Boj proti Osudu 32

Nad Vesnicí Skrytou v Mlze vycházelo slunce a svými slabými paprsky ozařovalo všudypřítomné sněhové závěje. S pomocí kvílejícího větru probouzelo zdejší obyvatele a dávalo jim na vědomí, že přichází další den. Někteří z místních už ale dávno vyšli ze svých domovů, zachumlaní v zimních bundách a obmotáni vlněnými šálami a ustaraně obraceli své oči k nebi, na něž znovu připlovaly husté sněhové mraky.
Přestože ale ještě většina lidí spala, před branou do vesnice už byla shromážděná tříčlenná skupinka ninjů, čekající na poslední, chybějící článek.
Nentou seděl na obrubníku na kraji cesty a uplácával ze studené bílé hmoty jakousi neidentifikovatelnou futuristickou sochu. Nishin – sedící na obrubníku na druhé straně ulice – otráveně se zakloněnou hlavou pozoroval větve stromů, na nichž byly poslední zbytky seschlých listů, které tam pravděpodobně zůstanou až do jara, kdy budou nahrazeny novými. A jejich sensei, Hyuuga Neji, ustaraně vyhlížel Nigenteki, posledního člena týmu. Odolával nutkání zapnout byakugan a dál čekal na příchod posledního ze svých svěřenců. Na oblázky vysypané cestičce, pokryté tenkou bílou vrstvou studených vloček, se ale stále žádné kroky neozývaly. Povzdechl si. Ještě pět minut počká a potom se ji vydá hledat.
___

Na mýtince poblíž hranic vesnice, ohraničené vzrostlými stromy, se ale již bojovalo. Dva geninové, Sewaninaru a Setsuyaku, stáli naproti sobě a měřili se zamračenými pohledy. Kolem nich se na zemi válelo celé pole kunaiů a shurikenů a oba na sobě měli několik šrámů. Několik metrů od nich se o stromy opíraly tři postavy – Tai, Hinata a Kyoudou. Tai se usmál. Věděl, že oba mladí ninjové brzo ukážou svoje ninjutsu techniky. A nepletl se. Sewaninaru, s věrným mlokem sedícím na rameni se rychle rozběhl proti „protivníkovi“ a ihned začal kmitat rukama, sestrojujíc pečetě. Za pár vteřin už Setsuyaku s několika dalšími krvácejícími ranami vyjeveně ležel na zemi, sražený deštěm vodních jehlic. Tai zakroutil hlavou.
„Dneska jsi nějak mimo, Setsuyaku. Tohle by měl zvládnout vyblokovat i genin a my se tu přitom bavíme už o chuuninských zkouškách. Měl bys a sobě trochu zapracovat, nebo neprojdeš ani prvním kolem.“ Podotkl a hned potom se obrátil k Sewaninarovi. „Ty už zvládáš vodní ninjutsu poměrně dobře a ani taijutsu ti nedělá žádné problémy. Chuuninská zkouška by se ti měla podařit, pokud se nenecháš něčím rozptýlit.“ Hinata ustaraně zamířila k Setsuyakovi a začala mu ošetřovat rány. Setsuyaku se s tichým poděkováním svěřil do senseičiny péče a Sewaninaru se opřel o široký kmen nějakého starého stromu. Několik metrů od něj se Tai obrátil ke Kyoudou.
„Mohli bychom si promluvit?“ zeptal se brunetky, stojící kousek od něj. Ta jen na souhlas pokrčila rameny a následovala blonďáka několik do lesa. Po několika metrech, když už nebylo vidět na cvičiště, se zastavili. Tai se k ní otočil.
„Už tě pustili z nemocnice.“ Konstatoval. „Co ruka? Lepší se to?“ Otázal se.
„Ne a ani se to nikdy nezlepší.“ Odpověděla a vzdorovitým pohledem mu dala najevo, že o tomhle se bavit nechce.
„Chtěl bych ti jenom říct, že nic není ztrac-“
„Já vím, já vím! ,Nic není ztraceno!‘ Všichni mi to pořád dokola opakují, ale já tomu nevěřím. S pouhým taijutsu přece neprorazím! Ninjové musí umět hlavně ninjutsu!“ rozkřičela se a jen tak tak udržela slzy. V tu chvíli jí bylo jedno, že Tai je výše postavený jounin a ona na něj křičí, v ten okamžik to pro ni byl jen další z těch, co se jí snaží dávat falešné naděje. A o ty rozhodně nestála. Když nemá šanci, ať jí to řeknou, ať jí to vmetou do tváře a hlavně ať si nechají ty řeči kolem!
„O tom s tebou právě chci mluvit. Ani tvoje ninjutsu totiž nemusí být ztraceno.“ V dívčině tváři se objevil šokovaný výraz.
Jak to myslí? Jak asi můžu jednou jedinou rukou sestrojit nějakou pečeť? Odpovědi se jí dostalo vzápětí.
„Určitě jsi slyšela o Sedmi legendárních šermířích.“ Konstatoval. Kyoudou kývla. „Jednoho z nich jsem znal. Jeho jméno bylo Momochi Zabuza. Zabuza měl pomocníka, kterému říkal Haku. A ten používal zvláštní druh pečetí. Pečetě, k jejichž sestrojení stačila jenom jedna ruka.“ Brunetce poskočilo srdce a rozjasnil se jí obličej. Poprvé od chvíle, co se dozvěděla, že ve své pravé ruce už nikdy neucítí proudit chakru ji ovládl pocit radosti. „A kdybys měla zájem, mohl bych tě ty pečetě naučit používat.“
___

Zaslechl, jak se pod něčími kroky probořuje sníh a zvedl hlavu. Díkybohu. Už je tady.
Šla, krok za krokem, a nevnímala nic kolem sebe. Věděla, že dnes je čeká další mise. Z té ale strach neměla.
Hloupá a sobecká Zněla jí v hlavě jeho slova. Jsi vážně ubohá. Víc, než jsem si myslel. Pevně stiskla oční víčka. Nic jiného než nenávist si nezasloužíš. Přeběhl jí mráz po zádech.
Chlad. To bylo to jediné, co od té chvíle cítila. A teď se mu má podívat od obličeje. Jim oběma. Začaly se jí třepat ruce, a tak je pevně zasunula do kapes, aby to nikdo nepoznal. Otevřela oči a začala hypnotizovat zem. Zvládne čelit jejich pohledu? Uhne očima, nebo dokáže vzdorovat? Nevěděla. A přesto si dodala odvahy a zvedla hlavu.
Už je viděla, jejich těla, jejich tváře, jejich oči, které se k ní jako k nově příchozí zvedly. Nevydržela to a znovu se zadívala do země.
Kde jen bylo její staré já? Obvykle by se namyšleně zašklebila a pohled jim opovržlivě opětovala. Jak se jen za těch několik hloupých minut změnila!
Dodala si odvahu a zrychlila krok. Periferním viděním zahlédla, jak se její týmoví kolegové a sensei zvedají ze země a rozcházejí se směrem k bráně. Nějak to dnes bude muset přežít.
___

„Už je to všechno?“ zeptala se Hinata, která právě Setsuyakovi ošetřila šrám na rameni. „Myslím, že ano.“ Kývl chlapec a vstal.
„Děkuju.“ Dodal. Hinata se usmála a stejně jak on se vyškrábala na nohy.
„Sewaninaru,“ houkla na svého druhého svěřence. „Pojď sem, ošetřím ti zranění.“ Volaný jenom kývl a rychlým krokem zamířil k ní. Neodpustil si však letmý pohled do lesa, kde před několika minutami zmizela jeho týmová parťačka.
Sedl si na lavičku ke své senseice a nechal si ošetřit drobný škrábanec na hřbetu ruky.
„Jste čím dál silnější, každým dnem.“ Usmála se Hinata. „Oba dva.“ Sewaninaru i Setsuyaku se usmáli. Byli rádi, že si zasloužili senseičino uznání. „Až začne chuuninská zkouška, budu vám držet palce.“
Vtom uslyšeli, jak se z korun stromů sneslo na zem trochu sněhu, a mezi stromy se objevili Tai a Kyoudou. Ta se usmívala jako sluníčko a oběma chlapcům připomněla tu starou dobrou parťačku, která dokázala udržet tým pohromadě, i když se ti dva kvůli něčemu pohádali. Vykoukla zpod posledních větviček a věnovala jim široký úsměv, což oba zahřálo srdce. Sewaninaru vstal z lavičky a přes obvaz na ruce si natáhl rukavici. Jeho místo ihned zabral Tai.
„Myslím, že můžeš jít domů, Kyoudou. S tréninkem začneme, až se úplně zotavíš.“ Usmál se Tai. Dívka jenom kývla a jemu i senseice zamávala.
„Co se stalo, že je najednou tak veselá?“ zeptala se nechápavě Hinata.
„Bude se moct učit ninjutsu. Sice bude používat jednoruční pečetě a bude muset začít úplně od nuly, ale pro ni je to i tak skvělá novinka.“ Hinata se šťastně usmála. Byla ráda, že Kyoudou bude moct i s tímto handicapem pokračovat ve své „cestě ninji“.
___

Všechno se to odehrálo neskutečně rychle. Běželi lesem, když vtom jim cestu zastoupil ten, kterého hledali.
Byl to zločinec třídy D, kterého měli přivést zpět do vesnice. Mise, která je dobrým tréninkem na chuuninskou zkoušku. Na zkoušku, na níž ona nemá co dělat...
„Čekal jsem, že pro mé chycení udělají víc, než že pošlou skupinu děcek.“ Zachechtal se muž a hodil po nich několika shurikeny. Všichni se vyhnuli, jenom Nigenteki udělaly shurikeny dva škrábance. Nishin nad tím okatě protočil očima a rozběhl se kupředu, zatímco z pouzdra, připevněného na opasku, vytahoval vlastní zbraně. Několik z nich hodil po nepříteli, jednu katanu si ale pro jistotu nechal v ruce. Zločince množství zbraní trochu vyvedlo z míry, dobře to ale maskoval a nespouštěl oči z Nishina, který právě dělal pečetě pro vytvoření vodního klona. Než ale stihl složit poslední pečeť, ovinuly se kolem muže pramínky vody a znemožnily mu tak jakýkoliv pohyb.
„Mizu Shibari no Jutsu.“ Konstatoval Nentou a potěšeně sledoval, jak si zločinec neví s jeho technikou rady. Nishin naštvaně zasyčel.
„Vždyť jsem ho už měl!“ zakřičel na týmového parťáka. „Proč ses do toho motal?“ Nentou se zamračil.
„Má to být týmová práce! Jenom jsem se snažil ti pomoct!“ odpověděl taktéž zvýšeným hlasem.
„Týmová práce je blbost! Zvládl bych ho sám levou zadní.“ Dal najevo svůj názor.
„Kluci, nehádejte se!“ zasáhla Nigenteki, snažíc se udržet si svůj typický otrávený výraz.
„Ty se do toho nepleť,“ zahučel na ni Nishin „když se ani nedokážeš vyhnout dvěma hloupým shurikenům!“ Nigenteki opět zabolelo u srdce. Proč? Proč se k ní musí takhle chovat?
„Laskavě se do ní nenavážej!“ vložil se do debaty opět Nentou. „Momentálně má víc rozumu než ty!“
„Cos to-“ zbrunátněl Nishin a chystal se k útoku na týmového kolegu, když vtom uslyšel senseiův autoritativní hlas.
„Tak to by stačilo. Nechte téhle zbytečné hádky. Hned.“ V jeho hlase byla jasně slyšitelná hrozba. Oba kluci zmlkli, přesto se dál měřili naštvanými pohledy.
___

Setsuyaku a Sewaninaru opět bojovali. Tentokrát se rozhodli pro taktiku s použitím vodních klonů. Setsuyakovi se zrovna podařilo nenápadně proměnit jednoho se svých do Sewaninarovy podoby a chystal se na útok.Tai s Hinatou pozorovali všechno dění s lavičky.
„Máš skvělý tým, Hinato.“ Usmál se Tai. „Rychle se učí a jsou i celkem dobří ve vymýšlení strategií.“
„Díky,“ odpověděla Hinata. „Vlastně… chtěla jsem tě o něco požádat.“ Začala. Tai k ní s otázkou v očích otočil obličej. Modrovláska sklopila hlavu.
„Mohl bys mě jako sensei zastoupit na chuuninských zkouškách? Už jsem se ptala Godaime a ta říkala, že by to nebyl problém.“
„Rád,“ usmál se. „vlastně jsem čekal, že mě o to požádáš. V době chuuninských zkoušek už bude čas, aby se to vyklubalo na svět, že?“ Očima zabloudil k Hinatinu břichu.
„Jo, to už bude čas.“ Úsměv na její tváři roztál, jako sníh na jaře. Povzdechla si. Od té hádky před několika měsíci neprohodila s Nejim na tohle téma ani slovo. Nevěděla, jak bude reagovat, až se jejich miminko narodí. Přijme ho, nebo ho bude navždycky ignorovat a nenávidět? Samé otázky a žádné odpovědi. A to až do onoho Dne s velkým D. Do dne, kdy se ze dvou už definitivně stanou tři. Do dne, kdy se rozhodne budoucnost celé jejich malé rodinky. Do dne, kdy se vše změní od základů k nepoznání a navždy.