Suna Kurai: kapitola 17: Ve víně je pravda

Slunce pražilo do verandy, skoro už se vytratil všechen stín zakrývající její tvář. Musela si zastínit oči dlaní, aby se mohla podívat k nebi. Bylo jasně modré, bez známky šedivých mraků. Hiraku odešel. Nechal ji tam samotnou, jakoby tušil, že chce přemýšlet. Nebo snad on chtěl být tím, kdo bude sám? Skousla si ret a lehce zaklonila hlavu. Kde jen mohl být? Kde se kazekage poděl, už od včerejší noci ho neviděla. Dřív než svou myšlenku vůbec dokázala rozvést, přiběhl k ní jeden z Hirakových mladších bratrů.
„Onee-chan!“ Poskočil zoufale.
Rizo pozvedla obočí.
„Kazekage-kun tam leží!“ Divoce ukázal prstem někam za sebe.
Natáhla krk, aby se podívala do dáli, ale nic neviděla.
„Leží?“ zeptala se nechápavě.
„Tady za rohem!“ dupnul malou nožkou. „Leží a volá tvoje jméno.“
Nevěděla, jestli to, co pocítila byl šok nebo překvapení. Podezíravě se postavila, teprve po chvíli jí došlo, že to udělala instinktivně.
Chlapec ji vedl až za roh vysokého domu. Sama sebe přistihla, že čím více se blíží k místu kam ukazoval, tím více se její krok zrychluje. Na konci už skoro klusala. Chlapec se zastavil u velkého domu a ukázal prstem někam za roh. Zvědavě natáhla hlavu, čekala, že přijde vlna zklamání, že si z ní jen malý chlapec vystřelil a to místo bude prázdné. Ale když uviděla kazekageho zbořeného u stěny budovy, zůstala chvíli šokovaně stát. Jeho tělo se lehce pohnulo a rázem přepadlo na bok. To okamžitě zahnalo prvotní šok. Rozeběhla se k němu a padla na kolena, aby ho posadila. Když k ní otočil bezduše hlavu, ucítila silný závan saké.
Oči měl zarudlé a nepřítomné, ale když zaostřil a došlo mu, že před ním stojí Rizo, spokojeně se usmál. Jen její obličej se zkřivil do nepopsatelného vzteku. Napřímila se a založila si ruce na prsou. Oko ji vztekle cukalo.
„Můžu se zeptat,“ zasupěla skrze zuby, „co to tady děláte?“
„Ležím,“ odpověděl prostě, opileckým tónem.
„Ležíte,“ přikývla prkenně.
Obočí se jí hluboce svraštilo. „Vy jste pil.“
Trochu se zavrtěl, ale i ten sebemenší pohyb způsobil kolaps jeho tolik udržované rovnováhy.
Znovu se sesunul na bok, ale stihl se zapřít rukama, aby nespadl úplně. Ztěžka se pokoušel znovu se posadit. Nakonec svou snahu vzdal a padl na bok. Přetočil se a zůstal ležet na zádech s rukama roztaženýma. Hleděl nahoru a zhluboka dýchal. Pootočil svůj pohled na Rizo, chvíli panovalo ticho.
„Cítím to saké všude,“ dodala ještě. „Páchnete jako sud.“
„Trochu jsem se napil,“ přiznal rozmrzele.
Vůbec se nehýbal. Jen ležel a civěl na ni. Měla podivný pocit, když ji propaloval tím opilým pohledem, protože v něm bylo mnohem více rozhodnosti a kuráže než dříve. Možná ji jen nedával tolik najevo, ale bála se toho co by v opilosti mohl říct.
„Snad se toho tolik nestalo,“ zamumlal a trochu se zavrtěl.
„Nestalo? Šíleně jsem se bála! Hledala jsem vás, nikdo vás neviděl, ale samozřejmě, nic se nestalo.“ Lomcovala kolem sebe rukama, její hlas přeskakoval z tónu na tón a když konečně domluvila, zhluboka vydechla.
Gaara byl zticha, ale když se konečně přinutila podívat se na něj, jeho široký, šibalský úsměv ji trochu vyděsil. Byl to výraz, který u něj ještě nikdy neviděla a možná si ani nemyslela, že by ho někdy vidět mohla.
„ Co je?“ zeptala se opatrně, když se stále jen usmíval.
Velice ztěžka se posadil. Nikdy by si nemyslela, že sednout si dá tolik námahy.
„Ty ses o mě bála,“ zazubil se a prohrábl si rukou ledabyle vlasy, které zůstaly rozčepýřené.
Zarazila se, pořád se jí nelíbil ten jeho výraz. „No,- tedy,- já,-,“ mumlala bezvýsledně.
Jeho obličej se nezměnil.
„Samozřejmě, že ano!“ vyjekla konečně. „To,- to vy mě vedete do Mlžné! Takže,-- když nepůjdete se mnou, možná nemůžu vyhrát.“
Trochu se zavrtěla, jakoby se sama chtěla přesvědčit o pravdivosti svých slov.
„Ne, že by jsem se bála o to, že se vám něco stalo. Spíše, jestli jste neutekl….,- nebo tak něco. Ehm, ehm.“ Rozpačitě se podrbala na nose.
„Když nepůjdu s tebou, nemůžeš vyhrát?“ zeptal se další odzbrojující otázkou, jeho úsměv se ještě rozšířil.
Rizo se zasekla. „Tedy,- dneska jste nějaký výmluvný.“
„Tvůj přítel si nemyslí, že mě potřebuješ,“ nevnímal co mu říkala.
Naklonil hlavu na stranu.
„Hiraku?“ podivila se náhle.
Bez přemýšlení si klekla k sedícímu Gaarovi. Otočil na ni hlavu podivným, opilým trhnutím.
Ucítila další závan saké a trochu nakrčila nos.
„Vážně páchnete,“ podotkla. „Navíc jste opilý, nevíte co říkáte.“
Zamračil se. „Vím moc dobře co říkám.“ Odporoval.
Uhnula jeho pohledu a znovu se postavila.
„Měli bychom jít,“ zavelela nepříliš autoritativně.
„Ne, já nechci jít. Je mi tady dobře.“
S hlasitým bouchnutím dopadl zády zpět na zem. Rizo se zděsila, jestli si tou ránou neublížil, ale vypadal nanejvýš v pořádku.
Udělala krok vpřed, aby jen nahlédla jestli je pořád při vědomí. Když zvedl prudce hlavu, polekaně sebou škubnula.
Zasmál se. Nikdy ho ještě neslyšela se smát. Bylo to tak netypické, nenormální a přitom by se měl smát pořád. Vypadal tak jinak, méně děsivě.
„Můžeme se prosím vrátit dovnitř? Lehnete si a vyspíte se z toho alkoholu.“ Poprosila už trochu netrpělivě.
„Ne,“ odsekl. „Nejsem u tvého přítele vítán.“
Protočila očima v sloup a špičkou nohy začala neklidně poťukávat o zem.
„Ledaže,“ začal kazekage.
„Ledaže co?“
„Ledaže mi řekneš, že mě potřebuješ. Že nechceš, abych za žádnou cenu odešel, abych tě neopouštěl dokud nesplním svůj slib.“
Mluvil z něj snad alkohol? Nebo tohle myslel doopravdy vážně?
Vyděsila ji představa, že by to měla jen vyslovit. Bylo to tak ponižující.
„Myslím, že půjdeme,“ pokusila se znovu dostat ho na nohy.
Zakýval prudce hlavou. „Nehnu se odtud dokud to neuslyším.“
„A co když to tak necítím?“
Gaara si zhluboka povzdechl a zavrtěl se.
„V tom případě se můžu hned otočit a zamířit domů. Neměl bych důvod tady zůstávat.“
Cítila jak rudne v obličeji. Jak ji srdce buší, jak se v její hlavě promítá tisíc verzí Gaarovy reakce, jeho potěšeného výrazu, který nasadí až mu to poví.
Povolila svoje držení těla. Najednou vypadala tak bezmocně. Nevinně.
„Potřebuju tě,“ zamumlala tiše, bála se na něj podívat. „Potřebuju, abys se mnou zůstal, abys mě neopustil až do konce. Potřebuju, abych tě měla pořád u sebe. Potřebuju, abys udělal věci, které já nedokážu. Já sakra potřebuju cítit tvojí přítomnost ve své blízkosti!“ Poslední větu už skoro křičela.
Dech se jí zrychlil jakoby běžela marathón.
„Fajn,“ slyšela ho říkat vážným hlasem. „Pomůžeš mi vstát? Chtěl bych se vyspat.“
Podepřela ho pod paží a pomalým krokem vedla k domu.
„Nemusíš se bát,“ zašeptal do ticha. „Neopustím tě.“