Nebylo nám přáno 08

Minato trochu znuděně opustil kancelář Hokageho a přemýšlel, proč sem vůbec šel.
V duchu si promítl celý rozhovor.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Tak jak se ti zdáli?“ Zeptal se Hokage.
„Celkem fajn. Cvičně jsme bojovali.“ Odpověděl Minato.
„A šlo jim to?“ Ptal se třetí dál, aniž by zvedl hlavu od spisů.
„Docela ano, ale Kushina je úplně levá na genjutsu. Jinak jsou celkem dobří. Hikari je, přesně jak jsme předpokládali, lepší než ona.“
„Dobře, to mi stačí, můžeš jít.“ Zareagoval trochu nepřítomně třetí.
Minato ještě chvíli nechápavě hleděl na Hokageho a potom opustil kancelář.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
‚Tohle byl přesně ten příklad naprosto zbytečné návštěvy.‘ Pomyslel si mladík a raději zamířil pryč.

Kushina opustila Ichiraku a cestou ještě zamávala tomu hnědovlasému muži, co ji obsluhoval. Za sebou ještě zaslechla jeho volání: „Přijďte zas.“ A pomyslela si, že to bude mít něco společného s dvěma rameny, za které právě zaplatila.
Kushina se vydala na cestu do hotelu a po pár krocích zjistila, že neví kudy má jít.
Dívka se rozhodla pro svou velmi používanou strategii, aneb bezcílně tu pobíhej dokud nenarazíš na nějakou známou ulici.
Po deseti minutách marného pobíhání, se zastavila a zkoušela vymyslet nějakou lepší strategii.
Nakonec ji napadlo zeptat se na cestu, ale jelikož si nepamatovala nápis na hotelu a všechny budovy jí tu připadaly stejné, zase to zavrhla a vrátila se k pobíhání.
Když běžela přes cestu, podívala se do postranní uličky, která jí připadala povědomá, a srazila nějakého chlapce.
Když se trochu vzpamatovala, podívala se na něj a začala se omlouvat: „Moc mě to mrzí, měla jsem dávat pozor na cestu.“
„To je dobrý.“ Odpověděl a postavil se.
Mladík měl černé vlasy v culíku a na sobě měl černé tepláky a hnědozelené tričko. Když si dívku trochu prohlédl, podal jí ruku a pomohl jí vstát.
Když už oba stáli, všimla si Kushina, že je o kousek vyšší než ona a bude asi stejně starý.
„Jmenuji se Nara Shikaku.“ Prohlásil, a když už držel její ruku, potřásl si s ní.
„Uzumaki Kushina.“ Odpověděla a usmála se na něj v chabém pokusu zahnat ten trapný pocit, který cítila.
„No, jelikož si běžela, tak předpokládám, že spěcháš.“ Konstatoval a pustil její ruku.
„Vlastně jen hledám cestu do hotelu a zatím jsem neměla štěstí.“ Odpověděla, aniž by si uvědomila, že právě mohla ukončit jejich rozhovor a zmizet.
„Aha… Když mi prozradíš jeho jméno, moc rád tě tam doprovodím.“ Prohlásil a její úsměv opětoval.
To Kushinu donutilo v duchu zabědovat, že neukončila toto trapné setkání, když měla šanci. Nakonec jen nasucho polkla a s ne zcela upřímným úsměvem přiznala: „Jeho jméno si nepamatuju.“
„Tak tím se nám to komplikuje, ale není třeba si zoufat, jen mi ho popiš a já se vynasnažím.“ Řekl a jeho úsměv se stal malinko nuceným.
„No vlastně, mě tu všechny budovy připadají stejné, takže…“ Kushina nechala větu nedokončenou a raději zkoumala jeho výraz. Úsměv se ztratil úplně a nahradil ho výraz, kterému chyběla už jen ta kapka u hlavy, kterou kreslívala Kushinina kamarádka téměř na každý obrázek svých karikatur.
„A kdo to tedy ví, když ne ty?“ Zeptal se otráveně.
„No ví to kamarád co je tady semnou a teta, jenže ti budou nejspíš v hotelu…“ Na okamžik se odmlčela a přemýšlela. Shikaku trpělivě vyčkával a tvářil se při tom čím dál víc podrážděně. „Pak by to měl vědět sensei, ale zapomněla jsem jeho jméno, takže…“ Znovu se odmlčela a mladíkovi projelo hlavou: ‚Děláš si ze mě prd*l?!‘ Kushinu napadl ještě Minato, ale nechtěla chodit za ním, protože už teď si musel myslet, že je divná.
„Počkej, jak si mohla zapomenout jméno seneie?“ Vyhrkl, když si uvědomil, co právě řekla.
„No, znám ho odedneška, tak to nebylo zas tak těžké.“ Odpověděla trochu zmateně.
„Takže tvůj sensei je z Listové?“ Zeptal se o poznání klidněji. Dívka jen přikývla a tak se ještě ze své vlastní zvědavosti zeptal „A odkud jsi ty?“
„Ze země Vodních vírů.“ Odpověděla upřímně ráda, že konečně něco ví.
Na mladíkově tváři se objevilo překvapení a z doteď klidného a uvolněného postoje přešel do mírného rozkročení a nepatrně se napnul, potom se zeptal: „S tou je Listová ve válce ne?“
„Ano, jsem tu jako záruka míru.“ Odpověděla klidně jistá si tím, že na ni mladík nezaútočí předčasně.
„Tomu nerozumím.“ Zareagoval mladík, ale postoj neuvolnil.
„Dokud jsem tady na tréninku tak je mír, taková je dohoda.“ Pokusila se to chabě vysvětlit.
Mladík přikývl a uvolnil napnutý postoj, ale bylo na něm vidět, že jí zcela nevěří.
„Můžeš mi tvého senseie alespoň popsat?“ Zeptal se nakonec a v duchu doufal, že nebude vypadat, jako každý druhý.
„Má dlouhé bílé vlasy…“ Začala Kushina, ale byla přerušena mladíkovým výkřikem: „Jiraiya!“
„Asi ano.“ Odpověděla, ne zcela si jistá správností.
„Má takové dvě červené šmouhy pod očima?“ Zeptal se a naznačil prsty, kde by měly být.
Kushina s úsměvem přikývla a čekala, co mladík řekne.
Ten se jen culil od ucha k uchu a táhl ji za sebou.