Suna Kurai: kapitola 18: Nejslabší zůstává pozadu

Kuchyní se ozývalo hlasité polykání. Rizo se opatrně opřela o stůl a pozorovala jak její kazekage do sebe lije vodu. Dusila v sobě smích, protože ještě nikdy nevypadal tak vtipně jako dnes ráno.
„Je vám dobře?“ zeptala se vesele, trochu škodolibě.
Otočil k ní jen oči a utřel si rukávem kapku vody, která mu stekla po bradě.
„Nikdy mi nebylo líp,“ odsekl nevraživě.
Celé ráno byl protivný a čím více odsekával, tím více se Rizo bavila. Přála mu to, za to k čemu ji včera donutil.
„Dáte si něco k jídlu?“ zeptala se ledabyle, ne že by zrovna měla v plánu něco připravovat.
Gaara zbledl a vykouzlil na tváři ten nejhůře vypadající úšklebek. Jen při pomyšlení na jídlo se mu dělalo zle. Místo odpovědi jen chabě mávnul rukou.
Do kuchyně se docela tiše přiloudal Hiraku. Stejně jako Gaara neměl nejlepší náladu, ale v jeho případě to nezpůsobil alkohol. Prolétl očima celou kuchyň a mlčky zamířil ke stolu. Bez jediného slova si nalil mléko a hlasitě si usrknul. Byl to tak silný zvuk, až Gaara prudce otočil hlavou s vražedným pohledem.
„Děje se něco? Kazekage-sama?“ zeptal se, aniž by k němu jen vzhlédl.
Když Gaara neodpověděl, Hiraku si znovu hlasitě usrknul.
Rizo sledovala celý tenhle provokativní výjev mlčky. Upřímně jí zajímalo, jak se to vyvine dál. V jiném případě by tenhle konflikt v počátcích už zarazila, ale cítila, že potřebuje pomstu.
Po třetím usrknutí si Gaara hlasitě odkašlal. Hiraku k němu konečně zvedl hlavu se sarkasticky působícím pohledem.
„Mohl by jsi toho nechat?“
„Čeho?“ zeptal se Hiraku nevinně.
„Toho zvuku,“ odpověděl kazekage.
„Tohohle?“ Hiraku si usrknul ještě jednou. Přesně v ten moment kolem něj prolétlo pár zrníček písku, což nebylo zrovna dobré znamení. Oba chlapci už stáli na nohou a probodávali se pohledy.
„Chcete mi snad něco říct?“
„Lepší jsou činy než slova,“ odvětil nebezpečně Gaara.
„To mi asi budete muset předvést.“
Rizo rychlým se rychlým krokem postavila mezi ně. „Tak dost,“ zavelela rázně.
„Mohl by jsi prosím nachystat všechno, co potřebujeme k odchodu?“ požádala nevraživě Hiraka.
Ještě chvíli stál, než se beze slova otočil a zamířil pryč z kuchyně.
Gaara se znovu napil vody, předstírajíc, že se právě nic nestalo.
„Někdy by jste se měl přestat chovat jako malé dítě.“
Neodpověděl. Možná byl rozzlobený. Jeho nálada se pohybovala někde u bodu mrazu.
„Jdu se nachystat, po poledni vyrážíme.“
Nechal ji v kuchyni stát samotnou. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu se jí zmocnil nepřekonatelný vztek. Měla chuť si ho konečně na někom nebo na něčem pořádně vybít. Nejen, že se k ní kazekage choval odtažitě a nevraživě, ale najednou měla pocit, že něco provedla. Něco strašného a neodpustitelného, co se ho skutečně dotklo, i když tomu tak vůbec nebylo.
Svoje věci si Rizo balila ve velice špatné náladě. Bez ladu a skladu je naházela do tašky a se zuřivým obličejem ji hodila ven před dům. Taška tak tak minula těsně Gaarovu hlavu, které si Rizo do poslední chvíle nevšimla. Nepostřehla, že kazekage už stojí venku na terase a hledí kamsi do dáli. Nejprve otevřela ústa, aby se omluvila, ale pak svraštila obočí a uraženě se měla k odchodu.
„V takové situaci se většinou lidé omlouvají,“ pronesl Gaara, aniž by se na ni otočil.
To její vztek prohloubilo ještě víc.
„Většinou si lidé hledí do očí když spolu mluví,“ odsekla a založila si ruce na prsou.
Chvíli mlčel, nejspíše si rozmýšlel svou odpověď tak, aby Rizo jen těžko mohla oponovat, ale nakonec jen zabručel. Měla se na odchodu, když k ní konečně otočil hlavu. V očích se mu zalesklo slunce. Nebe bylo bez mráčků. Trochu jí ten pohled vyvedl z míry, ale velice rychle se zase vzpamatovala.
„Přemýšlel jsem..-,“ začal pomalu, ale ona ho přerušila.
„Vážně?“
Gaara se trochu zamračil, ale nenechal se odbýt. „Ano,“ přikývl, „přemýšlel jsem a usoudil, že bys možná měla zůstat tady ve vesnici.“
Chvíli na něj užasle a nevěřícně zírala.
„Co prosím?“
„Jak jsem řekl.“ Přikývl. „Lidé v téhle vesnici doktora nemají a ty bys jim mohla opravdu pomoct. Já a Hiraku se vydáme na cestu sami a přivedeme tvojí sestru, ale byl bych klidnější, kdybys zůstala tady. Bude to dost nebezpečné.“
Nastala chvíle ticha, při které Rizo na kazekageho zírala, jakoby snad ani nevěřila, že něco takového řekl. Jediné slovo, které z ní vypadlo bylo: „Pitomost!“
Gaara si povzdechl.
„Ani mě nenapadne tady zůstat a čekat, jestli se vy dva někdy vrátíte a jestli náhodou máte sebou i mojí sestru. Nebo se možná za pár dní dozvím, že jste se pozabíjeli navzájem, což je docela reálná představa. Nebudu tady sedět! Jdu s vámi!“ Rizo téměř křičela.
„Zamítá se.“ Odvětil Gaara klidně.
Vyvalila na něj oči a zakroutila hlavou. „Já říkám, že jdu taky a už se o tom nebudu dohadovat!“
„A já ti říkám, že budeš tady. Nejsi stavěná na boj, tvoje schopnosti jsou jinde. Nevystavím tě takovému nebezpečí.“ Pronesl rozhodně kazekage.
„Oóóó..-,“ protáhla Rizo. „Tak vy mě nechcete vystavit nebezpečí…No to je skvělé. Vážně skvělé. Takže já nakonec mám zůstat tady? No to jistě, jistě.“ Přitakávala zuřivě.
„Tentokrát souhlasím.“ Za zády se ozval další hlas, který Rizo vytočil ještě více.
Uraženě se k němu otočila. „Takže vy jste se na mě spikli nebo co?“ bolestivě bodla Hiraka prstem do prsou. „Mám tady poslušně zůstat a čekat?“
„Přesně tak,“ Hiraku se pokusil o zářivý úsměv, ale vyčaroval jen křečovitou a nervózní grimasu. „Pokud tady nezůstaneš, nejde se nikam.“
Rizo si uraženě sedla do tureckého sedu přímo na verandu a založila si ruce na prsou. Našpulila naštvaně ústa a rozhodla se, že se ani s jedním z nich nerozloučí. Dali jí ultimátum, proti kterému se nemohla bránit. Věděla, že kdyby se na cestu vydala sama, určitě by to nezvládla.
Dívala se za nimi jak sbírají svoje věci a míří k bráně. Všichni Hirakovi sourozenci i matka se přišli rozloučit. Jen ona seděla na verandě a dusila v sobě vztek a ponížení. Za pár chvil po těch dvou nezbyly ani stopy.