Daiya 07

Kočka a kleptoman
Sasukeho logika zklamala a to na celé čáře. Nejenže se mu nepodařilo odstranit upištěného a neustále žvanícího Anthonyho (který mimochodem žvanil o věcech, kterým Sasuke ani za mák nerozuměl, ale aby nevypadal jako naprostý pitomec, nakoupil si zásobu dlouhých nožů a vždy, když Anthony začal z rukávu sypat moudra o fotosyntéze, dělení buněk a evoluci, Sasuke neváhal, a jeden z těch nožů po něm hodil), ale ani nezjistil, kdo a komu skutečně usiluje o jistou zdravotní újmu. Sasuke se neustále naivně, což mu není podobné, ujišťoval, že ten člověk jde po Anthonym. Ve městě se totiž pomocí všudypřítomných drbů, coby přestrojený vysoký pohledný cizinec, dozvěděl, že Anthony je vysoko postavený člověk. Což Sasukemu přišlo jako kravina. Sice je jako chodící uřvaná encyklopedie, ale no tak! Aby bylo tohle děcko, které si myslelo, že mýval v posteli je jistý lístek do pekla, někde na špičce? Sasuke se tomu vždy posměšně ušklíbne…

Pracně jsem vydoloval ze stromu už šedesátý devátý nůž, otřel jsem ho vlhkým hadříkem, pak suchým hadříkem a opatrně ho uložil do hnědé brašny, která mi visela přes rameno. Sasuke mě poslal pro všechny nože, které po mě v lese poházel, protože říká, že ve městě mě už znají a že už si žádné nemůžeme půjčovat. Taky, když někomu vezmete přes šedesát nožů, těžko na vás jen tak zapomene. Setřel jsem si hřbetem ruky pot z čela a chystal jsem se k dalšímu noži, ze kterého byla vidět jen rukojeť, když v tom jsem od srubu zaslechl dost zvláštní zvuky. Jakoby se tam prala puma s vlkem. Pumy vydávají dost zvláštní zvuky, když jsou naštvané. Jenže pumy taky žijí v horách, ale tady je jen nížina a lesy. Hory jsou vidět až hodně daleko na obzoru jako malé bochánky sněhu a hlíny. Co by tu dělala puma?
Trochu přikrčený a šílený strachy jsem třesoucí se rukou vzal do ruky čerstvě zachráněný nůž a plížil jsem se cestičkou ke srubu. Mezi stromy jsem už mohl zahlédnout obyčejnou dřevěnou střechu a něco, co kdysi bývalo okapem. Před srubem stála na všech čtyřech, jakoby v nějaké šílené kung-fu poloze, dívka s černými vlasy do půlky zad, do obličeje jsem jí neviděl. Měla na sobě černé trochu volnější dlouhé kalhoty, na nohou geta (takové ty žabky se dvěma dřevy vespod), upnuté jednoduché červené tílko a na rukou rukavice s ustřihnutými prsty, a ty rukavice sahaly až k předloktí. Byly nepravidelně děrované a já v tu chvíli naprosto mimo dění přemýšlel, jestli je to schválně. Měla hezkou postavu a v téhle póze vypadala hrozně pěkně. Vypadala jako kočka. Hlasitě jsem polknul a trošku jsem se přiblížil, abych viděl, co se to u srubu vlastně děje.
Ve dveřích stál Sasuke, mířil na dívku pistolí s dlouhou stříbrnou hlavní a černou rukojetí. V pistolích se nevyznám, ale tahle byla sakra velká. Sasuke stál trochu rozkročený, pistoli držel oběma rukama, hlavu měl trochu nakloněnou na stranu, v koutku mezi rty držel cigaretu a tlumeně něco dívce říkal. Ta přerývavě oddechovala. Nedaleko od ní ležela velká, snad sto osmdesáti centimetrová kosa z tmavého dřeva a se snad metrovou lesklou tmavou čepelí. Nevypadala jako obyčejná kosa na sečení trávy… spíš na sečení hlav. Šel z ní strach. Neodvážil jsem se přiblížit, jen jsem tak stál mezi stromy, teatrálně přikrčený s nožem v pěsti. Třásl jsem se jako přešlechtěný ratlík a doufal jsem, že si mě ani jeden nevšimne. Sasuke by totiž byl schopný se za zlomek sekundy otočit a zastřelit mě tou velkou zbraní, která vypadala neuvěřitelně zlověstně. Vůbec bych se tomu nedivil.
Najednou dívka promluvila a bylo vidět, že na chvilku Sasuke zaváhal, pak se ale narovnal, dal nohy vedle sebe, pistoli spustil i s rukou podél těla a druhou rukou vzal do prstů cigaretu. Vyfoukl obláček kouře a usmál se. Kdybych nebyl tak ztuhlý, určitě bych si protřel oči, protože Sasuke se usmál! Sice tak nějak ne moc vesele, ale stejně. Dívka se postavila a pomalu zvedla kosu za tmavé držadlo. Čepel klouzala po zemi a vydávala stejné zvuky, jako když vám drkotají zuby… bylo to slušně nepříjemné a moje vlastní zuby z toho začínaly trochu brnět. Dívka najednou rychlým pohybem kosu zvedla a s charakteristickým svistem jí dopadla násadou na rameno. Bylo vidět, že měli se Sasukem menší potyčku. Sasukemu nic nebylo, ale ona byla celkem slušně pomlácená. Pomalu přešla k Sasukemu, zvedla ruku k jeho hlavě, ale v tom se Sasuke otočil mým směrem, jednou rukou zamířil. Ozvala se rána jako z děla. Něco rozvířilo vzduch vedle mojí ruky s nožem a já konečně nějak uvolnil to napětí. Začal jsem křičet. Kulka provrtala snad pět stromů, než se v jednom zastavila. Z dírky v něm se trochu kouřilo, stejně tak z hlavně Sasukeho pistole.
Utišila mě až pořádná rána pěstí. Spadl mi nůž a já jen oddychoval. Stejně, jako před chvílí ta dívka. Ta už zmizela ve srubu, nechala otevřené dveře.
„Proč musíš pořád tak ječet,“ řekl tlumeně skrz cigaretu, sehnul se pro nůž a vložil ho zpátky do brašny.
„Tak pojď,“ řekl líně a šoural se ke dveřím. Vypadal tak nějak šťastně. Vydal jsem se za ním, protože další kulka by mimo stromů provrtala i mojí hlavu.

Dlouhý černý plášť se zatřepotal v poryvu vzduchu, když někdo otevřel dveře. Se sotva slyšitelným cvaknutím je zavřel a plášť se opět zklidnil a zůstal nehybně viset pár centimetrů nad podlahou.
„Vo-volal si mě, Matashi?“ ozval se potichu a bázlivě Antonyho hlas ode dveří. Matashi stál u okna a díval se ven. Vlastně to jen tak vypadalo, vůbec neviděl, co je venku, byl zamyšlený a v hlavě se mu rodil další plán.
„Zklamal si mě…“ řekl hlubokým hlasem a pak tišeji dodal: „Anthony.“ chlapec se přikrčil u dveří. Bylo mu šestnáct, ale pořád měl neuvěřitelně dětskou a jemnou tvář. Matashi se na něj nesměl podívat.
„Vysvětlíš mi to?“ pronesl do veliké prosluněné místnosti a stále měl zrak upřený ven z okna. Chvíli bylo ticho, Anthony hledal slova a naprázdno polykal jako ryba na suchu. Matashi se ušklíbl, ale chlapec to neviděl.
„Mluv!“ zaburácel mocným hlasem Matashi a Anthony se málem počural.
„J-já… já nev-vím, co se to se-se-se mnou děje, prostě-“ začal, ale Matashi ho klidným hlasem přerušil.
„Kde jsou moje věci?“
„V tanečním sále…“ už nekoktal, jen odevzdaně a potichu mluvil. Matashi se sám pro sebe usmál. Má ho přesně tam, kde ho chtěl mít…
„Co dělají moje věci v tanečním sále?“
„Schoval jsem je tam.“
„Jak to že si měl moje věci u sebe ty?“ chvíle nejistého ticha.
„Vzal jsem je… z tvého pokoje,“ Anthony cítil, že se za chvíli rozbrečí, ale statečně se před Matashim držel. Ten se konečně otočil a Anthonymu se vyskytl pohled na vážného a zlověstného Matashiho. V tuhle chvíli se nedokázal připustit, že mu kdysi sedával na klíně… bylo to naprosto nemyslitelné.
„Proč si je vzal, Anthony?“ mluvil už trochu jemněji, Anthony však stále vypadal na to, že si měl dnes ráno vzít i plínky.
„Já nevím…“ nedokázal se mu dívat do očí, těkal jimi po celé místnosti, ale za chvilku mu skoro celý výhled zastínila Matashiho veliká postava.
„Potřebuješ je na něco?“ sednul si k němu na bobek a Anthony byl snad poprvé za život vyšší než on. Díval se na něj shora.
„Vlastně… ne. Jen… chtěl jsem to prostě vzít…“ konečně se Matashimu zadíval do očí a neviděl v nich žádné emoce. Vyděsilo ho to. Matashi položil chlapci velkou ruku na rameno a nepatrně stiskl. Pokusil se o úsměv, ale Anthony se zatvářil ještě vyděšeněji, tak toho radši nechal.
„Ty si nemocný, Anthony,“ řekl Matashi a věděl, že ho má v hrsti. Anthony se neuvěřitelně bojí nemocí, jakýchkoliv nákaz, zranění, epidemií, mrtvol šířících nákazu, mrtvol šířících epidemie, mrtvol samostatně (nikdy nevíte, co vám taková mrtvola může udělat), virů, bakterií, jiných malých mikroskopických zvířátek, parazitů, psychických poruch, výkyvů mysli, zlých snů, duchů a své babičky, která bez nalíčení a nasazovacího drdolu vypadala jako smrtka. Ještě kosu do ruky a Anthony by strachy vyletěl do vesmíru. Anthonymu se rozšířily panenky jako kočce, když se setmí a začal se mu třást spodní ret. Zbledl a byl rád, že ho Matashi drží za rameno, jinak by se už dávno skácel k zemi jako mrtvola (a to by nebylo dobré…).
„Ale dá se s tím něco dělat!“ utěšil ho Matashi a hned se tvářil trochu příjemněji. Anthony se na něj podíval se slepou nadějí, která čaroděje vždycky pobavila.
„C-co mi je?“ zeptal se roztřeseným hlasem, když ho Matashi usadil na židli.
„Máš jistou… psychickou poruchu, Anthony. Seš kleptoman,“ řekl s klidem a Anthony jen hlasitě polknul.
„Co se s tím dá dělat?“ Matashi se ušklíbl a Anthonymu se to nějak přestávalo líbit.
„No… jenom to, že v sobě nebudeš potlačovat tu touhu… prostě si budeš věci brát. A budeš v tom stále lepší a lepší…“ podíval se chlapci do očí a ten očividně nic nenamítal.
Několik měsíců, snad i půl roku, Matashi učil Anthonyho, jak si věci brát tak, aby to nikdo nezjistil. Dokázal dokonce usměrnit chlapcovu touhu brát všechno pouze na to, co se řeklo, že má ukrást. Vycvičil si ho jako malou opičku a Anthony z toho byl ještě nadšený, protože využíval nemoc k věci, která těšila jeho i Matashiho. Po těch pár měsících, snad půl roce Matashi Anthonymu sdělil, že potřebuje ukrást velice vzácnou věc, kterou u sebe má jeden velice silný člověk… Matashiho plán, jak se zbavit feudálního pána a jeho následovníka, se opět posunul o krůček vpřed, protože Anthony souhlasil a vydal se na cestu. Vydal se najít Sasukeho Uchihu.