Kdo z nich je ten pravý? - 7. kapitola

Vzal si kus papíru a rozmotal ho. Úhledné písmo hned poznal. Patřilo jeho bratru, Itachimu. Napadaly ho všelijaké myšlenky, ale ne zrovna ta, co stála na lístku. Četl: „Nebojíš se, že by se ji mohlo něco stát?“ Ztuhl. Hned věděl, o kom mluví. Vždyť… To nemůže být pravda! Díval se na papírek. O čích měl nevýrazný pohled. Přemýšlel, ale zároveň nepřemýšlel. Vypadal, jakoby se probudil a chtěl znova spát. Po dlouhé chvíli se vzpamatoval a znova si přečetl vzkaz. Četl si ho stále dokola jako by se bál, že mu uniklo nějaké slovo.
Demi dlouho neviděl, ale myslel, že je to kvůli tomu, aby hokage nevyšilovala. Rozeběhl se do kanceláře Tsunade. Bez zaklepání vpadnul dovnitř. Tsunade se lekla a zamračeně se na něj podívala. „Co tě to po…?!“ vyjela na něj.
„Kde je Demi?!“ skočil ji do řeči.
„Na misi.“
„Cože? Jak dlouho? Kdy se vrátí?“ vychrlil na ni své otázky.
„Sasuke! Přece jsme se o tom bavili…“
„Ano já vím.“ skočil ji do řeči. „Jen mi řeknite, kdy šla na tu misi.“ požádal ji.
„Tak před měsícem, ale nejspíš to bude i dýl.“ zamyslela se.
„Před měsícem a něco…“ zopakoval zamyšleně. „Nebyl tu tou dobou takový divný starý chlápek?“vzpomněl si, že vyděl starého muže. Něco mu na něj nesedělo.
„Ano. Výrobce zbraní. Právě jeho doprovázela domů.“ zmateně se na něj dívala.
„Kdy se vrátí?“
„Nevím měla se vrátit už dávno. Jeho vesnice je tak týden odtud, ale podle jeho fyzické stránky, by jim to trvalo tak měsíc… Jakkoliv počítám… měla se už vrátit.“ Zaťal ruku v pěst.
„Sasuke jde o něco, o čem nemám ponětí?“
„Nemůžu dovolit, aby se ji něco stalo!“ zamumlal a zmizel. Tsunade se dívala na místo, kde před chvílí stál. Zakroutila hlavou a nechala to plavat.
Sbalil si katanu a další zbraně. Přehodil přes sebe plášť a vyrazil. Ani si nevšiml, že mu upadl lístek. Karin zahlédla jeho plášť a vyběhla ven. Nikdo tam nebyl. Začínala si pomalu myslet, že se jí to jen zdálo. Na podlaze spatřila skrčený papír. Sebrala ho a rozbalila. Přečetla si ho.
Po chvilce poznala písmo. Došlo ji, o kom se to mluví. „To snad ne! Řekla jsem jim, aby se ji zbavili!“ lístek pomuchlala a zahodila. Rychle si vzala zbraně a vyrazila za Sasukem.

Itachi ležel na zádech. Ruce měl složené pod hlavou a přemýšlel. Někdo zaklepal na dveře. Itachi to chtěl ignorovat, ale dotyčný zaklepal znovu. Vstal tedy, oblékl si kalhoty a šel otevřít. Otevřel tak, aby nebylo vidět dovnitř. „Pein si nás volá k sobě.“
„Jo, už jdu.“ zavřel. Oblékl se a hodil přes sebe plášť. Pohlédl na Demi. Smutně zakroutil hlavou a pak odešel.
Demi se probudila. Natáhla ruku na posteli a zjistila, že místo je prázdné. „Jak patetické.“ otočila se na druhou stranu. Rukama zajela pod peřinu pod hlavou. Nechtělo se ji vstávat. Zavřela oči. Vyklouzla ji vzpomínka na to, jak Sasuke prvně odešel také. Pousmála se. Najednou ji úsměv strnul. Až teď ji došlo, že ji vlastně Sasuke chybí. „Jak jsem to mohla udělat?“ zeptala se sama sebe. Do očí ji hrkly slzy.
„Na to je teď pozdě, ne?“ zaznělo ode dveří. Vylekaně se posadila. Přikrývku si přidržela u těla. Podívala se do jeho chladných očí.
„Varoval jsem tě.“ Nadechla se, že mu něco řekne, ale nakonec jen sklonila hlavu. „Teď by ses měla obléct a připravit se.“
„Připravit se na co?“ Neodpověděl. Otočil se a odešel ven.
Přemýšlela, o čem to mluvil. Nechala to plavat a oblékla se. Dávala si načas. Když už nevěděla jak to dál zdržovat, vzala za kliku a zmáčkla ji. Dveře se otevřely. Na chodbě stál Itachi a nad něčem přemýšlel. Zkoumala každý centimetr jeho obličeje.
Ty pocity, které zažila v ten první okamžik, byly najednou slabé. Snad to bylo tím, že si vyčítala to, jak se zachovala k člověku, který by pro ni byl schopný porušit pravidla? Rozhodla se…
„Co teď?“ zeptala se neurčitě.
„Promiň…“ zašeptal. Zvednula hlavu. Pohled ji utkvěl v jeho rudých očích. Zrak se ji rozostřil. Vlastně všechny smysly se ji zbláznily. Zavrávorala a upadla do bezvědomí.

Sasuke rychlostí blesku skákal z jedné větve na druhou. Jakmile skončil les a nastala jen rovná cesta bez překážek, rozeběhl se. Stopy se nestačily ani obtisknout do půdy. Najednou před sebou ucítil cizí čakru. Zastavil se. Plášť se mu srovnal s jeho postavou. Ruku okamžitě dal na rukojeť katany a v očích se mu objevil sharingan. Před ním se začala formovat postava. Byl to Itachi. Tasil. Zaútočil. Itachi odrazil jeho katanu svým kunaiem. Pomalu otevřel oči. Byly černé jako noc. Sasuke opět zaútočil. Itachi chytil ostří holou rukou. Podíval se na bratra. „Čekám tě v úkrytu Uchihů.“ Rozplynul se.

Demi probral chlad, který pociťovala na zádech. Ležela na něčem chladném a tvrdém. Posadila se. Místnost, ve které byla, byla osvětlená od slunečních paprsků. Rozhlédla se. Už nebyla v komplexu v podzemí. Slyšela zpěv ptáků a vítr narážející o překážky. Nohy položila na podlahu. Začaly je mravenčit. Zatřepala s nimi, aby ten pocit vyhnala. Po chvíli mravenčení ustalo. Stoupla si. Svaly v celém těle měla ztuhlé a každý náročný pohyb si vyžadoval velké úsilí.
Zaslechla kroky a v tu chvíli už někdo otevřel dveře. Měla zpomalené reakce a tak jen zvedla hlavu. „Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se zmateně. „A kde to vůbec jsem?“ dívala se na něj.
„Nejsi zas tak těžká.“ udělal několik kroků k ní. S námahou couvla. „Bojíš se mě?“
„Ne!“ Postoupil k ní. Zase couvla.
„Tak proč couváš?“ Uhnula pohledem. „To ztuhnutí brzo přejde. To máš z toho, že ses několik dní nehýbala.“
„Několik dní?“ zopakovala. „Proč jsi to udělal? Vlastně jsi mi ještě nezodpověděl, kde to jsem?“ neměla ráda, když je v neznámém prostředí.
„Nějak moc otázek…“
„Předpokládám, že mi na ně neodpovíš.“ usoudila.
Kývl. „Pojď prosím za mnou.“ ukázal rukou na dveře. Podívala se na něj pak na dveře a nakonec se rozhlédla po místnosti. Udělala několik strnulých kroků dopředu.
Itachi ji položil ruku na ramena, že ji pomůže, ale odstrčila ho od sebe. „Ne.“ nechtěla mu zase podlehnout.
„Sasuke by tu měl být každou chvílí.“ Vyděšeně se na něj podívala. Jeho oči vypadaly smutně a šťastně zároveň. „Víš, že síla sharniganu tě může donutit si myslet, že to co se stalo, se vlastně nestalo?“
„Co?“ zorničky se ji rozšířily. Nedíval se na ni. Sledoval místo někde za ní, jakoby si nebyl jistý tím, co právě řekl.
„Nechat si ujít setkání s bráškou? Máme spolu nevyřízené účty a navíc tě jde zachránit…“ pokračoval jiným tématem a podíval se na ni. Šel chodbou. Mírně zde vál vítr. Odbočil za roh. Otevřel velké dveře. Na konci místnosti stálo kamenné křeslo připomínající trůn a za ním vysel gobelín. Přistoupil k němu. Rukou po něm přejel. „Posaď se…“ ukázal na něj.
„Ne, díky.“ odmítla.
Podíval se na ni se sharinganem v očích. „Nebudeš přece stát, že ne?“ znovu ukázal na křeslo. Přistoupila k němu a posadila se. Už se nesnažila vzdorovat. Věděla, že by ji to nebylo k ničemu a navíc by se zbytečně vyčerpávala. „Jak jsem říkal, Sasuke je už tady.“ pohladil ji po vlasech a políbil ji do nich.

Sasuke spatřil před sebou prázdné budovy. Zrychlil ještě víc a mířil do budovy, ze které cítil přítomnost ninjů.
Rozrazil dveře a naskytl se mu pohled na to, jak Demi sedí v křesle a Itachi vedle ní stojí a líbá ji do vlasů. Uchopil rukojeť katany a tasil. Se vztekem se rozeběhl na svého bratra. „Zadrž!“ vytáhl kunai a přiložil ji ho ke krku. „Nebo ji zabiju…“ jeho chladný tón hlasu doprovázel bezcitný pohled. Ihned se zastavil. Podíval se na Demi. Nevypadala vyděšeně.
„Cos ji to udělal?!“ zakřičel.
„Nic, co by ji ublížilo… tedy zatím.“ s kunaiem si pohrával. Pokaždé když se dotkl její kůže, naplnila ho ještě větší zloba. Svíral v ruce rukojeť katany. Došlo mu, že bude pod vlivem jeho sharinganu.
„Nech ji na pokoji!“ řekl skrze zaťaté zuby. „Proč jsi ji unesl? Co tím zamýšlíš?“ očima sledoval kunai.
„Řekněme, že jsem měl misi.“ pokrčil rameny.
„Misi?“
„Někomu se nelíbilo, že ses věnoval jí.“ kývl hlavou k Demi.
„A ty jsi to měl přetnout?“
„Ano.“ připustil.
„A proč jsi to neudělal?“ zeptal se ho. Nemyslel to tak, že to měl udělat, ale spíš chtěl vědět, proč ji nezabil, když k tomu měl příležitost.
„Zajímalo mě, jak ti na ní záleží.“ pootočil hlavou. Dal Demi ruku za záda. „Ale teď mě v tom nic nebrání.“ chytil ji za vlasy a zaklonil ji hlavu. Natáhl ruku s kunaiem. Vmžiku byl u něj a držel ho za ruku. Natáhl se s rukou ve které držel katanu. Sekl do prázdna. Itachi se objevil za ním. Postřehl to a zaútočil druhou rukou. Zvedl patu a otočil se. Itachi vykryl jeho útok pěstí. Sasuke se mezitím otočil a kopl svého bratra do břicha. Ten to nečekal a odletěl několik metrů. Zvedl se ze země a vytáhl si kunaie. Sasuke se podíval na Demi. Když viděl, že je po fyzické stránce v pořádku, začal se zase věnovat svému staršímu bratru.
Pustili se do boje na život a na smrt…
Karin využila jejich nepozornosti a přikradla se k Demi. Itachi si toho všimnul a tak uvolnil sharingan, kterým držel Demi pod svým vlivem. Srdce ji splašeně tlouklo a dech se ji zrychlil. Když zaslechla kroky napravo do sebe, podívala se tím směrem. Byla tam Karin. Na vteřinu se zarazila a zaváhala. Pak ji napadl plán.
Přistoupila k ní. „Musíš jít se mnou hned!“ nakázala ji šeptem. Demi nechtěla, ale Karin ji táhla za ruku, aby šla za ní. Neměla dostatek síly na odpor. Odtáhla ji pryč od boje. „Počkej!“ vytrhla ji ruku ze sevření. „Musíme se vrátit!“ otočila se.
Karin si ji stoupla do cesty. „Jak jsem se na něj mohla spolehnout?“ byla to řečnická otázka.
„Co?“
„Chtěla jsem po Itachim, aby se tě zbavil… A on místo toho tě nechá naživu! Pak řekne Sasukemu aby si pro tebe přišel!“ uhodila ji. Zavrávorala a spadla na zem. „Chtěla jsem jen maličkost!“ vytáhla kunai. „Však jak se říká….“ udělala několik kroků k ní. „Jestli něco chceš, udělej to sám…“ otočila kunaiem prst a uchopila ho pevně za rukojeť.
Demi si stoupla. Neměla žádné zbraně a nebyla schopna bojovat. Přemýšlela, co má dělat. Najednou si vzpomněla, jak ji Itachi něco dával za pás. Rukou našmátrala kov. Ohmatala ho. Byl to kunai! Nedala na sobě znát, že by měla nějakou zbraň. Karin se rozeběhla a napřáhla se. Demi nečekala, že by na ni přímo zaútočila.
Kunai pronikl kůží hlouběji do těla.
Na zem kapala krev. Šat se zabarvil do ruda. Demi stála těsně u Karin. Oběma tekl pot po tváři. „Nenechám ti…“ rozkašlala se. Z úst se ji řinula krev. Oči se ji pomalu zavírali a těžko se ji dýchalo. „Nenechám… ti… Sasukeho.“ vysoukala ze sebe. Už nedokázala udržet své tělo zpříma. Podlomili se ji kolena. Demi ji vyděšeně popadla do náruče.
„Tohle se nemělo stát…“ zašeptala. Položila ji na zem a rozeběhla se zpátky do budovy.
I zde byl boj u konce. Oba Uchihovi leželi na rozbité podlaze zakrvácení. Demi přiběhla k Sasukemu. „Sasuke!“ klekla si k němu. Nahmatala mu pulz. Oddechla si. Pohnul se. Rána, kterou měl na hrudi, byla hluboká a hodně krvácela. Roztrhla jeho plášť a přiložila ji na ránu. Z očí se ji řinuly slzy. Rukávem si je otřela. Zahlédla Itachiho opodál.
Stoupla si a přistoupila k němu. Byl mrtvý. Slzy se ji tekly proudem. „Ne. Ne.“ rukou se ho dotkla. Žádná reakce. „Prosím…“ Nic. Nechtěla tomu uvěřit. Zaslechla zasténání za sebou. Otočila se.
Sasuke nabyl vědomí. Přitiskla mu kus pláště na ránu. „Sasuke…“ zašeptala. Netušila, co by měla udělat. Neměla dost síly na to, aby ho přemístila do vesnice.
Najednou se místností rozlehly kroky. Myslela si, že se ji to jen zdá, ale zdá, ale za chvíli se tam objevili Juugo a Suigetsu. Rozhlédli se. Přiběhli k Demi. Suigetsu ji vzal za ramena a odtáhl ji od Sasukeho. Bránila se, ale byl silnější. „Uklidni se! Všechno bude v pořádku.“ zhroutila se mu do náruče. Juugo vzal Sasukeho a všichni zmizeli.

Demi ležela v nemocničním pokoji. Někdo zaklepal na dveře. Do místnosti vešla Tsunade a Sasukeho tým, teda jen Juugo a Suigetsu. Tsunade se ji vyptávala na všechno, co se stalo a Demi jí řekla ve všem pravdu. Řekla ji, že ji Karin chtěla zabít a proto „najala“ Itachiho, aby ji zabil a že to nevyšlo podle jejího plánu. Zmínila se, že se ji pak pokusila zabít sama a byla nucena se bránit. Jediné co ji neřekla, bylo to, co se stalo mezi jí a Itachim. Nebo se to nestalo? Nevěděla, jestli má věřit svým vzpomínkám, nebo Itachiho slovům. Až ji vyslechli, odešli.
Demi se šla podívat na Sasukeho. Potichu vstoupila do jeho pokoje. Podíval se na ni. „Promiň. Myslela jsem, že spíš.“ Posadil se a usmál se.
„Jsem rád, že jsi v pořádku.“ pokynul ji, aby si sedla k němu. „Nedovedu si představit, co sis musela prožít…“ Demi se dívala do polštáře. Nic mu na to neřekla. Pochopil, že o tom nechce mluvit, tak ji do ničeho nenutil.
„Už je ti líp?“ Kývnul. Objala ho. „To jsem ráda.“ zašeptala. Sasuke ji pohladil po vlasech.
Sasuke si ji přitiskl k sobě a věnoval ji polibek.