Kdo z nich je ten pravý? - 6. kapitola

Nemohla usnout. Stále se probouzela. Otočila se na bok. Stíny od plamenů ohně mu tancovaly na tváři. Měl hlavu opřenou o kmen nízkého strom a pozoroval oblohu. Tělem ji projela zvláštní emoce. Pozorovala ho.
Jakmile usoudila, že už spát nebude, posadila se. Nepodíval se na ni, i když ji slyšel. Trvalo ji, než si dodala odvahy a zeptala se ho: „M-mů-můžu se tě na něco zeptat?“ vysoukala ze sebe. Otočil k ní hlavu. „Co hodláte se mnou udělat?“ bradu si položila na kolena a objala je rukama. Nemohla odtrhnout oči od jeho tváře.
„Neřekla jsi nám všechno…“ začal neurčitě.
„Co jsem jako neřekla?“
„Proč se tě chce Karin zbavit? A jsou tu i jiné otázky.“
„Například?“ pobídla ho.
„Například, proč jsi ve vesnici byla pod dozorem a hokage tě nechtěla pustit na misi?“
„To není tvoje věc!“
„Stejně mi to jednou povíš. Po dobrém anebo po zlém. To je jen na tobě.“
„Nic ti říkat nebudu!“ Než stačil něco říct Kisame se probudil.
„To už vyrazíme?“ posadil se a všiml si, že je ještě tma, ale od východu už šly vidět červánky.
„Za hodinu bude světlo.“ odpověděl Itachi. Byli potichu. Jakmile bylo světlo, vydali se na cestu. Kolem poledne dorazili k lesu. Vešli do něj a proplétali se mezi kmeny. Zastavili se před mohutným stromem.
„A tady děláme co?“ už ji štvalo, když ji někam vedli a neměla tušení kam. Itachi položil ruku na strom. Objevil se v ní otvor. Pokynul ji, aby šla dovnitř. „Ne!“
„Tak už se pohni!“ strčil do ní Kisame. Udělala několik kroků dopředu. Vešla dovnitř. Oba Akatsuki vešli za ní a otvor se za nimi zavřel. Byla tam tma, že neviděla před sebe. Rukama začala šátrat kolem sebe. Napravo od sebe nahmatala něco měkkého. Ruku rychle stáhla, když zjistila, že je to něčí ruka. Na rameni ucítila něčí dlaň.
„Jdi.“ nakázal ji Itachiův hlas. Zvedla nohu a opatrně našlápla dopředu. Šli chodbou, pokud to byla chodba a Itachi ji ze zadu řídil. „Schody.“ řekl, když zatočili doprava. Zastavila se. Nohu natáhla dopředu. Na nic nenarazila, tak usoudila, že vedou dolů. Sestupovala a rukama přejížděla po chladných hrubě vytesaných zdech.
„Proč tu nemáte nějaké louče?“ postěžovala si, když už po několikáté zapackovala o špatně položenou dlažbu na zemi. Pokaždé ji uchopily pevné ruce. Celou dobu tam bylo ticho, až na ozvěny jejich kroků. Konečně někde před sebou zahlédla slabé světlo.
Zavedl ji do malého pokoje. Byla tam postel a na malém stole stála svíčka. Zapálil ji a odešel.
Přistoupila ke dveřím, chytila za kliku a zacloumala s nimi. Byly zamčené. „Sakra!“ bouchla do nich.
Itachi se posadil ke stolu. Vzal si papír a tužku. Něco na papír načmáral. Smotal to do ruličky a šel poslat. Ruličku přivázal na nohu vrány. Odletěla. Chvíli se díval, jak mizí v dálce.
Demi dostala nápad. Přistoupila ke dveřím a zaposlouchala se, jestli tam někdo není. Dva prsty přiložila na klíčovou dírku. Pod jejím dotykem se kov začal měnit v krystal. Zámek povolil. Usmála se a otevřela. Rozhlédla se. Vydala se cestou, kterou si myslela, že přišla. Před sebou uslyšela šouravé kroky. Blížily se k ní. Pár metrů před sebou uviděla dveře. Rozhodla se, že se za nimi schová. Proklouzla nimi dovnitř. Přivřela je, aby viděla, kdo to je a jestli si ji nevšiml. Uviděla stín. Z rohu se vynořila postava. Byl to Itachi. Kousla se do rtu. Zastavil se kousek ode dveří. Zatajila dech.
Až teď si uvědomila, že v pokoji je světlo. Rozhlédla se. Na stole stálo několik svícnů. Přes židli byl přehozený plášť. Někdo vzal za dveře a pootevřel je. Rychle se otočila. Schovat se už nemohla, nestihla by to a nevěděla kam.
„Myslel jsem, že o tom utíkání jsme se nějak dohodli.“ otevřel dveře. Stál ve dveřích a upíral své tmavé oči na ni. Neodpovídala. „Takže mi už zodpovíš mé otázky?“
„Proč bych měla?!“ Napnula každý sval.
V očích se mu objevil sharingan. Uhnula pohledem. Po tom jak omdlela, nechtěla pokoušet štěstí. Přistoupil k ní. Vzal ji za vlasy a donutil ji podívat se mu do očí. Cítila, jak na ni doléhá jeho čakra. Uvolnila se. Pustil ji a pohladil ji po vlasech. „Proč jsi tak tvrdohlavá?“ byla to spíše řečnická otázka. „Posaď se.“ nechtěla, ale tělo ji neposlouchalo. Posadila se na židli. „Teď mi řekni, proč se tě chce Karin zbavit.“ pozoroval, jak svádí vnitřní boj. Nechtěla mu to říct, ale ústa se ji sama otevřela a řekla mu to.
„Kvůli Sasukemu.“ vyhrkla. Itachi povytáhl obočí. Cítila, jak ji líčka zčervenala.
„To mě mohlo napadnout.“ pousmál se. Naklonil se k ní. Prsty ji přejel po obličeji. Dech se ji zrychlil a naskákala ji husí kůže. „Musím uznat, že má vážně dobrej vkus.“ Sharingan mu zmizel a Demi pocítila, jak se opět napjala. Odstoupil od ní.
„Ty…!“ stoupla si a zaťala ruku v pěst. Naštvaně do něj strčila. Itachi to nečekal. Udělal několik kroků zpátky. Přistoupila k němu a opět do něj strčila. „To už nikdy nedělej! Je ti to jasný!“ bouchla do něj. Chytil ji za ruce a nechal je na jeho hrudi. Cítila, jak pravidelně dýchá.
Díval se ji do očí a pousmál se. Demi zčervenala ještě víc, pokud to bylo možné. Vytrhla mu ruce z těch jeho a otočila se. Chytil ji ze zadu za ramena.
„Slibuješ, že nebudeš utíkat.“ Zakroutila hlavou. Nezmohla se cokoli říct. „Tak mi nezbývá než…“ pustil ji a předstoupil před ni.
Tušila, co chce udělat. „Ne!“ Zarazil se. „Počkej…“ zase uhnula pohledem. Itachi trpělivě vyčkával. Napadlo ji, že Sasuke by udělal to, co zamýšlel hned a na nic by nečekal.
Viděl ji na obličeji, jak je zmatená. „Děje se něco?“
Chvíli ji trvalo, než se na něj podívala. „Můžu… něco… udělat?“ založila si ruce na prsou. Itachi si ji prohlížel. Kývl hlavou.
Přemýšlela, jestli to má udělat nebo ne. „Zapomeň na to.“ řekla najednou. Přistoupil k ní a chytil ji za ruce.
„Co jsi chtěla?“
Demi už nepřemýšlela nad tím, co se chystá udělat. Stoupla si na špičky a přitiskla své rty na ty jeho. Překvapilo ho to. Zavřela oči.
Uvědomila si, co dělá a odtrhla se od něj. Přikryla si ústa a otočila se k němu zády. Stále překvapeně tam stál. Koutky úst se mu zvedaly do lehkého úsměvu.
Netušila jaké její počin bude mít následky. Nejraději by někam zmizela a už by se před ním neukazovala. Rychle vyrazila ke dveřím. Chytila za kliku. Jenže Itachi se objevil za ní a dveře ji přibouchl před obličejem. Zavřela oči a nasála vzduch. Byl cítit jeho vůní.
Tužební pud se v ní ozval. Snažila se ho přemoct, ale nedokázala to. Otočila se k němu. Ruce mu omotala kolem krku. Přitiskla rty na jeho. Pootevřel ústa a strčil ji jazyk do úst. Zapojil se do hry, kterou započala. Rukou ji sáhl na hruď. Přitlačil ji ke dveřím. Nechtěně ho pustila.
Svými černými oči se do ní vpíjel. Prsty ji jezdil po dekoltu a krku. Při jeho dotyku zavřela oči. Cítila každičké zaváhání. „Jsi jediná, kdo odolal pokušení tak dlouho.“ v hlase byl náznak pobavení.
„Ale stejně jsem tobě neodolala.“ Zarazil se. Ruku položil vedle její hlavy a naklonil se k ní. Pohlédla na něj. Obličej měl tak blízko, že stačilo…
„Mě?“ vytrhl ji ze zamyšlení. „Jsi blázen, když se pouštíš do tance s někým, jako jsem já.“
„Už jsem hold taková.“
„Opravdu to chceš?“ zašeptal ji do ucha.
Nebyla si jistá odpovědí. Věděla, že Sasukeho má ráda, ale necítila k němu to co k němu. „Vyvraždil jsem celý svůj klan…“ rty se ji dotkl lalůčku. „Můžu tě kdykoliv zabít!“ poslední větu řekl poněkud chladně. Rukou ji chytil za krk v náznaku škrcení.
„Jen do toho.“ pobídla ho. „Stejně jsi to měl v plánu.“ řekla jako by se nic nedělo.
Pobavilo ho její odhodlání nevzdat se toho, co chce. „Abys toho později nelitovala.“
„Budoucností se budu zabírat až potom. Teď žiji přítomností.“ Na tváři ucítila jeho teplý dech. Přejel ji přes zátylek a chytil ji za hlavu. Začal ji líbat. Přitiskla se k němu, aby byla co nejblíže k jeho tělu.
Obkročmo si klekla mu přes pás. Ruce mu položila na ramena. Vášnivě ho líbala. Zajela mu pod triko a vyhrnula mu ho. Chvíli mu prsty jezdila po hrudi.
Horní část jejího oblečení ji mžiku svlíkl. Povalil ji na postel. Líbal ji na krku. Jakmile se rty dotkl citlivého místa, nepatrně sebou trhla. Pousmál se.
Navzájem se vysvlékli. Prsty ji přejel po křivkách jejího těla. Ruce ji chytil za hlavou. Vnikl do ní. Zavřela oči a zaklonila hlavu. Slastně a poněkud více hlasitě vzdychla.
Pocit jeho nahého vypracovaného těla na jejím ji naplňoval ještě větší touhou. Touhou po něm…

Černá vrána nesíci vzkaz od Itachiho se blížila ke Konoze. Posadila se na plot v jedné prázdné čtvrti. Avšak nebyla zas tak prázdná. Ninja v domě si ji všiml a přimhouřil oči.
„Děje se něco?“ zeptal se Juugo. Neposlouchal ho a vyběhl ven. „Sasuke!“ zavolal na něj.
Přiběhl k vráně. Nevylekala se. Všiml si, že má na noze připevněný kus papíru. Vzal si ho a rozmotal…