Nebylo nám přáno 09

Mladík zabouchal na dveře a trochu netrpělivě čekal, když se nic nedělo, zkusil to hlasitěji a při tom zavolal: „Jiraiya-sama?!“
Z pokoje se neozval ani hlásek a mladík si povzdechl a pomyslel: ‚Určitě někde chlastá nebo šmíruje v lázních.‘
„Tady není, tak zkusíme projít některé podniky ve městě, ale nebudeme to dělat sami, protože by to bylo na moc dlouho.“ Prohlásil, a aniž by čekal na odpověď, táhl ji dám.
Kushina se trochu nejistě nechala a při tom se snažila zapamatovat si co nejvíc ulic, aby měla své příští ztracení o něco jednoduší.

Mladík ji dotáhl ke květinářství s nápisem Yamanaka a společně vešli dovnitř. Jakmile prošli dveřmi, pustil ji a šel k blonďatému mladíkovi s ne tak jasně zbarvenými vlasy, jako má Minato, a culíkem vyčesaným zhruba ve stejné výšce, jako měl Shikaku, a zatřásl s ním, aby se probudil.
Kushina neposlouchala jejich tichou hádku, týkající se nepříjemného vzbuzení, a raději si prohlížela všechny ty květiny, především kytici krásných modrých růží, ke kterým si přivoněla.
„Jestli se ti líbí tak si jednu vem.“ Ozval se hlas přímo za ní.
Kushina se malinko lekla a prudce se otočila.
Jelikož nic neřekla blonďatý mladík pokračoval: „Jen je škoda, že nejsou rudé, hodily by se ti k vlasům.“
Dívka si zmateně šáhla na hlavu a až teď zjistila, že někde ztratila šátek. Své znepokojení zakryla úsměvem a podala mu ruku se slovy: „Uzumaki Kushina.“
„Jsem Yamanaka Inoichi.“ Řekl mladík a nahnul se, aby vytáhl jednu růži, a podal ji Kushině. Dívka, která nebyla zviklá na podobné projevy u svých vrstevní, hlavně proto že byla vždycky trochu divoká, se jen začervenala a přijala květinu.
Shikaku se netvářil zrovna nadšeně, ale neřekl nic, jen si pomyslel: ‚Já ji viděl první, tak toho nech.‘
Jelikož ani jeden nic neříkal, nakonec Shikaku přeci jen promluvil: „Inoichi, skoč pro Chouzu a prohledejte hospody v…“ A pokračoval výčtem míst, které Kushině vůbec nic neříkaly, nakonec to zakončil slovy: „A taky lázně.“
„A co přesně to vlastně hledáme?“ Zeptal se mladík a pokukoval při tom po Kushině, která se vrátila k prohlížení květin.
„Jiraiyu-sama.“ Odpověděl stručně Shikaku.
„A co kdybys šel pro Chouzu ty, já ho nikdy nedokážu dostat od jídla.“ Prohlásil Inoichi.
„Hele nic takového, já jdu s ní.“ Odpověděl mu šeptem kamarád.
„Proč vlastně hledá Jiraiyu-sama?“ Zeptal se ho na oplátku taky šeptem.
„Je to její sensei, bude vědět, kde má hotel, protože ona to zapomněla.“ Odpověděl téměř neslyšně.
„Její sensei???“ Zeptal se zmateně Inoichi.
„Jo.“
„Tak proč se tu vůbec hádáme?“
„Jak to myslíš?“
„Jestli je Jiraiya-sama její sensei, tak se Kushina zná s Minatem, tedy je to zase v ráji.“ Odpověděl malinko zklamaně Inoichi.
„Kdyby do něj byla beznadějně zamilovaná, jako všechny ostatní holky, tak se na tu tvou hloupou růži nečervená.“ Odpověděl Shikaku.
„Pravda, takže se jí možná líbím. O důvod víc, abych s ní šel já.“
„To ani náhodou!“ Odsekl Shikaku nahlas a přitáhl tím Kushininu pozornost.
Dívka přišla až k nim a zeptala se: „Bude se tu už něco dít?“
„Jasně, Shikaku půjde pro ještě jednoho našeho kamaráda a my dva zatím prohledáme sever vesnice.“ Odpověděl jí Inoichi a svědomitě ignoroval Shikakův zabijácký pohled.
Kushina přikývla a v Inoichiho doprovodu opustila obchod.
Shikaku za nimi ještě zavolal: „Za dvě hodiny sraz tady!“
„Jo!“ Křikl mu na oplátku Inoichi a dál se zajímal jen o dívku.

„Takže slečno Uzumaki, odkud jste?“ Zeptal se mladík, když vyšli už z páté hospody.
„Jsem tu na diplomatické návštěvě, která má zajistit mír se zemí Vodních vírů.“ Odpověděla Kushina ve snaze vyhnout se možnému projevu nepřátelství, který by se mohlo projevit při zmínce o znepřátelené zemi.
Mladík sice zpozorněl, ale nijak jinak nereagoval a tak Kushina ještě dodala: „A říkej mi prosím Kushina, oslovení slečno nemám ráda.“
„On ti tak někdo říká?“ Zeptal se zvědavě mladík, zatímco vcházel do další hospody.
„Ano, z matčiny strany rodiny jsem šlechtična a navíc jsem dcera vůdce naší vesnice.“ Odpověděla trochu nejistě, jestli mu to má vůbec vykládat.
„Tak to se nedivým, že si tu právě ty.“
„Cože?“ Zeptala se, zatímco odcházeli zase s prázdnou.
„No na té návštěvě. Není divu, že vybrali tebe.“ Odpověděl naprosto klidně a usmál se na ni.
Kushina mu jeho milý úsměv vrátila a znovu se soustředila na cestu.

Zatímco procházeli další hospody, Kushina mu vyprávěla o své zemi a Inoichi na oplátku zase o tom jak to tady chodí, kde se vyplatí jíst a čeho se má vyvarovat.
Když vyšli z další hospody, Inoichi si povzdechl a řekl: „To bylo poslední, měli bychom se vrátit.“
Kushina jen přikývla.

„Byli jste úspěšní?“ Zeptal se Inoichi, jakmile vstoupil do květinářství, kde už čekali oba jeho kamarádi.
Rudovlasý tlustý mladík, kterého Kushina ještě neznala, k ní vykročil a podal jí ruku. Ta ji trochu překvapeně stiskla a popřemýšlela jestli se nesekla s odhadem, že Shikaku a jeho kamarádi boudou ninjové.
„Jsem Akimichi Chouza, moc rád tě poznávám.“ Řekl a usmál se na ni co nejpřátelštějším úsměvem.
„Uzumaki Kushina.“ Odpověděla ještě stále trochu zmatená.
„Tak měli jste štěstí nebo ne?“ Zopakoval svou otázku Inoichi už o poznání naléhavěji.
„Tak napůl.“ Řekl Shikaku a zamyslel se.
„Jak to myslíš?“ Zeptal se ho Inoichi a napodobil při tom kamarádův oblíbený otrávený výraz.
Shikaku na chvíli zavzpomínal.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mladík vešel do další hospody a po tom, co se rozhléd, se jeho otrávený výraz naprosto dokonale vytratil.
Nadšeně přiběhl k Jiraiyovi a vyhrkl: „Už dlouho Vás hledám Jiraiya-sama.“
„Našel si, tak o co jde?“ Zeptal se trochu podnapilým hlasem.
„Ve městě jsem potkal Uzumaki Kushinu, která se ztratila a nepamatuje si jméno hotelu, takže potřebuju to jméno.“ Odpověděl rychle ve snaze co nejdřív přerušit Inoichiho [i]rande s Kushinou.
„To je sice hezké, ale do toho hotelu je vedl Minato a já si to jméno nezapamatoval.“ Odpověděl Jiraiya a kopl do sebe další sklenku saké.
Shikaku by nejradši vyletěl z podniku, ale úcta k senninovi byla silnější a tak ze sebe rychle vysoukal: „Děkuji vám za ochotu, Jiraiya-sama, nashledanou.“ A zmizel z hospody.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Shikaku sice našel Jiraiyu-sama, ale ten si jméno hotelu prý nezapamatoval a tak ho odkázal na Minata, kterého jsme nenašli.“ Odpověděl Chouza za svého, ještě stále trochu zamyšleného, kamaráda.
„Tak to nám zbývá Hokage.“ Řekl odevzdaně Inoichi.
Kushině se při té představě malinko zvedl žaludek, protože poslední člověk, před kterým dnes chtěla vypadat jako hl*p*čk* byl samotný Hokage.
„Nebo můžeme dát dohromady seznam hotelů, ve kterých by mohla Kushina-san teoreticky bydlet a postupně je projít. Nepochybuju, že nějaký z nich pozná.“ Navrhl Chouza při pohledu na utrápenou dívku.
„Jsem pro.“ Odpověděl Shikaku a Inoichi jen přikývl.
Společně šli až do obýváku, kde se posadili a kluci začali řečnit, zatímco Kushina se jen unaveně sesunula v křesle. Na jeden den toho na ni bylo už moc.