Nová generace - 14.) Mlha a tma

Ryo prošel okolo brány do Konohy, aby si vyzkoušel jestli ho někdo pozná. Nikdo ho nepoznal a on mohl v klidu jít na cestu, která mířila do Otafuku. Pro jistotu se otočil jestli ho někdo nesleduje a jediné co viděl, tak byla parta ninjů, která mířila směrem na jiho-západ a po několika sekundách zmizela v korunách stromů.
„Jestli hledají mě, tak jdou špatným směrem a to je dobře." pomyslel si a dál pokračoval nerušeně po cestě.
Tým jedna mezitím rychle postupoval ke skalám Kawa. Nariko ukázala na Jira a Ichira a ukázala jim ať jdou o patro niž. Oba dva uposlechli a seskočili na nižší větve. Kousek od skal, jejichž vrcholek už byl vidět Nariko tým zastavila.
„Už jsme skoro tady, bylo by teď dobré se porozhlédnout jestli tady něco nenajdeme." řekla Nariko.
Všichni přikývli a rozdělili se. Prohledávali každý kousek země, ale přímo ke skalám se nevydali.
Skály Kawa byly tvořené z mnoha vysokých mohutných kamenů, které z dálky připomínali kamenou horu. V jejich mezerách se schovávala malá zvířata utíkající před většími dravci a na některých místech více v útrobách skal mohl přespávat i člověk. Těchto míst bylo velice poskrovnu a také se nejdřív musela najít mezera, kterou by vůbec člověk mohl projít, pokud by to nebyl zkušený ninja.
Po půl hodině hledání se ozvalo zavolání Yukiko. Všichni členové se tam co nejrychleji dostali, byli dost šokování z toho co viděli. Na malé travnaté ploše ležela tři těla. Jejich kůže byla úplně suchá. Nariko se k jednomu tělu sklonila a jemně se dotkla kůže. Část, které se dotkla a kousek okolo ní se rozpadl na prach.
„Jak se tohle někomu mohlo povést?" zeptal se Ichiro.
Nariko projela rukou trávu vedle těla. Byla mokrá.
„Nevím, ale tráva je mokrá a už je to pár dní co pršelo." řekla.
„Mohla by to být nějaká ohnivá technika?" zeptala se Yukiko.
„To ne." řekl Jiro „To by musela být tady nějaká spálenina. Vidím to spíš na něčí Kekkei Genkai."
„Ale nikdo ze Země Ohně takovou schopnost nemá." řekla Junko „Vím to určitě."
„Nejbližší je Země Větru, ale s těmi máme silné spojenectví." řekla Yukiko „Ti by nám nic takového neudělali."
„Zkusme se porozhlédnout jestli nenajdeme nějaké stopy." řekla Nariko „ Pokud něco najdete, ozvěte se."
„Nebyl by lepší nějaký tajný signál?" zeptal se Ichiro.
„Myslím, že ho nepotřebujeme. Pokud byl nepřítel aspoň trochu chytrý tak určitě zmizel." odpověděla Nariko „Tak se pusťte do hledání."
Celý tým se až Nariko rozdělil. Nariko byla pořád skrčená u první mrtvoly. Podívala se na trávu kousek od krku mrtvoly.
„To je krev." prohlédla si rudé skvrny na trávě „To znamená, že je nejdřív někdo zabil a pak je takhle vysušil. Ale jestli je nejprve zabili a pak vysušili tak to znamená, že ten druhý tu ještě může být. Tráva je dost mokrá a jelikož je teprve dopoledne tipuji, že těla byla vysušena někdy včera večer. Takže je pravděpodobné, že útočník tu někde ještě je."
Nariko se rychle postavila a začal vymýšlet jak podat zbytku týmu tajný signál.
V JEDNÉ MEZEŘE SKAL KAWA
„Zdálo se mi, že jsem zaslechl něčí hlas." zašeptal z mezery klučičí hlas „Zdá se, že Kaito-san měl pravdu, opravdu někdo přišel. Mám dost nové chakry tak proč ji hned nějak nevyužít. Stejně by to byla otázka času než by vyprchala."
Z mezery vyšel středně vysoký hubený kluk s hnědými vlasy. Na sobě měl jen potrhané hadry.
„Jsem rád, že Kaito-san mi nechal aspoň někoho. Konečně zjistím, jestli už je má technika dokonalá." zašeptal znovu kluk a prohlédl si své vyhublé ruce „Bylo mi řečeno, že to není úplně plná síla jako má klan, ale na zastavení pár ninjů to stačí."
Z lesa se po pár minutách začaly ozývat zvuky jako když někdo seká do stromu.
„Jde to z toho místa, kde byla ta těla." zašeptal si znovu kluk „Půjdu se tam podívat. Vítr je slabý, takže moje technika bude působit."
MEZITÍM V HOKAGEHO KANCELÁŘI
Někdo zaklepal na dveře a Otome, která měla hlavu opřenou o stůl a spala, se trhnutím probudila.
„D-d-dále." zakoktala rozespale.
Do kanceláře vstoupil Michio a v ruce měl štos papírů
„Ahoj, tohle jsou nové mise. Měla bys je prohlédnout a podepsat, ale jestli chceš tak je nejprve roztřídím a příjdu později." řekl Michio a ukázal na papíry.
„To je dobrý, nech mi je tady. Poslední dobou jsem se moc nevyspala a cítím se hrozně unavená, ale až se Hokage-sama vrátí budu v pohodě." řekla Otome.
Michio položil papíry na stůl a odešel.
Otome se pustila do papírování, ale po dvou překontrolovaných misích začala znovu usínat. Z toho jí probudilo jemňounké ťukání na okno kanceláře. Otome se otočila a za oknem uviděla malinkou sýkorku. Když se podívala ještě blíž uviděla, že má na nožce přivázaný papírek. Otevřela okno, ptáček vlétl do kanceláře a přistál na stole. Otome mu jemně sundala papírek z nohy a ptáček odletěl pryč z kanceláře. Otome papírek rozložila. Bylo tam něco napsáno drouboučkým písmem. Otome si vzala lupu a podívala se přes ní na papírek.
„Dnes v noci v parku u památníku." přečetla nahlas „Kdo by to mohl napsat? Že by to byl další z Michiových pokusů? Ale proč to posílá takhle, mohl mi to dát, když tu byl. Asi si myslí, že je to romanctické."
O NĚCO DŘÍVE V NEMOCNICI
„Sachio můžeš prosím tě zatáhnout žaluzie? To slunce je fakt nepříjemné." požádal Yasuo a držel si dlaň před obličejem.
„Jasně." řekl Sachio, vstal ze židle na které celou dobu seděl, došel k oknu a zatáhl žaluzie, takže pokoj najednou skoro celý ztemněl „Už se cítíš líp?"
„Jde to." odpověděl Yasuo „Bohužel nemůžu říct, že už jsem na tom byl hůř. To je podruhé za život co jsem si myslel, že umřu."
„Takových časů ještě bude." řekl Sachio „Nevadí ti, když si dojdu pro něco k pití a jídlu?"
„Ne, ne jen běž. Jídlo i pití tady fakt za nic nestojí. A žádný spěch já si na chvíli ještě zdřímnu." řekl Yasuo.
„Dobře." řekl Sachio a odešel.
Yasuo zavřel oči. Ne však na dlouho. Zdálo se mu, že v pokoji není sám. Otevřel oči právě včas kdy na něj někdo ze stropu zaútočil. Yasuo rychle strhl postel na bok. Útočník zmizel.
„Sakra co to bylo?" pomyslel si vyděšeně a pomalu se postavil.
Za přidržování druhé postele se pomalu belhal ke dveřím V těch jako by se objevila temná díra a někdo z ní vylezl. Yasuo začal tvořit pečetě a přitom spadl na zem.
„Tochi tokage no Jutsu."(Technika zemního ještěra) řekl a z podlahy vyletělo něco podobného velkému ještěrovi z hlíny.
Útočník zmizel v temnotě a stejně tak ještěr. Za několik sekund se ještěr objevil nad Yasuem a zaútočil na něj. Yasuo se odkutálel a ještěr proletěl podlahou do spodního patra. Útočník teď na Yasua útočil ze strany. Yasuo se rychle odkutálel k díře a spadl do nižšího osvětleného patra. Útočník dírou neprolezl.
„Co to ***** do ****** mělo být?!" zanadával vyděšeně a bolestně Yasuo.
Neuvědomil si, že je na dětském patře a teď všechny děti, které tam byli se svými matkami sledovali ležícího ninju. Všechny matky zacpávaly svým dětem uši, aby neslyšeli Yasuovi nadávky a vyděšeně na něho zíraly.
„Mami, co je to ***** a *****?" zeptalo se jedno z dětí, které zřejmě všechno slyšelo.
Jeho matka se na něj úplně rudá podívala.
„Co je to?" dožadovali se odpovědi i další děti, kteří asi neslyšeli Yasua, za to slyšeli zvědavé dítě, u kterého jeho matka zareagovat s ucpáním uší nestihla.
„Měly bychom zavolat doktora." vstala jedna z matek, když se Yasuo pokoušel postavit a rychle zmizela z pokoje.
O NĚCO POZDĚJI U SKAL KAWA
Nariko vytáhla svůj krátký mečík a prohlédla si ho.
„Snad je dost kvalitní a pár ran vydrží." pomyslela si a začala mečíkem sekat do stromu. Lesem se začali rozléhat duté zvuky. Po deseti ranách přestala a čekala. Za několik minut tam přiběhli všichni členové týmu.
„Co se děje, Nariko?" zeptal se Ichiro „Slyšel jsem odtud nějaké zvuky."
„To jsem byla já." řekla Nariko „Tým Yasua-senseie napadli minimálně dva ninjové a jeden z nich je zřejmě pořád tady. Radši se teď budeme držet u sebe."
„Kiri no Jikan“ (Mlha času)
Okolo týmu jedna se začala vytvářet hustá mlha. Jakmile se jich mlha jenom trochu dotkla zastavili se na místě jako přimražení. Hubený kluk vylezl ze svého úkrytu.
„To bylo snadné.“ řekl a procházel okolo ztuhlých Geninů „Tahle technika je dokonalá.“
Po těchto slovech se začal šíleně smát.
„Až dostanu člena klanu a získám jeho chakru a později chakru všech obyvatel jedné ze skrytých vesnic, uvrhnu celý svět do téhle techniky.“ řekl, když se dosmál.
Najednou se jeden z Geninů pohnul a vrhl se ke klukovi. Byla to Nariko a meč měla napřažený k seknutí. Kluk se jen tak tak vyhnul.
„To není možné.“ vykřikl vyděšeně „Jak jsi to udělala?“
„Podívej se pozorněji.“ řekla Nariko a sklonila meč.
Kluk se pořádně podíval. Během krátké chvilky si všiml, že se mlha Nariko vůbec nedotýká a je od ní asi deset centimetrů.
„Kaze no baria.“ (větrná bariéra) řekla Nariko „Mám jí při každé misi, ubírá chakru, ale perfektně funguje. Bohužel neumím do ní dostat více lidí, ale v tomhle případě to nevadí. Ukončím to rychle.“
Nariko nechala meč dole, ale čepel měla namířenou na kluka. Rychle se na něho rozběhla. U něho pak sekla směrem nahoru. Kluk se vyhnul jen o kousek, čepel meče ho pouze jemně škrábla přes bradu a on udělal několik kroků dozadu.
„Jmenuji se Kano. Dobře si to jméno zapamatuj, protože je to jméno člověka, který tě porazí.“ řekl kluk a utvořil pečetě „Mizu Bunshin no Jutsu.“
Vedle Kana se z mlhy utvořili další dva klony a okamžitě se rozběhli na Nariko. Ta je porazila jedním seknutím. Klony se proměnily ve vodu a skrz ní proskočil Kano a kopl Nariko do hrudi. Dívka udělala několik kroků zpátky a zase se na Kana rozběhla. Tentokrát se Kano meči vyhnul snáz než předtím a dokázal i útoky oplacet. Ovšem i Nariko se dokázala celkem snadno vyhýbat Kanovým útokům, už jenom protože byla ozbrojená, zatímco Kano své náčiní zatím nepoužil, pokud vůbec nějaké měl.
Kana už začala tahle bezcílná výměna úderu nudit, tak kousek odskočil. Vytáhl několik shurikenů a hodil je po Nariko. Ta několik shurikenů odrazila a několika se vyhnula. Nakonec jí ale jeden škrábl na pravé tváři a uřízl pár vlasů.
Oba dva stáli proti sobě a ani se nehnuli. Únava na nich byla docela znát, ale především na Nariko, která musel udržovat svojí větrnou techniku. Kano zaregoval jako první a vytvořil již známé pečetě.
„Mizu Bunshin no Jutsu.“ řekl a tentokrát se objevili tři klony a obkličili Nariko.
„Vypadá to, že je na čase to brát vážně.“ řekla Nariko a nandala si na obličej masku ANBU, kterou nosila na levé straně hlavy a začala tvořit pečetě.
Stejně tak i klony a Kano začali vytvářet pečetě.
„Fuuton...“
„Mizu Hebi.“ (Vodní had)
Klony i originál napřáhli před sebe pravou ruku a vystřelily na Nariko proud vody, jehož začátek vypadal jako otevřená tlama hada. Všechny čtyři proudy zasáhli Nariko, každý z jedné strany. Nariko zařvala bolestí a její maska se rozpadla, stejně tak její oblečení bylo potrhané. Po útoku Nariko klečela na jednom koleni a z levého boku jí tekla krev.
„Už je konec, doražte jí.“ řekl Kano.
Klony vytáhli kunaie a rozběhli se k Nariko.
„Takhle to přece nemůže skončit.“ pomyslela si a rozostřeným pohledem sledovala Kana jak se od ní vzdaluje, zároveň také slyšela dusot nohou, který se k ní blížil ze tří stran „Něco jsem přeci slíbila. Nemůžu to jen tak vzdát. Musím vstát, už jenom kvůli bratrovi.“
Nariko zařvala a postavila se na nohy. Klony přesto k ní běželi. Jakmile k ní doběhli Nariko natáhla ruku s mečem před sebe a otočila se rychle dokola. Měla štěstí, zasáhla všechny tři klony a ti se rozpadly na proudy vody. Nariko, ale během rozříznutí třetího klonu opustila síla v rukou a meč pustila, ten se zabodl do nejbližšího stromu.
Nariko se teď rozzuřeně podívala na Kana, který se tvářil pobaveně, přesto na něm byli vidět obavy. Dívka se k němu z posledních sil rozběhla. Kano rychle doběhl k první ztuhlé postavě, vytáhl kunai a příložil postavě ke krku.
„Ještě krok a zabiju ho!“ zařval.
Nariko se zastavila a vyděšeně se dívala na postavu, kterou si Kano vzal jako rukojmí.
„Koukám, že jsem si vybral dobře.“ řekl a opět se usmíval.
Teď si teprve pořádně prohlédl koho si vzal jako rukojmí. Byl to Ichiro.
„Odstup od něj.“ řekla Nariko „Vyřešíme to férově.“
Kano se začal smát.
Když se dostatečně vysmál řekl pohrdavě: „Férově? Kde si myslíš, že si. V nějakém ringu? Ne, tady jsi ve skutečném světě, kde se fér nikdy nehraje.“
„Taka Koogeki.“ ozvalo se nad Kanem a dolů začal někdo padat.
Kanem projela prudká bolest, která se táhla do pravého ramene přes celou pravou stranu zad. Z míst odkud cítil bolest vystříkla krev. Kano zařval bolestí a ohlédl se. Na zemi ležela dívka s dlouhými hnědými vlasy a očima jestřába. Její tvář měla bojovný výraz. Pravá ruka vypadala, že byla v sádře, která teď byla rozbitá na kousky okolo postavy.
Kano se pomalu a plný bolesti otáčel zpátky. To už pro něj bylo pozdě. Nariko, zareagovala hned jak se Kano otočil a rozběhla se k němu. Vrazila mu pořádnou ránu pěstí do obličeje až Kano kousek poodletěl a spadl na zem. Teď se na Nariko vyděšeně díval. Úplně celý se klepal. Nariko se k němu pomalu blížila.
„Myslím, že už je konec.“ řekla a mírně se pousmála.
„Ne, mýlíš se.“ říkal rozklepaně „Já tady nehodlám chcípnout. Ještě ne.“
Rozklepanýma rukama začal vytvářet pečeť a pak natáhl pravou ruku před sebe.
„Mizu Hebi.“ řekl a vystřelil vodního hada na Nariko.
Ta nestihla zareagovat a dostala plný zásah, který ji poslal několik metrů dozadu. Zastavilo jí až ztuhlé tělo Junko. Kano si ani neuvědomil, že tímhle útokem zničil bariéru Nariko a dal se do klopýtavého útěku. Čím víc se vzdaloval tím byla mlha řidší. Když byl dostatečně daleko všichni se začali zase hýbat.
„Co se stalo?“ zeptal se vyděšeně Ichiro.
Přímo za ním ležela Etsuko, která se teď snažila namáhavě postavit, ale šlo jí to dost ztěžka, protože nemohla používat pravou ruku, která vypadala, že je zlomená celá.
„Můžete mi prosím pomoct.“ požádala Junko na které ležela omráčená Nariko.
Až na Junko a Jira jí všichni šli pomoc. Junko a Jiro totiž pomohli na nohy Etsuko.
„Jak jsi se sem dostala a co se stalo? A proč je Nariko omráčená a takhle zmlácená?“ zeptal se Jiro.
Ichiro se zatím pokoušel s Yukiko probudit Nariko. Zbytek se díval na Etsuko.
„Hned od začátku jsem vás sledovala.“ začala Etsuko vyprávět, dřív než se kdokoliv stačil zeptat „Nechtěla jsem na sebe upozorňovat a tak jsem se od vás držela dostatečně daleko. Když jste se po nalezení těl rozdělili zůstala jsem tady na stromě. Pak jste se znovu sešli a dál si jen pamatuju mlhu a jak v ní zápasí Nariko s nějakým hubeným klukem. Viděla jsem tam hodně špatně kvůli té mlze, přesto jsem toho viděla dost, abych potom, když si ten kluk pode mě stoupl zaútočila. A to je vše.“.
Nariko zrovna začala přicházet k sobě. Z pusy vyplivla vodu smíchanou s krví a pomalu otevírala oči. Když se vzpamatovala, rychle se postavila.
„Pospěšte si. Musíme sledovat toho kluka.“ řekla rychle jako by se jí vrátila všechna energie, co během souboje ztratila.
„Nariko neblázni, musíš si odpočinout a pak se vrátíme do vesnice podat hlášení.“ snažil se jí uklidnit Ichiro a přistoupil k ní.
„Ani náhodou. Etsuko, děkuji za záchranu a omlouvám se za to co jsem včera řekla, ale mohla by jsi se teď podívat jestli toho kluka najdeš?“ zeptala se Nariko a ignorovala Ichira.
Etsuko se rozhlédla okolo.
Po minutě řekla: „Jeho nevidím, ale vidím stopy krve, takže ho můžeme sledovat.“
„Dobrá, Etsuko veď nás.“ řekla Nariko a z taštičky s vybavením vytáhla obvaz „Všichni jí dejte svůj obvaz, ať si zpevní ruku.“
Všichni mlčky poslechly. I přes těžký boj byla Nariko schopná vést svůj tým. Za pět minut s pomocí Yukiko měla Etsuko ruku až po loket obvázanou.
„Tak, vyrážíme.“ poručila Nariko „Dodržujte stejnou pozici jako před tím.“
Etsuko vyběhla jako první a všichni ostatní za ní.
Sledovali Kana jak dlouho to šlo, ale slabost po souboji se na Nariko po chvíli projevila. Na chvíli si odpočinuli.
„To je v klidu. Neutíká zas tak rychle a navíc pořád za sebou zanechává stopy krve. Poblíž tu také není ani žádná vesnice. Až asi den cesty je jedna málá vesnice a pak Otafuku, ale nejsem si tím úplně jistá.“ informovala Etsuko.
„Dobře, na chvíli si tedy odpočineme.“ řekla Nariko.
V NOCI V PARKU V KONOZE
Tak jak bylo psáno v dopise Otome do parku dorazila. Rozhlížela se kolem, ale nikde nebylo ani živáčka.
„Michio zabiju tě, jestli na mě teď vyletíš s kyticí růží a symfonickým orchestrem.“ pomyslela si a řekla „Hej Michio, už jsem tady. Nedělej fóry a vylez. Odbydem si to a já půjdu v klidu domů.“
Nikdo se ale neozval.
„Doufám, že jsem ho teď nerozbrečela.“ pomyslela si „Přece jenom to znělo dost chladně.“
Najednou za ní ze tmy vylezla ruka a podřízla jí hrdlo. Otome se skácela na zem a silně krvácela, ze tmy vylezla ještě druhá ruka a vtáhla Otomino umírající tělo do temnoty.
„Mise splněna.“ ozvalo se hrubým hlasem.
Pak už nastal opět noční klid.