Orochimarův špeh, Kapitola 06

Její úsměv se vykreslil ještě do větší šíře, když ji napadl plán, co s příslušníky organizace Akatsuki provede. Byla ráda, že se nemýlila a poslala Sasukeho pryč, mohl by se jí plést do cesty, což bylo nežádoucí. Mladého Uchihu znala a věděla, že jen co se před ním mihne černý plášť s červánky, bude se snažit zbrkle dostat všechny možné i nemožné informace o svém bratrovi a to by se rovnalo jeho smrti, kterou by ji „on“ neodpustil. Nechala tedy jeho pohyb sledovat věrným sokolem Thorem a sama se pustila do uskutečňování svého plánu.

Les se táhl kam až oko dohlédlo a prostředkem smaragdové zeleně se klikatila prašná cesta, jejíž nerovnost povrchu zdůrazňovaly četné kaluže, které tu zůstaly po bouři. Makina jednu takovou kaluž vyhledala, složila příslušné pečetě a ukryla se do husté koruny mohutného dubu a vyčkávala. Věděla, že s těmi dvěma, na které teď políčila si není radno zahrávat, ale možná proto jí to zahrávání si tolik lákalo. Nemohla si prostě pomoci.

„Hej, hej, Kakuzu, nemohl by jsi pro změnu nést toho zas*anýho haj*la ty?“ ptal se otráveně muž s ulíznutými šedivými vlasy a očima rudýma jako krev.

„Nemoh,“ odsekl muž, z jehož tváře byly vidět jen zelené oči s krvavým bělmem.

„Ty s*áči, proč to vždycky musím odnést já?“ začal přitvrzovat.

„Protože velitelem z nás dvou, Hidane, jsem já.“

„A to řekl kdo?!“

„Já.“

„S tím ne...“ nestačil doříct, protože když šlápl do jedné z kaluží propadl se. Jen jeho kosa, kterou svíral v ruce, trčela ven jako splávek.

Makina, která to pozorovala, mělo co dělat, aby nevyprskla smíchy, a tím neprozradila svou pozici.

„Která ku*va?!“ vztekal se Hidan a snažil se vyhrabat z kaluže pryč. Měl ale moc věcí v rukou, včetně nehybného mužského těla. Navíc se mu zdálo, že ho voda v kaluži nechce pustit. „Přestaň tu na mě čumět jak vyoraná myš a pomož mi!“ Kakuzu protočil panenkami a začal se rozhlížet po okolí, poté se sehnul a vytáhl jejich kořist na břeh. Hidan se opět pokusil vylézt a opět marně, jakoby ho svírala něčí ruka. „Zas*aná práce! Co to je?!“

„Vylez! Vím, že jsi to ty,“ zavolal Kakuzu do lesa. Nic, jen listy stromů šustily ve větru. „Nebudu to víckrát opakovat. Vylez!“

„Tak ty jsi mě poznal?“ ozvalo se za ním.

„Tyhle blbý srandičky, to je přesně tvůj styl. A taky jsem docela čekal někoho od Orochimara. Mělo mě napadnout, že pošle tebe,“ otočil se k ní.

„Smekám,“ usmála se.

„Hej! Přestaňte se tam vykecávat a pusť mě, ty malá kryso!“ vztekal se Hidan stále lapený v pasti.

„Hidane-san, víš, jak se pozná muž od chlapce?“

„Jak?!“ vrhl na ni zlostný pohled.

„Muž kaluž obejde, ale chlapec do ní skočí.“

„Ty dě*ko!“

„Ale no tak, buď hodný, nebo tě v tý kaluži nechám navěky,“ vyhrožovala. „A ty Kakuzu, vrať mi ho,“ ukazovala na ležícího muže.

„Máme rozkaz ho přinést s sebou, nemůžu ti ho předat,“ pronesl Kakuzu klidným téměř nezaujatým hlasem.

„A já vám ho zase nebudu moct nechat, nebo se bude Orochimaru-sama zlobit.“

„Tak to tu máme malý problém,“ ušklíbl se zelenooký pod maskou.

„To bych ani netvrdila. Ať už od něj chcete jakékoliv informace, on vám je neřekne, mně ano. Vyřiďte šéfovi, že to beru na sebe.“

Kakuzu si ji chvíli prohlížel a pak přikývl.

„To nemyslíš vážně, ty šmejde, že jí ho jen tak přenecháš,“ plácl rukou o hladinu.

„Proč ne? Má pravdu. A hlavně se mi nechce vysvětlovat Sasorimu, proč jsem mu zabil jednu z jeho podřízených a jako bonus mi zbude více času na odchyt další odměny a tobě na ten blbej rituál.“

„Pa*chante, neurážej moje rituály a ty mě, svi*ě, už konečně pusť!“ Makina uvolnila své sevření a Hidan vylezl. „Podívej se na mě, jak vypadám, ču*ko!“

„Jako zmoklá slepice, ty jashinistickej cvoku.“

„Cos to řekla?“

„Myslím si, že si slyšel dobře,“ ušklíbla se.

„A už je to tu zase,“ povzdechl si Kakuzu a raději pokračoval ve své cestě. Z těch dvou mu totiž začal stoupat tlak a posledně kvůli nim v návalu vzteku zničil celé jedno doupě Akatsuki.

„Vypadá to, že už to s tebou Kakuzu nemůže vydržet,“ rýpala Makina do Hidana. „Nechápu, jak někdo tak neschopný jako ty, může být v Akatsuki.“

„Budeš trpět, hodně trpět, ty hov*do!“ zasmál se jako nějaký šílenec a proti Makině vyletěla jeho kosa. Ta se jí vyhnula a pěti skoky vzad se dostala mimo jeho dosah.

„A co uděláš teď?“ usmála se. Vyrazil proti ní a ostří kosy jí proletělo těsně nad hlavou. „Fuj, to bylo o fous. Teď se vážně začínám bát,“ řekla s ironií v hlase.

„Chcípni!“ Kosa náhle změnila směr a Makina vyskočila do vzduchu, aby se jí vyhnula. „A mám tě,“ arogantně se usmál.

„Puf!“ Předtím než kosa projela jejím tělem, zmizela v obláčku kouře.

„Ty zku*vená mrcho!“ letaly mu plamínky vzteku z očí. A to o to více, když se otočil a bezvládné tělo jejich kořisti bylo pryč. „Zabiju tě! Jednou tě zabiju! Pomalu! A budu si to vychutnávat! A ty budeš Jashina prosit o konec, ty sv*ně!“ křičel do prázdna.

Byla ráda, že to stihla s Hidanem takhle sehrát. Popravdě, už se začínala obávat, že toho Jashinistu nestihne odlákat včas, aby si mohla vzít tělo svého kontaktu. Díky Thorovi totiž zahlédla Sasukeho mířícího směrem k ní. Měla vážně štěstí, že Hidan je dost jednoduchý člověk. Souboj s Kakuzem by byl o mnoho horší.

Rozhodla se, že na Sasukeho počká, nebyl daleko. Přesto mu to na její vkus trvalo příliš dlouho, proto si pro něj vymyslela malé překvapení. Z ubohého muže v bezvědomí se teď stala návnada. Sasuke nehybné tělo zpozoroval už v dáli. Přidal, aby u něj byl co nejdříve. Těsně před tělem se zastavil a svým kunaiem vyblokoval výpad Makininy katany.

„To bylo dobré,“ usmála se a zasunula meč zpátky do pochvy. „Takže už můžeme jít.“

„To je všechno? A kde jsou Akatsuki?“ divil se.

„Trochu jsme si popovídali a oni mi ho předali,“ usmála se.

„Zase si ze mě střílíš,“ řekl spíše zklamaně než rozhořčeně. Bylo mu strašně líto, že se nemohl s Akatsuki setkat.

„Ne vážně, říkám pravdu. Vysvětlila jsem jim všechna pro a proti a oni mi ho jako starý známí předali.“

„Ty znáš Akatsuki?!“

„Samozřejmě.“

„Samozřejmě?“ nemohl uvěřit svým uším.

„Když se mě Orochimaru-sama ujal, byl ještě členem Akatsuki. To mně připomíná, že už jsem u něj dost dlouho,“ a šibalsky se usmála.

„Tak to znáš i Itachiho,“ čekal netrpělivě na odpověď, která nepřicházela. „Tak znáš?!“

„Znám. Je to stejnej arogantní namyšlenec jako ty. Jen s tím rozdílem, že tobě v žilách koluje oheň, který tě jednou sežehne a v něm kusy ledu, které se mu zabodaly do srdce,“ sledovala Sasukeho, který upíral zrak do prázdna, a pak se jala pokračovat: „Jako teď si vzpomínám, jak přišel poprvé před Akatsuki. Tak sebejistě jako ty před několika dny před Orochimaru-sama. Ruce měl ještě od krve a ...“

„Přestaň!“ zarazil ji.

„To ty ses ptal na Itachiho.“

„Chceš mě zase rozhodit, že jo?“

„A povedlo se mi to?“

„Proč to vlastně děláš?“

„Protože Itachi je jedním z nejsilnějších ninjů, které jsem kdy poznala. Jen samotná jeho přítomnost tě rozhodí a jestli se chceš pomstít, tak by tě neměly vyprovokovat již žádné samotné narážky. To bys vážně daleko nedošel.“

Sasuke se zamyslel, věděl, že Makina říká pravdu. Posledně ho setkání s Itachim dost vykolejilo a on pak dělal jednu chybu za druhou a nakonec skončil v nemocnici. Vzhlédl k ní s otázkou v očích: „A proč mi vůbec pomáháš?“

„Hm...,“ usmála se. „Řekněme, že Itachimu něco dlužím a ty jseš můj nástroj k tomu mu to oplatit.“