Boj proti Osudu 31

Oba stáli bez jediného pohybu naproti sobě a němě si hleděli do očí. Tíživé ticho, obklopující je ze všech stran, každou vteřinou nabývalo na moci a úměrně s ním rostla v pokoji i napjatá atmosféra.
„Nevěděl jsem, že už budeš doma.“ Zašeptal. „Ve sněhu nebyly vidět žádné stopy.“
Ticho.
„Šla jsem zadním vchodem.“ Odpověděla téměř neslyšným šepotem.
Ticho.
Co dál? Co říct? Jak jí to vysvětlit? Nevěděl. Zase všechno pokazil. Nigenteki je zklamaná a Hinata naštvaná.
„Prosím, pochop…“ začal.
„Já to chápu.“ Přerušila ho.
Ticho.
Sklopil hlavu. Nenacházel slova, kterými by mohl sebe a svou žačku ospravedlnit. Vlastně ani není z čeho se ospravedlňovat. Prolétlo mu hlavou. Kéž by to jen pochopila…
Zavřel oči. A vtom ji uslyšel vyslovit jeho jméno.
„Neji…“
V jejím hlasu nebyla ani trocha zloby. Slyšel tam jen… radost? Zvedl hlavu.
„Chápu to, a proto nejsem naštvaná, jestli jsi čekal tohle.“ Usmála se. Jak dlouho už neviděl její úsměv od srdce!
„A ještě něco…“ dodala. Spatřil, jak k němu tiše kráčí, jak natahuje ruce před sebe a jak je posléze pomalu obtáčí kolem jeho ramen.
„Jsem tak šťastná… Tak šťastná za to, jak jsi mluvil o nás tře…“ nedopověděla. Věděl, co chtěla říct, ale protentokrát to nechal to být. Jen ji jemně objal kolem pasu a nechal ticho, aby se opět vloudilo do místnosti. Tentokrát už ale nebylo tak tíživé jako před chvílí.
___

Fííí.
Ledový vítr, plachtící kolem stromořadí, lemujícího sněhem zapadanou pěšinu a cuchající už teď ne příliš upravené vlasy právě procházející dívky.
Křup. Křup. Křup.
Tiché zvuky bot, probořujících se do čerstvě napadané bílé pokrývky, zahalující kamenitou polorozbořenou cestičku.
Kap. Kap. Kap.
Slzy, naplněné zklamáním a beznadějí, klouzající po mokrých tvářích a ztrácející se mezi poklidně se snášejícími sněhovými vločkami dopadajícími na zem.
Celý její dosavadní život stál za houby. Tak jak si mohla myslet – jak mohla doufat! – že by se to jednou třeba změnilo? Proč, proč mu to jen říkala? Věděla, jaké odpovědi se jí dostane. Věděla, že by to nikdy nešlo. Věděla, že bude trpět.
A přesto to udělala.
Několikrát si posmrkla a slzami nasáklým rukávem od bundy si už po několikáté osušila zmrzlé tváře.
Věděla, že mu způsobí problémy, že mu udělá starosti, když mu přizná, co k němu cítí.
A přesto to udělala.
Kvůli slovu, které slýchávala už jako malinká holčička, kvůli slovu, které tolik nenáviděla a na které dnes opět tolik spoléhala. A opět zbytečně.
Třeba…
Třeba mé city opětuje. Třeba mu nebude vadit, že jsem o tolik mladší a ještě k tomu jeho studentka. Třeba mu to nebude připadat nesprávné.
Třeba se stane nemožné…
Jak je jenom hloupá…
Několik dalších mokrých kuliček se jí vykutálelo z koutků očí a opět zamokřilo bledou tvář.
Nemělo smysl mu nic říkat. Nebo ano?
Z úst se jí vydral přidušený vzlyk.
Byla smutná, nebo šťastná? Slyšela jeho hlas, mluvící jenom k ní a k nikomu jinému, vnímala jeho objetí, patřící jen a jen jí, cítila jeho rty na těch svých, nedobrovolný polibek, který si od něj ukradla jen pro sebe. A přesto nemohla zastavit slzy, hrnoucí se nekonečným proudem z jejích pláčem unavených očí. Nemohla zastavit tu bolest, krutě svírající její srdce. Protože věděla, že možná právě teď je s ní. A díky výrazu jeho očí v tu chvíli, co s ním mluvila, si uvědomila, že nikdo – a už vůbec ne ona sama – to nemůže změnit.
Zatla zuby a pevně sevřela víčka. Přála mu to, chtěla, aby byl šťastný. Tak proč ji jeho štěstí tolik bolelo? Její oči opět začaly vlhnout. Ne, nechtěla už žádné slzy, nechtěla, aby ji takhle někdo viděl. A už vůbec nechtěla ztratit svou pracně vybudovanou image drsňačky, kterou nic nerozhodí. Na chvíli se zastavila a rukávy si přikryla obličej. Přestože už byly úplně nasáklé jejími slzami, doufala, že jí aspoň ještě jednou osuší tvář. Proč ji jen nenapadlo, vzít si kapesník, když věděla, jak to skončí? Asi proto, že od jejího trápení by jí žádný kus látky nijak nepomohl.
A tak několik minut stála, s dlaněmi, obalenými v rukávech teplé zimní bundy, kterou nechávala vsakovat všechen svůj žal. Marně. Když po chvilce ruce opět spustila, stále cítila zamrzající vlhké zbytky cestiček, které slzy vytvořily na její tváři, a vsadila by se, že má z toho všeho pláče a zklamání úplně červené oči.
„Sakra…“ zaklela tiše. Podivila se, jak prázdně a zlomeně zní její hlas. Oči jí opět začínaly vlhnout, ona ale zapojila do činnosti veškeré sebeovládání, kterého nabyla, a tak se jí nakonec podařilo zamezit dalšímu nezastavitelnému výbuchu pláče.
Ještě několik minut stála bez pohnutí na místě. Neměla chuť dát se opět do kroku. Neměla chuť jít domů. Neměla chuť mluvit se svou matkou… Ale chce být raději doma, v klidu zalezlá ve svém pokoji, nebo se utápět ve smutku tady, na ulici a všem škodolibcům pěkně na očích?
Namáhavě donutila své nohy k pohybu. Matně si vzpomínala, že vždycky, když šla po téhle mezi stromy ukryté pěšince, nakopla každý kámen, na který narazila. Přemýšlela, jestli - kdyby země nebyla pokrytá sněhem - by to tak udělala i teď. Sklopila hlavu a přitáhla si kapuci víc do čela. I kdyby země nebyla pokrytá všudypřítomnou chladivou pokrývkou, neměla by energii na to, do čehokoliv kopat. Byla ráda, že se dokázala plazit šnečím tempem domů.
Zarazila se. Jak ji jedna jediná věc – jedno jediné odmítnutí – mohlo takhle neskutečně změnit?
Ne, už dost, nesmí na to myslet. S námahou zkroutila rty do svého obvyklého ironického úšklebku.
A vtom si ho všimla. Stál, opřený o jeden ze stromů na kraji cesty, a se založenýma rukama na někoho čekal. Jeho tvář byla zahalená ve stínech, ona si ale i tak byla jistá tím, koho vidí. Přitáhla si bundu blíž ke krku a sklonila hlavu tak nízko, jak jen to šlo. Teď na něj vážně neměla náladu, a tak doufala, že se jí podaří projít kolem něj bez povšimnutí. Dnes se jí ale očividně nemělo nic podařit.
„Nazdar naivko,“ pohrdavě se zasmál a zastoupil jí cestu. Pokusila se jej obejít, ale on ji oběma rukama pevně chytil za ramena a donutil ji tak stát na místě.
„Pusť mě, Nishine. Hned!“ zakřičela na něj.
„To tak, hlupačko.“ štěkl naštvaně.
„Co po mně chceš?“ snažila se vykroutit z jeho sevření.
„Aby sis uvědomila, jak jsi neskutečně hloupá a sobecká. To sis vážně myslela, že by tě mohl mistr považovat za něco jiného než svou žačku?“ Ztuhla. Copak to viděl? Viděl, co se stalo mezi ní a senseiem? „Jsi vážně ubohá. Víc, než jsem si myslel.“
Cítila, jak se pomalu přestává ovládat. Ramena se jí začaly zvedat nad přicházejícími vzlyky a oči jí zase začaly vlhnout. Proč to dělá? Proč jí chce ublížit? Už ho nechtěla poslouchat, ten jeho krutý výsměch. Co mohl vědět?
„Jsi tak hloupá. Začínal jsem k tobě něco cítit, a ty to takhle pokazíš. Nenávidím tě.“ Štěkl. Otřásla se. Tohle nečekala.
„A takhle mi to dáváš najevo? Vyznáš se mi a pak řekneš, že mě nenávidíš?“ hlas jí hystericky přeskakoval.
„Jo. Přesně tak. Ty si totiž nic jiného než nenávist nezasloužíš.“
Cítila v hrudi takovou bolest, že myslela, že jí puklo srdce. Nikdy k Nishinovi nic necítila, většinou ho stejně jako Nentoua ignorovala, přesto ji to, co řekl, neskutečně zabolelo. Znovu se zachechtal, když si všiml výrazu utrpení v její tváři.
Nigenteki se cítila jako na pokraji zhroucení. S hlasitým a nezastavitelným vzlykáním se rozběhla pryč, daleko od všeho, co se jí dnes stalo. Nechtěla nic vidět ani slyšet, chtěla jen, aby jí všichni dali pokoj. Aby ji – jako obvykle – nechali samotnou.