Nová generace - 13.) Příprava na mise

„To co jsme udělali před šesti lety. Jak víte, že jsem tam byla?" zeptala se Otome.
Mluvila pomalu jako by se snažila něco v sobě zadržet.
„Viděl jsem vás tam a tenkrát v nemocnici mi to po pár hodinách došlo." řekl Seikaku.
Oba dva mlčeli několik minut.
„Také z toho nemám radost, ale Ookami má na Konohu očividně zlost, mohl by nám něco způsobit." prořízl ticho Seikaku.
„Bohužel to nebude možné." řekla Otome „Nemáme k tomu pravomoce. To co jsme udělali tehdy byla chyba."
„To je váš názor. Já chci jen jednat pro dobro Konohy." řekl Seikaku.
„Myslím, že rozhovor je u konce. Mám ještě dost práce." vysvětlila Otome.
Seikaku se postavil, rozloučil se a odešel. Otome ještě chvíli seděla na židli. Po několika minutách vstala a vrátila se do pracovny. Michio a Daichi se zase spolu prali. Otome to ignorovala a posadila se do křesla.
„Otome jsi v pořádku?" zeptal se Michio a poodešel od Daichiho.
„Vlezp***lko." zašeptal Daichi tak, aby to slyšel jen Michio a zase se pustil do své práce.
„Nic mi není. Počkám tady dokud nepříjde Sachio s tím, že Genini jsou už dole připraveni." odpověděla Otome. „Už jsi jim rozdělil ty mise."
„Jo, stěžovali si, ale řekl jsem jim, že je málo misí. Každý den není holt zajímavý." řekl Michio a zase se pustil do přerozdělování misí, tentokrát Geninů.
Za půl hodiny přišel do pracovny Sachio.
„Genini jsou připraveni ve vstupní hale." oznámil.
„Jasně, jdeme." přikývla Otome a vstala.
Vyšla z pracovny a Sachio za ní. Pomalu scházeli po schodech. Genini už byly seřazení vedle sebe a něco si mezi sebou povídali. Jediný kdo chyběl byl Rei, Daiji a Hiroki.
„Kde je Biaorin Rei?" zeptala se Otome.
„Má klanovou misi." odpověděla Junko.
„Hiroki je pryč a Daiji je na psychiatrii." pomyslela si Otome „Moc lidí nezbývá."
„Všichni poslouchejte pozorně." promluvil ke Geninům Sachio.
„Díky Sachio. Takže, máme pár problémů a nemůžeme k nim využít žádné jiné ninji. Rozdělíte se do dvou skupin. Jedna skupina zjistí co se stalo s týmem Tatsuiho Yasui a najde zbytek jeho týmu popřípadě zjistí kdo za to může. Druhá menší skupina najde Ookamiho, povedlo se mu zase utéct." vysvětlila Otome.
„Ookami zase utekl?" zeptala se Etsuko.
„Ano." přikývla Otome.
Katsuro vystoupil z řady: „Žádám o účast na misi najít Ookamiho."
„Chtěla jsem tam spíš Etsuko, ale budiž." souhlasila Otome „Půjde s tebou celý tvůj tým a to je asi všechno, zbytek půjde zjistit co se stalo s Yasuovým týmem."
„Já chci jít taky hledat Ookamiho." řekl někdo u dveří.
Dole bylo docela šero, takže příchozí postavě nebylo vidět do obličeje.
„Můžu za to co udělal. To já ho všechno naučil." řekla postava a vyšla tak aby na ní bylo vidět.
Byl to Daiji. Byl příšerně bledý a pod očima měl černé kruhy. Všichni na něj až na Otome s úžasem koukali.
„Dobře. Přidej se k nim." souhlasila Otome „Obě dvě mise začínají od zítřka.Nejdřív, ale přijďte do pracovny zástupce, kde dostanete informace."
Už chtěla odejít, ale na něco si vzpoměla a otočila se zpět ke Geninům.
„Ještě vám musím jmenovat velitele. Velitelem mise na zjištění informací o Yasuově týmu bude Kaze Nariko. Velitelem týmu na nalezení Ookamiho bude Naifu Katsuro. Teď už můžete jít." řekl Otome a odešla.
„Gratulujeme." řekli Ichiro a Jiro a každý položil jednu ruku na ztuhlou Nariko „Nikoho lepšího vybrat nemohla."
Všichni Genini vyšli ven před budovu. První tým se, až na Etsuko a Nariko, která když se vzpamatovala ji zastavila, rozdělil do svých domovů. Druhý tým zůstal u sebe jelikož jim jejich velitel potřeboval něco oznámit.
„Vyrazíme dřív než tým jedna." oznámil hned Katsuro „O Ookamim žádné informace nedostaneme. Já vím kam půjde. Mohli by jsme ho začít hledat už teď, ale může se schovávat kdekoliv, protože si musí ještě odpočinout. Jestli vyrazí tak buď zítra nebo pozítří. My vyrazíme hned ráno."
„A kam si myslíš, že by mohl jít?" zeptal se Daiji.
„Je to jen teorie, ale myslím, že vyrazí do Země Vody." řekl Katsuro.
„Ty vážně věříš té hloupé povídačce? Vždyť je to úplná pitomost. On nemůže být špion." rozčílil se mírně Nobu.
„Nevěřím jí. Ale Ookami sám neví odkud je nebo mně to aspoň tak vždycky přišlo. Jestli se dozvěděl o tom, že by mohl být špion ze Země Vody bude se tam chtít podívat." vysvětlil Katsuro „Takže zítra brzy ráno před branou a pořádně se vybavte."
Všichni z druhého týmu zmizeli. Před Hokageho budovou teď už stáli jen Nariko a rozčílená Etsuko.
„To nemůžeš myslet vážně?!" zeptala se naštvaně „Já se chci té mise zúčastnit!"
„Jsi zraněná, máš sádru a navíc jsi se ještě nezotavila ze včerejšího souboje." vysvětlila Nariko.
„Zítra už budu v pořádku." řekla Etsuko „A navíc mám i druhou ruku, můžu bojovat bez problémů."
„Nedáváš mi na výběr. Řeknu ti to upřímně. Nechci, aby jsi se zúčastnila téhle mise, protože by jsi tam byla úplně zbytečná a navíc bys jí mohla ohrozit a to já nehodlám riskovat." řekla s upřímností Nariko „Už rozumíš?"
Vztek Etsuko přešel a bylo na ní vidět, že je hodně smutná.
„Ano." odpověděla a přitom se dívala do země.
„To jsem ráda. Pořádně si odpočiň." rozloučila se Nariko a odešla.
Etsuko se pomalu šourala domů. Když tam po půl hodině dorazila a vstoupila dovnitř uviděla svého bratra s taškou na záda, jak si do ní hází převážně zbraně a pološíleně se usmívá.
„Tolik toho přece na Ookamiho nepotřebuješ." řekla Etsuko když k němu došla.
„Mýlíš se." vyštěkl na ní bratr „Tentokrát mi nesmí utéct."
Naházel tam ještě pár věcí, zavřel batoh a hodil si ho na záda.
„Jáááuuu!" zařval.
Rychle batoh sundal a držel se na bolavém místě. Etsuko se sklonila k batohu a podívala se na jeho zadní část. Z jednoho místa koukal hrot jednoho z ježků, které si Katsuro do batohu hodil.
„Škoda, že rodiče tohle nevidí." zamumlala Etsuko.
„Co jsi říkala?" zeptal se Katsuro a ještě si držel bolavé místo.
„Ale nic." řekla Etsuko a pomalu se loudala do svého pokoje.
„Co se stalo?" zeptal se Katsuro a podíval se na ruce, jestli mu ze zraněného místa neteče krev.
„Nic." odpověděla Etsuko a zavřela dveře do svého pokoje.
„Katsuro-sama jste v pořádku. Slyšela jsem nějaký řev." ozvalo se za Katsurem.
Byla to služka, která u nich už několik let sloužila.
„Ne je to dobrý, jen jsem se trochu škrábl." ubezpečil služku Katsuro „Vrať se zpět k své práci."
Služka přikývla a odešla. Katsuro vzal batoh a odešel do svého pokoje a všechno vybavení vysypal na zem.
„Sakra, nějak moc blbnu. Musím se připravit v klidu." pomyslel si a začal zbraně a vybavení roztřiďovat „Jsem velitel týmu a ještě k tomu jdeme po Ookamim. Aspoň se pořádně předvedu, až ho dostanu."
Mezitím ve svém pokoji Etsuko ležela na posteli a přemýšlela, co bude dělat.
„Prý bych ohrozila misi. Co si ta arogantní holka o sobě myslí?" zeptala se sama sebe v hlavě „Já jsem dost silná i když mám jednu ruku v sádře. Vsadím se, že bych jí bez problémů porazila. Ale já jí ukážu."
Vstala z postele a začala si připravovat zbraně a vybavení.
MEZITÍM U NOBUA
Nobu otevřel dveře do bytu, kde bydlel se svými rodiči.
„Jsem doma." zavolal.
„Večeře už je na stole." ozval se jeho otec.
Nobu si sundal boty a zamířil do jídelny. Tam seděl jeho otec, který vypadal jako Nobu jen asi od dvacet let starší a večeřel. Nobu se posadil ke svému jídlu.
„Kde je máma?" zeptal se zvědavě.
„Nebylo jí dobře, tak si šla lehnout." řekl otec „Co mise?"
„Zítra jednu mám. Musím někoho najít a dovést zpátky. Je to první mise, kterou děláme bez svých učitelů." odpověděl Nobu.
„Tak to ti přeju. Hlavně se snaž." řekl otec.
„Děkuju. Dobrou chuť." popřál Nobu.
„Dobrou chuť."
V TÉ DOBĚ U LEIKO
„Jsem doma." zavolala Leiko.
Nikdo se neozval. Leiko se zula a porozhlédla se po bytě. Nikde nikoho nenašla.
„Máma je asi ještě na misi a táta se sestrou se vrátí vlastně až zítra k večeru." pomyslela si „No, vybavím se na zítřek, navečeřím se a podívám se co dělá Katsuro-kun."
Leiko došla do svého pokoje a vytáhla taštičku na vybavení a dala do něj asi tři shurikeny a pár obvazů.
„Teď když nad tím tak přemýšlím, já vlastně moc zbraní nepotřebuju, protože je stejně neumím moc dobře používat." pomyslela si „Navíc jdeme jen pro Ookamiho. Co se může stát? Objeví se tam cizinec v kápi a všechny nás porazí."
Leiko se trochu pousmála a šla si chystat večeři.
V TU SAMOU CHVÍLI NA PSYCHIATRII
„Kde jste byl Daiji-san?" zeptal se doktor Daijiho, který byl ve svém pokoji a seděl na posteli.
„Na záchodě." odpověděl Daiji „Zastihla mě malá nehoda."
„To bude asi vedlejší účinek těch prášků co vám dáváme." vysvětlil doktor „Měl jste už dnes svojí dávku?"
„Ano." přikývl Daiji.
„A jak se dnes cítíte?" zeptal se doktor.
„Jsem trochu unavený, ale jinak se cítím docela v pohodě. Ta sezení mi pomáhají." odpověděl Daiji.
„To je skvělé. Nezapomeňte, že další sezení máte zítra odpoledne." řekl doktor a otevřel dveře na chodbu „Zatím nashledanou a dobrou noc."
„Nashledanou." rozloučil se Daiji.
Doktor odešel a Daiji si oddechnul a rozvalil se na postel.
„Tak to bylo o chlup." zašeptal si „Kdyby na to přišel skončím na izolačce s kazajkou a tam bych se zcvokl."
Daiji se díval do stropu a přemýšlel, kde sežene nějaké vybavení. Věděl, že domů nemůže, protože kdyby ho nachytali rodiče tak má po misi. Nakonec se smířil s tím, že vyrazí bez jakéhokoliv vybavení.
„Hlavně je dobré, že Katsuro, chce vyrazit brzy ráno." přešel v hlavě na další téma „Prášky dostávám vždy dopoledne tak okolo desáté, v šest se tady mění stráže, takže bude lehké utéct nebo to aspoň bude lehčí než, když jsem šel do Hokageho budovy. Byla to vážně velká shoda náhod. Jen jsem si chtěl promluvit o tom co s Ookamim bude. Nečekal jsem, že uteče. Jsem vážně rád, že Otome-sensei souhlasila s moji účastí na misi."
ZATÍM U NARIKO
Dveře do zatemněného malého bytu tvořeného jednou větší místností a koupelnou se otevřeli.
„Jsem doma." ozvala se Nariko a sundala si boty.
Nikdo jí neodpověděl.
„Tomu neuvěříte, dneska mi dali vlastní misi. A je to vážně velká mise. Bez účasti senseiů." vyprávěla Nariko a kuchyně si vzala kelímek s instantním rámenem „A budu velet čtyřem lidem. Pokud mise vyjde, tak mě určitě Sachio-sensei přihlásí na Chuuninské zkoušky. A pak budu o krok blíž stát se členem ANBU jako z ty, máma a táta."
Dala si vařit vodu a přešla k posteli. Na nočním stolku vedle ní stála zarámovaná fotka. Nariko fotku vzala a podívala se na ní. Na fotce byly muž, žena, kluk a malé dítě.
„Budete na mě moc být pyšní." řekla Nariko a fotku objala.
MEZITÍM U ICHIRA
„Jsem doma." zavolal Ichiro „A mám dobrou zprávu."
Ze dveří do kuchyně vykoukla žena a dívka. Obě měli krásnou tvář a blonďaté vlasy.
„Co je to za zprávu, bráško?" zeptala se dívka.
„Mě a další lidi čeká naše první pořádná mise bez účasti našich senseiů" oznámil vesele.
„To je úžasný." rozzářila se dívka „A co máte za úkol?"
„Najít někoho hodně nebezpečného a silného." přeháněl mírně Ichiro.
Ichirova sestřička zavískla.
„No, to si zaslouží speciální porci večeře, ať máš na zítřek dost energie." řekla žena.
„A já nic? Měl jsem taky těžkou misi." ozval se z jídelny mužský hlas.
„Přesně tak. Stejně toho vždycky sníš za dva." řekla žena.
„Zkusil jsem to. Kdo vůbec bude velet, Ichiro?" zeptal se muž.
Ichiro došel do jídelny. Za stolem seděl vysoký muž se světle modrými vlasy.
„Kaze Nariko z našeho týmu." odpověděl Ichiro.
„Počkat, to je ta dívka co se ti tak líbí?" zeptala se žena.
„Mami, tohle jsem v životě neřekl." ohradil se Ichiro a zrudl.
„Tati, proč je bráška tak červený?" zeptala se Ichirova sestřička, když se posadila za stůl.
„Protože tvůj bratr neumí pořádně lhát." usmál se otec.
„To je teď jedno, večeře je hotová." řekla matka a vyšla z kuchyně i s jídlem.
VE STEJNÉ DOBĚ U JIRA
„Jsem doma." zavolal Jiro.
„No konečně." ozvalo se z jídelny.
„Mám dobrou zprávu." řekl Jiro a vběhl do jídelny, kde byl jeho otec a matka „Zítra jdu na..."
„Podívej co nám poslal tvůj bratr." řekla Jirova matka, asi třicetiletá žena s hnědými vlasy a ukázala na dopis „Tvůj bratr nám napsal, že z něj udělali Jounina za jeho hrdinské činy."
„To je úžasné." vychvaloval si svého staršího syna otec, asi o pět let starší muž s krátkými blonďatými vlasy.
„To jo." řekl Jiro a jeho nálada poklesla „Jdu do svého pokoje."
„Ještě jsi nám chtěl něco říct." řekla matka „Tak povídej."
V Jirovi blikla jiskřička naděje.
„Budu mít zítra pořádnou misi bez učitelů." řekl vesele.
„A budeš velitelem týmu?" zeptal se otec.
„Ne, velitelem bude.."
„Tak proč nám to říkáš." povzdechla si matka „Tvůj bratr dělal ve tvém věku také důležité mise a byl i velitelem týmu."
„Ale.."
„Tuhle informaci si můžeš propříště nechat pro sebe." řekl otec.
„Dobrá." řekl sklesle Jiro „Jdu se do pokoje na zítřek připravit."
Jiro zalezl do svého pokoje a rozčileně dal pěstí do zdi.
„Pořád jen bratr tohle, bratr tamto. Obdivoval jsem ho, ale už je mi z těch řečí o něm na zvracení." myslel si rozčileně „Kdybych tady chcípnul, tak by si toho nikdo nevšiml dokud by je na to neupozornil můj dokonalý bratr. A stejně by kvůli mně neuronili ani slzu."
Když se trochu uklidnil pustil se do přípravy na misi.
ZATÍM DOMA U YUKIKO
Yukiko už seděla doma ve svém pokoji a něco zkoumala. Po chvilce někdo zaklepal.
„Dále." řekla Yukiko.
Dveře se otevřeli a do pokoje vešel její otec s něčím v ruce. Byl to postarší zašpiněný muž s hodně krátkými hnědými vlasy.
„Přemýšlel jsem nad tou tvojí důležitou misí a jelikož nemůžeš použít své hlavy a budeš mít sebou jen svítek se svým Aian Ningyoo, tak jsem se rozhodl dát ti ještě tohle." řekl otec a podal Yukiko svitek, který měl v ruce.
Yukiko svitek rozevřela a přečetla si ho. Pak se překvapeně podívala na svého otce.
„Ale vždyť to je...to přece nemůžu." řekla Yukiko.
„Jen si ho vem. Vím, že jsem ti zakázal používat mé loutky, ale to jen proto, aby jsi se naučila svoje loutky tvořit sama. Chci mít jistotu, že se ti nic nestane." řekl otec.
Yukiko začali téct slzy.
„Díky, tati." řekla ubrečeně a objala svého otce
„Nemáš zač, hlavně když se ti nic nestane." řekl otec a pohladil Yukiko po vlasech
MEZITÍM U JUNKO
Junko byla na zahradě u jabloně a v ruce držela senbony
„Ninpou: Hachi." řekla, vyhodila senbony a vytvořila svou pečeť.
Každý z nich propíchl jedno jablko z různých stran a pár jich dokonce shodilo na zem.
„Skvěle." pochválil jí muž s černo-žlutými vlasy za jejími zády „Na tu misi jsi připravená dobře
„Díky, tati." řekla Junka „Teď už mě můžeš naučit druhý stupeň."
Otec se jen zasmál.
„To ještě nemůžu. Ještě nejsi připravená, ale až s tebe bude Chuunin, tak ti ukážu i třetí stupeň." řekl.
„Ale vždyť mi první stupeň jde dobře." řekla Junko.
„Ano ale chybí tomu síla a musíš se naučit používat techniku bez pečtetě." řekl a vytáhl senbon „Podívej. Ninpou: (Ninja technika: Vosa)."
Senbon vyletěl z ruky probodl jedno jablko naskrz, pak se otočil a probodl ho ještě jednou.
„Tohle je maximum druhého stupně." řekl „Vydrž už jen pár měsíců."
„Páni tak to jsem zvědavá na třetí stupeň." řekla užasle Junko „Můžeš mi ho ukázat?"
„To určitě, já ti ho ukážu a ty ho budeš chtít naučit." řekl otec a mírně na Junko vyplázl jazyk.
„To je nefér." řekla Junko.
O NĚCO POZDĚJI V HOKAGEHO PRACOVNĚ
Už byla tma, ale Otome pořád seděla v pracovně. Stůl byl prázdný až na čtvery desky s papíry. Otome na ně zírala jakoby čekala, že začnou sami mluvit.
„Trochu si to ujasním." řekla po několika minutách „Číselně. Jednička byla jako první, pak dvojka, trojka a čtyřka. Čtyřka souvisí s jedničkou a dvojka se udála jen dva týdny po jedničce. Navíc proč je dvojka v archivu, když o ní Hokage-sama neví. Jsem z toho šílená, mám nepotrvrzenou teorii. Vypadá, to že musím do archivu znovu a podívat se jestli jsem něco nevynechala. To bude dlouhá noc. Chěla jsem jen srovnat všechno co se událo za posledních deset let a nakonec to dopadlo takhle."
Otome ještě pár minut sledovala desky, pak vstala a odešla do archivu, aniž by si všimla, že jí venku někdo sledoval.
DRUHÝ DEN BRZY RÁNO U BRÁNY
Druhý tým byl skoro pohromadě. Jediný, kdo chyběl byl Daiji. Ten přišel o pět minut později.
„Tak konečně jsme všichni." řekl Nobu a podíval se na Katsura „Kam tedy vyrazíme, veliteli?"
„Míříme do vesnice Otafuku, necelé dva dny cesty. Ookami bude potřebovat určitě nějakou mapu, ví pouze kterým směrem Země Vody je, ale nevyzná se tam. My tam na něho počkáme. Během cesty nemusíme držet žádnou speciální formaci." vysvětlil Katsuro a prohlédl si Daijiho „Kde máš nějaké vybavení?"
„Žádné nemám." řekl Daiji „Je to těžké na vysvětlení."
„Na vezmi si moje." řekla Leiko a podala Daijimu své vybavení „Já ho nepotřebuju, stáčí jeden kunai, kdyby náhodou."
Daiji poděkoval a připnul si taštičku k pasu.
„Dobře." řekl Katsuro „Týme dva vyrážíme."
Všichni rychle zmizeli.
O DVĚ HODINY POZDĚJI V KANCELÁŘI ZÁSTUPCE
„Celý tým jedna je tady." ohlásila Nariko unavené Otome.
„Dobře a kde je tým dva?" zeptala se.
„Co jsem slyšela vyrazili už brzy ráno." řekla Nariko „Prý o Ookamim nedostanou stejně žádné informace."
„A Etsuko?" všimla si Otome dalšího chybějícího.
„Doporučila jsem jí, aby kvůli zranění zůstala doma." odpověděla Nariko.
„Dobrá tedy, přejdeme k vaší misi. Jak víte před dvěma dny byl nalezen těžce zraněný Jounin Tatsui Yasuo. Zbytek týmu, ale nalezen nebyl, vaším úkolem je najít ostatní, zjistit co se stalo a dopadnout případného viníka. Začněte hledat, kousek od skal Kawa. Cesta by vám měla trvat tak dvě hodiny pokud půjdete rychle." poslkytla všechny možné informace Otome.
„Uděláme co budeme moct." uklonila se Nariko a i se svým týmem odešla.
Otome položila hlavu na stůl a snažila se usnout. Nariko vyšla se svým týmem z Hokageho budovy a zastavila je.
„Nevím co nás čeká, takže by to chtělo udržovat nějakou formaci." oznámila hned ze začátku „Je tady někdo, kdo má dobrou obranu."
„Já." přihlásila se Yukiko.
„Jak velkou?" zeptala se Nariko.
„Asi o něco vyšší a širší než ty, ale dokážu s ní docela rychle manipulovat. A vydrží tak tři údery pokud to nebude technika blesku." odpověděla Yukiko.
„Dobrá budeš tedy úplně vzadu. Vedle tebe kousek vepředu bude z jedné strany Ichiro a z druhé Junko. Já budu s Jirem ve předu. Ichiro bude lepší, když budeš na straně za Jirem, kvůli vašim živelným technikám. Takže vytvořte formaci." zavelela Nariko a skupina uposlechla (pro představu - : ) „Vyrážíme."
Celý tým vyrazil rychle na cestu.
MEZITÍM NA HRANICÍCH LESA U ŘEKY
Starý muž ve ve slaměném klobouku a starém plášti se zastavil a došel ke břehu řeky.
„Už to není jako za starých let." řekl si a sklonil se k řece, aby se napil.
Když se napil opět se narovnal a oddychoval. Najednou z ničehonic zmizel a po několika sekundách vyletěl odněkud z lesa a přistál na druhém břehu řeky. Od hrudníku se mu mírné kouřilo. K prvnímu břehu seskočil Ryo a podívala se na staříka, který se ani nehnul.
„Jen jsem ho omráčil." ubezpečoval se a přeskočil na druhý břeh.
Vzal staříkovi plášť a klobouk a nasadil si ho. Byl dost velký na to, aby zakrýval obličej. Hodil přes sebe ještě plášť. Byl mu velký skoro až k patám a dokázal se do něho celý zahalit a ješte klidně skrýt něco navíc.
„Takže, už mi zbývá se jen vybavit a hurá do Otafuku pro mapy a můžu vyrazit "domů"" řekl si a zase zmizel ve svém úkrytu.