Dostat druhou šanci 06

Pomalu se začínala probouzet. Chytla ji pořádná bolest hlavy. Vůbec ji to nepřekvapilo po tom, co všechno včera vypila. Nějakou dobu se zdráhala otevřít oči. Jakmile to ale udělala, celkem se lekla. Tak sem včera rozhodně nezaparkovala. Jak jí bylo známo, ocitla se neznámo kde.

Byla v šoku. Ležela v nějakém cizím pokoji. Rozhodně to tu nevypadalo jako na místě, kde si předchozí noc „ustlala“. Navíc ta bolest hlavy začínala být čím dál víc nesnesitelná. Po nějaké té chvíli se konečně dokopala jít to tam trochu omrknout.

Zprvu se zdržovala pouze v místnosti, kde se před malou chvílí vzbudila. Byl zařízen celkem hezky a útulně. Ovšem majitel asi moc nedal úklidu. Na poličkách se nacházelo neskutečné množství knih a asi centimetrová vrstva prachu. To bylo něco úžasného pro její alergii. Takže aktualizace stavu – byla celkem dost dezorientovaná, měla děsnou kocovinu a navíc nemohla přestat kýchat. Dalo by se to nazvat jako den blbec.

Po nějakém čase šmejdění ve skříni a hledání čehokoli, co by jí eventuálně mohlo pomoc poznat, kde to vlastně je, si uvědomila, že jí to je nanic a rozhodla se opustit pokoj. Pomalu, opatrně a hlavně co nejtišeji otevírala dveře. No, potichu to moc nešlo – jak dlouho taky může člověk bránit pšikání…

První vykoukla hlava, která se snažila zmapovat terén. Nikoho neslyšela ani neviděla, a tak vyšla z pokoje.Místnost, ve které se právě nacházela, byla asi obývací pokoj. To si vyvodila z celkem velké sedačky uprostřed místnosti, televizi a dalších věcí typických pro obývák. Byl zařízený celkem pěkně. I toho prachu tu bylo míň…

Její pohled padl na otevřené šoupací dveře vedoucí do kuchyně. Ten pohled vlastně ani nebyl důležitý. Trefila by tam i po čichu. Něco odtud nádherně vonělo. Vzhledem k jejímu stavu se tam dostala celkem rychle. V kuchyni se kromě samotné linky nacházel i jídelní stůl, na kterém se nacházel talíř se snídaní. Teď byla zmatenější než před tím. Obzvlášť, když vedle talířku spatřila i lístek. Na něm bylo úhledným písmem napsáno:

To jí toho teda řeklo...

Alespoň teď věděla, že se může bez výčitek vrhnout na jídlo. Bylo to celkem dobré, ale žádný zázrak. S nádobím se nijak neobtěžovala. Prostě ho nechala tam kde bylo. Poté se vydala hledat aspirin. Našla skříňku plnou léků, obvazů a podobných serepetiček a to se jí momentálně ohromě hodilo.
Když lék začal zabírat, všimla si nástěnných hodin zavěšených přímo naproti ní a přitom si vzpomenula na jednu důležitou záležitost. Teď jí teprve došlo, že to pití včera nebyl asi nejlepší nápad. Popravdě, došlo jí to hned po probuzení…

Onen důležitý fakt byl ten, že za pár minut měla být v práci. Vystartovala takovou rychlostí, že by jí mohli závidět i vědci z N. A. S. A. Najít správné dveře jí nedělalo problém. Bleskově je otevřela. Do něčeho narazila. Bylo to zelené a blbě se to na ni křenilo…

I přes to, že dnešek nebyl nijak náročný, dostal chuť na skleničku. Vešel do hospody a okamžitě si to namířil ke svému obvyklému místu – k baru. Všude kolem panoval čilý ruch. Posadil se a objednal si oblíbené pití.

Měl v sobě už druhou sklenku, když zase někdo přišel. Nemělo cenu se otáčet. Pořád sem někdo chodil… Po nějaké chvilce zavadil koutkem oka o něco povědomého. Lépe řečeno o někoho. Vedle něj stála Aya. Objednala si a nevypadalo to, že by si ho všimla. Z jejích pohybů mu bylo jasné, že celkem napitá.

Podívala se na něj. Nezdálo se, že by se mu chystala věnovat nějakou větší pozornost. Za chvíli před ní přistálo pití, otočila se a šla si sednout. Celkem ho překvapili její společníci. Ta holka si holt uměla rychle najít kamarády. Na chvíli se zaposlouchal do jejich konverzace. Byl překvapený. Takovou ji ještě neviděl...

Zvedl se, zaplatil a odešel. Ta holka se mu čím dál víc začínala zahlodávat do mozku. Z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu ji chtěl poznat. U dveří se na ni ještě jednou otočil a odešel.

Nějak se mu nechtělo domů. Ještě hodnou chvíli, nevědě jak dlouho přesně, se procházel po vesnici. Nějaká neznámá síla ho na ni nutila pořád myslet. Najednou, jako by si ji myšlenkou přivolal, se před ním objevila lehce vrávorající postava.

Už mu to začínalo být divný, ta holka byla úplně všude. Chvíli ji sledoval. Byla tak mimo, že si ničeho všimnout nemohla. Její bloudění ho celkem bavilo. Ovšem bavit se přestal, když se si rozhodla „ustlat“ v jedné uličce. Krátce počkal až zabere, v jejím stavu to ani nemohlo trvat dlouho, zvedl ji a odnesl domů. Uložil ji do svého pokoje a sám se uvelebil na gauči.

Aya byla tak trochu zmatená. Protože hodně vůbec nestíhala, odstrčila ono individuum bokem a rozběhla se hledat svoje pracoviště.

V polovině cesty ji napadlo, jestli by se neměla někoho zeptat na cestu. Ovšem přechod od teorie k praxi by nejspíš bolel...

Mohla si gratulovat, že došla jenom s necelým čtvrthodinovým zpožděním.