Nebylo nám přáno 03

Hikari ještě chvíli stál zmateně na místě, nepostřehl kam Minato zmizel a to ho rozčilovalo.
Cestou zpátky přemýšlel nad tím, jak se od něj asi liší. Byli stejně vysocí a pokud mohl soudit přes oblečení tak měli nepochybně i stejnou postavu.
Hikari samozřejmě našel spoustu drobných maličkostí jako tvar nosu, který měl on trochu křivý. Nejvýraznější rozdíl byly vlasy, ty jeho byly hnědé a v porovnání s Minatovýmy krátké a učesané, žádné vrabčí hnízdo, a v neposlední řadě měl Hikari oříškově hnědé oči, vážnou tvář a na krku malou jizvičku délky asi tři centimetry, kterou ale vždy schovával rolákem a dnes to nebylo jinak.

Hikari nakonec dorazil až k hotelu. V duchu se pochválil, protože se ani jednou neztratil a ani nezaváhal. Hikari měl vždy perfektní orientační smysl na rozdíl od Kushina, která se ztrácela i ve vlastní vesnici.
Bez zaťukání vešel dovnitř, kde už na něj netrpělivě čekala.
„Ahoj.“ Pozdravil ji hlasem bez jakéhokoliv náznaku překvapení, že tu je. Očekával to, byla až moc předvídatelná.
„Ahoj, tak jaký je?“ Zeptala se zvědavě.
„Vždyť si s ním mluvila.“ Odpověděl ve snaze trošku ji poškádlit.
„Jo ty myslíš, jak se ze všech sil snažil udělat dobrý dojem a přitom plácal blbosti o mých vlasech?“ Zeptala se malinko podrážděně.
„Od kdy se zajímáš o kluky?“ Zeptal se zmateně Hikari, protože nečekal, že se jí to tak moc dotkne, většinou každý jeho vtip brala s nadhledem a to i ty o jejích vlasech.
„Nezajímám se o něj jako o kluka, ale jako o týmového kolegu.“ Řekla malinko uraženě.
„Aha, tak v tom případě, je pěkně rychlí, tichý a umí se perfektně schovávat.“
„Cože?“ Řekla zaraženě a potom dodala: „A to víš z jedné procházky?“
„Ne, z procházky ne, ale z našeho rozloučení. Jakmile jsem potvrdil, že trefím zpátky, zmizel bůh ví kam.“
„Páni, takže bude asi hodně dobrý co?“ Zeptala se na Hikariho vkus až trochu moc nadšeně.
„Ano a teď, jestli mě omluvíš, rád bych se osprchoval a šel spát.“
„Není ještě tak pozdě.“ Namítla Kushina ve snaze vyhnout se posteli.
„To sice není, ale zítra máme první trénink a já se chci ukázat v dobrém světle.“ Kushina jen trochu otráveně přikývla a šla si vybalit.

Minato už nějakou dobu popoháněl konvici, aby vařila rychleji, a v duchu promýšlel všechny způsoby, jak se spřátelit nebo ještě lépe jak okouzlit Kushinu, aby mu odpustila jejich první rozhovor a zůstala tady a hlavně v jeho týmu, co nejdéle.
Hokage slíbil jejímu otci, že dostane toho nejlepšího senseie a to byl nejspíš ten jeho, kdyby to mezi nimi skřípalo, je tu docela vysoká šance, že z týmu by šel dočasně on, na nějaký individuální trénink.
To ale mladík nechtěl připustit, byl to jeho sensei a na tom nic měnit nechtěl, i přes všechny jeho chyby.

Zatímco Minato promýšlel všechny vhodné strategie, Kushina bezstarostně rovnala věci do skříně, všechny měli takovou brvu, aby co nejméně zvýrazňovali vlasy, přesně jak to měla Kushina ve zvyku.
Potom šla do sprchy, a jelikož se najedla, už během čekání na Hikariho, zamířila rovnou do postele.

Minato se probudil už v sedm ráno, ještě chvíli polehával, než to nakonec vzdal a zamířil do kuchyně, kde dal dělat ramen. Teprve potom se šel obléct do tmavě modrých kalhot a trička, stejně jako na každý trénink a dokonce i mise, kde to ale vždy ještě doplní chinninskou vestou.
Po snídani zamířil do koupelny, kde nejdřív rozčesal a potom rukou decentně rozcuchal své zářivě žluté vlasy, takhle nebyly ani zamuchlané a ani moc upravené, zkrátka a dobře byly přesně takové jaké je chtěl mít a úplně stejné jako každý den.
Potom přišly na řadu zuby a jelikož měl fůru času tak ještě i procházka po Konoze, která ho snad nikdy neomrzí a to bez ohledu, kolikrát ji už absolvoval.

Kushina se poněkud líně protáhla a pomalu neochotně vylezla z postele. Bylo už osm, kdyby to bylo na ní, vstávala by až za půl hodiny, ale teta trvala na tom, že půjde s nimi.
Jakmile stála dívka nohama pevně na zemi, začala být velmi aktivní. Během chvilky se oblékla a vběhla do kuchyně, kde už seděl Hikari a upíjel z hrnku. Kushina se spokojeně usmála a sedla si vedle něj před talíř s jídlem.
Trochu váhavě se zeptala: „To ty?“
„Si blázen?“ Odpověděl trochu vyděšeně a dodal: „Já se mám starat o tvé bezpečí ne stravu.“
„Aha, v tom případě, kde je teta, ať jí poděkuju dřív, než mi to připomene.“
„Myslím, že šla do koupelny.“ Odpověděl Hikari a tvářil se nezaujatě.
Kushina se najedla a cestou do koupelny potkala tetu, které pohotově řekla: „Arigato za snídani, tetičko.“ A aniž by čekala na odpověď vklouzla dovnitř a zavřela za sebou.

Rozčesat a upravit Kushininy vlasy sahající až někam pod zadek dá opravdu hodně práce a tak měli menší časový skluz a museli přidat do kroku.
Naštěstí si Hikari zapamatoval cestu opravdu dobře a tak dorazili na cvičiště v čas.
Ačkoliv si Kushina celou dobu nebyla jistá jestli jdou dobře a stále se vyptávala Hikariho, jestli se neztratili, jakmile se dostali na dohled cvičiště, všechny pochyby se rozptýlily, Minatovi už tak jasně žluté vlasy na slunci téměř zářily a v kontrastu s tmavým oblečením napadlo Kushinu přirovnání k majáku zářícímu uprostřed noci. Jistě, možná ji trochu ovlivnil význam jeho jména (Minato=přístav), ale i tak to v jejích očích bylo velice přesné přirovnání.

„Zdravím.“ Řekl Hikari, jakmile byli dostatečně blízko.
„Á ty musíš být Hikari.“ Řekl Jiraiya vševědoucně.
„Minato už vám o nás říkal že?“ Zeptal se Hikari nevzrušeně.
„Ano.“ Odpověděl trochu sklesle Jiraiya.
„A co takhle se nám představit, vy nás možná znáte, ale my vás ne!“ Řekla hlasem plným autority Kushinina teta.
Jiraiya malinko zbledl a hlavou mu projelo prosebné: ‚Jen ať není horší než Tsunade, jinak to nepřežiju.‘
„Mé jméno se úžasný Jiraiya!“ Prohlásil dramaticky a udělal při tom svou oblíbenou pózu, i když bez žáby. Minato za ním si znuděně zívl a rozesmál tak Kushinu.
Jiraiya malinko znejistěl a opatrně se zeptal: „Je tu snad něco směšného, slečno?“
„Jmenuji se Uzumaki Kushina.“ Procedila skrz smích.
„Já Yumiko Hikari.“ Přidal se její společník pohotově.
Minato se opět usmál a oficiálně se představil: „Namikaze Minato, těší mě.“
„Mé jméno je Terush, dělejte, jako bych tu nebyla.“ Prohlásila přísným hlasem a Jiraiyovi projelo hlavou: ‚Tak to bude nadlidský úkol.‘