Nebylo nám přáno 07

„Sensei?“ Oslovil bělovlasého muže Minato.
Muž nijak nezareagoval a tak to Minato zkusil hlasitěji a rovnou do ucha: „Sensei!!!“
„A-ano?“ Vykoktal ze sebe, jakmile se alespoň trochu vzpamatoval ze šoku a protřepal si ucho.
„Trénink měl skončit už před půl hodinou.“ Řekl Minato a nahodil ten nejnevinnější výraz, jakého byl schopen.
„Aha, jistě.“ Řekl sensei a přemýšlel na co ještě zapomněl.
„Takže teď je provedete po vesnici, sensei?“ Zeptal se Minato a na tváři si ponechával ten samý nevinný výraz.
„No, já vlastně myslel, že bys to mohl zvládnout ty.“ Řekl Jiraiya ve snaze vyhnout se povinnostem.
„Dobře.“ Odpověděl Minato a vydal se k nim, aby jim to oznámil.
„A nezapomeň je pozvat na oběd.“ Křikl za ním sensei a zmizel dřív, než mohl Minato něco číst.
Mladík se sám pro sebe ušklíbl a nahodil zdvořilý úsměv.
„Mám vás provést po vesnici a taky vás vezmu na oběd. Co chcete dřív?“ Zeptal se blonďáček.
„Jídlo!“ Řekla nadšeně Kushina a Hikari jen otráveně zavřel pusu, ze které nestihl vyjít jeho opačný názor.
„Dobře.“ Řekl Minato a pokynul jim, aby ho následovali.

Mladík je zavedl až k malému venkovnímu obchůdku s nápisem ramen a nakoukl dovnitř. Potom vešel a sám se posadil na krajní židli. Vedle něj se posadil Hikari a dále pak Kushina s tetou.
„Jak vám posloužím?“ Zeptal se Minata starý šedovlasý muž.
„Ramen pro každého.“ Odpověděl a dodal: „Dneska hostím návštěvu.“
Po tom, co jim ten stařík vyjmenoval všechny rameny, které nabízeli, si každý z nich objednal.

Kushina ten svůj slupla dřív, než Minato snědl půlku a trochu nejistě řekl: „Jestli máš ještě hlad tak si klidně ještě objednej, pár ramenů mě na mizinu nepřivede.“ A nakonec ještě vykouzlil milí úsměv.
Zatímco Kushina objednávala, naklonil se Hikari k Minatovi a zašeptal: „I když jsem neměl šanci ochutnat, co jí přinesli, sázka platí.“
Minato jen trochu nervózně přikývl a se staženým žaludkem sledoval, jak Kushina pokládá už druhou prázdnou misku na pult a objednává si další.
Kushinina teta se spokojila s jedním a Hikari už jedl druhou porci. Minářův žaludek zůstal stažený a po tom co začala Kushina jíst čtvrtou misku, ho přešla chuť úplně.
„Dáš si ještě?“ Zeptal se Minata syn toho starého muže a mladík jen zakroutil hlavou.
Kushina na stůl položila už čtvrtou misku a muž se jí zeptal na to samé, na co se ptal ani ne před minutou Minata.
„Ne, děkuji.“ Odpověděla dívka a usmála se.
Hikari, který se málem zadusil nudlí, když slyšel, co říká jeho kamarádka, se k ní naklonil a tiše, ale naléhavě se zeptal: „Jenom čtyři?!“
„Jo, nechci se přejídat, když ještě budeme chodit po městě.“ Odpověděla s ne zcela upřímným úsměvem.
„Kdy pro tebe znamenalo pět ramenu přejídání?!“ Zeptal se čím dál hlasitějším hlasem Hikari.
„Fajn. Nechci hned první den vypadat jako nenažranec, zvlášť když jsem včera v kanceláři neudělala zrovna dobrý dojem! Jsi teď spokojený?!“ Zeptala se Kushina a měla co dělat, aby ještě šeptala.
Hikari chtěl odseknout něco, co by ji pokud možno přinutilo sníst ještě jeden ramen, ale kopanec od Minata mu v tom zabránil.
Blonďatý mladík v duchu slavil a jeho žaludek konečně pustilo sevření. Až teď si uvědomil, že má ještě hlad, ale jelikož i Hikari dojedl a odložil misku, Minato si už neobjednal. Měl trochu obavy, že by si pak mohla objednat i Kushina, aby tu neseděla jen tak, proto raději zaplatil a vyšel ven.
Kushina s tetou ho okamžitě následovaly. Hikari šel pomalu za nimi a tvářil se jako někdo, kdo jde z pohřbu.
„Počkáte mě támhle?“ Zeptal se Minato a ukázal na budovu na konci ulice.
Kushina jen přikývla a společně s tetou vyrazila.
Minato spokojeně natáhl ruku směrem k Hikarimu a se škodolibým úsměvem čekal až mu Hikari dá peníze za oběd.
Mladík nemohl jinak a tak mu je podal se slovy: „Ona by jich zvládla víc, jen nechtěla vypadat…“
„Já vím. Slyšel jsem vás.“ Přerušil ho mladík, a jakmile si schoval peníze, dodal: „Ale to nic nemění na tom, že si prohrál.“
Hikari se zamračil, ale neřekl už nic.

Minatovi prohlídka vesnice zabrala necelou hodinu, protože mluvil rychle a na to, že sebou měli jednu chakru neznající šlechtičnu, chodil poměrně rychle.
Hikarimu, který byl ještě otrávený z prohry, to sice moc nevyhovovalo, ale seč nerad musel jít rychle.
Kushina to zase brala přesně naopak, protože ráno moc nesnídala, na tréninku vydala hodně energie a čtyři rameny jí prostě na vyvážení toho všeho nestačily.
Minato spěchal hlavně kvůli tomu, že měl hlad, takže jakmile se zastavili u pamětního kamene padlých a řekl jeho význam, s chabým rozloučením se vypařil jako pára nad hrncem.

„Uvidíme se pak!“ Křikla Kushina a mizel za stromem.
Hikarimu to bylo jedno, protože byl ještě naštvaný a tak se pomalu šoural zpátky do hotelu společně se šlechtičnou.

Kushina se během chvilky dostala zpátky do Ichiraku, aniž by se ztratila, což byl pro ni sám o sobě úspěch, a vešla dovnitř.
Překvapením zůstala stát, když tam uviděla Minata. Ten se po chvíli otočil, aby zjistil, kdo to přišel a proč se neposadil.
Když uviděl dívku překvapením se zakuckal. Jakmile se trochu vzpamatoval vyhrkl: „Co tu děláš?“
„Ptám se na to samé.“ Odpověděla Kushina ve snaze zamlčet, že má ještě hlad.
„Já se přišel najíst.“ Odpověděl popravdě, aniž by si uvědomil skutečnost, že s ní ani ne před hodinou jedl a měl by být najezený.
„Neobědval si už náhodou?“ Zeptala se zvědavě a stále svědomitě ignorovala jeho otázku.
„Na to, že sem se ptal první, jsem ještě nedostal odpověď.“ Řekl ve snaze vyhnout se řečem o sázce a zároveň i možnému vymlouvání obsahujícímu lež, že byl tak ohromen tím, kolik toho snědla, že zapomněl, že má hlad, protože ji nechtěl urazit.
„Byl tak dobrý, že sem se vrátila ještě na jeden.“ Odpověděla Kushina.
„Nápodobně.“ Řekl Minato a pokynul jí ke stoličce vedle něj.
Když se dívka posadila, zeptal se: „Sníš víc jak tři?“
„Ne.“ Odpověděla bez přemýšlení jistá si tím, že nesní víc jak jeden, protože mu právě řekla, že přišla na jeden.
„Dobře. Jaký si dáš?“ Zeptal se s úsměvem a jakmile mu odpověděla objednal jí.

Kushina tentokrát jedna pomalu, protože chtěla, aby Minato odešel a mohla se pořádně najíst, ale mladík jí trochu zkřížil plány, když jedl stejně pomalu a objednal si ještě jeden.
Dívka dojedla a zamyšleně položila misku na pult.
„Dáš si ještě?“ Zeptal se jí Minato a na chvíli odložil hůlky.
Na dívce bylo vidět, že přemýšlí, ale k odpovědi se nedostala.
„Ještě jeden pro dámu.“ Řekl Minato a chvilinku pobaveně sledoval její zmatený výraz.
Nakonec ze sebe vykoktala: „N-ne to je dobrý, já…já už musím jít.“
„Ale prosím tě, já na tobě vidím, že ještě aspoň jeden zvládneš.“ Řekl mladík a vrátil se k jídlu.
„Víš ty vůbec, kolik už jsem toho snědla?“ Zeptala se Kushina a doufala, že řekne ne.
„Podle mých výpočtů je tohle šestý ramen.“ Odpověděl a ukázal na misku, kterou před ní postavil hnědovlasý muž v těch nejlepších letech.
Kushinin žaludek nakonec vyhrál při s jejím mozkem a dívka se dala do jídla.
Po prvním soustu se zeptala: „Kam se vlastně poděl ten starý pán, co nás obsluhoval předtím?“
„Šel domů, vystřídal ho jeho syn.“ Odpověděl jí, a aniž by zvedl hlavu od misky, nepatrně kývl směrem k muži, který před Kushinu před chvílí položil misku.
Kushina stále nikam nespěchala a tak Minato dojedl první. Po očku se mrkl na hodiny, vyvěšené na zadní stěně, a otočil se na Kushinu se slovy: „Je mi trapné, že tě tu nechávám, ale už před deseti minutami jsem měl být u Hokageho, takže…“ Odmlčel se a snažil se vymyslet jak by měl pokračovat.
„Chápu. Uvidíme se zítra.“ Ulehčila mu práci Kushina, a jakmile Minato zaplatil za oba a odešel, objednala si další ramen.