„Naruto, Lee, jasně.“ Pravila Ino a usmála se.
„Jak dlouho jste tady?“ zeptal se Naruto.
„Mám teprve druhou misku Naruto.“ Odpověděl Chouji a cpal si od úst další sousta.
„Takže krátce.“ Odtušil Naruto a sednul si vedle Ino. Lee se posadil vedle Sakury a spustil s ní řeč.
„Byla to velice zajímavá mise. Tolik nového jsme tam viděli. To byste nevěřili.“ Vyprávěla Ino nadšeným hlasem. Naruto jí poslouchal s úsměvem a při každé příležitosti zažertoval, ale po této větě do Ino štouchla Sakura a zakroutila nesouhlasně hlavou.
„Promiň mi to Naruto.“ Omluvila se Ino za svojí rychlou pusu.
„To je v pohodě. Jsem rád, že mi to popisuješ, aspoň si vytvořím nějakou představu.“ Pověděl Naruto. Jeho věta měla pokárat Sakuru a taky to tak zapůsobilo. Nikdo se už neomlouval. Naruto zavedl sám znovu téma na jejich poslední misi. Ino mu tedy vyprávěla zážitky, připadala si jako malá holka, která přišla z první mise domů a musela všechno vypovědět do každého detailu. Jejich setkání se protáhlo až do pozdních hodin. Všichni vypadali opravdu unaveně. Naruto když přišel domů se přivítal s rodiči a šel si lehnout. Byl vyčerpaný a unavený. Hned jak se dotknul hlavou polštáře usnul jako zabitý.
Druhý dne ráno se do Konohy přiřítila Kira a Sho s vyděšeným výrazem a zašli ihned do domu Namikaze. Bouchali na dveře tak silně, že málem probudili všechny sousedy v ulici.
„Co se děje? Snad nehoří!“ pravil ospale Minato.
„Co se stalo s Narutem?“ zeptala se Kira ustrašeně.
„Nic? Je nahoře ve svém pokoji a spí, tedy spal, určitě jste ho museli vzbudit tím rachotem! Proč se ptáte?“ zeptal se Minato překvapeně.
„Včera jsme s ním ztratili spojení.“ Pravil Sho a starostlivě se zamračil.
„Naruto přišel včera večer zpátky v pořádku. Pojďte se klidně podívat.“ Pozval je Minato dovnitř.
„A nestalo se to už v minulosti? Že jste ztratili spojení?“ zeptal se Minato.
„Stalo.“ Odpověděl Sho popravdě.
„Tak vidíte, třeba to je jen nějaký malý problém.“ Pravil Minato a usmál se.
„Když se ztratí spojení tak ten dotyční člověk zemřel!“ dopověděla Kira otevřeně. Minato se podíval vyděšenýma očima na oba ninji. Jeho pohled dával jasně najevo strach o syna.
„Kdy se to ztratilo?“ zeptal se zvědavě Minato.
„Bylo to kolem…….“ Odpověděl Sho a zamračil se.