TemaShika 2 - 22

„Ne, klidně tady zůstaň, jak dlouho chce. Ale máme tě s Shikakem moc rádi, to víš. Dobrou.“ ozvala se poprvé jeho mamka a sjela pohledem Shikaka, aby toho už dneska nechal. Shikamaru vyběhl schody, které vedli do jeho pokoje, a lehl si na postel. Ruce si založil za hlavu a začal znovu přemýšlet.
Nechtěl zklamat svého otce a ani ranit svou matku, ale ani tak toho nebylo tolik, aby od svého plánu ustoupil. Musel to všechno naplánovat, tak aby ho nikdo z jeho přátel nedokázal najít. Jenže jeho hlava nedokázala vymyslet jediný normální plán. Veškeré jeho myšlenky byly zaměstnané vzpomínáním na Choujiho. Jak moc Chouji chyběl. Kdyby tady byl, tak by mu určitě pomohl dostat se z téhle krize. Jenže ten ho opustil. Pevně sevřel víčka, aby se mu z očí nespustily slzy, a najednou ho přepadl spánek a Shikamaru padl do bezesného spánku.

Nad Konohou se rozzářilo jasné ranní slunce. Tento den se mělo rozhodnout o osudu několika ninjů a rozhodnout se o osudu Konohy, o další ninjí válce a o životě tisíců Shinobiů a Kunoichi. To vše záleželo na rozhodnutí jediné dívky, která o tom ale neměla sebemenší ponětí.
Temari pomalu pootevřela oči a uviděla za oknem krásné ráno. Usmála se a zadoufala, že se jí dneska podaří dát všechno do pořádku. Dneska toho musela hodně napravit a hlavně musela říct Tsunade vše, co se za poslední dva dny událo. Ale nejdřív musela zamířit k Shikamarovi a o všem si s ním promluvit.
Zhluboka se nadechla a vstala z postele. Pořádně se protáhla a rázným krokem vyrazila k domu, který patřil Shikamarovým rodičům. Doufala, že tam Shikamara najde, protože kdyby ona na tom byla tak jako Shikamaru, tak by asi nechtěla být sama v domě, který by ji jenom neustále připomínal někoho, koho milovala a on na ni zapomněl.
Když dorazila k domu Narů, uviděla na dveřích znak toho klanu a na chvíli zaváhala. Co sakra udělá, až mě uvidí?, zamyslela se a zatuhla na místě. NE!!! Přece to teď nemůžu vzdát, povzbudila se a stiskla zvonek u dveří.
Dveře se rychle otevřely a v nich se objevila Shikamarova máma.
„Ah, Temari… Tebe bych tady teda rozhodně nečekala. Co potřebuješ?“ přivítala ji vesele a usmála se na ni.
„Jenom… No víte, potřebovala bych si promluvit s Shikamarem. Mohla bych?“ zeptala se Temari tichým hlasem.
„No… Jestli jsi mu přišla říct něco, co by mu ublížilo, tak ti ho zavolat nemůžu. Už teď je na tom dost špatně a myslím, že už by nějaké další špatné zpráva neunesl. “ odpověděla ji Yoshino a běžela ke schodům.
„Ne, já se jenom… Chci se mu za vše omluvit a…“ zašeptala Temari a sklopila hlavu, aby zakryla slzy, které se jí draly do očí.
„Temari-“ oslovila ji Yoshino a chtěla ji obejmout.
„Anebo… já přijdu někdy jindy… Promiňte… Moc se omlouvám, za to vyrušení takhle po ránu.“ zašeptala Temari a utekla pryč.
„Ach… Od problémů neutečeš.“ zašeptala jí radu Yoshino, ale její rada se rozpustila ve větru. Temari jenom potřebovala čas. Ona od problémů neutíkala, pouze je odkládala.

„To je ale otrava… Nevím, kdo tak musí takhle ráno otravovat…“ postěžoval si Shikamaru a zakryl si hlavu polštářem.
„Shikamaru, mohl bych si s tebou promluvit?“ zeptal se Shikaku a pohlédl na svého syna.
„Hm… Mám na výběr?“ odsekl a posadil se, aby lépe viděl na svého otce.
„Ne. Víš, před chvíli tady byla Temari a chtěla si s tebou o něčem promluvit. Jenže tvoje matka má nějaký ojedinělý talent, že dokáže lidi velice rozhodit a Temari s pláčem utekla.“
„Co se jí stalo?“ vyhrkl Shikamaru a zadíval se Shikakovu do očí.
„Mě by spíš zajímalo, co se stalo mezi vámi?“
„Nic… Jenom…. To je jedno… Co jí sakra řekla?“ zeptal se Shikamaru a vyskočil z postele. Začal se rozhlížet po pokoji a hledat svoji vestu s páskou.
„Jenom, o tebe měla strach a tak se jí zeptala, co po tobě chce. Ona řekl, že se ti chce omluvit a začala brečet, pak už jenom řekla, že prý přijde jindy a že se omlouvá, že nás probudila.“
„Sakra… Tohle není dobré…“ poznamenal si pro sebe Shikamaru a rychle si přivázal pásku na levou paži.
„Co není dobré? Sakra, Shikamaru!!! Jsi si jistý, že je dobrý nápad za ní jít?“
„Nikdy jsem si nebyl jistější. Ona se mi chtěla omluvit. Prostě ji musím najít a promluvit si s ní. Zatím ahoj, vrátím se… hm… co nejdřív to půjde.“ rozloučil se Shikamaru a vyskočil oknem na střechu protějšího domu.
„Sakra… Kam mohla jít?… Za co se chtěla omlouvat?… Do pr*ele… Proč jí vůbec nerozumím?“ ptal se sám sebe, ale nenapadala ho jediná odpověď, která by byla aspoň minimálně pravděpodobná.

„Já jsem takový srab…“ nadávala si Temari a posadila se v jednom baru.
„Co si dáte, slečno?“ uslyšela hlas číšníka a trhla sebou.
„Jednu láhev Saké.“ odpověděla a podepřela si hlavu. Povzdychla si a z oka jí ukápla slza na barmanský pult.
„Tady ji máte.“ oznámil číšník a položil ji před Temari.
„Děkuju.“ zašeptala Temari a rychle se jí napila. Jakmile polkla, trochu se otřepala a sklopila hlavu. Alkohol ji sice silně pálil v hrdle, ale to nebylo nic proti té bolesti, kterou cítila, když si uvědomila, že je tak slabá, že už si nedokáže promluvit s Shikamarem. Znovu vzala láhev a napila se. Tentokrát už ji alkohol tolik nepálil, ale její mysl byla ještě pořád stejně jasná, jako když sem přišla. Sklopila hlavu a znovu se jí vedraly slzy do očí. Už byla řešení tak blízko, když ji opustila odvaha. Copak se mu může ještě podívat do očí, když to ona nic neudělala a jenom tak sledovala vraždu jeho nejlepšího kamaráda?
Rychle vzala láhev Saké a znovu se napila. Už nad tím nechtěla a ani neměla sílu přemýšlet. Pomalu už jí účinky alkoholu začaly zahalovat myšlenky, ale i tak ji pořád trápilo tolik věcí, které ani alkohol nedokázal odehnat z hlavy.
„Sakra!“ vykřikla Temari a znovu se napila saké. Tentokrát pálení bylo tak slabé, že už ho skoro necítila. Sevřela ruku v pěst a praštila vší silou do stolu. Vytáhla si peněženku a hodila nějakou bankovku na stůl. Pevně sevřela víčka, aby potlačila slzy a rychle odešla. I když jí alkohol stoupl na mozek, tak ani na chvilku nepotlačil její problémy.