Nebylo nám přáno 10

Kushina se naklonila k Inoichimu a zašeptala: „Je mi trapné se na to ptát, ale kde je tady záchod, prosím?“
Mladík se ubránil jakékoliv pobavené reakci na její otázku a klidným hlasem jí šeptem popsal cestu.
Když Kushina zmizela za rohem, Shikaku se zvědavě zeptal: „Kam šla?“
Inoichi se pobaveně ušklíbl a odpověděl: „To tě nemusí zajímat, ale mně to připomíná, že mám žízeň, chcete taky něco donést?“ Při posledních slovech se už mladík zvedal, a když odcházel do kuchyně, ještě postřehl žádost o pití.

Když se Kushina vrátila, na stole už stáli čtyři skleničky s nějakou červenou tekutinou a talíř se sušenkami, které byly z nějakého důvodu posunuté mimo Chouzův dosah. Sám tlustý ninja měl v rukách zbytek balíčku a cpal se.
Kushina si bez pobízení vzala jednu sušenku, a zatímco poslouchala jejich návrhy hotelů, začala ji chroupat.
Asi po třetí sušence se k ní Inoichi naklonil a řekl: „Kdybys měla hlad dej vědět, donesu něco výživnějšího, než jsou sušenky.“
„Jsi moc hodný, ale já to tu chvilku ještě přežiju, než budu zase na hotelu.“ Odpověděla a usmála se na něj.
„Dobře.“ Odpověděl s milým úsměvem.
Kluci dál probírali jména hotelů a u jednoho z nich Kushina zpozorněla.
Chouza si toho všiml a zeptal se: „Je ti to povědomé?“
„Ano, ale nejsem si úplně jistá, že je to on.“ Odpověděla dívka.
„No tak to pojďme zjistit, při nejhorším se vrátíme.“ Zareagoval Shikaku, který už vypadal, že se nudí.
Kushina přikývla, takže bylo rozhodnuto.

O deset minut později už s úlevou stála před hotelem a každému strašně moc děkovala.
„Není vůbec zač.“ Řekl Inoichi a věnoval jí další úsměv.
„Udělali jsme to rádi.“ Přidal se Chouza a přerušil tak chroupání tyčinek, které si koupil po cestě a z kterých jí dokonce nabídl. Dívka se na něj usmála a otočila se na Shikaka se slovy: „Měla jsem velké štěstí, že jsem srazila zrovna tebe, děkuju za všechno, kluci.“ Dodala už ke všem.
„No ještě se určitě musíme někdy potkat a možná něco uspořádat.“ Zareagoval na to Shikaku.
„To rozhodně musíme, co děláš zítra od pěti?“ Přidal se k němu Inoichi.
„No, jak se zdá, trávím čas s novými kamarády, ale budete mě tu muset vyzvednout, protože na jakékoliv místo setkání netrefím.“ Odpověděla a roztáhla úsměv od ucha k uchu.
Kluci jí úsměv oplatili, sborově řekli ahoj zítra a během okamžiku zmizeli.
Kushina svůj úsměv ještě o něco roztáhla a zamířila nahoru.
Cestou po schodech si pomyslela: ‚Dnešek byl nejnáročnější den v mém životě a to ještě ani neskončil.‘

„Kde si byla?!“ Přivítal jí Hikariho ustrašený a i trochu naštvaný hlas.
„Já ti ani nevím, tak různě.“ Odpověděla a zhroutila se do křesla.
Teta se na ni vyčítavě dívala a Hikari pochodoval po místnosti, ale Kushině to bylo jedno.

Zatímco Hikari nepřestával vést naštvaný monolog, Minato se unaveně vrátil domů. Na chvíli se zamyslel, jestli to s tou uběhnutou vzdáleností nepřehnal, ale nakonec vzal v potaz, že na tréninku prakticky nic nedělal, a spokojeně se natáhl na gauči.
Na pár minut si schrupl a pak zamířil na jejich týmové cvičiště, kde narazil na Hikariho.
„Co tu děláš?“ Zeptal se Minato místo pozdravu.
„Jsem trochu naštvaný, tak jsem si přišel vybít vztek tréninkem.“ Odpověděl trochu podrážděně, že ho Minato ruší.
„A co tě tak naštvalo?“ Zeptal se ho Minato a záměrně ignoroval Hikariho podrážděný tón.
„Kushina se ztratila a já ji hledal neúspěšně tak tři hodiny a ona si pak přijde a ani mi neřekne, kde byla!“ Odpověděl Hikari a opět naštvaně chodil sem a tam.
„Aha.“
„To je všechno, co na to řekneš?!“ Zeptal se naštvaný Hikari a probodával Minata pohledem, jak by za to mohl.
„No jestli se ztratila, tak asi ani neví, kde byla.“ Řekl Minato a doufal, že tím Hikariho aspoň trochu zklidní.
Marně: „To ji neomlouvá. Ani mi neřekla, jak našla cestu zpátky!“
Minato nasucho polkl, neměl vůbec rád podobné debaty a většinou jim ani nemusel čelit. Holky vždy visely na každém jeho slově a kluci ho za to nenáviděli, ale teď to bylo jiné, Kushina na jeho slově nevisela a Hikari proti němu nic neměl. Minato se zamyslel a pokusil se Hikariho uklidnit trochu jinak.
„Co takhle toho nechat a trochu si zatrénovat? Můžeš mi ukázat tvé ninjutsu.“
Hikari se zamyslel a nakonec přikývl.
Minato musel svého rozhodnutí brzy litovat, Hikari byl ještě stále naštvaný a tak se všechna zloba přenesla na jeho techniky a z tréninku se stal boj na život a na smrt, nebo alespoň z Hikariho strany to tak bylo.

Minato se vyhnul dalšímu vodnímu drakovi a v mlze se pokusil najít Hikariho.
Minato nesnášel techniku skrývání v mlze a zvlášť v kombinaci s vodním klonováním. Na mladíka zaútočil další Hikari a Minato opět zaváhal jestli na něj má jít mírně nebo tvrdě. Zatímco se rozhodoval jestli je to další z klonů, Hikari po něm sekl kunaiem a Minato ho kopl do břicha. Falešný Hikari se roztekl a Minato měl co dělat, aby se vyhnul další vlně. V duchu taky proklel blízkost řeky a pokusil se v mlze aspoň něco vidět, ale marně.

Tupou částí kunaie zničil další vodní klon a v mlze zahlédl stojící postavu. Tentokrát si jistý tím, že našel originál, hodil jeden ze svých speciálně upravených kunaiů a jakmile kunai prolétal kolem Hikariho Minato se objevil před ním a jedinou ránou pěstí poslal Hikariho k zemi.
Hikari se udeřil o tvrdou zem a mlha se rozplynula, stejně jako klon, který se chystal k dalšímu výpadu.

Chvilku trvalo, než se Hikari dostatečně vzpamatoval, a potom Minato promluvil: „Tys mě snad chtěl vážně zabít.“ I když to uvnitř Minata pěkně vřelo, jeho hlas byl klidný.
„Promiň nechal jsem se trochu unést.“ Přiznal Hikari a jeho předešlé naštvání vystřídaly výčitky svědomí za své nepřiměřené chování.
Minato přikývl a prohlásil: „Hlavní je, že se nikomu nic nestalo.“
Hikari jen přikývl a Minato pokračoval: „Je už celkem pozdě, takže ahoj zítra.“
Mladík zopakoval přikývnutí a díval se, jak Minato odchází. I když se styděl za své chování, byl uvnitř potěšen, protože Minato při odchodu vypadal unaveně. Při téhle myšlence si uvědomil, že sám je téměř na dně s chakrou a zamířil zpátky do hotelu.